Es Selamu Aleikum, Božidare - vzpomínky na cestu do Bosny i Hercegoviny (4/5)

Byť hlavní železniční zážitek přijde až v závěrečném díle, nyní se projedeme po spodní části trati zvané „Unska pruga“ a vyzkoušíme i trochu „vodní dopravy“. Rovněž jízda příměstskou linkou v okolí Bihaće nám přinesla neopakovatelné zážitky – stačí sjet z hlavní silnice a rázem jste v jiné dimenzi… 

DEN 13, Čtvrtek (23. 6. 2011)

Náš pobyt jsme se rozhodli zakončit v severozápadním cípu Bosny ve městě Bihać a okolí. Proto nás nyní čeká přesun na zcela opačný konec Bosny. Předešlý večer jsme využili počítač s internet zdarma dostupný v hostelu Nina a přes vhodně mířené dotazy na Google („prenoćište Bihać“ a „autobusna linija Bihać) jsme operativně připravili další plán. Jako nejvhodnější spojení se ukázala kombinace linky Čapljina – Zagreb a Sarajevo – Bihać, které se obě setkávají v přestupním uzlu Jajce (a kde jsme počítali s pěti hodinami na prohlídku města). Pro první úsek cesty do města Jajce jsme zvolili autobus mostarského dopravce Autoprevoz (Bus) s odjezdem v 9 hodin z autobusového nádraží u vlakové stanice. Z Čapljiny přijel spoj zcela prázdný. Ovšem zájem davů cestujících o jeho další cestu z Mostaru předčil očekávání dopravce, který se však nenechal zaskočit a reagoval velice pohotově! Původní menší autobus značky Isuzu Turqouise byl za méně než 5 minut vyměněn (a připraven k další jízdě) za klasický veliký zájezdový autobus. Jak to u odjezdů z takto významných terminálu bývá, z Mostaru jsme vyjeli včas.

Plánek cesty k 4. dílu © Rastislav Štangl

Z města míříme severním směrem proti proudu Neretvy – jedeme po druhém břehu, než po kterém vede železniční trať. Po chvíli „křižujeme“ protisměrný rychlík Mostar – Ploče, toho dne tvořený pouhými dvěma vozy (restaurační vůz chybí). Od Neretvy se oddělujeme v Jablanici, kde je křižovatka hlavních silnic („magistralni put“) a místo do Sarajeva pokračujeme směrem na Bugojno. Zde již s ohledem na frekvenci regionální autobusové dopravy (2 páry denně) fungujeme již v režimu místní dopravy, a tak podle zájmu cestujících zastavujeme i v obcích či na rozcestích. Silnice se vine nad řekou Rama a přes 10 km dlouhým ramenem Jablaničko jezera. Neustálé stoupání po serpentinách přerušuje až významná zastávka na autobusovém nádraží Prozor – Rama. Terminál je situovaný poněkud neobvykle dole pod městem Prozor a kromě něj je zde jen supermarket Konzum, benzínka a pak už jen skalní soutěska a všudypřítomné serpentiny… Zde jsme měli přestávku s avizovanou délkou trvání 10 minut, která však s ohledem na místní pojetí časoprostoru zabrala více než 30 minut. A to ještě musel průvodčí napomínat neukázněné cestující: „Když se řekne 10 minut, tak to znamená 30, ale rozhodně ne 40!“. Hodně zajímavý zážitek jsme si odnesli i z nákupu v Konzumu: zákaznice před námi při placení za nákup platební kartou nadiktovala pokladní rovnou i PIN kód. Pro našince zvláštní, ale všímali jsme si, že zde si lidé navzájem důvěřují…

