Es Selamu Aleikum, Božidare - vzpomínky na cestu do Bosny i Hercegoviny (2/5)

Po známé „Bradinské osmici“ se svezeme osobním vlakem do Konjice, navštívíme nejdrsnější bosenské pohoří Prenj a na závěr nás čeká večerní jízda rychlíkem po koridorizované trati až do hercegovské metropole Mostar.

DEN 4, Úterý (14. 6. 2011) – pokračování

Po příjezdu z Tjentište do Sarajeva na autobusové nádraží Lukavica překračujeme etnickou hranici a z terminálu Dobrinja odjíždíme do hostelu Gonzo trolejbusem (typu Swisstrolley původem ze St. Gallenu). Odpoledne scházíme na páteřní tramvajovou trať spojující centrum Sarajeva (Baščaršija) s lázeňským městem Ilidža. Ačkoliv interval páteřní linky č. 3 je 4 minuty, tramvaje tu jezdí obvykle více než přeplněné. Často se tak třeba hned 3 spoje na lince sjedou, aby pak po dalších 10 nejelo vůbec nic. I my jsme takto vyčkávali až na třetí tramvaj směrem na Ilidžu. Trať je ve špatném technickém stavu a jezdí se rychlostí do 40 km/h – dnes již striktně (ještě předloni zde řidiči rychlostní omezení často i o polovinu překračovali a jízda tak připomínala horskou dráhu).

Plánek cesty k 2. dílu © Rastislav Štangl

Po příjezdu do Ilidže nás vítá rozsáhlý terminál příměstských autobusů spolu s ohromujícím množstvím restaurací a dalších komerčních provozoven. Půl kilometru za terminálem však stačí přejít řeku Željeznica a rázem se ocitáme v jiném světě – velmi příjemný lázeňský areál s pavilony (se jmény Austria či Hungaria), termálním koupalištěm a udržovaným parkem! My měli namířeno dále k Vrelu Bosne, což je místo, kde z hlubin pohoří Igman na povrch vyvěrá řeka Bosna. Celá oblast je příjemný odpočinkový park s mnoha tůněmi, mostky a svěží zelení. V sezóně sem o víkendech zajíždí autobus linky 28e z Ilidže nebo lze využít tradiční dopravní prostředek: fiakr. Zahraniční návštěvníky zde takřka nenajdete, čemuž odpovídají i ceny za odvoz „koňmo“ – 5 KM za zpáteční jízdenku (hlavní promenáda měří přes 4 kilometry). My jsme si na Ilidži půjčili kolo v ceně 2 marky za hodinu (nakonec jsme ho měli více než 1,5 hodiny, ale cena se zaokrouhlila dolů). Cestou zpět jsme se stavili u starého římského mostu přes řeku Bosnu a opět dojeli do Ilidže.

Z Ilidže se opět tramvají vracíme zpět do města, tentokrát máme štěstí na jedinou sarajevskou částečně nízkopodlažní tramvaj typu SATRA III (existují jen 4 kusy). Uvnitř nás překvapil vizuální informační systém „BUSE“, který je nejen schopen zobrazovat následující zastávky, ale doopravdy tak činí! V terénu totiž zastávky nebývají názvem označeny, ovšem poznat je není těžké: podle asfaltové nástupní plochy a konstrukce přístřešku. Program v Sarajevu jsme připravili s pomocí internetových stránek GRAS nabízejících sekci se schématy a jízdními řády (pravidelně aktualizovanými). V terénu jsme si ověřili, že se na ně lze plně spolehnout (zrovna ten den přešla celá síť MHD na prázdninový JŘ). Nejvíce nás zaujala minibusová linka č. 68 zdolávající zhruba každé 2 hodiny vrchol Hum s TV vysílačem – ačkoliv místní nás od návštěvy tohoto místa odrazovali udivenými pohledy se slovy „Što na Humu? Hum je šum…“ (šum = les).
Výchozí zastávka minibusu je na zastávce Ekonomska škola, avšak zastávka tramvaje hned za rohem se jmenuje jinak (Pofalići). Na vteřinu přesně odjíždíme a čeká nás silně zážitková jízda spletitou sítí krkolomných uliček mezi vilovou zástavbou a po 20 minutách se ocitáme na konečné o 300 metrů výše. Točnu zde žádnou nečekejte, minibus se horko těžko vytočí na křižovatce. Zbývá nám vystoupat cca 70 výškových metrů po asfaltce či nově zbudované turistické stezce na vrchol Hum (820 m). Přímo na vrcholu se tyčí televizní vysílač, který sice válkou hodně utrpěl (na pohled už snad více odpuzovat nemůže), ale svou funkci plní. Cestou se nám otevírá nádherný výhled nejen na Sarajevo a jeho předměstí, ale i na okolní pohoří Trebević, Igman či Bjelašnici. Panorama metropole je hodně neobvyklé – s ohledem na terénní podmínky v něm převažuje vilová zástavba (sídlišť je pomálu). 

