28. říjen: S jízdenkou z hypáče bylo nám do pláče (2)

 

 

 

 

 

 

Když jsem v Bylnici opustil náš vláček směr Vlárský průsmyk na oněch 24 minut jízdním řádem mu stanovených k pobytu ve stanici, měl jsem v úmyslu zdokumentovat staniční budovu a případný provoz v kolejišti a pak se vydat k moravskému zhlaví podobně pojednat známou (mně ovšem zatím ne) místní manuální točnu. Jenže k té jsem se nakonec nedostal, protože mne na opačné straně nádraží, jak už jsem se zmínil v předchozím povídání, upoutalo něco jiného: do dálky zářící žlutá barva kolejového sněhového pluhu.

 

 

Takže jsem nelenil, jen zaznamenal příjezd Os 4310 Vlárský průsmyk - Uh.Hradiště a vydal se příslušným směrem. Kromě onoho KSP 411S-03 mne tam čekal také stejně vzorně natřený MUV 69-756 se dvěma vozíky. Svou touhou po mechanismech Správy železniční dopravní cesty jsem si ovšem způsobil to, že mi téměř unikl příjezd dvojice dalších vozidel Českých drah, tedy orchestrionu s příslušným vozem přípojným, kterážto se dostavila do stanice v podobě Os 23213 Vsetín – Bylnice. Když už jsem nemohl na místo setkání tří vlaků doběhnout, tak jsem si pro ně aspoň „sáhl“ objektivem

 

 

Pak už se vláčky, až na ten náš, stále trpělivě čekající, rozjely za svými úkoly. Jeden pokračoval v cestě k Popovu a dál do Uherského Hradiště, druhý mne pak minul při posunu na slovenské zhlaví, kde si měl (jak vyšlo později najevo) odlehčit od své nemotorové části. A abych splnil alespoň jednu z vytčených úloh, bez další prodlevy jsem se zrychleným přesunem přemístil zpět do centra dopravního dění a dal se do obcházení a fotografování nevelké staniční budovy, skromně se choulící mezi dvěma mohutnými stromy. Ne že by to bylo nádražíčko nějak krásné, není ani historické ani moderní, prostě takové běžné, ale pěkně udržované.

 

 

Když jsem se mu sdostatek věnoval externě i interně, obrátil jsem svou pozornost opět k aktivitám na kolejích. Náš vlak stále poslušně čekal, zatímco druhá souprava v dáli už byla rozpojena a motorový vůz objížděl přípojný. Tedy tak to vypadlo na první pohled. Jenže když jsem se podíval pozorněji, tak jsem pochopil, že je to přesně naopak. Motorák stál na koleji jedné a přívěšák kolem něj pomalu po koleji vedlejší sjížděl po spádu. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl (i když samozřejmě netvrdím, že ten úkaz je zcela ojedinělý), takže jsem zalitoval, že je to tak daleko, a opět si pomohl (přiznávám, že ve výsledku nevalně) optikou.

 

 

Touto atrakcí můj pobyt na čerstvém podhorském vzduchu vyvrcholil, neboť pohled na časoměrný přístroj mi velel vrátit se do plyšového „pohodlí“ našeho motoráčku, kde Helena po celou tu dobu poctivě hlídala naše batůžky i zaujatá místa. Popravdě řečeno zhola zbytečně, neboť široko daleko nebylo nikoho, kdo by se o to či ono zajímal. Ve voze jsme pokračovali směrem ku státní hranici téměř sami. Ale o vytíženosti vláčku jsem v tu chvíli nepřemítal, spíš mi bylo bolno na duši, jako vždy, když se ocitám tváří v tvář faktu rozdělení státu, v němž jsem se narodil a prožil větší část svého života. Prvním připomínkou blížící se hranice byla dnes už nadbytečně velká zánovní policejní služebna ve Svatém Štěpánu.

 

 

Naposledy jsem v tomto místě vystoupil z vlaku v létě 1989, kdy jsem utrpěl nápad projít se po někdejší moravsko-slovenské hranici (a nakonec z toho byla skoro šedesátikilometrová pouť přes Rasovou, Nezdenice a Polichno až zpátky do Uherského Brodu), aniž mne tehdy napadlo, že ty zarostlé patníky mezi Slovenským štátem a Protektorátem nabudou zanedlouho zase nějakého (ne)smyslu. To by byl další důvod k onomu v titulku zmíněnému slzotvornému konání. Jenže dnes, po vstupu obou částí kdysi společného státu do spojené Evropy, je zase všechno trochu jinak a v žst. Vlárský průsmyk nás čekala hranice jen víceméně imaginární. Ale než jsme se k ní přesunuli, bylo třeba prozkoumat stanici samotnou.

