Valašské povídačky železniční (1)

Každý člověk rád vzpomíná na svoje děctví, na to co prožil, co viděl, co sa naučil. A tož třeba já, věkem sa řadim mezi ty, co už majú, jak sa říká, odlétané, ale sú věci, na keré vzpomínám rád a o cosi sa podělim aj s vama. Tak si dajte kafé nebo čaj a pohodlně sa usaďte, právě začínám.

Děctví ve Vlárském průsmyku, to bylo cosi krásného, příroda, lesy, voda. Když bylo pěkně slunečno, sedl sem s kumpánama na kolo a valil k železničnímu mostu, v kapse pár drobných a čekalo sa na vlak. Ty drobné, to bylo né na kofolu nebo ledňáček, ale na koleje sa to poskládalo a jak jel vlak, tak nám ty drobné přejel a my jak trúby hledali ty rozjeté padesátníky a když ho člověk našel, měl ohromnú radost. A ten zvuk, když sa valil rychlík od Trenčanskej Teplej na most před vlárským nádražím, to bylo neco - mašina sa vynořila ze zákruty, já s kumpánama sem mával a když byl fíra borec, tak zamával také a když byl super borec, tož zatrúbil. A to už bylo na rvačku, nebo každý tvrdil, že trúbil zrovna jemu. Taky sa stávalo, ale to každý dělat nemohl, že sa položila hlava na koleje a bylo slyšet vlak takový jemný zvuk, že sa přibližuje vlak. Ale zas to chtělo grif nebo ten, kdo by dal hlavu pozdě pryč, by to asik nerozchodil.

A teď vám řeknu, jak sem cestoval s dědú po výletoch. To vždycky v sobotu, když bylo pěkné počasí, sem šel s dědú na kafé. Děda měl rád presso, a tak sa jezdilo na presso až do Trenčanských Teplic. Ale nejdřív sa došlo na nádraží, tam sa kupil listek a už jela singrovka od Horného Srní a já sem chtěl pokaždé jet do Bylnice, a tam sa podivat, jak sa šibuje s vlečňákem. A pak tradá do Trenčanskej teplej a stama električkú do Teplic. Ale popořádku. Kúpily sa lístky a já sem vlezl do singrovky: zelené potahy sedadel, chromované madla, typická vůňa vlaku, to bylo cosi, co prostě možu! Ono když sa teď divám na singrovky na fotkách, musím říct krása, dokonalost, ty tvary té mašiny, zvuk jejiho motoru, to sú věci, keré sa prostě nezapomínajú.

Jezdil sem často a tetky, co cvakaly jízdenky, už nás znaly, a tu jízdenku z lepenky sem mohl jako jeden z mála pasažérů procvaknút sobě aj dědovi sám. Jednúc, jak šibovala singrovka v Bylnici, tak sem mohl byt u fíry v kabině, a to je prostě cosi, co nejde zapomenút. Tak vagónky byly správným směrem a já už sem seděl úplně na konci vlaku ve vlečňáku a pozoroval sem koleje jak sa ztrácajú za nama. Zastávka Štěpán (tehdá eště né svatý), pak Vlárský průsmyk a už to jelo na Slovensko. Po přejetí prvního mostku singrovka dvakrát zahúkala, to víte, předpis je předpis. A ten přejezd, ten tam je, i když enem takový, že tam přejede zetor s pohonem na všecky kola, ináč nikdo. Pak dlúhá rovinka a už bylo vidět na lúkách takové velké betónové kostky, to tam bylo eště z války proti tankom a ty kostky sú tam dodnes a přes leto na tých kostkách cérky ukazujú svoje vnady. Pak eště jeden mostek, tam jak je pila v Rajkovci a už byla singrovka v Horním Srní, ve městě, kde to bylo v letě jak v zimě furt fšecko bílé. To víte, za komančů sa stavilo, ekologů bylo málo, a tož ta cementárka tam trošku prášila.

