Vlakem na borové šišky – 1. díl

Nejprve bych zmínil tarifní stránku celé akce. Zvolili jsme akční nabídky zúčastněných železnic, kdy se dostanete na zlomek ceny obyčejného jízdného. Nevýhodou však je, že se jízdenky musí fixovat na konkrétní spoj a vzniká nutnost zakoupit si je co nejdříve, protože počet míst za nejnižší cenu je omezen. Některé železnice, např. DB, již dnes umožňují za poplatek výměnu i tohoto typu jízdenek. Pro jízdu z první německé stanice Bad Schandau do Ženevy byla využita nabídka Europa-Spezial Schweiz, kdy lehátko do Baselu i s navazující jízdenkou do Ženevy, která navíc nebyla vázána na konkrétní spoj, přišlo na 59 €. Z Ženevy do Lyonu byl nejvýhodnější obyčejný NRT tarif se slevou Rail Plus. Na vlaky TGV pak platí celá řada nabídek, nejvýhodnější se jmenuje TGV Prem's. Z Lyonu do Marseille jsme se svezli za 25 €, za stejnou cenu i do Nice. Francouzské železnice vám navíc zašlou jízdenky poštou zdarma, můžete si je samozřejmě i vytisknout. Z Nice do Ventimiglie byl využit standardní francouzský tarif, cena však byla podstatně nižší než u mezinárodní jízdenky, a z Ventimiglie do Milána nová nabídka italských železnic – tarif Mini. Jízda InterCity tak přijde na pouhých 11 €. Lehátko z Milána do Vídně lze pak v rámci slevy SparSchiene zakoupit za 59 € on-line nebo u kterékoliv mezinárodní pokladny.

V úterý 24. května odpoledne vyrážíme Pendolinem do Prahy, abychom bez problémů stihli EN 456/458 Phoenix do Baselu. Mohli bychom sice jet následujícím EC Praha, dodržování jízdního řádu však u něj není příliš spolehlivé, raději si v Praze dopřáváme brzkou večeři a trochu se pozastavujeme nad sice hezky spraveným, ale nepříliš prakticky zařízeným nádražím. Chtěli jsme si koupit nějaké pečivo, ale pekárnu jsme neobjevili, supermarket Billa stále ještě neotevřel a bistra nabízí pečivo za ceny, které by sotva obstály i v Německu. Raději se přemísťujeme do našeho vlaku. Jelikož lehátka máme až z Bad Schandau, hledáme útočiště ve vozech 2. třídy. Ze Sleeperterle (tedy polohovacích sedaček) jsme asertivní průvodčí ihned vykázáni, jelikož jsou povinně místenkové, a uchylujeme se do vozů jedoucích do Erfurtu. Jedná se o poněkud omšelé německé Bimz s různým uspořádáním interiéru. V Bad Schandau se přemísťujeme do našeho lehátka a zažíváme první kulturní šok. V kupé na již ustlaných postelích trůní manželský pár z Jižní Koreje. Respektive pouze manžel, manželka ho neustále obskakuje. Překvapili jsme je ve chvíli, kdy si zrovna nanášeli pleťovou masku. Tedy nanesena byla pouze manželovi, manželka si musela posloužit sama. Raději postáváme na chodbičce a za Drážďany uléháváme, zatímco dvojice pod námi stále pokračuje ve svých rituálech.
Před osmou ranní přijíždíme do Baselu a čeká nás rychlý přestup na vlak do nitra Švýcarska. Mohli bychom sice jet i následujícím, ale snažíme se být v Ženevě co nejdříve. Téměř na sekundu přesně nastupujeme a uvelebujeme se v jednotce RABDe 500, která je nasazována na vlaky kategorie ICN (Intercity-Neigezug) využívající naklápění skříní. Záhy za Baselem projíždíme hlubokým údolím a kocháme se krásnou švýcarskou krajinou. V Delémontu následuje úvrať a již se připojujeme k hlavní trati z Zurychu. V Bielu přesedáme na další ICN, které nás tentokráte veze až do Ženevy. Projíždíme hned kolem tří švýcarských jezer, Bielského, Neuchatelského a Ženevského. Nemáme sice švýcarské franky, ale v bistrovozu se pokouším zakoupit kávu. Stevard italské národnosti sice ochotně vyhoví, ale pro zaplacení šesti eur ze mě vyláká desetieurovou bankovku a vrací mi čtyři švýcarské franky, jejichž hodnota je poněkud jiná než u eur. Jelikož však již máme kávový „absťák“, moc nám to nevadí.

