Einfach Raus nach Oberösterreich

Parametry naší narychlo zorganizované turistické akce, uskutečněné 3.-11.7.2010, tohle splňovaly – povětšinou jsme se pohybovali uvnitř spolkové země Oberösterreich a bylo nás právě pět – Tomáš, Jirka, Aleš, Zuzka a Rasťa. K tomu ještě moje fenka Mystery (Mysty), která jakožto jack russel teriér takovou nepříliš odpočinkovou dovolenou bez úhony přežije. Aleš se Zuzkou vyrazili už od začátku prodlouženého víkendu, s tím že se věnovali především horské turistice v oblasti Totes Gebirge a vlak použili akorát na již známých tratích do Grünau im Almtal a Pyhrnbahn z Hinterstoderu. My ostatní jsme se zapojili až v úterý.

Pro nás s Jirkou a Mysty začala cesta v úterý v 8 hodin ráno ve Vimperku, kde jsme koupili mimo jiné Sportkartu Vltava-Dunaj za 8 EUR, ačkoliv výpravčí nejprve tvrdil že tohle vydat neumí. Pomaloučku jsme se ve voze 810 projeli po horské trati přes Kubovu Huť do Volar, kde jsme měli hodinu času na projití tohoto podivného neuspořádaného města bez centra. Poté nás Regionova odvezla do Černého Kříže, kde jsme navzdory jízdnímu řádu měli přestup. Po delší době přijela od Nového Údolí monstrózní souprava šesti dvounápravových vozů, kterou jsme jeli do Nové Pece. Průvodčí viděla Sportkartu zřejmě také poprvé a spustila na nás německy, že toto přece není vlak z Budějovic do Lince. Potvrdilo se nám, že o této jízdence pořádně nikdo nic neví, nehledě na to že podle ČD by mi zlevněnou variantu k předběžné in-kartě správně neměli vydat.

Desiro je připraveno k odjezdu do Lince ze stanice Aigen-Schlägl. 6.7.2010 © Tomáš Kraus

Vystupovali jsme v 11 hodin a měli jsme obavy, v kolik dojdeme na konečnou Mühlkreisbahn, do stanice Aigen-Schlägl. Vyrazili jsme podél Želnavského smyku nahoru a dále jsme až na hranice sledovali vyschlý Schwarzenberský kanál. V Zadní Zvonkové jsme pod střechou u oběda přečkali první přeháňku a na přechodu Sonnenwald jsme vstoupili na rakouské území. Poté jsme vysupěli na Moldaublick a šli jsme po hřebeni k běžeckému areálu Panyhaus, kde jsme se náhodou mohli schovat i při druhé přeháňce. Odtud už to nebylo daleko do Aigenu, kde jsme s rezervou stíhali vlak v 17:26 do Lince.

Trať Mühlkreisbahn je zajímavá, nejprve stoupá na Rohrbach, poté se u Hasslachu připojí k řece Grosse Mühl, jejíž hluboké zalesněné údolí sleduje jen do Neufeldenu, odkud opět stoupá – jedná se o nejstrmější normálněrozchodnou trať v Rakousku. Dnes zajišťují většinu spojů jednotky Desiro, ale potkali jsme i dvojici vozů 5047. Konec v údolí Dunaje už příliš zajímavý nebyl, a tak jsme se těšili až se na stanici Linz-Urfahr setkáme s Alešem a Zuzkou. Pro cestující je Mühlkreisbahn od zbytku železniční sítě izolovaná, proto jsme si koupili lístek na tramvaj a linkou 3 jsme přijeli na hlavní nádraží. Zde jsme si koupili jízdenky do Welsu a týdenní dovozné pro psa za 6,50 EUR, které ale žádný průvodčí nevyžadoval.