Za městečkem Prozor leží průzračně modré Ramsko jezero – známá rekreační oblast s působivým ostrovem a na něm položeným stejnojmenným klášterem Šćit. Stále stoupáme vzhůru až do vrcholového průsmyku Makljen, 1 123 m. Pak následuje sjezd do souměstí Gornji Vakuf / Uskoplje, odkud se už střídají jedna ves za druhou, a tak opět zastavujeme jen na velikých terminálech (už jen Bugojno a Donji Vakuf). Průjezd centrem Donjiho Vakufu spojený s přejezdem řeky Vrbas byl velice malebný, avšak zbytek cesty až do Jajců byl skoro až uspávající. V Jajcích jsme stejně jako většina spolucestujících vystoupili, protože dále autobus překračoval etnickou hranici a pokračoval přes hlavní město Republiky Srbské Banja Luka… Ačkoliv pohled na železniční mapu by napovídal, že popisovaná cesta nemá s vlaky nic společného, zdání klame! Dříve totiž oblastí procházela síť tratí o rozchodu 760 mm. Ostatně v Donjim Vakufu autobusy dodnes využívají historickou budovu sloužící původně železnici jako ústřední budovu autobusového nádraží. Dříve to byl významný uzel, kde se spájely tratě hned ze tří směrů: od jihu = Gornji Vakuf / Uskoplje, od východu = Travnik a od severu = Jajce. Světlejší časy na železnici připomínají pomníky s úzkorozchodnými lokomotivami (Travnik, Donji Vakuf, Jajce). 

Vodopády ve městě Jajce © Aleš Svoboda

V Jajcích se ujišťujeme o dalším pokračování cesty do Bihaće - na internetu jsme zjistili, že námi vybraný spoj odjíždí v 13:15 ze Sarajeva a v Bihaći je ve 20:00 Tabule s odjezdy upřesnila náš původní odhad 17. hodiny na 17:28 (takováto přesnost zde působí až poněkud nepatřičně). Batohy necháváme v úschovně a vyrážíme do města. Město je kandidátem zápisu na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a to z několika důvodů. Hlavní atrakcí je impozantní vodopád na řece Plivě, pod nímž pozorujeme probíhající stavební práce (nová restaurace?). Dále se jedná především o centrum města, jemuž vévodí rozsáhlá zřícenina hradu a historická zástavba pod ním včetně dochovaných hradeb a bran. Před hradní bránou se vybírá vstupné, byť spíše symbolické (2 KM). Dále jsme navštívili ještě kasematy: sice v nich vůbec nic zajímavého není, ale rozhodně jsme zaplacené vstupenky ve výši 1 KM nelitovali – osvěžující chládek za to stál. Návštěvu Jajců zakončujeme procházkou po opačném břehu Vrbase (kde se nachází altánek s vyhlídkou na známý vodopád), odkud se vracíme již zpět na autobusovou stanici.

Nicméně, mezitím se stala dopravní nehodě, kvůli níž doprava na silnicích ve všech směrech zcela zkolabovala. Obáváme se, kdy náš autobus dorazí, ale jsme příjemně překvapeni – zpoždění není ani půl hodiny! Jednalo se o poloprázdný spoj dopravce Centrotrans Sarajevo. Jeho řidič byl příznivcem velice dynamické jízdy a než jsme se naděli, po zpoždění nebylo ani památky. Z Jajců vyjíždíme na západ kolem Plivského jezera, oblíbeného výletního cíle. Krátce jsme projeli přes Republiku Srbskou poblíž města Mrkonjić Grad (autobus zastavuje jen na obchvatu bez zajížďky na nádraží). Osídlení stále více řídne: jedinou výjimkou je hluboce zaříznutý kaňon řeky Sany. Po 10 minut trvajícím zastavení ve městě Ključ pokračujeme již téměř liduprázdným krajem. Scenérii tvoří převážně zelená, ale téměř neobdělávaná „polje“ (což je význam pro krasový útvar bezodtokového údolí), a proto ručička tachometru prakticky neklesá pod 100 km/h. Jediným významnějším sídlem po zbytek cesty je Bosanski Petrovac, kde na nás v obratišti čeká přípojný minibus. Po dalších 20 minutách jízdy „polji“ se scenérie mění – za sedlem Brusovac následují serpentiny, po nichž klesneme o 400 metrů níže do údolí řeky Uny a zároveň vjíždíme i do oblasti zvané „Bosanska krajina“.  Prvním osídlením je obec Ripać, kde záhy narážíme na souběžně vedoucí železniční trať „Unska pruga“, která nás později čeká. Po dalších 5 km zastavujeme na autobusovém nádraží na okraji Bihaće. Jízda to byla velice příjemná – hodně v nás evokovala horskou dráhu: na rozdíl od předešlé sice nemá významný průsmyk, zato jsme však na 152 km zdolali více než 1 500 metrů převýšení!