Ženeva, nádraží Cornavin, 25.5.2011 © Jiří Mazal

Po dojezdu do Ženevy pár franků pořizujeme (zavazadlové skříňky ani jinou měnu neberou) a míříme do města. V ženevské MHD najdete jak tramvaje, tak trolejbusy, centrum je však kompaktní a bohatě si tu vystačíte s vlastními nohami. Vždy však musíte překročit řeku Rhônu, a to nejčastěji přes most Pont du Mont-Blanc. Údajně je z něj vidět až nejvyšší hora Evropy, tak dobré oči však nemáme a raději se kocháme obrovským vodotryskem Jet ď Eau, který tryská do neuvěřitelné výšky 140 m. Nedaleko něj kotví parník Savoie, který oblaky páry nenechává nikoho na pochybách, že jeho kolesa jsou stále poháněna parním kotlem. Co nás zaráží, je značné množství skořápkářů – jevu u nás již vymizelého. V Ženevě jim však obchod stále kvete.

Po návratu na nádraží pořizujeme za zbylé franky zásoby a míříme k osobnímu vlaku do Lyonu. Vlaky do Francie jsou vypravovány ze zvláštního nástupiště a procházíte odbavovacím koridorem, policista však již na cestující pouze dohlíží a kontrola se neprovádí. Francouzská čtyřdílná elektrická jednotka nabízí značné množství komfortu, jen průvodčí působí poněkud neortodoxně – na jeho oblečení není ani stopa po uniformě, jen kleštičky a taška s logem SNCF prozrazují, že kontroluje jízdenky. Jak později zjistíme, alespoň jeho baret byl součástí uniformy, byť by mnohem více slušel nějakému umělci na Montmartru.
Za necelé dvě hodiny jsme v Lyonu a zbývá nám hodina času pro přestup do vlaku směr Marseille. Mou pozornost okamžitě upoutají zdejší neobvyklé tramvaje a trolejbusy, a proto volnou chvíli trávím jejich dokumentací. Jestli Francie dokáže něčím opravdu zaujmout, tak svým nevšedním designem. Cílem není pouze vyrobit tramvaj, ale udělat ji tak, aby upoutala pozornost všech okolo. U lyonských vozidel se to podařilo prakticky beze zbytku. Ještě se občerstvujeme a již se ubíráme do našeho TGV směr Marseille. Vlak je v Lyonu výchozí a vzhledem k časté výměně cestujících má člověk pocit, že zde vysokorychlostní doprava plní funkci základní dopravní obslužnosti. Docela dlouho trvá, než se vymotáme z lyonského uzlu a najíždíme na vysokorychlostní trať z Paříže. Nádraží Saint-Charles v Marseille se nachází poněkud nezvykle na kopci a dostat se k němu můžete buď po obrovském schodišti, nebo podzemním eskalátorem. Hotel máme naštěstí kousek, tak znaveni plní nových zážitků uléháme.

Lyon,MHD u vlakového nádraží, 25.5.2011 © Jiří Mazal

V Marseille trávíme dvě noci, takže na prohlídku máme celý den. Hned u nádraží, v zašlé čtvrti Belsunce, kterou je třeba překonat při cestě do přístavu, si chvílemi připadáte, jako byste byli na druhé straně Středozemního moře. Všude množství arabů a černochů, stylové krámky, vše s nádechem ošuntělosti a na druhou stranu s nízkými cenami. V Marseille se vždy střetávaly nejrůznější kultury a ani statný tuareg, který vypadal jak z přírodopisných filmů o Mauretánii včetně velké dýky za opaskem, nevypadal příliš domorodě.

