Tak trochu zvláštní státní svátek aneb Jak národ (od)naučit jízdě vlakem

 

 

 

 

 

Využít naposled přímého spojení Pardubic a Jihlavy, které z rozhodnutí Ministerstva dopravy už v novém jízdním řádu nenajdeme, jsem měl v plánu stejně, a tak jsem uvítal pozvánku na uvedení prvního štádlera Českých drah do provozu, o němž jsem tady nedávno referoval, jako možnost spojit oba reportážní záměry v jeden. Tomu ostatně nahrávala i skutečnost, že příjezd R 1213 Chrudimka do Jihlavy nikterak nekolidoval s dobou zahájení akce na tamním nádraží. Chtěl jsem být ovšem důkladný a vyjet ze skutečné výchozí stanice onoho spoje, takže jsem své putování z Hradce Králové musel započít poněkud dříve, než normální cestující.

 

 

Ostatně obětovat 41 minut života, které představoval rozdíl mezi odjezdem osobáku do žst. Pardubice hl.n. a rychlíku, směřujícího sice tamtéž, ale vyžadujícího přestup už v Pardubicích-Rosicích nad Labem, se zdálo být prozíravé také vzhledem k zajištění pohodlného místa k sezení v Chrudimce, neboť toho dne začínal prodloužený předdušičkový víkend, navíc okořeněný lákavým lidlováním. S jeho důsledky (také v podobě jistých zmatků u výměny poukazů z Lidlu za jízdenky) jsem se ostatně setkal už u pokladny (jejíchž služeb jsem musel využít, protože automat mou zajížďku neuměl) a pak i na nástupišti pardubického hlavního nádraží.

 

 

Já jsem se ovšem věnoval spíš sestavování Chrudimky, které spočívalo v objíždění přípojného vozu vozem motorovým – brněnská souprava totiž jen nedlouho před tím přijela jako Os 5334 z Hlinska v Čechách. I když mne lákalo nastoupit do téměř už historického dlouhého balmu, z nouze zřejmě použitého místo plánovaného modernizovaného vozu někdejší řady 054.2, zvítězilo nakonec mé obvyklé nutkání vozit se motorákem. V tomto případě katrem inventárního čísla 222, jímž jsem doposud nejel, ač byly kdysi jeho domovem východní Čechy. Rozárka nezklamala a v přiměřeném pohodlí mne s jen zanedbatelným zpožděním dovezla k cíli.

 

 

A z hlediska hlavní náplně mé cesty doslova, protože u téhož druhého jihlavského nástupiště mne (a pár dalších podobně motivovaných cestujících Chrudimky) uvítal novotou zářící motorový vůz, cudně jen na bočnici nesoucí označení 841.001-1, ale zato se zeleným světlem zářícími ovladači nástupních dveří, lákajícími k použití. Kterémužto vábení jsem nedokázal odolat a hbitě vstoupil do ještě téměř prázdných útrob štádlera, abych je zachytil na paměťovou kartu svého fotopřístroje..Což jsem pak činili ještě za jízdy, neboť souprava motoráku a připojeného salonního vozu se přesunula k nástupišti prvnímu, kde se měl odehrát slavnostní akt.

 

 

Ten byl uveden poněkud kontroverzně vnímanými židovskými tanci v podání třebíčských uměleckých školáků a jeho následující slavnostně oficiální průběh, jenž je nám už znám z reportáže předchozí, byl oživován jak předáváním vtipných dárků na pódiu, tak touláním roztomilé, ale nudící se holčičky pod ním. Místy jsem se nudil také, takže jsem občas poodešel a věnoval pro osvěžení mysli svou pozornost pro změnu běžnému ruchu v kolejišti stanice. Pak jsem se ovšem musel vrátit k dění slavnostnímu, aby mi neušel křest nového vozidla ani následující tisková konference v opodál stojícím salónu, která stroze oficiální část toho dne završila.

 

 

Následujících jízd oslavence na dvou párech zvláštních spojů mezi železničními stanicemi Jihlava a Jihlava město jsem se zúčastnil tak, abych z toho fotograficky vytěžil co nejvíce – prvním vlakem jsem odjel na „městské nádraží“ a posledním se vrátil na „hlavní“. Přiznám se, že se záměrem, že si přitom ve štádleru podržím výhodné místo k sezení pro jeho následnou jízdu do Třebíče. Jenže takový nápad jsem neutrpěl sám, takže mé sedadlo až tak výhodné nebylo. Takové nakonec ale nebylo, vzhledem k neuvěřitelnému nátřesku cestujících, vlastně žádné, z focení během jízdy uvnitř vesměs sešlo a rychle vystoupit k témuž úkonu venku byl problém.

 

 

K účasti na jízdě byli pozváni, jak už to při takových akcích bývá, také vozíčkáři a České dráhy přitom demonstrovaly svou schopnost jejich přepravu zajistit. Nebylo to poprvé, co jsem sledoval použití ruční zvedací plošiny a ani po shlédnutí manipulace s nimi v Jihlavě a posléze v Třebíči se nemohu zbavit dojmu, že je to řešení pro běžný provoz kapku příliš sofistikované. Naložení jednoho cestujícího pomocí zařízení typu MA 4 švýcarské firmy Mirolit AG v Jihlavě trvalo déle než pět minut a nijak rychlejší nebylo ani použití plošiny SP-R českého výrobce DELTA B+B spol. s.r.o. v Třebíči. Jistě leckoho napadne nějaké řešení mnohem prostší...