 

 

Ve skutečnosti toho ke zkoumání moc nebylo. Kromě našeho vláčku, který se po příslušném posunovacím úkonu pro změnu směru jízdy na několik hodin uložil k odpočinku, nebylo v kolejišti ani kolo. A v nevelké, květinami vně i uvnitř zdobené staniční budově, se vyskytovala jen službukonající paní výpravčí. Tedy pokud se zrovna, neobtížena dopravními úkony, nevěnovala před budovou zazimování zmíněné okrasné vegetace. Já jsem pak musel naše kroky pomalu směřovat k hraniční čáře, kde jsem hodlal zvěčnit jeden ze tří vlaků ze slovenské strany, které toho (na Slovensku pracovního, u nás svátečního) dne mířily na moravské území. Ale nepředbíhejme a povšimněme si, že den 28.10. je v pro tuto stanici slavnostní dvakrát, jak nás upozornil nedaleký monument.

 

 

Památník na věčné časy připomíná slavné otevření Vlárské trati, k němuž došlo dne 28.10.1888. Její neslavnou současnost pak připomínají prasátka, která jsou ubytována v jeho těsné blízkosti. Vepříci byli podle své letory veselí, my už méně. Zvlášť, když jsme si uvědomili, s jakými nadějemi byla trať budována a uváděna do provozu, jakou roli po dlouhá desetiletí hrála – a jak dopadla. Ale toto je reportáž a ne historické pojednání či odborná úvaha; podobně zaměřené informační zdroje najdete v odkazech na konci tohoto povídání. Takže zpět k našim dalším krokům, které nás vedly na samotný konec moravských kolejí, tedy až na kraj úzkého výběžku státního území České republiky, který je vykousnut z půdy slovenské. A pochopitelně též alespoň kousek na stranu slovenskou.

 

 

Když jsme kýženého bodu dosáhli, neodolal jsem nutkání nechat se vyfotit u hraniční cedule. Líbila by se mi slovenská, ale žádná tam není, tak jsem se musel spokojit se symbolem České republiky. Pak nám zbývalo ještě něco času na koukání do krajiny, na hřebeny okolních hor, stavení tvořící osady Sidonie na straně moravské a Rybníky na straně slovenské i na dopravní ruch reprezentovaný nepříliš četnými auty uhánějícími přes již nefunkční silniční hraniční přechod či koňským povozem projíždějícím pár metrů od nás už po území Slovenské republiky. A z oné strany hranice se konečně ozvalo několikeré zahoukání a posléze se ze zatáčky vynořilo cosi blonskovitého, z čehož se vyklubal elektrošukafón, sólově jedoucí do své cílové stanice.

 

 

Po průjezdu motoráku ZSSK jsme se vydali v jeho stopách. Trochu mne mrzelo, že jsem neviděl, kolik cestujících jím přijelo, ale naklonovat jsem se neuměl a Helenu jsem na nádraží pochopitelně nechat nemohl. Slovenský vůz nám za chvíli k mému údivu jel vstříc, ale pak vyšlo najevo, že se vracel jen na zhlaví, aby přejel na jinou kolej a uvolnil tak místo u prvního nástupiště pro další vlak, který měl přijet z moravské strany. Slovenská osádka pak ani nevyšla ven, jen se usadila s termoskou v prostoru pro cestující, jak jsem si všiml, když jsem si onu osmsetjedenáctku dokumentoval. Stála na jedné koleji s vláčkem Českých drah, který měl ovšem pobyt ve stanici mnohem delší – do Bojkovic se měl vracet až v 17:25.

 

 

Času do příštího železničního dění jsme využili k procházce pro změnu za podobou dopravy silniční a vydali se do hranicí rozdělené přilehlé zástavby. Tehdy jsem si uvědomil, že Vlárský průsmyk je jedinou (na jinou nemohu přijít) naší železniční stanicí, která nenese název žádné obce, ale geologického útvaru. Slouží obyvatelům moravské osady Sidonie (součást města Brumov- Bylnice) a osady slovenské Rybníky (patřící k obci Horné Srnie). Státní hranice mezi domy probíhá poněkud šíleně a stejně tak do jisté míry je matoucí její označení příslušnými cedulemi. To má do z větší části na svědomí její změna dnem 25.7.1997, kdy byla slovenská část, zvaná Sidónia, výměnou za jiné území přičleněna k České republice. Už jen památkou na doby předshengenské je chátrající silniční hraniční přechod.