Centrum města se nachází kolem Starého přístavu (Vieux Port), který dnes slouží jako kotviště pro stovky jachet. Cestu na volné moře stráží na každé straně úzkého vjezdu pevnost. Velké lodě jezdí do nového přístavu, panuje tu docela čilý ruch – vyplouvají odtud trajekty do Afriky, Španělska i Itálie. Dopřáli jsme si plavbu k Dumasem proslavené pevnosti If, na které uvěznil svého hraběte Monte Christa. Jakožto románová postava tu sice nikdy nebyl, ale zato sem byli „uklízeni“ političtí vězni nejrůznějšího smýšlení. Samotná pevnost se rozkládá na pouze tři hektary velkém ostrově kousek od pobřeží. Loď sem jezdí až 15x za den ze starého přístavu a jízdenka stojí 10 €. Za vstupné se pak účtuje dalších 5 €. V pevnosti si můžete prohlédnout jednotlivé cely, do kterých se vchází přímo z vnitřního dvora prostřednictvím pavlačí. V horkém středomořském slunci bylo v tlustých zdech příjemně, oblíbenou kulisou byla televize s některým z nesčetných ztvárnění Dumasova románu. Kolorit ostrova vedle množství racků dotvářel též čiperný důchodce, který u přístavního mola lovil pouze na tyči s vlascem rybky, které potom házel rackům. Na dohled jsou též Frioulské ostrovy, kde se dříve vozili do karantény lidé, u nichž bylo podezření na mor nebo choleru. Dnes se tu s oblibou ubytovávají turisté.

Marseille,nádraží Saint Charles, 25.5.2011 © Jiří Mazal

Prakticky odkudkoliv v Marseille můžete spatřit majestátní baziliku Notre Dame de la Garde, která se tyčí na vrcholku nad městem. Kupodivu i na takovém místě si příznivec dopravy může přijít na své. Kostel působí dosti nevšedně, ze stropu jsou zavěšeny modely lodí a letadel a v jedné části jsou obrazy s různými katastrofami. Převažují letecké, ale nemalá část jich zachycuje i železniční neštěstí.

Marseillskou MHD tvoří vedle množství autobusů též metro a tramvaje. Ty však až k nádraží nezajíždí a centra města se dotýkají jen letmo. V provozu jsou zatím dvě linky a plánuje se třetí. Naleznete tu vozidla Bombardier Flexity Outlook, a jak je pro Francii typické, s hodně nezvyklým designem. My však použili pro cestování autobus, jelikož jsme chtěli navštívit stavbu architekta Corbusiera Unité d´habitation. Jak jsme se na informacích dozvěděli, jízdenku si máme koupit přímo u řidiče. To sice byla nejspíše pravda, ale ten nás z neznámého důvodu odmítl, pravděpodobně se mu nelíbila dvacetieurová bankovka, kterou jsme chtěli platit, jelikož jsme neměli drobné. V trafice se lístky neprodávají a nakonec nás zachránila nedaleká stanice metra, kde jsme v automatu konečně pořídili. Ačkoliv v jízdním řádu byl uveden sedmiminutový interval, dle elektronického displeje na zastávce jsme čekali přes minut dvacet. V nacpaném autobuse jsme se konečně dostali ke svému cíli.

Unité d´habitation (nazývaný též jako Zahradní město nebo Zářivé město) je originální betonový komplex, který vedle 337 bytů obsahuje též supermarket, knihkupectví, restauraci a hotel, na střešní terase školku, tělocvičnu, bazén a zahradu. Netypické je užití holého a surového betonu bez konečných úprav a opracováni. Objekt je částečně přístupný a lze se dostat až na střechu.

Marseille, Cathédrale la Major - povšimněte si vpravo eurounijní vlajky, 26.5.2011 © Jiří Mazal

Ani zpáteční cesta se neobešla bez problémů. Elektronický displej na zastávce nefungoval a autobus nikde. Většina místních čekání dávno vzdala. I my jsme se nakonec pěšky vydali k další zastávce, kde po delší době konečně jeden autobus přijel. Jelikož nezajížděl až do centra, ale končil u stanice metra, svezli jsme se i zdejším metrem na pneumatikách, jaké lze vidět např. v Paříži. Nedaleko hotelu jsme se pak vydatně navečeřeli dnes již globalizovaným gyrosem a šli spát.