14.6.2011. Konečná zastávka Hum s vysílačem v pozadí. © Rastislav Štangl

Poté scházíme do čtvrti Velebiči, kde jsme po krátkém nahlédnutí do sarajevského odstavného nádraží vyčkali již klasického autobusu do centra. Na rozdíl od tramvajových bývají autobusové zastávky dobře označeny. Jízdní řády (formou odjezdů z výchozích stanic) bývají obvykle vyvěšeny na větších terminálech či významných křižovatkách. Již za tmy následuje kouzelná večerní prohlídka starobylé orientální čtvrti Baščaršija zakončená velkopanskou večeří v restauraci Moriča Han s rozsáhlou nabídkou národní bosenské kuchyně. I ve stylové restauraci přímo v centru metropole se není problém najíst za velmi přívětivou cenu v přepočtu do 150 Kč. Po večeři překračujeme po Latinském mostu řeku Miljacku a hned se ocitáme na náměstí Trg Austrije odkazujícím na společnou dobu v monarchii. Zde se nachází terminál trolejbusových linek vedoucích z centra na západ do Dobrinje a na sever do čtvrti Jezero. Spoj páteřní linky č. 103 nám však ujíždí před nosem a druhý stále ne a ne přijet. Po 20 minutách najednou se z protisměru vyhrne trojitý konvoj trolejbusů, z nichž se dva se ihned obrací zpět na Dobrinju.

DEN 5, Středa (15. 6. 2011)

Ve středu ráno na nás čeká opět horský program – naším cílem byl tentokrát přechod pohoří Bjelašnica. Opět jsme se vydali z hostelu Gonzo k tramvajové trati na Ilidžu. Odtud jsme měli pokračovat příměstskou autobusovou linkou č. 47 do zastávky „Garež“ a dál minibusovou linkou č. 45 do obce Dejčiči na svazích Bjelašnice. Na Ilidži jsme šli k budově dispečera zkontrolovat aktuální jízdní řády, díky čemuž jsme si mohli ověřit, že vše je v souladu s prázdninovými jízdními řády na internetu. Jízdní řád minibusové linky se změnil výrazně: o třetinu prořídl. Naštěstí provoz „kloubáků“ na lince č. 47 omezen nebyl, a tak odjíždíme podle plánu. Nevystupovali jsme však v „Gareži“ (kde kromě garáží skutečně nic není) a projeli si ji v celé 31 km dlouhé trase až na konečnou v obci Trnovo. Kromě tohoto příměstského autobusu sem jezdí i řada spojů z autobusového nádraží Lukavica pokračujících dále na Foču, ale tarifní integrace je tu prozatím hudbou budoucnosti. Jelikož Trnovo je již v Republice Srbské, je linka označena jako mezietnická (tento nápis najdete i v jízdních řádech všech ostatních mezietnických linek). 