Polovina jednotky Talent byla sice rezervovaná, ale jinak večerní spoj příliš plný nebyl a do Welsu je to kousek. Tady nás překvapilo rozsáhlé historické jádro a také náš podezřele levný komfortní hotel přímo na hlavním náměstí za 20 EUR na osobu se snídaní. Zašli jsme si na jedno pivo a poté bylo ještě třeba dojít na nádraží pro Rasťu, který přijížděl ve 23:01 rychlíkem „Matthias Braun“. Všichni sice tvrdili, jak mu půjdou naproti s transparentem, ale ve finále šli spát, a tak jsem vyrazil jen já s Mysty, která mi při odchodu připravila překvapení – začala hárat. Očekávaný rychlík se vtlačil do stanice hned za zpožděným IC „La Redoutte Modetrens“ (veze přímé vozy do Benátek) a zanedlouho už jsme se i my s Rasťou ukládali do postelí, protože každá minuta spánku byla tu noc dobrá.

Ve středu jsme začínali cestou vlakem do Aschachu, kde však už dlouho jezdí jen ranní školní spoj a odpolední víkendový spoj. Tento týden ještě školní výuka probíhala, s tím že školákům vlak slouží při zpáteční cestě do Welsu, tj. z Welsu do Aschachu se jede už v 5:31. Proto jsme snídani nevyužili a vycházeli jsme za tmy. Ve voze řady 5047 jsme byli téměř sami a trať vedoucí nížinou není nijak zajímavá. Po příjezdu do Aschachu jsme neměli pevně daný program a Rasťa se rozhodl trochu se proběhnout po okolní vysočině. My ostatní jsme došli do centra Aschachu, odkud nám v 8 ráno jel historický autobus Steyr a asi po půlhodině jsme vystupovali ve Schlögenu.

Schlögenské esíčko z vyhlídky nad řekou.7.7.2010 © Tomáš Kraus

Zde se nachází Schlögenské esíčko, jedno z nejznámějších míst na Dunaji. Celý zákrut je dobře vidět ze skalní vyhlídky, kam jsme se asi půl hodiny škrábali a poté jsme si vychutnávali opožděnou snídani a výhled na řeku s čilým lodním provozem. Před 11. hodinou jsme se vrátili dolů, protože měla jet jedna ze dvou lodí na lince mezi Pasovem a Lincem. Kolem ještě projela chorvatská loď Sveti Nikola a německá loď Boom (hádali jsme co asi veze) a s malým zpožděním už přistávala naše Gisela. Cesta do Aschachu nás stála 13,50 EUR a strávili jsme ji na horní palubě, odkud byl pěkný výhled na okolní krajinu. Zalesněné svahy občas oživila nějaká obec, jako Inzell, Obermühl (soutok s Kleine Mühl) a Untermühl (soutok s Grosse Mühl), nad níž se tyčí hrad Neuhaus. Pak se ale na dlouhou dobu lodní šroub zastavil, protože jsme čekali na uvolnění plavební komory ve vodní elektrárně Aschach. Konečně odtud vypluly protijedoucí lodě (mezi nimi více než hodinu zpožděná loď Anton Bruckner do Pasova) a společně s Boom jsme obsadili zdymadlo. Pomalu jsme klesli 16 metrů a s téměř hodinovým zpožděním jsme vystupovali v Aschachu.

Času bylo ale pořád dost a za chvíli jsme odjížděli autobusem do nedalekého Eferdingu. Historické sídlo s třetím nejstarším městským právem v Rakousku je dnes mírně zapadlé, ale podařilo se mi tady koupit pro Mysty hárací kalhotky. Pak jsme dlouze hledali nádraží (kříží se tu trať do Aschachu s tratí Linzer Lokalbahn - LILO), až jsme se díky místním dostali na zastávku Eferding Gewerbegebiet. Normálněrozchodná trať LILO z Lince do Peuerbachu se spojkou do Neumarktu je elektrizovaná stejnosměrnými 750 V (sloupy jsou dřevěné) a provozuje ji společnost Stern&Hafferl. Kvůli nynějšímu zaústění na hlavní nádraží v Linci bylo třeba pořídit dvousystémové jednotky typu GTW od Stadlera. Následující úsek tratě byl poměrně zajímavý, překonává zalesněné návrší a klesá do Waizenkirchenu, kde jsme vystoupili,protože GTW jelo do Peuerbachu a náš spoj do Neumarktu byl výchozí už odtud.

