Cesta na západ: Domažlice na žluto

10.8.2010 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Cesta na západ: Domažlice na žluto

Vzhledem ke skutečnosti, že zaměření našich stránek je železniční, titulek se určitě nevztahuje k barvě kalhot chodského mužského kroje, které žlutí centrum rázovité folklórní oblasti o Chodských slavnostech. Posledního červencového dne však tamtéž končila série prezentačních jízd žlutých motorových jednotek Desiro. Nebyl to sice důvod, proč jsme navštívili Domažlice, ale přesto jsme to zaznamenali. A něco navíc k tomu...

 
 
 
 
 
Tím důvodem pokračování naší cesty přes Domažlice byla nechuť jet zpět z Klatov po totožné trati a tato trasa se při pohledu na mapu a do jízdního řádu nabízela. Režista Karel si mohl cestovat libovolně, ale já jsem si musel zvolit nejvýhodnější jízdní doklad. Takže jsem si ráno koupil zpáteční jízdenku z Hradce Králové do Kdyně, kam je tarifní vzdálenost oběma směry téměř shodná, v dražší variantě. Tímto svým postupem jsem sice poněkud zaskočil paní vlakvedoucí Os 17546 Klatovy – Domažlice, ale když se jí můj přítel zaručil, že ve své „cílové“ stanici vystoupím a zase nastoupím, tak to rozdýchala.   
 
 
Když jsme hned po odjezdu z klatovského nádraží vyřešili problém tarifní, neprodleně jsme se pustili do řešení problému biologického – vzhledem k času polednímu bylo třeba doplnit kalorie. Karel při tom zjistil, že jako důchodce už nemá ani na chleba, takže se musel spokojit s řízky, které na rozdíl od onoho pečiva doma nezapomněl. A pak jsme se věnovali pozorování a fotografování trati a jejího okolí. S tímto záměrem jsme si už při nástupu do orchestrionovité soupravy prozíravě zvolili nikoliv její hnací vozidlo, ale vůz přípojný, který má otvíratelná okna aspoň v nástupních prostorech.  
 
 
Ta pozice byla důležitá především pro Karla, který se rozhodl potěšit kolegu Pia několika snímky z Janovic nad Úhlavou, kde dotyčný svého času bránil naši, tehdy společnou vlast. A v tamní železniční stanici lze také zaznamenat mechanická návěstidla na pocinovickém zhlaví, o nedalekých stejně ovládaných závorách nemluvě. Mechaniky jsou na onom úseku trati číslo 185, kterým jsme projížděli, také v Pocinovicích, Dobříkovicích na Šumavě a Koutu na Šumavě. Kromě nich mohou na té trase železničního příznivce zaujmout také některé stavby, třeba mostní nebo typické staniční budovy.
 
 
Upoutala nás také některá zajímavá jména obcí, na těch budovách manifestovaná - Úborsko, Loučim, Starec či Spáňov. Zajímavá byla ovšem i krajina, jíž jsme projížděli, zejména poslední úsek od Koutu na Šumavě, kde se trať vine po úbočí kopců v obloucích až semmeringovitě působících. Náš motoráček nás jimi úspěšně provezl a krátce po čtvrt na dvě času odpoledního nás vyklopil na domažlickém nádraží, jehož kolejišti v tu chvíli kralovala žlutá motorová jednotka společnosti Alpha Trains Europa GmbH depa Delitzsch s označením 9580 0 642 331-2/831-1 CZ-RJ v barvách společnosti RegioJet, a.s.
 
 
Žlutá motorová jednotka Siemens Desiro Classic zde momentálně odpočívala mezi svými výkony na Sp 1504 z Plzně a Sp 1505 ve směru opačném. Jak už jsem se zmínil v úvodu, byl to už sám (poněkud pozdní) závěr „žlutého jara“, které začalo v dubnu v kraji Ústeckém, postupně se stěhovalo do regionů dalších, aby skončilo právě oné soboty v Domažlicích ve 20:57 hod. příjezdem Sp 1508. Ta doba byla už pochopitelně mimo naše možnosti, chtěli jsme v železniční stanici Domažlice pobýt jen do odjezdu příštího vlaku do Plzně. Ovšem nikoliv právě tohoto zajisté pokrokového vozidla (vyrábí se od roku 1999). 
 
 
Ne že bychom měli něco proti těmto jednotkám, či nedejbože proti páně Jančurově společnosti. Ale byli jsme, jak už jsem psal hned v prvním odstavci, na svých cestách toho dne zákazníky našeho národního železničního dopravce, takže na co zbytečně platit jeho konkurenci. A navíc jsme plánovali v Domažlicích pobyt delší, s nímž odjezd „žlutého vlaku“ minutu po hodině čtrnácté zrovna nekonvenoval. Ale abychom nebyli případně obviněni z předpojatosti, zaznamenali jsme také onen často zdůrazňovaný kontrast vozidel obou společností – tak nějak podle neustále omílaného hesla, kterak konkurence prospěje naší železnici.
 