"Náš" autobus linky Sarajevo - Bihać v Jajcích © Rastislav Štangl

Ubytování v Bihaći jsme zajistili předem (telefonicky během čekání v Jajcích), díky čemuž na nás již přímo u autobusu čeká auto se správcem „prenoćište“. Jízda k penzionu by nebyla moc zajímavá – nebýt toho, že auto mělo zlomený rám a tudíž kufr ani dveře u zadních sedadel nešly zcela dovřít. Plán na následující den byl zatím pouze ve fázi konceptu, z čehož jsme měli poněkud obavy – přeci jen vyrazit za 12 hodin na raft bez předchozí rezervace… Čekali jsme, že se dozvíme některou z hlášek propagovaných zdejším reportérem SZKV, jako například „Ni sam gospodar svojog vremena!“ (Nejsem pánem svého času!). Ve skutečnosti se ukázalo, že naše obavy byly více než přehnané. Ještě než jsme dorazili do penzionu, v součinnosti s řidičem se náš koncept proměnil již v přesně naplánovaný itinerář. Jaká to „náhoda“, že je jeho známý voják Armije FBih je zároveň i vodákem (i zde v městském prostředí se lidé navzájem dobře znají a drží spolu)…

DEN 14, Pátek (24. 6. 2011)

Ačkoliv následující den se z půlky odehrával na „vodní dopravní cestě“, chtěli jsme jej věnovat i poznání zdejších autobusů a vlaků. Díky informacím z bosenských internetových dopravních fór, jsme zjistili, že okolí Bihaće obsluhují regionální linky dopravců Dulić transport a Ljutotrans a již přímo ze stránek těchto dopravců jsme si vytvořili vlastní sešitový jízdní řád. Plánovali jsme vyrazit z Bihaće spojem jedoucím v 7:00 hodin do Brekovice. Autobus Ljutotransu jede zpočátku v údolí po proudu Uny, aby pak z kaňonu po serpentinách vystoupal o 200 metrů výše až do obce vysoko nad Unou. Ačkoliv jsme byli vybaveni informacemi více než dobře, jednu „drobnost“ jsme opomněli – kde je výchozí stanice. Při příchodu na autobusové nádraží, kam jsme předešlý den dorazili, totiž nebylo po zjištěných spojích ani stopy. Na náš dotaz jsme se dozvěděli, že nádraží slouží pouze dálkovým spojům a „općinske linije“ (příměstské linky) odjíždějí naopak z „trgu“ (náměstí). Bližšího upřesnění jsme se již nedočkali, jen jsme vyrozuměli, že to bude „někde v centru“… Po zkoumání mapy jsme seznali, že musí jít o Trg slobode / Titov trg na východním okraji pěší zóny.

Stařičká Setra dopravce Una-bus na lince Bihać - Kulen Vakuf © Rastislav Štangl

Neplánované přesuny z centra města na okraj a zpět (celkem 2,5 km) způsobily, že dorážíme až těsně přes 7. hodinou a z našeho autobusu vidíme již jen koncová světla (odjel o 3 minuty dříve). Naštěstí, už o půl hodiny později odjíždí autobus dopravce Dulić transport, jímž se svezli až na konečnou do obce Gorni Srbljani / Jezero, odkud se ihned vrací zpět. Z Bihaće vyráží stejným směrem jako předešlý spoj do Brekovice, avšak u vodopádu Kostelski buk místo řeky Uny překračuje železniční trať a stoupá z kaňonu strmě vzhůru. Jízdní řády ani na terminálu v centru Bihaće nikde nevisely, ovšem na této lince si rozhodně nelze na nedostatek informací stěžovat – kromě internetu jsou jízdní řády vylepeny jak na orientační ceduli, tak ve vozidle a na požádání řidič cestujícím věnuje i kartičkový jízdní řád. Následující den jsme plánovali využít autobusu z městečka Kulen Vakuf, proto jsme si u řidiče chtěli ověřit, zda platí časy zjištěné předem na internetu. Proto jsme jej požádali o informaci, načež nám ručně vypsal odjezdy na kousek papíru – vše naprosto přesně odpovídalo.