Na tuto část tratě nejsou dvousystémové jednotky zapotřebí, proto si to přihnal historický elektrický vůz ET22 106 s dřevěným interiérem. V následující zastávce přistoupil Rasťa a v odbočné staničce Niederspaching jsme na zhlaví svižnou dvojitou úvratí přejeli samovratné výhybky (strojvedoucí nepřecházel do zadní kabiny), abychom se dostali na správnou kolej směr Neumarkt-Kallham. V tomto úseku se jezdí jen v pracovní dny (něco v sobotu ráno), dráha vede v polích a zastávky jsou u statků, proto je poptávka nízká. Po občerstvení na nádraží v Neumarktu jsme nastoupili do vlaku směr Braunau am Inn, což je trať vedoucí přes Mühldorf do Mnichova – jezdí tu dva páry mezistátních vlaků v soupravě DB. V tomto regionu stále kralují vozy řady 5047, v uzlové stanici Ried im Innkreis se sešly hned tři. My jsme přestoupili do toho směr Attnang-Puchheim.

Moderní vozidlo jsme opustili ve stanici Waizenkirchen. 7.7.2010 © Aleš Svoboda

Mírně jsme stoupali krajinou typickou i pro český venkov a blížili jsme se k zalesněnému hřebínku pohoři Hausruck, kterým trať prochází dlouhým tunelem. Potom jsme klesali do nížiny řeky Traun a otevřel se nám výhled na nejbliží hory v Solné komoře. Navzdory svému významu má stanice Attnang-Puchheim jediné ostrovní nástupiště, kde ještě navíc překážejí nákladní vlaky, takže do Solné komory se většinou jezdí z kusých kolejí a cestující směr Ried nemají na zvýšenou hranu nárok vůbec. Nám už zbývalo jen dojet mírně zpožděným CityShuttlem do Gmundenu, kde jsme nakoupili zásoby a na dvě noci jsme se ubytovali ve Ferienhausu poblíž řeky Traun.

Na čtvrtek si Rasťa se Zuzkou a Alešem operativně vytyčili za cíl vrchol Traunstein (1 691 m n.m.), což obnášelo náročný celodenní výlet. Navíc bylo třeba zpočátku jít poměrně daleko podél jezera, kam sice jezdil autobus MHD, ale pouze v úterý a o víkendu. My s Jirkou a Mysty jsme se drželi původního plánu a nejprve jsme si prošli Gmunden. Po jezerní promenádě jsme došli k zámku Orth, který stojí na malém ostrůvku poblíž západního břehu jezera Traunsee. Pak jsme se vrátili do centra, překročili jsme výtok z jezera (kolem bylo několik pozůstatků koněspřežné dráhy do Českých Budějovic) a shlédli jsme ještě o dost starší zámek Weyer nedaleko lanovky na Grünberg.

Poté jsme na poměrně zpustlém nádraží Gmunden Seebahnhof nastoupili do elektrického vozu ET23 111 Stern&Hafferl. Lokálka Traunseebahn má metrový rozchod, s tím že úsek u Gmundenu je veden jako splítka s normálněrozchodnou tratí do Lambachu přes Laakirchen (bez osobní dopravy). Koupili jsme si lomený lístek do Attersee a sledovali jsme stoupání tratě nad jezero. Dále okolí tratě opět připomínalo český venkov, s tím že na polích rostlo obilí a žádná řepka. Dopravce na této trati nabízí klientům na objednávku „pečínkový vlak“ (Bratlzug) s pohoštěním na palubě.