Konečná linky č. 47 v Trnovu. © Rastislav Štangl

Z konečné v Trnovu vyrážíme západním směrem přes osady Turovi a Dujmovići až k hotelu Maršal v lyžařském středisku „Babin do“ pod nejvyšším vrcholem pohoří (stejně jako pohoří se jmenuje Bjelašnica). Po celou dobu se pohybujeme po zpevněných cestách a málo frekventovaných horských silničkách – celkem jsme urazili 30 km. Cesta většinou vede zaříznutá do úbočí podhůří Treskavice a před námi se tak otevírají nádherné výhledy jak na Bjelašnici, tak i okolní vesničky pod námi. S ohledem na to, o jak zapadlý kout venkova se jedná, překvapuje nás, že drtivá většina cesty je zbrusu nová (v mapách ji zatím nenajdeme). V některých místech se ještě teprve zpevňují základy cesty, to však v zajišťování veřejné dopravy minibusům GRAS nijak nebrání (právě tudy ve výšce až 1 100 metrů zajišťují několikrát denně spojení Dejčići a Trnova).

Na základě mapových podkladů jsme původně plánovali, že v obci Ledići zahneme do lesa, ale přímo na místě zjišťujeme, že něco je špatně. Ta byla zcela opuštěná, desítky rozstřílených domů byly němým svědkem nedávné války a jednou z mála nezničených staveb byl památník ve válce padlých obyvatel. Nebylo proto divu, že v rozporu s mapou u posledního stavení cesta končila definitivně a dále byla již jen vzrostlá louka. Chuť zkoušet, zda se jedná o minové pole, jsme rozhodně neměli – však jsme jich toho dne již několik viděli (byť řádně značených červenou tabulkou). Raději se proto otáčíme a to, co jsme vlastně v Ledići viděli, zjišťujeme až zpětně… Dále pokračujeme po jiné nově vystavěné silnici přes obec Dejčići, kam jsme původně plánovali přijet ráno minibusem. Během posezení v restauraci v Dejčići máme pěkný výhled na zdejší zastávku se vzorovým mobiliářem, za který by se ani JC Decaux stydět nemusel. Zrovna z ní odjíždí minibus směrem na Trnovo (naprosto přesně). Posilněni sarajevským pivem jsme pak na zastávce za udivených pohledů místních obyvatel vylepili linkový jízdní řád. Donesli jsme si jej vytištěný z Prahy a dodatečně jsme jej aktualizovali škrty propiskou skrz školní spoje.

Do střediska „Babin do“ jsme dorazili se západem Slunce a ubytováváme se v hotelu Han. Ačkoliv jde o tříhvězdičkový luxusní hotel, oficiálně dle ceníku byla cena 23,5 eur se snídaní (a když recepční viděl, jak váháme, nabídl nám operativně slevu). Z Ilidže sem zajíždí 5 dní v týdnu 1 spoj minibusové linky č. 85. Ten pak dále pokračuje do vísky Šabići, což může být velkým zážitkem, neboť dle průvodců se jedná o rázovitou horskou osadu s dochovaným muslimským folklórem a tradicemi. V zimní sezóně středisko obsluhuje i SKIBUS ze Sarajeva, opět provozovaný dopravním podnikem GRAS. Lyžařské středisko se evidentně vzmáhá, stojí zde řada nových, byť architektonicky nepříliš povedených, apartmánů a penzionů… V hotelu si dopřáváme večeři ve velice útulném prostředí a hodnotíme při ní uplynulý den: výsledný program byl celý spontánně vznikající improvizací, ale nakonec se velmi povedl! Ačkoliv jsme nic takového neplánovali, byli jsme za něj velmi rádi – hlavně z hlediska možnost poznat trochu více venkovské prostředí, popovídat si s lidmi a nahlédnout do zdejších reálií. Cestu určitě můžeme doporučit – je u ní několik pramenů s vodou a s ohledem na vysokou nadmořskou výšku není ani teplejší klima na obtíž.

Lyžařský areál Bjelašnica. © Rastislav Štangl

DEN 6, Čtvrtek (16. 6. 2011)

Ve čtvrtek ráno míříme vzhůru do hor. Nejvyšší vrchol pohoří je Bjelašnica s výškou 2067 m, odkud je krásný výhled na okolní bosenská pohoří i na Sarajevo. Už z dálky vrcholu dominuje stavba meteorologické stanice. Přímo na vrcholu však člověka doslova zamrazí válkou zničený objekt horského hotelu s velkou slávou otevíraného v rámci zdejších zimních olympijských her (Sarajevo 1984). Další poničené objekty nacházíme i v okolí dále na hřebeni. Stezka z vrcholu pokračuje po neznatelné, ale výborně značené pěšince, mezi krasovými závrty a sníženinami. Minové nebezpečí zde nehrozí, avšak je třeba si dávat pozor na zde vyskytující se zmije. Navečer jsme došli k planinskej kuče (horské chatě) Sitnik, před níž stavíme stan, protože chata je zavřená. Tak to obecně bývá i v dalších horských chatách v Bjelašnici, které jsou otevřeny jen od pátku do neděle. Naštěstí krytý pramen s čerstvou vodou je k dispozici hned u chaty.