Krátce před plánovaným odjezdem v 7:30 se dáváme do pohybu – veze nás stařičký výrobek značky TAM z roku 1985. Počáteční úsek podél Uny až k vodopádu Kostelski buk jsme strávili hlavně pozorováním souběžné železniční infrastruktury. Vrchol cesty přichází, když má začít stoupání z obce Srbljani. Autobus k našemu překvapení odbočku projel, aby se nejprve o kus dál na křižovatce otočil – ve směru od Bihaće totiž odbočka se silnicí svírá úhel skoro 160°. Po přejetí železnice asfalt končí a začínáme velmi prudce stoupat po prašné cestě (v takovémto sklonu by asfalt zřejmě na cestě dlouho nevydržel) do obce Gornji Srbljani. Rozhodně se však nešlo o žádnou zkratku, ale řádně označenou silnici do obce! Zážitek to byl velkolepý a celé stoupání se odehrávalo s otevřenými dveřmi. Jakmile jsme vyšplhali až na horní kraj kaňonu (o 200 metrů výše), opět přišel ke slovu asfaltový povrch a nahoře v obci začali nastupovat cestující. Postupně se nashromáždilo skoro 50, a tak při zběsilém tisku jízdenek řidiči záhy došel papír ve strojku, a tak přišly na řadu náhradní trhací bločky (s odstupňovanými hodnotami 1,5 až 2,5 KM podle vzdálenosti). Ačkoliv jsme očekávali, že řidič by mohl toužit po drobném přilepšení do kapsy – naopak: každý cestující obdržel doslova předpisově svůj jízdní doklad. Seděli jsme na panoramatických sedačkách vepředu a řidič každému nastupujícími nadšeně oznamoval, že veze dvojici Čechů. Po okružním průběhu v obci Gorni Srbljani / Jezero (skutečně jezero uprostřed obce je), jsme se zpět do kaňonu na Bihać vrátili stejnou cestou. Když jsme dostali k řece Uně, autobus byl již zcela zaplněn… Celkově nás ranní exkurz příměstské dopravy v okolí Bihaće velice příjemně překvapil – nejen, že spolehlivě funguje, ale je místními i hojně využívaná a v pracovních dnech jsou linky tohoto typu provozovány běžně v rozsahu 7 a více párů denně. Jako bonus pro podporu náruživých cestovatelů, dopravce Dulić transport zavedl i mezi cestujícími nepříliš známou „dnevnou kartu“ (celodenní jízdenku) v ceně 2 KM.

Stanoviště příměstských linek v Bihaći v ranní špičce © Rastislav Štangl

Po hodině napěchované zážitky se vracíme zpět do penzionu, kam pro nás přijíždí domluvený vodák, který nás bude sprovázet na raftu po řece Uně. V regionu je provozován rafting na 2 různých úsecích Uny podél železniční tratě – horní úsek vede od vodopádu Štrbački buk do Ripaće (před Bihaćem) a spodní úsek od vodopádu Kostelski buk do Grmuši či dále do Bosanske Krupy. Horní úsek je více náročný a pěkně vám rozpumpuje krev a adrenalin v žilách, zatímco spodní je naopak vhodnější pro začátečníky (s ohledem na naše „zkušenosti“ jsme se vybrali právě spodní). Vlastní jízdě předchází krátká bezpečnostní instruktáž začínající informací „nohy mějte tady a pádlujte“ pokračující přes různá zběsilá rabovací videa a vrcholící v mohutném popíjení skleniček domácí rakije. Cena za raft byla 30 EUR / osobu a zahrnovala kompletní servis včetně dopravy, zapůjčení neoprénu a helem, ale i pořízení a donášku piva na palubu raftu. Obvykle se na raftu jezdí v 6 lidech, byli jsme proto příjemně překvapeni, že nás vzali na raft jen samotné 3 (bez navýšení ceny). Typičtí cestující oproti nám „sportovcům“ pojímají rafting poněkud odlišně – jde hlavně o společenskou zábavu spojenou s popíjením, hudbou a kouřením. Nástrahy Uny jsme jako začátečníci zvládali bez úhony, musíme pochválit našeho vůdce, který nám pomáhal jasnými instrukcemi, kde a kdy co dělat. Největším zpestřením je překonávání kaskád menších vodopádů (zpravidla do výšky 1 metru). U jednoho takového jsme udělali zastávku, kdy jsme měli možnost si vodopád opakovaně „skočit“. Na závěr o sobě opět dává vědět železnice a před námi se otevírá pohled z neobvyklé „vodní perspektivy“ na majestátní ocelový viadukt Grmuša. Vůdce poté, co zpozoroval naši zuřivou fotografickou aktivitu, proaktivně nám nabídl skupinové foto s viaduktem a krátce za mostem již naše jízda končí. Moc jsme nevěděli, co od jízdy očekávat, ale nakonec jsme byli příjemně překvapeni, že to byl nejen obohacující, ale i velice pohodový zážitek! Jízda zabrala cca 3 hodiny, což vycházelo akorát na přestup na návazné vlakové spojení. Přestup se uskutečnil formou „hrana-dodávka-hrana“ k nádraží Cazin-Srbljani, což je první stanice od Bihaće směrem na město Novi Grad / Bosanski Novi.