Normálněrozchodné vozy ET20 111, ET22 136 a ET24 104 Stern&Hafferl ve stanici Vorchdorf-Eggenberg. 8.7.2010 © Jiří Mazal

Po půlhodině jízdy se přestupuje ve stanici Vorchdorf-Eggenberg na trať Vorchdorferbahn, která má také stejnosměrnou trolej 750 V, ovšem už normální rozchod. Původně měla vést až do Grünau, což ovšem padlo ve prospěch přímé tratě z Welsu. Normálněrozchodné a úzkorozchodné kolejiště leží přímo vedle sebe a jak je to u Sterna&Hafferla obvyklé, postává tu mnoho zajímavých second-hand vozidel různých typů a stáří. Na nás čekal elektrický vůz ET20 111, kde jsme zpočátku seděli úplně sami. Tato trať už příliš zajímavá není, vede povětšinou širokým údolím a za povšimnutí stojí jen zastávka se jménem Au a vysoký most přes Traun poblíž konečné v Lambachu. Odtud vede ještě jedna stejnosměrně elektrizovaná lokálka Stern&Hafferl, a sice na sever do Haagu, ale od letoška je zde zavedena náhradní autobusová doprava.

Po obědě naproti nádraží (samotné centrum města je asi kilometr vzdálené) jsme nastoupili do Talentu směr Steindorf (Salzburg). Dálková doprava stanicí Lambach neprojíždí, používá tunelovou přeložku severně od stanice. Díky dlouhému pobytu v Attnangu, kde nás předjížděla rychlá i pomalá vrstva vlaků IC a posunovali jsme mezi nástupišti, nám jízda do Vöcklamarktu trvala hodinu. Zde už netrpělivě čekal spoj na další zajímavé lokálce Stern&Hafferl, a sice trať Attergaubahn do Attersee, která má metrový rozchod a stejnosměrné napětí 750 V.

Elektrický vůz ET26 111 vyrazil do stoupání a na vrcholu projel bez zastavení zastávku Walchen, kde čekala babka uvnitř budky tak, že ji strojvedoucí neviděl. Výprava důchodců ve voze ale spustila povyk, takže vlak prudce zabrzdil a svižně přeletěl pozpátku přes přejezd (opět nebylo třeba chodit na zadní stanoviště) abychom cestující naložili. Attergaubahn sice nepřekračuje žádné hory, ale díky úspornému stylu výstavby se vyznačuje poměrně velkými sklony a ostrými oblouky. V létě tady každé úterý a čtvrtek jezdí zvláštní výletní vlaky (jen v části trasy).

Po příjezdu do Attersee byl vůz ihned uklizen do depa a my jsme přišli na břeh jezera Attersee, největšího vnitřního jezera v Rakousku (nazývaného „moře Solné komory“). Po zjištění dopravního spojení v infocentru jsme šli na přístaviště lodí. V režii firmy Stern&Hafferl zde existují dvě různé okružní trasy, my jsme využili Rundkurs Nord. Naše loďka Weyregg nesla jméno místa, kam jsme pluli, což obnášelo jen čtvrthodinovou plavbu napříč přes jezero. Odtud jsme šli asi 7 km po břehu jezera na jeho severní konec, škoda že velká část trasy vedla po silnici podél soukromých pláží.

Město Ebensee na konci jezera Traunsee a v pozadí Dachstein. 8.7.2010 © Aleš Svoboda

