Cesta na jih: Rychlý výlet za hranice a pomalá „gorila“ k domovu

Když jsme si prohlédli ono rybářské zákoutí, Milan opět opatrně překonal vodní tok a jí si zatím prohlížel tento atypický most, který v roce 2005 nahradil ještě atypičtější – pontonový. A v čem spočívá zvláštnost mostní stavby současné? Má totiž zdvihací střední část, což si prosadila slovenská plavební správa, jako záruku zachování výškového profilu plavební cesty, která sice využívána není, ale co kdyby... Nebyla ostatně jediným odpůrcem stavby mostu, velké výhrady měli také ekologové, neboť komunikace protíná chráněnou krajinnou oblast Záhorie, konkrétně její biologicky cennou nivní oblast pod soutokem Moravy a Dyje.

 

 

V tomto případě nebylo přijato opatření technické, ale organizační – na most je od půlnoci do páté hodiny ranní zakázán vjezd všem vozidlům. Pokud tak není učiněno i v denní době zbývající, což se stává za povodní. Stopy po té poslední jsme mohli zaznamenat i v okolí našeho dočasného parkoviště. Moc jsme se ale nerozhlíželi, protože Milan hodlal fotograficky zachytit Hungárku v Kútech a času k jejich dosažení nebylo mnoho. Nakonec svůj záměr opustil s tím, že si na ni raději počkáme až ve stanici Sekule. A tak se i stalo, byť jsme to stihli jen tak tak. Odstavili jsme auto na samém začátku stanice, kousek popošli a pořídili snímek.   

 

 

Čímž jsme popudili místního výpravčího natolik, že šel nastartovat staniční rozhlas, jímž nás na dálku vykazoval z kolejiště. Takže jsme si okamžitě vzpomněli na nedávnou příhodu v Hohenau a cosi si pomysleli. On velice dobře viděl, že stojíme v místě, kudy železniční kolo prokazatelně neprojelo už hezky dlouho a v tu chvíli tomu nemohlo být opačně. Svědomitý pracovník se vracel do dopravní kanceláře s pocitem dobře vykonané práce a nesvědomití šotouši jeli pryč s pocitem trpkosti. Za daných okolností jsme o Sekule ztratili zájem a pokračovali k původně zamýšlenému cíli naší „rakousko-uherské“ anabáze, do železniční stanice Kúty.

 

 

Tam jsme kupodivu žádný střet se státní mocí nezažili, byť se tam vyskytovali i železniční policisté. Ti nás ovšem nezaujali tolik, jako stanice samotná, kterou jsem já sám, na rozdíl pochopitelně od jejího častého návštěvníka Milana, doposud znal jen ze strany kolejí a ruch v ní to sobotní odpoledne panující. Měli jsme svým způsobem kliku, že jsme se zcela náhodou trefili do doby, kdy se slovo ruch dá použít bez nějakého ironického nádechu. Kromě toho prošvihnutého, ale jinde zachyceného vlaku vyšší kvality se zde zrovna vyskytovaly soupravy vlaků sice méně významných, ale pro nás cizozemce složení docela zajímavého.

 

 

Hned u prvního nástupiště nás uvítala spřažená čtyřicátá a čtyřicátá první bageta, svou zánovností do dáli zářící, opodál se na nás smála laminátka v korporátních barvách ZSSK a kousek dál jí sekundovala její sestra pro změnu v unifikovaném kabátku ČD Cargo. Vyskytovala se tam také princezna, která ale mému objektivu při svém obíhání soupravy unikala tak dlouho, až jsem ji pak pustil z mysli. Možná poněkud nerozumně pro v tu chvíli přijíždějící orchestrion ČD, honosně ohlášený staničním rozhlasem coby mezinárodní osobní vlak z Břeclavi. Po tomto vrcholu nás v Kútech již nic nezdrželo, krom rozlučkového snímku místní vodárny.

 

 

Po návratu do Břeclavi mně zbývalo ještě něco času do nejvýhodnějšího (jak jsme se naivně domníval) spoje k domovu, který jsem ale vyplnil pilnou činností. Hned po příchodu na první nástupiště mi padly do oka nevšední barvy gorily, prosvítající mezi sloupy na jeho severním konci. U nástupiště 1A stála „nostalgická“ výjimka ze současného unifiku ZSSK, kterou jsme ještě neměl možnost na vlastní oči spatřit. A cosi podobného, leč v obráceném gardu se dalo spatřit na přilehlých kolejích. Tam popojížděla brněnská Máša, která by si lakovací výjimku jistě zasloužila také, a možná mnohem spíš, ale postup najbrtění Českých drah byl neúprosný.