 

 

Když jsme si prohlédli podivuhodnosti vedení hraniční čáry středem vozovky, které přináší projíždějícím automobilistům docela zajímavé pohledy (třeba česky označenou prodejnu potravin jakoby na Slovensku), věnovali jsme pozornost také silniční veřejné dopravě. Ta je na moravské straně zajišťována z autobusové zastávky Brumov-Bylnice,Sidonie,Vlára žel.st. spoji ČSAD Vsetín a.s. ve směru Brumov-Bylnice a Valašské Klobouky a na straně slovenské ze zastávky Horné Srnie, št.hr. autobusy SAD Trenčín a.s., které jezdí do Nemšové a Trenčína. Zahlédli jsme přijet jen jeden ze strany slovenské, z něhož vystoupila jediná cestující. Pomalu se blížil čas příjezdu vlaku od Bylnice, tak jsme se zase vrátili na nádraží, kde jsem se věnoval podrobnějšímu průzkumu přítomných vozidel.

 

 

Při této činnosti jsem odhalil zajímavý fakt, že veselský motorový vůz 810.384-8 má na každém ze dvou pečlivě namontovaných výrobních štítků úplně jiné výrobní číslo – a přitom ani jedno nesouhlasí s oním, které by měl podle dostupných přehledů mít. Zatímco jsem se věnoval výše zmíněné bohulibé činnosti, Helena zapředla hovor s paní výpravčí, ve chvíli volna pilně pracující na záhonu před dopravní kanceláří. Od těch kytiček (z nichž jsme si pak několik vezli domů) se dámy v řeči dostaly pochopitelně i ke službě na této malé stanici – nakonec má drahá polovička se kdysi dávno v červené čepici na podobné, byť v hloubi Čech se nacházející, vyskytovala také.

 

 

Pak si už ona milá místní služebnice drah zmíněnou pohlavní pokrývku musela nasadit a já zaostřit optiku na bylnické zhlaví. Přijížděl vlak z Uherského Hradiště, z něhož se vyhrnulo až nečekaně velké množství cestujících. Většina hodlala neprodleně vyměnit pohodlí soupravy kvatra a velkým balmem Českých drah za poněkud pochybný luxus rekošukafónu příslušnosti slovenské. Těch, kdož ve Vlárském průsmyku ukončili jízdu, bylo minimum. Náhlý příliv lidstva zjevně zaskočil i osádku ZSSK, která poněkud opožděně zareagovala na potřebu vpustit cestující veřejnost na palubu. Nakonec se ale vše vyřešilo a paní výpravčí se mohla ujmout činnosti, která jí za současného provozu jistě tenisový loket nepřivodí – totiž zvednout výpravku.

 

 

Minuty zbývající do odjezdu našeho spoje jsem trávil dílem sledování jeho přípravy, tedy objíždění vozu přípojného vozem motorovým, dílem podrobnější dokumentací obou nově přibyvších vozidel. Brněnské depo mi nemohlo vyjít vstříc více – ani jeden z vozů jsem ve svém archivu ještě neměl. A navíc je pravděpodobné, že už je ani nepotkám. Aspoň ne v této podobě – 842.018-4 se má, jako všichni příslušníci jeho řady, odebrat na omlazovací kúru do šumperského Parsu a 050.023-1 (já si na to nové značení nezvyknu) už jistě jezdí dávno za hranicí své životnosti. Nakonec nastal čas k nástupu do vlaku jedoucího tentokrát v maximální možné trase hranicí rozdělené Vláry, tedy až do Brna.

 

 

Sice jsem koketoval s myšlenkou změnit původně plánovanou trasu našeho výletu a domů se vrátit přes Brno, ale konzultace s jízdním řádem ukázala, že je to nemožné. Nedostali bychom se na nádraží našeho sídelního města do půlnoci, kdy končila platnost našich akčních jízdenek. A z nádraží k poměrně vzdálenému domácímu krbu (spíš tedy k ústřednímu topení) rozumným způsobem také ne. Takže jsme, donuceni okolnostmi, po sedmi minutách jízdy opustili pohodlný interiér velkého motoráku a v Bylnici vyšli na perón očekávat spoj v podobě vozidla skromnějšího. Sólo jedoucí orchestrión nás pak v pořádku dopravil na pro změnu stále ještě fungující hlavní trať mezi oběma bratrskými státy, do železniční stanice Horní Lideč.