DEN 7, Pátek (17. 6. 2011)

V pátek ráno jsme pokračovali kolem druhé nejvyšší hory pohoří (Krvavac), až jsme sešli do širokého údolí s prašnou cestou, kde jsme již potkávali četná stáda pasoucích se ovcí. Doprovází je pastýři s přátelskými ovčáckými psy, ale bačové se na focení (v souladu s vírou) zrovna moc přátelsky netváří. Naším cílem byla vesnička Lukomir, dnes již známý turistický cíl jako ves se starými dochovanými domy, kde lidé ještě chodí v tradičních krojích. Před pár lety zde dokonce ještě ani neznali elektřinu (což změnily dotace z EU). Lukomir je však nyní již mohutně turisticky propagovaný a i po cestě se nám místní paní snažily udat své ručně pletené ponožky. Přímo na místě jsme však byli příjemně překvapeni: obec je stále dosti „středověká“! Byť zde lidé žijí zřejmě jen v letních měsících, kdy ženou stáda ovcí a krav na pastvu, působí skutečně jako živý skanzen. Stále sem nevede asfaltová silnice a v zimní době zůstává obec odříznuta od okolního světa. Veřejnou dopravu sem pochopitelně není možné zajistit. Dále se vydáváme pěšky až na železniční stanici Grad, část cesty nás svezli v nákladním prostoru dodávky „festivalující“ Holanďané vracející se též z Lukomiru.

Na stanici Grad jsme dorazili už hodinu před odjezdem vlaku, a tak na lavičce si za úmorného vedra dopřáváme „odmor“ (odpočinek). Na nádraží zastavují 3 páry lokálních vlaků relace Sarajevo<->Konjic. Tvoří je lokomotiva řady 444 a jediný ex-švédský vůz řady Beelt (původní označení SJ B5, u ŽFBH v provozu od roku 1997). Skoro celá trať byla před pár lety modernizována, avšak s mírnou vadou na kráse: v nácestných stanicích a zastávkách nejsou žádná nástupiště. Pokusem o nástup s velkými a těžkými batohy z úrovně štěrku tak vyvoláváme značný rozruch – naštěstí metrový výšvih je „zajištěný“ řetězem a madlem u dveří. Naše počínání ve výsledku vlak o minutu zpozdilo; jinak osobní (lokální) vlaky v Bosně jezdí na minutu přesně. To však neplatí o rychlících: s ohledem na několikeré změny hranic i železničních správ zde jedna či více hodin zpoždění nebývají nijak výjimečnými. Vlakem sjíždíme dolů do města Konjic po jednom z nejkrásnějších bosenských železničních úseků: Bradinské osmici (na těchto stránkách již vícekrát popisované slovem i obrazem). Jízda do Konjice nezabrala ani 20 minut, během nichž vlak stihl klesnout o více než 300 výškových metrů. V jediné mezilehlé stanici Ovčari na vlak také čeká nástupní frekvence – na rozdíl od nás však místní mají vysokopodlažní nástup do těchto souprav doslova „na háku“. Obsazenost byla překvapivě vysoká a před Konjicem se zjevil i průvodčí a vypsal nám jízdenky v ceně 3 x 1,90 KM.