V Srní sem omrknul cisterny na cement a jelo sa dál a zástavka Nemšová, tam sem si připadal jak na Rudém náměstí. Byl to tam jeden Rus za druhým, za komunistů to bylo sídlo ruské posádky, ale co vím, tak sa tam kšeftovalo ze fšeckým, oni by snad aj ten tank prodali, pokaď by tam nějaký měli. Benzín, ten byl skoro zadarmo, akorát tých 75 oktanů, to bylo tak do babety. A když sa singrovka pohnula, věděl sem, že nás čeká krásný dlúhý mostek přes Váh a eště jeden přes kanál od vodní elektrárny. A už bylo vidět nádražíčko, tak pak už enom zamávat signalistovi na začátku nádraží a rychlo do električky a najit si místo u okna. Ta elektrická mašinka na úzkých kolejách, ta průvodčí, taká tetina, pořád sa smála, tak jízda byla vždycky zážitek.

Sotva sa to pohnulo, já už sem pozoroval děni kolem trati a čekal sem, až ta tetina přijde na cvaknutí jízdenky. Na každé zástavce vykúkla ze dveří, aby zkontrolovala výstup a nástup lidi to elektriky, pak dvakrát zatrúbila na takú trumpetku a jelo sa dál. A pokaď bylo štěstí, tak v půlce cesty sa električky potkaly a vyhnuly sa. A trvalo to chvílu a já už sem byl aj s dědú v Teplicách a moje první kroky vedly do staniční budovy a tam sem vrtal do skříněk, co kdyby tam ostalo na úschovu zavazadel. To bylo moje a pak sem si dal na pěší zóně párek v rohlíku, děda presso a zpátky na vlak. Počkalo sa, až dojede električka, vyskáčú důchodci a mohlo sa mazat do Teplé. Tam na nádraží sa šlo na vlak, kerý jel do Lednického Rovného a pamatuju, že to byla mašina krokodýl. A nevím proč, já sem sa té mašiny bál. Byla taková velká a to velké světlo navrchu, prostě v té mašině sem seděl jak zařezaný.

A jak sem byl v Srní, šup do singrovky směr Bylnica a už sem byl zase v pohodě. Mašinka sa rozjela a já spokojený seděl na sedačce ze zelené koženky, sledoval krajinu, poslúchal zvuk toho krásného motoráčku. A když sem ve Vlárském průsmyku vylézal z toho krásného vláčku, vždycky sem cérkám, co cvakaly jízdenky, zamával a tešil sem sa na to, až pojedu zase na výlet. A proč vám to píšu? Protože na tyto cesty rád vzpomínám a cesta vlakem, to je zážitek. V létě cítit vůnii pražců, keré slunko dokázalo pěkně nahřát, až ten asfalt smrděl, v zimě vidět mašinu, jak před sebú hrne sněh... No to sú prostě věci, keré sú pěkné a já na ně vzpomínám. Ale příště nebudu takto vzpomínat, ale napíšu vám o tom, jak sme jako mladí skokani s cérkama jezdili vlakem z Bylnice do Valašských Klobúk a zpátky - a hádajte proč?

Poznámka editora:

Vzhledem k tomu, že náš ukecaný přispěvatel má ve zvyku psát, jak mu huba jede (nepřetržitý proud slov), a použití velkých písmen či všelijakých mrňavých znaků se vesměs vyhýbá, musel jsem s tím něco vyvést (což mi zřejmě trvalo déle než jemu, ale co bych pro dobrou věc neudělal). Ilustrační fotočky jsou dílem čerstvě pořízeny přímo jeho osobou, dílem vyhrabány z archivu mého, Marka Kováče a Karla Furiše.

PhDr. Zbyněk Zlinský

Titulní snímek zachycuje provzdušněnou tabuli zastávky Svatý Štěpán © vlarsky-prusmyk