 
Snad tomu tak opravdu bude, „žluté vlaky“ budou mezi Domažlicemi a Plzní podle jízdního řádu 2010/2011 jezdit pravidelně a jejich tarifní náležitosti se vyřeší tak, aby je mohli účelně používat i „přespolní“. My jsme ovšem v to sobotní odpoledne do budoucnosti příliš nehleděli a věnovali se tomu, co se našim zrakům a pochopitelně také objektivům nabízelo bezprostředně. Jelikož v osobní dopravě toho právě moc nebylo, obrátili jsme svou pozornost ke dvěma kocourům společnosti ČD Cargo, které se ukrývaly za odstavenými nákladními vagóny proti staniční budově, v tu chvíli ve stavu nečinném, ale na výkon čekající.
 
 
A do podobného stavu se v tu chvíli rozhodl uvést i můj souputník a neprodleně se vzdálil doplnit tělesné tekutiny nějakým půllitrem chlazeného pěnivého piva z nádražní hospůdky. Já jsem si zajistil totéž pomocí pár loků zteplalé perlivé limonády z batohu a, když už jsem byl na druhé straně kolejiště, pokračoval jsem v jeho zkoumání. A zamířil jsem k místnímu, dnes už bývalému depu. V Domažlicích sice existuje provozní pracoviště PJ Plzeň, ale nemá žádná hnací vozidla a zajišťuje jen personální obsazení podle oběhů turnusové skupiny číslo 818. Nicméně dvoukolejná rotunda i další budovy starého depa stojí a připomínají doby minulé. 
 
 
Nevydal jsem se k nim nějakou tu stovku metrů rozpáleným kolejištěm ani tak pro ně samotné, jako spíš kvůli soupravě motorového vlaku, která u nich stála a čekala na svůj další výkon. Vzhledem k tomu, že byla tvořena motorovým vozem řady 854 a vozy přípojnými (někdejší) řady 054, doufal jsem, že by mezi nimi mohl být některý, který mi v mém soukromém albu doposud chybí. Jestliže jsem původně trutnovský katr 854.010-6 znal už z let jeho východočeského působení, ani jeden z obou vozů nemotorových mi ještě do cesty nepřišel. Takže jsem využil příležitosti a začal si je podle svého zvyku podrobně dokumentovat. 
 
 
Spíš jsem tedy začít chtěl. protože hned na počátku svého snažení jsem zaslechl blížící se typický zvuk motoru čtyřkového brejlovce a najednou jsem měl co dělat, abych oběhl motorák, přeskotačil přes pár kolejí a dostal tak blížící se objekt do alespoň trochu slušného záběru. Jeho výsledkem pak byl snímek lokomotivy 754.059-4 v čele čtyřvozové soupravy osobního vlaku číslo 7414 z Plzně hlavního nádraží, který zde končil jízdu. Což jsem sice věděl, stejně jako to, že mi pro nejbližší dobu nikam neujede, ale přece jen jsem tomu jeho obrázku byl rád. Trochu zlomyslně také proto, že jej Karel takříkajíc propil.
 
 
Přítele jsem šel do osvěžovny zkontrolovat až po tom, co jsem si zvěčnil detaily zmíněných přípojných vozů a následoval brejlovce, který v mé obrázkové databázi železničních vozidel chyběl také, k nástupišti, abych jej pojednal obdobně. Karel vedl pivní řeči a já jsem pokračoval ve zkoumání pozvolna se oživujícího dopravního ruchu u domažlických nástupišť. V době mé absence se souprava 810.676-7 + 012.606-0 (dnes 93-29 087-6 BDtax), jíž jsme přijeli, stala vlakem Os 27504 do Tachova a z opačného směru přijel Os 27503 z Plané u Mariánských Lázní, který měl podobu motorové jednotky 814.112-9/914.112-8. 
 
 
Ta se posléze přesunula na stejnou kolej, na níž stálo Desiro jako Sp 1505 do Plzně, takže tu až do jeho odjezdu svorně spočívala dvojice žlutých vlaků konkurujících si dopravců. kterážto situace dala vzniknout fotografii, použité coby titulní obrázek této reportáže, a následně i titulku samotnému. Ale abych se nesoustředil jen na přítomná vozidla, v dalších minutách se stala předmětem mého zájmu domažlická staniční budova, kterou jsem alespoň v rychlosti obešel a prošel také prostorami pro cestující, které jsou vesměs soustředěny jen do centrální části rozlehlé stavby, která před dvěma léty prošla rekonstrukcí.
 