Souprava osobáku Sarajevo - Konjic přijíždí. © Aleš Svoboda

V Konjici jsme nejprve potřebovali zajistit plyn do vařiče, ubytování a informovat se o dopravě k Boračku jezeru, odkud jsme další den plánovali vyrazit do pohoří Prenj. Sotva jsme od vlaku do centra ušli 50 kroků, padl nám do oka obchod s nápisem „Lov – Ribolov“. Nic netušíce, odhodlaně vstupujeme dovnitř a postupně sdělujeme ochotnému majiteli všechny naše potřeby. Hned na to se roztáčí obdivuhodný kolotoč telefonátů doplňovaných občasným „No problem“ a po dalších 5 minutách máme jak plyn (byť s nekompatibilním uzávěrem), tak ubytování a dokonce i jízdní řád autobusu (v ústně tradované verzi). Ačkoliv snad v každém průvodci jste varováni, abyste zásadně nebrali ubytování nabízené na ulici, fotografiím ukazovaným na moderním telefonu s komentáři „moja nova kuča“ (s dodatky „luxus!“ či „vila!“) zkrátka nešlo odolat. S ohledem na to, že naše ubytování bylo od obchodu vzdáleno více než 5 minut pěšky, nebylo by vhodné nechat jít hosty pěšky. A tak okamžitě po provedení dalšího „malého byznysu“ na protější straně chodníku nakládáme naše batohy na korbu zánovního džípu a majitel obchodu osobně nás odváží domů.

Narážíme však na interkulturální odlišnosti – zvyk je zvyk, a tak si Rasťa na předním sedadle ihned zapíná bezpečnostní pás. To vyvolává u řidiče zprvu zděšení, načež vysvětluje, že s ohledem na dobré vztahy s příslušníky místního oddělení dopravní policie Konjic to vůbec není potřeba. Při představování během cesty se od Samira Bilanoviće dozvídáme, že nejen majitelem obchodu „Lov – Ribolov“ a poskytovatelem ubytovacích služeb, ale zároveň i ředitelem fotbalového klubu Konjic i provozovatelem cestovní agentury zabývající se lovem takřka všeho, co má nohy či ploutve (ve škále od pstruha až k medvědovi). Samir se ochotně rozpovídal, jak se mu v byznysu daří – ekonomická krize je znát i zde. Lov zkrátka není úplně nezbytnou lidskou potřebou, a tak kvóta trofejí ulovených medvědů za den nedosahuje ani poloviny toho, co za „zlatých časů prosperity“. A aby toho nebylo málo, Samir je i zaníceným fanouškem válečné literatury – v obývacím pokoji objevujeme knihy ze série Armija 1 až Armija 5. Oproti jejich epickému rozsahu i známý román „Vojna a mír“ působí jako chudý příbuzný…

Interiér Samirova domu s neodmyslitelným tygrem. © Rastislav Štangl

Cestu zakončuje jednání o ceně: Samir začíná s návrhem 15 euro (30 KM), ale po naší oponentuře „nam luxusu ni treba“ se dostáváme na cenu 10 euro / osobu (zahrnující kromě ubytování i 2x transfer ke stanovišti veřejné dopravy). V Samirově domě zabíráme celé přízemí, které je jinak využité jen jako odkladiště loveckých trofejí. Zjišťujeme, že zvenčí dům fotografiím sice plně odpovídá, na fotografie z interiéru již z pochopitelných důvodů nedošlo (ale hlavní pro nás je, že teplá sprcha je k dispozici). V posteli jako nezvyklé zpestření nacházíme plyšového tygra v nadživotní velikosti, ale bohužel také nefungující klimatizaci a komáry. Moc nadšení z toho nejsme: Samira a jeho dceru na vše upozorňujeme (nečekajíce nápravu). Večer se ještě vydáváme na prohlídku Konjice. Město je mezi turisty dost neznámé a přitom má určitě co nabídnout! Vévodí mu starý turecký most – ve 2. světové válce zničený a nyní nově postavěný (samozřejmě s tureckou podporou). Posezení pod ním na břehu Neretvy při sklence místního bílého vína „Žilavka“ má úžasnou atmosféru. Litujeme proto, že nemůžeme posedět trochu déle, ale jediný autobus na Boračko jezero odjíždí od „terminálu“ před železniční stanicí již v 6:10 ráno. Po návratu zpět domů nás příjemně šokuje na klice přilepený igelitový sáček, jehož složení čítá: lepicí páska na hmyz (3 kusy) + baterie do ovladače ke klimatizaci (2 kusy).

