Mašiny slavící i posmrtně se rozkládající v „Městečku u Kostlivce“

Program tam sice začínal až úderem hodiny osmé, ale má noha se dotkla čtvrtého českotřebovského perónu už o hodinu a čtvrt dříve. Nechtěl jsem riskovat přestup na spoj jedoucí po hlavním tahu v den, kdy České dráhy vozily až pět dospělých osob na jednu jízdenku SONE+ (a ta se navíc dala pořídit v jistém obchodním řetězci za hubičku), a zvolil R 625 Vsacan, vyjíždějící z mého sídelního města na soutoku Labe a Orlice. Tím jsem si také vytvořil prostor pro fotografické pojednání nedávno otevřeného českotřebovského dopravního terminálu, vkusně ozdobeného kostlivcem, který se vydává za stavitele dráhy olomoucko-pražské.

 

 

Svůj názor na ono dílko, místní radnicí zvolené, jsem si dovolil naznačit už v titulku, parodujícím známou přezdívku železničářského města. Je úsměvné, že se ten údajný Ing. Jan Perner ke kolejím otočil zády. Jinak ovšem samotný terminál je velice pěkný a náměstí prospěl nejen dopravně, jeho klidová zóna zurčí vodou a v budoucnu slibuje osvěžit oko zelení. Nechybí dnes nezbytné informační zdroje elektronického věku a v kontrastu k nim třeba sluneční hodiny kombinované s fontánkou k pití určenou. Ten nápad mne opravdu dostal, byť jsem si ho povšiml až před odjezdem a nikoliv v době, kdy jsem terminál ještě za nepřejících optických podmínek zkoumal.

 

 

Náměstí vůbec prokouklo, nový kabát má někdejší železniční poliklinika i budova ČD Cargo, a.s. Jediným hyzdícím prvkem tak (krom zmíněného sochařského díla) zůstává značně už opelichaná pošta. Když jsem měl první plánovaný dokumentační úkon za sebou, letmo jsem zaznamenal práce na rekonstrukci prvního nástupiště železniční stanice a začal si všímat příprav na železniční slávu. V nádražní hale se připravoval stáneček s propagačními a upomínkovými předměty (nic moc zajímavého) a k pátému nástupišti se pomalu shromažďovali šotouši se svou výbavou i občané méně výrazní, všichni vyhlížející parní vláček, který měl přijet od depa.

 

 

Mezi nimi bohužel chyběl přítel Karel, jehož oblíbený IC 580 Hutník byl na příjezdu 25 minut opožděn, jak hlásal staniční rozhlas. On toho hlásal víc a vše v podobném duchu. Nabídka levného cestování v onen den byla totiž tak lákavá, že zejména v trase Ostrava – Praha pobyty vlaků ve stanicích nestačily pro nástup cestychtivých davů. Toho jsem si mohl všimnout sám a své o tom věděl především můj ostravský kamarád, který mi to polséze líčil. Ale nepředbíhejme. Ony vesměs zpožděné vlaky a navíc kvůli rekonstrukci stanice chybějící koleje byly zjevně příčinou také poněkud pozdního přistavení parního vláčku, vedeného místní mašinkou 310.922.

 

 

Kafemlejnek za to čekání přihlížející odškodnil ukázkou provozního ošetření dýmnice a jen krátce po osmé hodině odstrkal svůj první spoj směrem k depu. Já jsem se mezi jeho cestujícími pochopitelně nevyskytoval a místo počínajících oslav se při čekání na zpožděného Hutníka věnoval staničnímu ruchu. Ten byl v tu chvíli ovšem založen ponejvíce na rekonstrukčních pracích, do nichž zasáhla také nově nalakovaná mandelinka MVTV 2-012, kterou jsem naposledy viděl ještě v oprýskaném stavu. A nově nalakovaný byl pro mne také banán 151.020-5, který přivezl Hutníka, takže Karel mne po vystoupení zastihl právě při jeho podrobné dokumentaci.

 

 

Po přivítání jsme se vydali na místo oslav. Podél kolejí, přičemž nás cestou doprovázel příjemný ženský hlas z amplionů služebního rozhlasu nákladového nádraží, který nás vyzýval, abychom použili přístupových cest. Pohříchu jsme za nejvhodnější přístupovou cestu považovali právě tuto, ostatně jako řada dalších "civilních osob". I když jsme si naše putování po depu naplánovali tak, že je začneme v centru všeho dění, u „malé točny“, a cestou k ní se tedy příliš nezdržovali, přece jen jsme tu a tam něco také vyfotografovali. Třeba stroje ČD Cargo,, čekající na své vlaky u výjezdu z depa, či jejich kolegyni v zánovním modro-modrém kabátku před správkárnou.

 

 

Tady už se éterem ozýval hlas mužský, zasvěceně komentující průběh oslav, provozní dění v depu a občas také na přilehlé trati. Tedy přesněji řečeno tratích, neboť kolem areálu depa vedou z České Třebové vedle sebe svorně koleje prvního železničního koridoru směrem k Brnu i odbočné větve koridoru druhého, po nichž jezdí vlaky mezi Prahou a východní částí naší republiky. Stanoviště moderátora akce bylo proti administrativní budově a střídali se na něm různí pánové, jejichž jména nám sice zůstala utajena, ale jejich výkon jsme, jako už v letech minulých, ocenili. Zvláště když byli schopni na dění bezprostředně, přímo střelhbitě reagovat.

