Rojení „Najbrtů“ a jiné postřehy z rozpáleného nádraží

 

 

 

 

 

Tím kamarádem je náš všeobecně známý člen karel.f, který tentokrát nevyrazil z Ocelového srdce republiky do jejího salónu za účelem fotografování místních železničních a jiných dopravních zajímavostí, ale s cílem vytěžit ze mne informace ke své nadcházející první cestě do Tuniska. Ale nebyli bychom to my dva, kdybychom dění na kolejích pominuli. Já jsem jeho příjezd uvítal jako příležitost napravit své resty ve fotografické dokumentaci ruchu v železniční stanici, jíž se poslední dobou spíš jen mihnu, když někam cestuji nebo hodlám získat poslední číslo některého z periodik pro cestující, která jsou jim k dispozici v ČD centru. Takže jsem vyrazil dřív, abych tak ještě před Karlovým příjezdem něco zajímavého ulovil. Nejprve mne v kolejišti upoutal modro-modrý brejlovec ČD Cargo. 

 

 

Ony tam byly dokonce dva – jeden stál v čele nákladního vlaku, druhý jen tak volně a z cedule na něm bylo patrné, že právě dorazil jako nečinný v kterémsi vlaku. Ten se nakonec odebral do depa a posléze vyrazil s uhelným vlakem, určeným pro elektrárnu v Poříčí u Trutnova. To už ovšem mnohem později a „mimo záběr“. Do toho se mi naopak dostala podbíječka ASP 115 UNOMATIC 08-16.4, která si z místního areálu TSS, a.s. přijela pro „papíry“ k dopravní kanceláři. Pak už začalo být živo i v osobní dopravě, byť nic zvlášť zajímavého se u nástupišť nedělo. Nicméně něco jsem přece jen zachytil a přitom se dostal na jižní konec kolejiště, kde mne zaujaly dva odstavené vozy s nápisem „DIAGNOSTICKÁ SOUPRAVA – NDT“, jehož význam jsem si objasnil až doma na internetu.

 

 

Poté jsem měl možnost sledovat vznik jednoho vlaku kuriózně krátkého a dalšího naopak kuriózně dlouhého. Nejprve se u severního konce 3. nástupiště objevila souprava 754.030-5 + 053.075-8 + 053.065-9, nahrazující podle řazení vlaků příslušnou Regionovu. Tento, pro normální provoz u Českých drah zcela netypický, osobní vlak do Jičína nakonec získal podobu ještě podivnější, protože před jeho odjezdem musel být jeden z vozů pro závadu odstaven. Naštěstí to byl první za lokomotivou, takže to zvládl vlakový stroj sám a celá operace způsobila jen zhruba ono desetiminutové zpoždění, které se objevilo na „pragotronu“ a bylo také ohlášeno staničním rozhlasem. Nakonec tedy odjížděl brejlovec s jediným přípojným vozem, naštěstí nepříliš zaplněným.

 

 

Mezi tím u vedlejšího nástupiště postupně vznikal „ropovod“ Sp 1955 do Doudleb nad Orlicí, onoho dne ještě ozvláštněný dalším motorovým vozem, v řazení tohoto vlaku nezmíněným a cestující veřejností neobsazeným. Na konci Sp 1950 z opačného směru totiž přijel orchestrion, který zjevně přijel na střídání do místního depa, kam se v zápětí vydal. A po nějaké chvíli se do čela nového vlaku, vznikajícího z původní soupravy Sp 1950 v sestavě 954 + 054 + 854, obohacené o už před jeho příjezdem k nástupišti přistavenou dvojici 054 + 854, postavil motoráček stejné řady, ale jiného inventárního čísla. Kterýžto mrňous pak vedl dlouhou soupravu velkých motoráků a přípojných resp. řídicích vozů směrem k Týništi nad Orlicí, což působilo poněkud komickým dojmem.