Stanice Cazin - Srbljani © Aleš Svoboda

Proč používáme pro stejné město 2 různé názvy? Původní název byl Bosanski Novi, ovšem jen do 90. Let, kdy nastaly velké změny v souvislosti s poválečným uspořádáním Jugoslávie a vznikem Republiky Srbské. Ty vyvolaly tlak na přejmenování měst, která se nachází v tomto „státu ve státě“ a jejichž název začíná přívlastkem „Bosanski“ – tak, aby inkriminované slovo“Bosanski“ neobsahovaly. Takových případů je celá řada: např. Bosansko Petrovo -> Petrovo Novo, Bosanski Šamac -> Šamac. Zajímavé je, že zatímco Bosňáci používají v dokumentech (mj. i v jízdních řádech) obě verze názvu, Srbové zásadně jen tu svoji… Právě bosensko-srbský Novi Grad / Bosanski Novi je výchozí stanicí železniční tratě známé jako „Unska pruga“, která pokračuje dále přes bosenský Bihać do chorvatského Kninu. Trať byla dostavěna v roce 1948 a její elektrifikace do Kninu byla dokončena v roce 1987. Původně měla pokračovat dále do Splitu, avšak mezitím v roce 1992 vypukla občanská válka… V předválečných časech trať zažívala největší rozmach, kdy zde byly trasovány dálkové vlaky z celé Jugoslávie do jadranských přímořských letovisek Split, Šibenik či Zadar. Na tuto slávu dodnes upomíná jízdní řád z let 1991/1992 vyvěšený v Bihaći. Od časů války je situace v provozu na trati radikálně změnila. Důvodem je osminásobné překračování bosenské a chorvatské státní hranice a také po válce prořídlé (již beztak nevelké) osídlení v oblasti mezi Bihaćem  a Kninem.

Nyní náš čeká jízda po spodní části trati s pravidelnou osobní železniční dopravou = úsek Bihać - Bosanski Novi / Novi Grad. V době naší návštěvy zde byly v provozu 2 páry osobních vlaků Bihać – Bosanski Novi / Novi Grad doplněné jedním párem mezietnických rychlíků 710 / 711 (Sarajevo – Bihać). Toto rychlíkové spojení z Federace BiH do Federace, které v půlce trasy prochází Republikou Srbskou, bylo za velké slávy zavedeno teprve na podzim 2010. Jeho sláva však netrvala příliš dlouho – lidé si jej velmi rychle oblíbili a tak je vcelku logické, že týden po naší návštěvě muselo být zrušeno (léto 2011). Vysvětlení jsme se dozvěděli prostřednictvím tiskové zpráva ŽFBH: vlak míval na příjezdu do Bihaće téměř pravidelně zpoždění okolo 60 minut, které se tak přenášelo na obratový spoj (odjíždějící jen 40 minut po příjezdu). Nicméně na hlavním koridoru ŽRS (Dobrljin – Novi Grad / Bosanski Novi – Prijedor – Banja Luka – Doboj) probíhají rozsáhlé práce spojené s noční výlukou provozu. Spoj z Bihaće do Sarajeva však nestíhal vyhrazené časové okno a kolidoval s nočními pracemi, což vyvolalo potřebu (?) jeho zrušení… Aby cestující nepřišli zkrátka, byl jako náhrada zaveden třetí pár osobních vlaků Bihać – Novi Grad / Bosanski Novi, který zároveň tvoří přípoje od denního rychlíku Ploče – Sarajevo – Zagreb a na noční rychlík Zagreb – Sarajevo. Nápodobně i ostatní 2 páry lokálních vlaků na Bihać tvoří přípoj na transbalkánské rychlíky.