Přišli jsme ke stanici Kammer-Schörfling, konečné krátké tratě z Vöcklabrucku. Kvůli silné nákladní dopravě je trať elektrizovaná, ale v osobní dopravě tady jezdí jen symbolické 4 páry (motorových) vlaků denně. Naproti tomu autobus jede přinejmenším každou hodinu, proto jsme v protějším Seewalchenu nastoupili do spoje směr Attnang-Puchheim. Po cestě, kdy jsme viděli i kus historického centra Vöcklabrucku, jsme chtěli pokračovat do Gmundenu stejným vlakem jako včera. Kvůli poruše lokomotivy však nejprve ohlásili 35 minut zpoždění a ve finále se vlak neukázal vůbec. Mezitím jsme tedy došli na nákup a za hodinu jsme se naskládali do dalšího spoje. Od nádraží v Gmundenu jsme se do centra přepravili tramvají – Gmunden se považuje za město s nejmenší tramvajovou sítí na světě, má podobu jedné linky s jízdní dobou 10 minut. Trať s metrovým rozchodem poměrně prudce klesá místy dosti úzkými uličkami až k jezeru, dopravcem je opět Stern&Hafferl. Na pokoj jsme se dostali po 20. hodině, s velkým předstihem oproti ostatním, kteří se vraceli z Traunsteinu.

V pátek jsme příliš brzy nevstávali a po nákupu potravin jsme v 9:28 (+ 10 minut zpoždění, které se na jednokolejné Salzkammergutbahn spontánně generuje i když se nic neděje) nastupovali do CityShuttlů na REXu směr jih. Po skalnatém břehu jezera Traunsee s několika tunely jsme projeli až do Ebensee, kde bylo třeba vystoupit, protože pondělní deště podemlely trať a chvíli poté nebyla dočasně sjízdná ani silnice. Náhradní autobusová doprava do Bad Ischl měla původně skončit tento den, ale byla prodloužena do odvolání. Krátce jsme tedy seděli v autobuse (na celý vlak stačil jeden) a byli jsme zvědaví, jaké soupravy uvízly za výlukou.

Naštěstí pro nás to byla klasická souprava IC-vozů, které sem tradičně zajíždějí jako přímé vozy z Vídně. Nejprve jsme se usadili ve velkoprostoru Bmpz a pozorovali jsme Hallstattské jezero, a následně jsme si všimli že sousední vůz ADmpz je deklasován na 2. třídu. Proto jsme se tam přesunuli a vychutnávali jsme si svezení na kožených sedačkách ve velkoprostorovém voze s luxusním výhledem, což bylo při ceně Einfach-Raus-Ticketu 5,60 EUR/os až nemravné. Za sezónní zastávkou Obertraun-Koppenbrüllerhöhle vlak vjíždí do Štýrska a začíná stoupat soutěskou, kde stojí u trati stále funkční lavinové strážní domečky. V Bad Aussee jsme vykřižovali vlak s kompletně posprejovaným CityShuttlem (to se moc nevidí) a vystoupali jsme na náhorní plošinu kolem Bad Mitterndorfu. Vystoupili jsme s půlhodinou zpoždění ve vrcholové stanici Tauplitz (863 m n.m.) – někteří šotouši řeší, jestli Salzkammergutbahn můžou nazývat horskou tratí nebo ne.

Celá výprava - zleva Mysty, Tomáš, Rasťa, Zuzka, Aleš, Jirka. 9.7.2010 © Tomáš Kraus

Po dvou kilometrech v pořádném horku jsme došli k dolní stanici lanovky na Tauplitzalm. Zpáteční jízdenka na tuto dvousekční sedačkovou lanovku má stát 13 EUR, ale tak dlouho jsme u pokladny vyzvídali podmínky různých slev (na které jsme očividně neměli nárok), že jsme dostali skupinovou cenu za 10 EUR. Horní stanice lanovky leží ve výšce kolem 1 600 m n.m. na Tauplitzalm, což je údajně největší náhorní plošina ve střední Evropě. Je tu k vidění šest různě velkých a různě čistých jezer, stojí tu nespočet různých hotelů a chat a v zimě slouží celá oblast lyžařům. Asi kilometr od lanovky jsme měli rezervované ubytování v chatě Grazer Hütte, ve čtrnáctilůžkovém pokoji kategorie „Lager“ (jen matrace a poličky), který jsme měli celý pro sebe.