 

 

Už cestou jsem poněkud nervózně sledoval rychle ubývající světlo, které jsem potřeboval k pořízení ještě alespoň pár snímků dokumentujících náš pobyt na lidečském nádraží. Má nervozita se proměnila v infarktovým stav, když jsem při vjezdu do stanice spatřil v posledních paprscích dne zářící trojici populárních slovenských „soukromnických“ elektrik. Takže jsem po zastavení vlaku neváhal a mazal na slovenské zhlaví, abych se je pokusil alespoň nějak zvěčnit. A to mi ještě místní traťováci nastražili do cesty pokrokovou MUVku, kterou jsem zajisté také nemohl ponechat bez povšimnutí. Nakonec jsem svůj běh za světlem víceméně prohrál a ve finále se musel uchýlit k použití blesku, abych alespoň něco z vyvinutého úsilí vytěžil.

 

 

Po návratu na perón bylo ještě dost času, abych s Helenou zvážil, zda budeme bezprostředně pokračovat osobním vlakem do Hranic na Moravě a pak spojem vyšší kategorie jedoucím z Bohumína do Prahy, či zvolíme řešení časově náročnější, leč sezení bez problému zaručující, Nakonec zvítězila idea čekání na z Horní Lidče vyjíždějící rychlík, který nás bez přestupu dopraví do Pardubic. Těch 85 minut časové rozdílu v odjezdech obou zmíněných vlaků jsme strávili dílem v příjemné čekárně, dílem procházkou po nejbližším okolí stanice, které se bohužel utápělo ve tmě. Ani samo nádraží nebylo bůhvíjak osvětlené, ale přesto jsem se pokoušel ještě něco vyfotit. Na konci našeho pobytu pochopitelně také soupravu vlaku, který nás měl přiblížit domovu.

 

 

Už při její přípravě jsem sledoval, jak příslušná pracovnice roznáší po vozech rezervační lístečky. Neměla jich v ruce mnoho, a tak nebyl problém najít si místo k sezení. O naplněnosti tohoto vlaku svědčí skutečnost, že jediné lidské tváře, na které jsme až do Pardubic mohli popatřit, patřily členům vlakového doprovodu. Zato jsme jich viděli povícero, protože se vlakové čety střídaly v Olomouci a České Třebové. Jinak jsme byli ponecháni sami sobě a svým myšlenkám o úspěchu naší pouti, o němž se už v té době nedalo celkem pochybovat. Jak se kdysi říkávalo, plánované úkoly byly v zásadě splněny. Naše cesta zvíci 630 km nás skutečně provedla všemi třemi zeměmi někdejšího Československa, byť té východní jsme si užili jen tak za škraňu.

 

 

Pozitivní hodnocení v nás přetrvávalo i po zbytek cesty. Viděli jsme vše, co jsme vidět chtěli, byť bohužel i cosi, co bychom vidět nechtěli. Měli jsme sice chvílemi potřebu zamáčknout slzu dojetí nad neblahým osudem Vlárské trati, možná i nad rozpadem společného státu, ale přesto to nebyl výlet nikterak smutný, Byli jsme rádi, že jsme se dali zlákat onou akční nabídkou státního národního železničáře a soukromého nadnárodního hokynáře. Ani po stránce finanční nebylo čeho litovat. Kdybychom jeli na zpáteční jízdenku delším směrem plus stejný doklad pro odbočku luhačovskou, stál by nás ten špás coby zákaznické důchodce po 269,- Kč. A spokojeni jsme mohli být i se zvolenou trasou, když jsme na tipy organizátorů. jako většina jiných (soudě podle oněch narvaných vlaků), nedali.

 

 

Zkrátka ten celodenní výlet sám o sobě rozhodně k pláči nebyl. Dokonce i počasí nám přálo a obloha se nad námi lehce rozplakala až krátce před půlnocí, když jsme byli cestou od trolejbusu na dohled od našeho útulného bytečku s postelí, akutně lákající mou spolucestující, a s počítačem, do něhož jsem neprodleně vysypal oněch 364 obrázků, které jsem v průběhu dne pořídil. Při jejich prohlížení jsem, přes nevalnou kvalitu některých z nich, zažil pocit dobře prožitého dne. Výlet byl sice motivovaný levným jízdným, ale to bylo jen prostředkem k naplnění záměru, který jsem už dávno v mysli choval, ale nikdy ještě, snad pro nedostatek odvahy spatřit cosi smutného, neproměnil v čin. Tedy podívat se zase po dlouhých letech na trať, na níž se kdysi hodně dávno zrodila má láska k vlakům.

 

1