Vlak po příjezdu do konečné stanice B. Novi / N. Grad © Aleš Svoboda

Náš vlak byl tvořen typickou sestavou kolosální lokomotivy General Motors přezdívané „američki dizel“ a jediného vozu 2. třídy řady Bl, který byl vyroben ve vagónce Goša Pančevo v 60. letech. Na pohled vlak působí velice neobvykle: porovnáme-li délku lokomotivy 18,5 metrů a délku vagónu 24 metrů. Do stanice Cazin-Srbljani dorazil naprosto včas a byl již z 80% plný. Další pokračování tratě je ostře zahloubeno v kaňonu řeky Uny. Z vlaku by se nabízely nádherné pohledy (na horních okrajích kaňonu jsou k vidění kostely, zámky, hrady, mešitami, minarety), to by zde však všude nesměla být náletová vegetace – ve srovnání s projetím tratě v roce 2005 veliké zklamání. Technický stav tratě není zcela špatný a po celou dobu vlak jede rychlostí kolem 50 km/h bez pomalých jízd (s výjimkou „příhraničního“ úseku mezi ŽFBH a ŽRS). Vadou na kráse však je, že elektrifikace v tomto úseku nefunguje (až do 1. stanice ŽRS Blatna) a nefunkční přejezdové zabezpečovací zařízení způsobuje zastavování vlaku před každým přejezdem. Jaký to má dopad na spotřebu paliva (už beztak velice žíznivé lokomotivy) – to snad raději ani nedomýšlet…  Výdej jízdenky dal průvodčímu pořádně zabrat, jelikož pro cesty mezi ŽFBH a ŽRS se používá tiskopis mezietnické jízdenky, jehož vyplnění je o poznání složitější než u klasické jízdenky. Hlavní rozdíl spočívá v detailním rozpisu kilometrů i zaplacené ceny mezi úseky ŽRS a ŽFBH. Ale zadařilo se a po deseti minutách usilovné práce tak držíme v rukou jízdenku, která se očekávaným parametrům poněkud vymyká. Jako číslo vlaku je uvedený až protijedoucí rychlík 710 (kterým se budeme večer vracet) a to i včetně rychlíkového příplatku 2 KM. Navíc výchozí stanice je „Bosanski Novi“ a cílová „Bihać“; o nástupní stanici Cazin-Srbljani nikde ani zmínka.

 Po 10 minut trvajícím pobytu ve stanici Bosanska Krupa se dále údolí rozšiřuje – vlak jede po loukách a okolí tratě je již poměrně fádní. Největší výstup cestujících se konal ve stanici Bosanska Otoka, která je poslední před etnickou hranicí oddělující ji od Republiky Srbské a vlak se zde již téměř vylidnil… Síť ŽRS nás neuvítala moc přívětivě. Již v první stanici Blatna na nás z perónu okamžitě volal výpravčí „Neslikati!“ (Nefotit!) – nic takového se nám nikdy na ŽFBH nestalo. Zato je zde však v provozu už elektrifikace a v úseku Blatna – Novi Grad / Bosanski Novi jsou v provozu 2 další páry osobních vlaků ŽRS v závislé trakci. My jsme však zbylých 15 km pokračovali s „američki dizelem“ až do koncové stanice, kam jsme dorazili dle jízdního řádu. Rychlík zpět do Bihaće ojíždí až ve 20:30, máme tedy více než 3 hodiny na prohlídku města. K vidění zde bohužel není vůbec nic – většinu zástavby tvoří panelová sídliště z dob nedávno minulých. Jedinou výjimkou je soutok řek Una a Sana a přilehlý parčík, ve kterém se nachází příjemná restaurace s výhledem na soutok. Byli jsme proto rádi, když se nachýlil čas k odjezdu, vlak byl ale (nepříliš překvapivě) opožděn. Ohlášených 60 minut se sice zredukovalo na 45, ale i tak čekání na omšelém betonovém nádraží bylo dost nepříjemné. Příjezd slušně zaplněného vlaku (ve složení 1 nová „Goša“ + 2 ex-švédské vozy) je doslova vysvobozením – zejména díky volnému kupé v Goše, které jsme s radostí okamžitě konvertovali do lůžkové úpravy. Cestou domů jsme zpoždění stáhli na cca 35 minut a rychle se přes noční rozjařený Bihać přesunuli do našeho penzionu. V sobotu nás totiž čekal zlatý železniční hřeb akce.