 

 

Téměř čtyřicetiminutový pobyt našeho zvláštního vlaku na třebíčském nádraží ovšem nabídl čočkám mého přístroje i jiné vhodné objekty, od štádlera na nezadrátovaném kolejišti přes křižování vlaků pravidelných, jehož jsem zde byl účasten už kdysi dávno, až po podobu samotné stanice a zejména její výpravní budovy, kterou jsem tehdy neměl možnost zachytit. Zkrátka ocitl jsem se kdesi, kde už jsem dlouho nebyl a kam se v budoucnu asi těžko podívám. A že jsem se při tom mohl setkat s vozidly, jež mi bližší seznámení za účelem dokumentace doposud odpírala, to bylo vítaným bonusem mé účasti na první „dálkové“ jízdě vozu 841.001-1.

 

 

Negativní stranu věci představovala značná doba, kterou jsem musel po návratu do Jihlavy přežít do odjezdu vlaku, jenž by mne přiblížil opět k domovu. Navíc bez nějakého smysluplného využití, protože po odjezdu soupravy nového štádlera s postarší Regionovou v roli zvláštního Os 18359 do Horní Cerekve a časově následujících dvou vlaků řádných se déle než hodinu v kolejišti nehnulo ani kolo. A že nebylo zrovna nejtepleji, uchýlil jsem se do příjemně vytopené čekárny, jež však čímsi podnětným rovněž neoplývala. Tedy dokud se nenaplnila výpravou nezletilců, kteří byli podnětní až do té míry. že mne přiměli zabíjet čas raději kdesi jinde.

 

 

Učinil jsem tak s fotoaparátem v ruce a formou procházky po jinak v tu dobu ještě nepříliš živé výpravní budově a jejím bezprostředním okolí. Zaujalo mne, spíš ze zoufalství leccos, o čem se zde rozepisovat nebudu, ale co najdete v připojené galerii snímků. Konečně se přiblížila půl pátá hodina odpolední a s ní příjezd Os 4814 z Brna hl.n. Takový vlak by mne v mém momentálním znaveném a prochladlém rozpoložení nijak zvlášť nezajímal, nebýt skutečnosti, že šlo o osobák, který se měl v zápětí formálně proměnit v kýžený R 1212 Chrudimka, slibující mi konečně cestu k domovu. Slovo jízdního řádu bylo učiněno skutkem v pravý čas.

 

 

Možností usednout opět do vyhřátého interiéru už z rána mi blízké Rozárky jsem pookřál natolik, že jsem se po krátké chvíli regenerace vydal zase ven, abych ve zbývajícím čase do odjezdu a v už kvapem ubývajícím světle kalného dne ještě cosi málo nafotil. Vhodným objektem byl zbytek soupravy, jímž byl, tentokrát už skutečně v souladu s řazením vlaků, rekonstruovaný div z KOS Krnov a navíc inventárního čísla, s nímž jsem se doposud osobně nesetkal. A poslední radost na jihlavském nádraží mi pak udělal Os 8365 Havlíčkův Brod - Počátky-Žirovnice, který byl na sousední kolej dopraven plecháčem rovněž v mém archivu zatím chybějícím.

 

 

Nastal čas odjezdu a já jsem cestou měl dost času na přemýšlení nejen o zážitcích toho zvláštního státního svátku, ale také o neveselých výhledech na příští cestování z Polabí na Vysočinu. Krom už zmíněných dvou rychlíků Chrudimka zaniknou také pro opačný směr cestování výhodné spoje, nesoucí jméno Doubrava a rovněž přesahující spojnici sídel sousedních krajů. Souprava R 1211 jede z Pardubic až do Brna a jeho spoj párový v neděli začíná svou pouť směru opačného v Náměšti nad Oslavou. Spěšné vlaky mezi Pardubicemi a Havlíčkovým Brodem v jízdním řádu 2011/2012 budou chabou náhradou rychlíkových spojů v dané oblasti.

 

 

A že by byly málo využívány, to se říci nedá. Je pravda, že jejich vytíženost není rovnoměrná v celé trase, ale prázdnotou nezely nikde: Nejde přitom jen o pravidelnou místní frekvenci, ony rychlíky podle mých zkušeností hojně využívají i lidé, směřující,příležitostně do turisticky atraktivních lokalit. Ostatně při této své poslední jízdě jsem nemohl přeslechnout lamentování zástupců obou skupin nad „pokrokem“ proti jízdnímu řádu stávajícímu a chudák vlakvedoucí marně vysvětloval, že „dráhy“ jsou v tom nevinně. Světlým bodem té cesty byla skutečnost, že vlak nezopakoval zpoždění, jímž mne oblažil v červenci, a do Rosic nad Labem dorazil včas.

 

 

A včas se tam dostavil i návazný rychlík směr Liberec, což bylo v den, kdy náš národní železniční dopravce s pomocí nadnárodního obchodního řetězce lákal národ do vlaků, jistě potěšující. Škoda ovšem je, když se občanstvo jízdy vlakem namlsá, ale zanedlouho zjistí, že v rámci jakési akce úspěšně použitý spoj z jízdního řádu nadobro vymizel. Jakpak se asi ten potenciální zákazník Českých drah potom zachová? Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou po zbytek toho ne až tak slavného svátku. Že jsem se ocitl na nástupišti hradeckého hlavního nádraží v čas jízdním řádem stanovený, mne sice potěšilo, ale chmury z čela neodehnalo.