Jak slavili Den železnice pod Černou horou

 

 

 

 

 

 

Když jsem se o akci koncem srpna dověděl z jakéhosi odkazu na neoficiální stránky trutnovského depa, vrtalo mi hlavou, proč je plánována zrovna na neděli. Až později vyšlo najevo, že je součástí Dne železnice Královéhradeckého kraje a v jeho víkendovém programu na ni připadl až den druhý. Což bylo dáno nejen sobotním účinkováním soupravy parního vlaku kdesi jinde, ale také opětovným použitím trojice vozidel, která bylo možno spatřit v roli statických i pohyblivých exponátů o den dříve na oslavách v sídle kraje, jak jsem reportážně zaznamenal. Tak jsem se chtě nechtě na královéhradeckém hlavním nádraží ocitl v neděli znovu.

 

 

No spíš chtě, než nechtě, protože cestu do depa pod Černou horou, které jsem navštívil naposledy v dubnu 2008, jsem ve výhledovém plánu měl stejně. Tentokrát mi díky reportérskému vypětí předchozího dne chyběl patřičný elán, a tak jsem se choval jako běžný cestující vlaku R 849 Úpa Praha hl.n. - Trutnov hl.n. a po celou cestu své opticko-elektronické záznamové zařízení z brašny nevytáhl. Jen jsem sledoval krajinu a civilizaci podél tratě, ve stanicích občas zastoupenou poněkud arogantními cykloturisty, jejichž velmi ležérní nastupování způsobilo našemu spoji slušné zpoždění. Ale nebylo kam spěchat, trutnovský Den železnice mi ujet nemohl.

 

 

V cíli cesty mne z prvního reportážního konání vyrušila skupinka turistů pěších v podání železničářské rodinky našeho člena (o psu nemluvě), jež se na oslavách zastavila cestou do hor. Kterak asi učinili i mnozí další cestující, staničním rozhlasem k takové zastávce pravidelně vyzýváni. Takovéto upozorňování mi chybělo o den dříve na nádraží krajského města. Stejně jako třeba poutač před staniční budovou, který jsem v Trutnově předpokládal a také našel. A u něj zastavující se zájemce, dokonce dělící se o získané poznatky s kýmsi prostřednictvím mobilního telefonu, jak jsem nechtěně (ale z hlediska účelné propagace akce s povděkem) zaslechl.

 

 

A když už jsem byl u toho zkoumání „medializace“, prošel jsem odbavovací halu, v níž nechyběly plakátky a směrovky k prodeji jízdenek na parní vlaky, a nahlédl i do ČD centra, kde byly tyto jízdní doklady (v počtu 400 kusů, jak pravila paní pokladní) k dispozici. Dověděl jsem se také, že o propagaci Dne železnice se už v předstihu staralo samo město, coby pořadatelský partner Českých drah. A že ta viditelná snaha přilákat co nejvíce návštěvníků byla úspěšná, ukazovaly četné skupinky občanstva, směřující na stanovenou dobu slavnosti (ta v Hradci Králové chyběla také) do depa, ať už přístupovou cestou oficiální, či některou z „ilegálních“.

 

 

Já jsem zprvu sledoval „zlatou střední cestu“ kolem bývalých skladišť, ale pak se vrátil na příjezdovou komunikaci podél řeky Úpy, kam byli návštěvníci naváděni od vchodu do staniční budovy plánkem a směrovkami, takže nikdo zabloudit nemohl. I když místní prodejna modelové železnice přidala šipky ukazující směrem právě opačným, aby nabídla své služby i v tento nepracovní den. Centrem všeho dění byla opravárenská hala depa, upravená v dokonalou výstavní halu, nabízející prohlídku železničních vozidel skutečných i modelových. Ty vláčky mrňavé předváděli nejen místní modeláři, ale též náš tradiční výrobce plechových hraček.

 

 

Lokomotivy a motorové vozy osobní dopravy Českých drah a traťové mechanismy Správy železniční dopravní cesty byly vystaveny z části v hale, z části na krytém kolejišti před ní. A nebyly jen nedostupnými exponáty, většinu si bylo možno prohlédnout i zevnitř, popřípadě zcela netradičně ze spodu. Zájemci o vstup do revizních kanálů byli dokonce vybaveni přilbou, aby při této formě exkurse neutrpěla újmu jejich schrána moudrosti. Což by bylo na škodu o to více, že mnohým se hlava motala už z toho, co vše zde bylo k vidění. A nejen k vidění – pořadatelé pamatovali i na občerstvení, zábavu pro děti či prodej železniční literatury a suvenýrů.

 

 

Jistou protiváhou naleštěných, sice statických, ale jistě plně provozuschopných drážních vozidel, byly na jedné straně jejich jednotlivé agregáty, doplňující expozici bližším pohledem na opravárenskou činnost depa, na straně druhé pak mašinky, vybízející ke svezení po jeho kolejišti. Zatímco místní Adéla si svou večeři hodlala zasloužit v roli „motorového vozu“ na pendlu po jediné koleji, skutečný motorák jezdil na pravidelných spojích mezi depem a železniční stanicí. V tomto případě však nešlo o vozidlo domorodé, ale o (stejně jako souprava parního vlaku s lokomotivou 423.0145) z jaroměřské výtopny importované, hurvínka M 131.1441.