 

 

Pak už se u druhého nástupiště objevil motorový vůz 843.009-2, jenž přivezl nejen R 986 Pardubice hl.n. – Liberec, ale také přítele Karla. Oba objekty pro mne nově oděné. Ovšem kamarádovo značkové tričko mne nezaujalo tolik, jako nový kabátek motoráku v barvách páně Najbrtových. A to tak, že jsem v dokumentačním zápalu dokonce opomněl zvěčnit Karlovu z vlaku vystupující postavu, jak obvykle činím. Neměl to být jediný českotřebovský (tedy spíš konkrétněji liberecký) zástupce modrých vozů apollo, který se toho dne nabídl mému objektivu. Ten druhý se nám představil ovšem až odpoledne, kdy jsme se na rozpálené královéhradecké nádraží vrátili po splnění hlavního bodu denního programu v mém bydlišti. A přivezl vlak číslo R 989 ve směru právě opačném.

 

 

Vůz 843.016-7 nám pak nabídl další zajímavost, praktickou ukázku použití mobilní výsuvné plošiny pro vozíčkáře. Její obsluha naštěstí nemusela nijak spěchat, protože vlak přijel včas a v Hradci Králové má poměrně dlouhý, sedmiminutový pobyt. Za tu dobu do jeho odjezdu jsme my dokázali zdokumentovat nejen manipulaci se zmíněným zařízením, ale také opodál ve šturcu stojící lokomotivu EU07-364 společnosti PKP Intercity, která tam čekala na svůj další výkon na vnitrostátním spoji Českých drah. A v podstatě s korporátními barvami našeho národního osobního železničního dopravce svým vzhledem ladila. Ale originálně onajbrtěným vozidlům ještě konec být neměl. Za chvíli se k třetímu nástupišti se svou soupravou Os 5526 do Jičína přihrnula nově takto pojednaná 714.205-2.

 

 

Tak jsme si říkali, že by to byla vzhledově pěkná souprava, kdyby se korporátních barev dostalo i těm přípojným vozům. Jenže podobný nesoulad panuje i u těch řad, kde už příslušná provozní jednotka disponuje hnacími i taženými vozidly v nových barvách v takovém počtu, aby z nich bylo možno sestavit alespoň jednu barevně sladěnou soupravu. Zářným příkladem z toho dne mohly být právě ony motorové rychlíky, jezdící mezi Pardubicemi a Libercem. Dva modro-bílé motorové vozy vezly po dvojici přípojných vozů ještě červeno-krémových, zatímco u rychlíku, jímž můj přítel posléze opustil Hradec Králové, tomu bylo přesně naopak. Ale než k tomu došlo, měli jsme možnost zaznamenat ještě vozidla jiná, hlavně Karlovi vzácná. Ale nejen jemu.

 

 

V honbě za zmodralou veselou krávou jsem málem přehlédl, že u stejného nástupiště stojí jeden ze tří zbývajících katrů, které doposud chyběly v mém archivu. Proč se mi zrovna Evička po dlouhá léta od svého znovuzrození tak vyhýbala, to věru netuším, ale hlavně, že jsem měl příležitost onu mezeru zaplnit. Byť doslova v potu tváře, neboť tou dobou, alespoň podle digitálního termometru na 1. nástupišti, jsme se pohybovali v prostředí vyhřátém na teplotu chřipkou postiženého lidského těla. A tak jsme onen pot zašli neprodleně nahradit do nepříliš útulné, ale přece jen mnohem chladnější nádražní osvěžovny. A pomalu nadcházela chvíle rozloučení, k němuž došlo, jak už jsem naznačil, u rychlíku, jen ze dvou třetin zbarveného podle představ pana Najbrta.

 

 

Karel využil příležitosti a vyhledal si místo právě v jednom z těch zatím ještě nepříliš běžně natřených přípojných vozů a vlastní loučení pak probíhalo skrze jeho okno. Tímto způsobem jsme kromě stručného zhodnocení dne dohadovali naši příští společnou privátní železniční akci, kterou si už delší dobu plánujeme a zatím jsme příliš nepokročili od slov k činům. Což ale v dohledné době určitě napravíme, jak jsme si posledními slovy slíbili. Vlak se dal do pohybu a já jsem byl horkem tak zblblý, že jsem ani nepořídil obligátní rozlučkový snímek. To Karel si ještě hradecké nádraží vyfotografovat neopomněl. Nicméně ten obrázek zde nepoužiji a na sám závěr jsem vybral jeho fotografii jinou, lépe vystihující titulek této reportáže – i když pochází z nádraží jiného, na němž se ocitl cestou k domovu.