DEN 8, Sobota (18. 6. 2011)

Ráno se budíme v 5:27 a bleskurychle jsme připraveni na předem domluvený odvoz k autobusu, o Samirovi se to však říct nedá. V 5:52 konečně přichází první reakce na naše již poněkud nervózní klepání a zvonění – jakási kreatura s holicím strojkem v ruce se vykloní z okna koupelny a s bohovorným klidem pronese: „Nemá problema“. Spěchat opravdu není nutné a před železniční stanicí dorážíme s více než 3 minutami rezervy a loučíme se Samirem. Škoda, že v té době ještě netušíme, že v bezprostřední blízkosti Konjice se nachází tajný Titův bunkr, který přečkal válečné běsnění prakticky naprosto nedotčený. Dostupný je současnosti pouze na povolení armády FBiH, ovšem nepochybujeme ani v nejmenším, že zeptat se na možnost jeho návštěvy Samira, odpověď by zněla: „Nema problema“… Řidič minibusu nemá potřebu někam spěchat už vůbec, a tak odjezdu předchází 20 minut bujarého zdravení, společné konverze a diskuze na téma „blahý život válečných zločinců“. Reálný odjezd je tedy až krátce před 6:30. Minibus je označen prostým orientačním tablem „Ugovoran prevoz“ (smluvní doprava), ovšem řidič nás ujišťuje, že se jedná o pravidelnou linku, což nám potvrdila i vypsaná jízdenka.

Minibus linky Konjic - Boračko jezero přijíždí před železniční stanici v Konjici. © Rastislav Štangl

Boračko jezero, vzdálené od Konjice necelých 20 km, je oblíbeným výletním cílem zejména kvůli koupání, a tak nás trochu překvapilo, že nic dalšího už přes den nejede. Minibus se ještě v Konjici zaplnil lehce nad 100% a na cestující přistoupivší dál po cestě zbylo již jen „místo“ v polostoje. Konjic opouštíme po silně zbědovaném mostě přes říčku Bijela vlévající se do Neretvy (max. rychlost omezena na 10 km/h). Po malebných serpentinách se dostáváme o 300 metrů výše na náhorní planinu v obci Borci – odtud k jezeru zbývá už jen 5 kilometrů z kopce. Na západ od nás se tyčí pohoří Prenj: s nejvyšším vrcholem Zelena Glava (2 155 m) bývá považováno za jednu z perel Balkánu (a právem, pohoří je opravdu velmi krásné!). Většina průvodců však od jeho návštěvy odrazuje s poukazem na minové nebezpečí: i zde v nadmořských výškách kolem 1500 m se vedly válečné operace. Pokud se však budete držet spolehlivého turistického značení, není se čeho bát; upozorněním na minové nebezpečí není co vytknout. Jediným problémem může být najít odbočku, protože značení turistických chodníků začíná až na koncích přístupových makadamových cest.

Prvních 15 kilometrů stoupáme po makadamové cestě a pak pokračujeme 2 hodiny po stezce přes krasovou planinku „Crno Polje“ k turistické chatě Jezerce. Chata byla zničena ve válce a v její blízkosti vznikla zbrusu nová útulna. Dole je k dispozici stůl, kamínka na ohřívání a lékárnička a místo k setkávání. Nahoře je prostor ke spaní (ve vlastních spacácích) s kapacitou 30 lidí. Vše je volně přístupné a k dispozici zcela zdarma. Zbylou třetinu dne trávíme v družném hovoru s ostatními bosenskými horaly (půlka jich sem dorazila až ze Sarajeva), kteří byli návštěvou z Čech příjemně překvapeni. Bylo velmi příjemné vidět, že i v zemi, kde jsou starosti většiny obyvatel zcela jiné, se najdou lidé, kteří mají k horám silný vztah a nezištně zde vybudují takovouto infrastrukturu, za kterou by se leckteré alpské bivaky nemusely stydět.