 
Výjimku tvoří jen na peróně umístěné restaurační zařízení, kam jsem šel vyzvednou kamaráda, abychom už společně byli účastni dalšímu dění ve stanici. Jemu měl vévodit odjezd onoho spěšného vlaku společnosti RegioJet, a.s,, který by si možná zasloužil zachytit na lepším pozadí, než poskytovaly budovy v bezprostředním okolí, nicméně nabízející se myšlenku jít za zhlaví stanice jsme zamítli. Pohled na výše uvedenou mapku ozřejmí náš hlavní důvod – bylo to příliš daleko, času jsme už mnoho neměli a v teplotě dosahující téměř třiceti stupňů (jak hlásal teploměr na nástupišti) se nám do zrychleného přesunu nechtělo.
 
 
Karel se poněkud rozseděl při své osvěžovací přestávce a já jsem si zase naopak po celou dobu pobytu v Domažlicích ani na okamžik nesedl. Takže jsem tak učinil aspoň na chvíli na schodech k rampě nedalekého skladiště a můj společník se zatím věnoval fotografování všeho, kam dosáhl nikoliv zanedbatelný optický zoom jeho nedávno pořízeného přístroje. Třeba onoho jihovýchodního zhlaví směr Janovice nad Úhlavou a Plzeň, kam jsme nedošli. Po první trati jsme přijeli a po té druhé měli zanedlouho nádraží opustit. Ale před tím došlo ještě na otestování další funkce Karlova Canonu – samospouště.
 
 
Pak už se pomalu schylovalo k našemu odjezdu, který předznamenalo přistavení oné soupravy 854.010-6 + 21-29 311-7 + 21-29 319-0, kterou jsem fotografoval u depa, jako Os 7417 do Plzně hl.n. k příslušnému nástupišti. I když do odjezdu zbývalo něco času. šli jsme se do ní pomalu posadit. Byť já ne ještě definitivně, protože mne z vozu vytáhlo hlášení staničního rozhlasu, který oznamoval příjezd „mezinárodního osobního vlaku číslo 20195 ze směru Česká Kubice - Furth im Wald“. Ten měl podobu sólo nasazeného motorového vozu 810.419-2, jenž se obratem do Němec zase vracel jako Os 20196.
 
 
Sledovat cestující veřejnost, kterou přepravoval, bylo docela zajímavé, zejména tu její část, která se připravovala na cestu za hranici. V jejím složení totiž převažovali cestující původu nepochybně dílem severoafrického, dílem z jihovýchodní Asie. A někteří z nich měli zjevně potíže v orientaci, protože se s nějakým papírem v ruce obraceli na jiné cestující i železniční personál, jak jsme sledovali z okna našeho vozu. K tomu zmatení zřejmě přispělo jak to, že se onen mezinárodní spoj na příslušné koleji objevil (ovšem v souladu s jízdním řádem) až tři minuty před svým odjezdem, tak také jeho konkrétní podoba.
 
 
Mezinárodní vlak posléze odjel a náš vnitrostátní jej v té činnosti, nikoliv však v jeho směru následoval právě o pět minut později. Sice jsme se vydali už na zpáteční cestu ke svým domovům, ale s plánovanou přestávkou na plzeňském hlavním nádraží, kde jsme měli poněkud paradoxně čekat na vlak, jímž jsme mohli jet už z Domažlic. Jenže trávit další hodinu a půl na tamním, v tu dobu dopravně spíš mrtvém nádraží se nám už nechtělo, neboť to krajské slibovalo přece jen víc možností realizace našich zájmů. O našich dalších příhodách i o postupu koridorových prací mezi Rokycany a Zdicemi bude na tomto místě zpráva za týden.
 
Odkazy: 
  1. Domažlice - Wikipedie, otevřená encyklopedie
  2. Železniční trať Plzeň - Furth im Wald - Wikipedie, otevřená encyklopedie
  3. Železniční trať Domažlice - Planá u Mariánských Lázní - Wikipedie, otevřená encyklopedie
  4. Železniční trať Horažďovice - Domažlice - Wikipedie, otevřená encyklopedie
  5. Žst. Domažlice – Příjezdy a odjezdy vlaků
  6. RegioJet, a.s.- Jízdní řád Domažlice – Plzeň a zpět
  7. Depo kolejových vozidel Plzeň - Wikipedie, otevřená encyklopedie
  8. RegioJet. a.s.
  9. Chodské slavnosti - Vavřinecká pouť

Titulní snímek: Žluté rojení v Domažlicích - Desiro RJ a Regionova ČD na jedné koleji © PhDr. Zbyněk Zlinský

Galéria

Súvisiace odkazy