Dali jsme si oběd na terase a vyrazili jsme na odpolední výlet. Přestože bylo už 15 hodin, Rasťa se Zuzkou zatoužili po zdejším nejvyšším vrcholu Hoher Tragl (2 184 m n.m.), Aleš se nechal přemluvit také, zatímco my s Jirkou a Mysty jsme zamířili na nižší, zato vzdálenější Rosskogel (1 890 m n.m.). Rozdělili jsme se u největšího jezera Steirersee, které jsme museli celé obejít a dále minout také jezero Schwarzensee. Poté jsme přišli na rozcestí u chaty Leistalmhütte, odkud jsme prudce stoupali na Rosskogel. Cesta byla místy špatně průchodná, ale nebyla nijak nebezpečná, vrchol je poměrně plochý a porostlý kosodřevinou. Navzdory relativně nízké výšce byl odtud pěkný výhled jak na Tauplitz a údolí Enže, tak na Totes Gebirge nad Hinterstoderem, a kromě toho i na zasněžený Dachstein (2 995 m n.m., pro hornorakouské vlastence 3 000 m n.m., aby měli také nějakou třítisícovku) a s trochou představivosti i na velikány kolem Grossglockneru.

Cestou dolů jsme se zastavili v chatě Leistalmhütte, kde nám její správcové Franz a Rosi (82 a 80 let) nabídli domácí sirupy s pramenitou vodou. Každý jsme vypili celkem litr při přátelském rozhovoru, kdy nám ukázali i pár fotek ze svého alba (například sníh do výšky druhého patra chaty nebo interiér nedaleké ledové jeskyně) a postěžovali si, že o chatu nestojí jejich potomci, a že už nemají ani hosty, protože ti vyhledávají větší komfort. Při návratu na Grazer Hütte jsem se ještě vykoupal ve Schwarzensee a spodem jsme obešli Steirersee, kde jsme narazili i na zbytky sněhu. Chvíli po nás se ve zdraví vrátila i výprava z Hoher Traglu a poměrně brzy jsme všichni ulehli ke spánku.

Pohled na Steirersee z výšky. 9.7.2010 © Aleš Svoboda

V sobotu dopoledne jsme měli v plánu vyšplhat na Traweng (1 981 m n.m.), který se tyčil hned za naší chatou. Rasťa tam navíc chtěl pozorovat východ slunce, takže si dal budík na 3:27, ale nikam nešel, protože chata byla zamčená a klíče od vchodu nám nedali. Vyrazili jsme tedy po snídani, ale bez Rasti, který nemohl najít brýle a zůstal v chatě.  Po chvíli lezení po ujíždějícím kamení jsme se to ale rozhodli vzdát, protože cesta byla výrazně méně bezpečná než včerejší Hoher Tragl a Rosskolgel. Pro Mysty už to vůbec nebylo a nesla se ve vaku na břiše. Nakonec tedy nahoru vyšplhal akorát největší odpůrce horolezectví Jirka, který tolik utekl dopředu, že jsme mu ani nemohli říct že se vracíme. Vrátil se pak ve zdraví do chaty, kde nechtěně zlomil kliku. My tři jsme ještě vyplnili čas snadným výstupem po sjezdovce na Schneiderkogel (1 740 m n.m.) na opačné straně náhorní plošiny a vrátili jsme se kolem jezera Grosssee.

Dali jsme si opět oběd na terase, Rasťa mezitím našel brýle, a vyrazili jsme na zpáteční cestu lanovkou. Dole nás opět přivítalo nesnesitelné vedro, Mysty odmítala dojít k nádraží, teploměr ve stínu ukazoval 37°C. Na stanici Tauplitz jsme se schovali do chladné čekárny a vlak ve 14:05 samozřejmě kvůli výluce nepřijel včas. Se zpožděním asi 15 minut se ukázala opět klasická souprava, kde jsme obsadili kupé 1. třídy za lokomotivou – tentokrát sice nebyla deklasovaná, ale v kategorii REX standardně 1. třída není, takže jsme tam jít mohli. Do odbočné stanice Steinach-Irdning v údolí Enže to nebylo daleko, ale je třeba poměrně dost klesnout, takže se vlak dlouze vinul po strmých zalesněných svazích a mezilehlá zastávka Pürgg je umístěna v oblouku na skalní stěně.