 

 

Na paprscích „malé točny“ stálo sice vozidel o něco méně, než tomu bývalo v dobách, kdy se Českým drahám ještě nenarodila jejich nákladní dcera, ale i tak bylo co obdivovat. I pro nás, staré mazáky, tam bylo něco, co jsme zde dříve neviděli. To byl třeba malý hektor T 435.040, který sem zavítal z Lužné u Rakovníka, či nedávno najbrtizovaný místní peršing 163.021-9. Podobně inovovaná rovněž domorodá žehlička 111.019-6 pak opodál vozila, jak tu bývá zvykem, ve své prostorné kabině návštěvníky od stanoviště strojů výstavních do hloubi míst posledního odpočinku těch už odepsaných. A nebyla to jediná možnost svezení se po depu.

 

 

Před třemi léty členy místní železniční společnosti znovu do provozu uvedená Lenka, čili mašinka 1435 BN 60-3566, nabízela osobní dopravu po obdobné trase dokonce ve vyhlídkovém voze. Podobně jako oblíbený „drezínovláček“, jezdící pro změnu po kolejích za točnou. Ale ani vozidla nečinná nevystavovala očím a objektivům návštěvníků jen svou vnější podobu, do mnohých bylo vstoupit a prohlédnout si jejich interiér. Některý ovšem v poněkud pozměněné podobě, zatímco vůz BDlm 6-2142 nabízel občerstvení a D 24-00 004-2 historii prodeje jízdenek, ve vagóně 200 0 120-0 jsme našli modelová kolejiště a jednoho našeho člena.

 

 

Kdyby mne nepozdravil, asi bych jej ve svém reportérském zaujetí přehlédl. Nebylo to jediné setkání pod logem VLAKY.NET a jedno bylo rozhodně zajímavé – to když mne při potulování po výstavě kdosi zcela neznámý oslovil jménem, že mne zná z našich reportáží. Zdá se, že má osoba je už zcela profláknutá a před nějakým případným sledováním bych se stěží kde ukryl. :-) Ale opusťme výstavu (která ke ostatně celá zachycena v připojené fotogalerii) a pokročme dále. Naše další zastávka byla věnována výukovému středisku strojvedoucích a výstavě modelových kolejišť v budově UTK (učebně-technického kabinetu). A stála za shlédnutí.

 

 

Největší nadšení tam pochopitelně jevili návštěvníci mrňaví, ale i Karel si rád pohrál s funkčním hlavním kontrolérem lokomotivy řady 181. Ale čekalo nás ještě mnoho dalšího, tak jsem jej od volantu musel odtrhnout a nasměrovat do otevřených dveří velké rotundy a přilehlé správkárny. Cestou sice ještě zatoužil po balónku, jaké si nezletilci odnášeli z místa jejich nafukování v kterémsi skladu, ale neměl železniční motiv, tak to vzdal. Zato se opět dětsky zaradoval z vodníka s vodou chrlící rybou v jezírku před kantýnou, která byla toho dne rovněž otevřena veřejnosti. Nakonec jsme se přece jen dobrali věcí vážných a ocitli se ve velké rotundě.

 

 

Popravdě řečeno nás její obsah zklamal – jako by byla příliš velká na to, co v České Třebové osobní dopravě zbylo po vzniku a.s. ČD Cargo, ustavení Depa historických vozidel a dalších organizačních krocích z posledních let. Ale na druhou stranu, jak jsme usoudili, mašiny mají podávat výkony na tratích a ne postávat v mateřském depu. Ale přesto jsme na zastřešených paprscích, krom několika celkem nezajímavých orchestrionů, jejich přípojných vozů a tria peršingů, objevili i něco zajímavého, právě z oboru vozidel historických. Místní muzejníci se dali do renovace drátenického motorového vozu dederónské produkce M 144.0016.

 

 

Pestřejší podívanou nabídly pak haly správkárny, kde se pracovalo, jako by žádný železniční svátek ani nebyl. Nezvyklým prvkem tam byli právě jen návštěvníci, kteří se motali mezi jednotlivými pracovišti a na leccos se vyptávali. Nabídka vozidel nebyla četná, ale poměrně pestrá – od ještě nedávno olomoucké bobiny 141.037-2 přes tři místní peršingy až po pražský katr 854.029-2. Ani jedno z těch vozidel nemělo moderní barvy z vyhlášeného ateliéru páně Najbrtova – a přesto byly v těchto prostorách přítomny. Kupodivu jsme si toho všimli až po nějaké době pobytu v těchto prostorách – firemní barvy tam nesou dílenské skříňky.

 

 

Když jsme se tak vypořádali se stroji slavícími (či alespoň žijícími), nastal čas zavítat mezi ty umírající (nebo už docela mrtvé). Jali jsme se tedy pochodovat zase směrem jižním, abychom obešli celé pohřebiště, od naší minulé návštěvy poněkud reorganizované. Tentokrát jsme vzdali podrobné zkoumání kdejaké mrtvolky (k něž se pokoušeli četní naši železniční spolupomatenci) a všímali si jen těch zajímavějších. Já jsem věnoval pozornost především vozidlům, která jsem ještě na jaře viděl někde docela jinde – v olomouckém depu. Jako třeba v naší republice unikátní posunovadlo AKU alias 199.001-9 nebo hejno už odepsaných krokodýlů.