Útulna Jezerce a vrchol Taraš © Rastislav Štangl

DEN 9, Neděle (19. 6. 2011)

V neděli ráno vyrážíme již s východem Slunce zdolat nejvyšší vrchol pohoří Zelena Glava (2 105 m). Otevírá se před námi nádherná dechberoucí scenérie, která nemůže nechat chladným ani totálního anti-romantika. Zejména špička vrcholku Zubac (nápaditě připomínající slavný švýcarský Matterhorn) vystupující nad mraky a nasvícená právě vycházejícím Sluncem byla naprosto úchvatná! Kromě vrcholu Zelené hlavy jsme rovněž podnikli výstupy na další okolní hory (Otiš, Taraš) a poté jsme, stejnou cestou jako včera, sestoupili do vsi Borci. Tato část výletu se nám líbila z celé Bosny nejvíce: pohoří není jen o skalách, ale najdeme zde pestrou záplavu květin a obzvlášť malebnou krajinu.

Na křižovatce v obci Borci bychom zastávkový jízdní řád hledali marně. Zjišťujeme však, že nedaleký rustikální objekt nevalného technického stavu (původně považovaný za soukromé hospodářství) je ve skutečnosti hospůdka poskytující nejen výborné chlazené Sarajevsko pivo, ale informace o spojení veřejnou dopravou. Dozvídáme se tak, že dnes už žádný autobus nepojede, nabízím nám však možnost využít známého taxikáře. Zbytečně jsme se obávali vysoké ceny i rozdílu mezi avizovanou a skutečnou dobou příjezdu. Místo 20 minut jsme čekali jen o 2 minuty déle a cena za odvoz byla více než příjemná = 20 KM (autobus pro 3 osoby vyšel na 12 KM). Cena zahrnuje i závlek spojený s krátkou zastávkou u Samira – cestu k němu taxikář pochopitelně dobře znal. Hodně nás oslovila řidičova kolekce hudby: zejména nápěv písně „Amerika je velika“ je tak chytlavý, že jsme se v taxíku málem rozezpívali… Vyzvedáváme odložené věci a Samirově rodině vracíme svěřený klíč od půlky jejich domu. Naše pouť po Konjici měla skončit na nádraží – naším dalším cílem je Mostar, kde už máme rezervovaný nocleh v oblíbeném hostelu Nina.

Opětovně posezení u Neretvy v Konjici © Zuzana Kohoutová

Mostar se Sarajevem spojují pouhé 2 páry vlaků, chystáme se použít mezinárodní rychlík Zagreb <-> Ploče. Preventivně se dotazujeme výpravčího na jeho aktuální polohu – je opožděn o 120 minut (staniční rozhlas od války nefunguje, ale stačí si říct a personál ochotně vyhoví telefonátem do Sarajeva). Vracíme se tedy ještě zpět do centra a zopakujeme si posezení u vína v restauraci pod nádhernou kulisou tureckého mostu. Zpět na nádraží jsme dorazili až krátce před očekávaným odjezdem (který ve skutečnosti platil beze zbytku). Vlak je tvořen třemi vozy: 1 vůz ŽRS, 1 vůz ŽFBH a 1 vůz HŽ (ačkoliv je část vlaku vedená jako 1. třída, fakticky je „deklasirovana“, pročež z tarifního hlediska se posuzuje stejně jako 2. třída). K našemu překvapení je velmi slušně obsazen. Aleš s Rasťou však stejně tráví skoro celou cestu na uličce a z otevřeného okna sledují měsícem zalitý kaňon Neretvy… Mezi Konjicem a Jablanicí (kde „koridorizace“ trati zatím ještě neproběhla), byla jízda celkem svižná s konstantní rychlostí okolo 70 km/h. Zklamání přišlo za Jablanicí, kde trať v posledním roce prošla rozsáhlou modernizací. Vše vypadalo hotově, avšak ještě nedošlo na závěrečné podbití železničního svršku. V celém 40 km úseku tak byla zavedena pomalá a (na rozdíl od některých jiných tvrzení) striktně dodržovaná jízda 40 km/h. Škoda, za běžných okolností je tu jízda krásným zážitkem, takto zdlouhavá však ztratila své kouzlo (zatímco vlak naopak 10 minut zpoždění získal). V Mostaru tak unaveni vystupujeme a po příchodu do penzionu (skoro o půlnoci) rychle usínáme.