Pobyt ve Steinachu nás nelákal, a protože Ennstalbahn byla (jako každé léto) dlouhodobě vyloučená, nebáli jsme se v autobusové podobě nastoupit do spoje kategorie IC, na níž naše jízdenka neplatila. Jelikož ani v Selzthalu nic není, vystoupili jsme už v městečku Liezen, kde jsme si mohli nakoupit a vybrat z bankomatu. Přitom jsme se maximálně vyhýbali slunci, protože v údolí byl vzduch už úplně nedýchatelný. Po 16. hodině přijel náhradní autobus za náš REX „Nationalpark Gesäuse“ (Schladming – Wien), kterým jsme popojeli do Selzthalu a dále už jel vlak v sestavě 4 CityShuttlů a Tauruse.

Od léta 2009 je tento víkendový pár vlaků už to jediné, co Národním parkem Gesäuse jezdí. Dlouho byl známý jako EZ „Ennstal“ (jezdil až do Bischofshofenu), loni už jako REX „Ennstal-Gesäuse“ jen do Schladmingu, letos změnil název (v protisměru na „Stift Admont“). Usadili jsme se v cyklooddíle téměř prázdného vlaku a postupně jsme vjeli do úzké soutěsky Enže, sevřené horským masivem, kterému kraluje nejvyšší Hochtor (2 369 m n.m.). Národní park Gesäuse je moc pěkný, bohužel v něm nejsou prakticky žádná sídla a navíc je na okraji spolkové země, proto to tady s dopravní obslužností vypadá jak vypadá. Samotná trať je skutečně zajímavá, několikrát překračuje zpěněnou řeku, prochází tunely a galeriemi a z vlaku se otevírají pohledy na okolní hory.

Zastávka Jonsbach im Nationalpark. 10.7.2010 © Tomáš Kraus

Stále hlubokým údolím jsme přijeli do odbočné stanice Kleinreifling, kde spíše náhodou vycházel asi půlhodinový přípoj na vlak do Lince (další věc co snižuje atraktivitu tohoto spoje). Údolí řeky je vesměs slabě osídlené, tu a tam akorát stojí vodní elektrárna, a ani v Kleinreiflingu nic není. Od Amstettenu přijela jednotka řady 4020 a vyrazila ještě nahoru do Weissenbachu (dál už jezdí jen náš REX), ovšem trať do Lince je už kompletně v režii Talentů. Nejeli jsme Talentem už dlouho, v zastávce Kastenreith jsme se odpojili od tratě směr Amstetten a za chvíli jsme vystupovali ve stanici Grossraming.

Tady nás ochotně vyzvedl náš hostitel s Mazdou MPV, do které jsme se s obtížemi naskládali všichni, a vezl nás asi 4 km zalesněným údolím, aby nás ubytoval v romantické, ale dobře vybavené dřevěné chatě. Na tom opuštěném místě se nám tolik zalíbilo, že jsme se rozhodli udělat si venku táborák. Vrátili jsme se asi 2 km, kde jsme si všimli hospody, a poprosili jsme o natočení piva a Radlera do PET lahví. K tomu nám prodali i balené klobásy, a aby nám po cestě rozmrzly, věnovali nám i kyblík s horkou vodou. Poslední večer jsme tak příjemně strávili u ohně a spát jsme šli za hluboké noci.