 

 

Ostatně místní nebyla ani dvě vozidla soudobá. Královéhradecký původ Regionovy 814.150-9/914.150-8 byl zřejmě znám jen poučenější části návštěvníků, ale českotřebovský peršing 163.069-8 svou zjevnou nepatřičnost v nezatrolejovaném koutě Podkrkonoší přímo vyzařoval. A mohl zavdat příčinu k šíření „zaručené zprávy“, že se chystá elektrizace trati z Týniště nad Orlicí či Jaroměře, jak se po zveřejnění programu akce začalo žertovat v kruzích železničářských i vlakofilních. Na to téma přišla řeč i při setkání s dalším naším členem, který se v rodném Trutnově zastavil cestou ze zvolenské Grand Prix do svého sídelního (a nás všech hlavního) města.

 

 

Všechno jsem vnímal jako skvělé, krom jediné věci. Má představa o otevřených dveří depa se dostala do rozporu s realitou, která se nesla ve znamení páskou vyznačených zakázaných prostorů. Ale nakonec se vše v dobré obrátilo a já jsem se po vyjednávání s pořadateli oděl do výstražné vesty, dostal průvodce a mohl proniknout i tam, kam běžní návštěvníci nesměli. Netajím, že jsem se takového výsadního postavení domohl za pomoci „služební“ vizitky redaktora VLAKY.NET (byť Jirka brejlovec Řechka se k nepřístupnému brejlovci skutečnému pak podobně propracoval i bez ní, zato v klubovém tričku). Co by člověk neudělal pro svou firmu...

 

 

Když jsme s přítelem brejlovcem pojednali dění v depu, hodlali jsme přenést naši pozornost na stanici, odkud měl půlhodinu po poledni vyrazit první z dvojice parních vlaků po trati číslo 045 do Svobody nad Úpou, na níž provozuje osobní dopravu už v samém úvodu zmíněná firma Viamont Regio, a.s. Ta pozdní doba mi připadala zprvu zvláštní, ale měla svou logiku. Umožnila návštěvníkům užít si celého programu oslav – na rozdíl od Hradce Králové, kde se sepětí akce v jejím centru s nabídkou zážitků ve vzdálených lokalitách ukázalo z tohoto pohledu jako kontraproduktivní. V Trutnově se obecenstvo pohodlně přesunulo z jednoho místa na druhé.

 

 

Což jsme sice učinili také, ale nikoliv proto, abychom se zúčastnili jízdy přecpaným parním vlakem, k němuž ve finále musel být pro enormní zájem cestující veřejnosti proti původním předpokladům přivěšen jako posila hurvínek M 131.1441, a ten na vláčcích mezi stanici a depem nahrazen orchestrionem 810.343-4. Nám stačilo pozorovat přípravu vlaku, ošetřování parní mašinky a také postupné zaplňování soupravy lidem obojího pohlaví a rozmanitého věku. Její odjezd jsme ovšem hodlali zachytit alespoň trochu traťově, za kterýmžto účelem jsme se odebrali na Jirkovo oblíbené místo u mostu přes řeku Úpu, jež je ostatně hned za humny depa.

 

 

Když jsme si ve společnosti dalších dvou šotoušů zvláštní parní vlak vyfotili (a před tím i dva motorové a pravidelné), měli jsme takříkajíc odmakáno. Jenže Jirka si zakoupil jízdenku do Prahy metodou pokrokovou, leč vázanou na konkrétní spoj. A já jsem také domů nijak nespěchal, takže jsme se odebrali na nádraží, kde jsme si při čekání na kýžený R 854 Cidlina Trutnov hl.n. - Praha hl.n. užívali relativního pohodlí lavičky ve stínu přístřešku staniční budovy. A pozorovali dění v našem dohledu, abychom se jen občas líně zvedli a něco z jeho obsahu umístili na naše paměťové karty (ta Jirkova byla už ostatně plná a musel mazat). Třeba návrat parního vlaku.

 

 

A jak jsme tak čekali na náš spoj, i později při společné cestě do Hradce Králové, vedli jsme řeči. Pochopitelně též o prožitém dnu, který jsem už v předchozím textu hodnotil ve vztahu k sobotní akci v krajském městě. Takže zbývá jen shrnout a doplnit obecnou úvahou. Na viditelně mnohem vyšším zájmu veřejnosti o slávu v Trutnově měla jistě zásluhu mnohem lepší propagace předchozí i dokonalý informační servis na místě. Svou pozitivní roli sehrálo i to, že akci nekonkurovaly jiné nabídky, jako tomu bylo v krajském městě. A ono samo dnes není tak prodchnuto železničářským duchem, jako sídlo provozní jednotky Trutnov.

 

 

Nejde jen o to, že někdejší královéhradecké depo bylo postupně degradováno na pouhé provozní pracoviště s nižším počtem pracovníků, ale též o jistě statisticky doložitelný fakt, že ve stotisícové metropoli je relativně méně železničářských rodin než ve městě třicetitisícovém. A jejich příslušníci a známí nepochybně tvoří podstatnou část zájemců o podobné dění na železnici. Na druhou stranu by měl vyšší počet obyvatelstva i výhodnější poloha na mapě (nejen železniční) zaručovat vyšší příliv návštěvníků, kdyby byli informováni. Trutnovští pořadatelé i tuto stránku příprav zvládli a spokojení účastníci Dne železnice jsou jim jistě vděčni.