Na neděli dopoledne jsme původně uvažovali nějakou turistiku (nacházeli jsme se na okraji Národního parku Kalkalpen – Vápencové Alpy), ale potom jsme se rozhodli vyrazit už ráno s Jirkou a přijet dříve domů. Majitel nás opět naskládal do auta a po 8. hodině ranní jsme nastupovali do Talentu. Jeli jsme stále se rozšiřujícím údolím řeky Enže, krajina byla stále rovinatější, a po hodině jízdy jsme vystupovali v odbočné stanici St. Valentin. Narozdíl od většiny osobních vlaků (přestože jsme byli REX) náš spoj do Lince nepokračoval a byl tu přípoj na IC. To jsme tentokrát riskovat nechtěli, takže nezbylo než čekat 40 minut na vlak jedoucí z Garstenu do Lince v podobě motorového Desira.

Mohli jsme pokračovat do Čech rovnou, ale preferovali jsme návštěvu Pöstlingbergu. Proto jsme novou tramvají Flexity dojeli na Hauptplatz, kde nyní linka Pöstlingbergbahn začíná – nejstrmější adhezní trať v Evropě byla totiž přerozchodována z 1 000 mm na 900 mm a začleněna do tramvajové sítě, k tomu byly pořízeny tři speciální tramvaje (jedna je záložní) typu Flexity. Moderní vozidlo mělo za úkol odkazovat na historickou slávu tratě, proto má například středový reflektor a v interiéru dřevěné sedačky. Posedali jsme si ke kloubu a vyrazili jsme. Za konečnou tramvaje Landsgutstrasse (264 m n.m.) se úrovňově kříží trať Mühlkreisbahn a začíná trvalé stoupání, trať se vine mezi domy a loukami až ke klášteru na Pöstlingbergu (514 m n.m.). S výjimkou pro lidi, kteří tu bydlí nebo pracují, platí na Pöstlingbergbahn speciální tarif.

Konečná zastávka Pöstlingberg. 11.7.2010 © Tomáš Kraus

Nahoře jsme obešli klášter, podívali se shora na město, a za půl hodiny jsme opět tramvají odjížděli dolů. Nejprve nás zdrželo křižování a poté jsme hodně dlouho prostáli před křížením tratě Mühlkreisbahn, kde na zhlaví posunovalo jedno Desiro, přičemž klimatizace nestíhala a hodně jsme se těšili ven. Utekli jsme hned v zastávce Biegung, kde jsme si zašli do nedalekého Schnitzelhausu na řízky take-away. Opět jsme tramvají linky 3 dojeli na hlavní nádraží a v silně vyhřátém CityShuttlu jsme si rozložili svoje obědy. Přímý REX do Českých Budějovic se pak vydal na známou zdlouhavou trasu přes Šumavu po klikaté regionální trati. Ve stanici Summerau se už sice nepřepřahá, ale pobyt tam byl 20 minut, jako by se přepřahalo.

Zcela očekávaný kulturní šok ve srovnání s chováním Rakušanů nám tam přichystal průvodčí ČD, který hned vrazil do cyklooddílu a rozkázal pověsit kola na háky. Když se 10 vteřin nic nedělo, přišel znovu a vyhrožoval, že buď budou kola viset na háku, nebo je všechny vyhází. Naproti tomu se ale při prodeji jízdenek tvářil přívětivě a nebyl problém s nákupem dokladů ze státní hranice. V Českých Budějovicích jsme díky malému zpoždění měli jen asi 10 minut času, takže jsme jen vyvenčili Mysty, nakoupili občerstvení a už jsme se lepili na zpocenou koženku v obligátním voze řady B na rychlíku do Prahy. Cesta rozestavěným koridorem probíhala téměř bez komplikací, a tak jsme do Prahy mezi betonovými stěnami přijeli jen s 5 minutami zpoždění, přičemž jsme se rozdělili v Praze-Vršovicích a dovolená v Rakousku byla za námi.

Odkazy:

Železniční mapa Rakouska (Thorsten Büker – Railway Maps)
Traťové jízdní řády v Rakousku (ÖBB)
Einfach-Raus-Ticket (ÖBB)
Stern & Hafferl Verkehr
Tauplitzalm
Donauschifffahrt Linz – Passau (Wurm & Köck)