Es Selamu Aleikum, Božidare - vzpomínky na cestu do Bosny i Hercegoviny (5/5)

Avšak i návrat do Prahy byl nad očekávání „zážitkový“, neboť po příjezdu do Záhřebu doznal zcela nečekaného zvratu. Jestli si myslíte, že je nemožné cestovat z bosenského Bihaće do Prahy s použitím veřejné dopravy za dobu kratší než 14 hodin, pak vás závěrečný díl našeho putopisu vyvede z omylu… 
 

DEN 15, Sobota (25. 6. 2011)

V plánu máme projetí bosenské horní části trati „Unska pruga“, kde sice není pravidelná osobní železniční doprava, avšak několikrát do roka jsou zde vedeny zvláštní vlaky (např. Vlak smaragdnom dolinom Une). My jsme se zúčastnili jízdy „8. Rotary vlak / voz“, kterou každoročně organizuje Rotary Club Bihać (koncem června v sobotu). O akci bývá veliký zájem – maximální kapacita soupravy je 120 míst, proto je nutné se předem přihlásit. My tak učinili e-mailem asi 3 týdny předem a obratem do druhého dne nám dorazila odpověď: „Poštovani! Primili smo Vasu rezervaciju za Rotary voz, za 3 (tri) osobe. Platiti mozete na sam dan polaska voza. Radujemo se vasem dolasku. Pozdrav, Mirko Jandrić.“ (Vážení! Přijali jsme Vaši rezervaci na Rotary vlak na 3 osoby. Platit můžete přímo v den odjezdu vlaku. Těším se na váš příjezd. Zdraví Mirko Jandrić). Cena za tuto jízdu vlak byla sice na první pohled velkopanských 100 KM, avšak nejednalo se zdaleka jen o projížďku vlakem, ale kompletní celodenní program. Cena tak zahrnovala i občerstvení (podávané prakticky nepřetržitě), hudební doprovod a výlety. Navíc projížděná oblast je známá svými přírodními krásami, avšak od války je trať cestující veřejnosti nedostupná. Z Bihaće na Martin Brod je v současnosti příležitostně vedena manipulační nákladní doprava (krátce před naším odjezdem přijel z toho směru 4 vozový vlak s vozy naloženými dřevem). Zbývající úsek Martin Brod – Knin je již úplně bez provozu – sporadický přeshraniční provoz krom beztak velmi špatného technického stavu ukončily sesuvy půdy. Stále se objevují úvahy o obnovení provozu v celé délce trati (hlavní pozornost se pochopitelně zaměřuje na nákladní dopravu), leč ne nadarmo se na Balkáně používá přísloví „Řeči se vedou a voda teče“…

Plánek cesty k 5. dílu © Rastislav Štangl

Cestou od penzionu na železniční stanici se ještě zastavujeme na nedalekém „dálkovém“ autobusovém nádraží, kde svěřujeme naše zavazadla do úschovny. Pak už se můžeme plně oddat akci – po akreditaci na nádraží železničním dostáváme „placky“ potvrzující, že jsme platící „učesnik“ (účastník). Jízdě předchází nezbytné vítání a velice mile jsme překvapeni přátelskou atmosférou, která vládla na celém podujetí. Navíc jako jediným návštěvníkům z Československa nám byla věnována veliká pozornost a pochopitelně bylo záhodno účastnit se společného fotografování. Jedinou „konkurencí“, která nás zastínila, byla skupinka tří sličných „djevojek“ (děvčat), kde jedna měla tradiční muslimský, druhá srbský, a třetí chorvatský kroj. Po celou cestu vlak doprovází štáb bosenské federativní televize, který se v rámci přípravy reportáže do večerních zpráv chystá zpovídat i cestující vlaku. Jakožto vzácná návštěva z EU jsme objektivu kamery neměli šanci uniknout, ale reportérka byla milá a „povinnost“ to byla navýsost příjemná. Do svého novinářského zápisníku si vlastní rozhovor s námi poznamenával i reportér místního tisku.

V čele našeho vlaku funěla obligátní lokomotiva řady ŽFBH 661 „američki dizel“. Dále se souprava skládala z 2 otevřených plošinových vozů, které byly upraveny pro osobní provoz doplněním bezpečnostního hrazení a také dodanými lavičkami a stoly s občerstvením. Pro případ nepřízně počasí (a i jako úložný prostor) byly řazeny další 2 kryté vozy = 1 ex-švédský + 1 starší „Goša“. Na odjezdu máme „zdravotní“ zpoždění téměř půl hodiny oproti plánu, avšak naštěstí v plánu jsou zapracovány rezervy, a tak se jej bez větších potíží dařilo dodržovat. Prvních 7 km je poměrně fádních, z Bihaće trať vede podél silnice do stanice Ripać (po níž jsme ve čtvrtek přijeli autobusem z Jajců). Poté se však krajinný ráz razantně mění a zbylých 90% tratě je vskutku nádherných! Vegetace sice pozorování okolí tratě ztěžuje, ale ani zdaleka nejde o „zelený tunel“ jako předešlý den. Po projetí prvního tunelu se trať přimkne k řece Uně, kterou po chvíli překročí po vysokém ocelovém mostě. Tunel zde střídá tunel, viadukt střídá viadukt a v hloubce pod námi burácí řeka Una – prokládaná četnými vodopády. Výhledy na bouřící vodu jsou skutečně dechberoucí a to po celou dobu jedeme ve strmém skalním srázu, kde kromě četných tunelů nechybí ani skalní galerie! Jízda tudy a navíc v otevřeném voze je zážitek, na který se nezapomíná… Ačkoliv akce Rotary Clubu se odehrává na území BiH, překračování hranic se zde nevyhneme a v úseku před městečkem Kulen Vakuf vlak delší dobu jede po území Chorvatska. Cestu nám zpříjemňovala i průběžně podávaná snídaně v neomezeném množství (burek, sladké pečivo, mléko, kefír), ovšem „v oběhu“ nemohla chybět ani obligátní rakije. Zajímavým zpestřením je raftový provoz – u vodopádu Štrbački buk pozorujeme několik skupinek připravujících se k odjezdu.

Mohutný vodopád Štrbački buk z jedoucího vlaku © Rastislav Štangl

Trať se nezdála být ve vysloveně zlém technickém stavu. Sice jsme po celou dobu jeli jen necelých 30 km/h, avšak bylo to zejména kvůli ohledu na cestující. Jet rychleji, určitě by létaly klobouky a také bychom si tolik nevychutnali cestu – na těch nejzajímavějších místech jsme pak projížděli doslova krokem, aby si všichni stihli pořídit fotografické vzpomínky. Zaujalo nás, že na bosenském území jsou všechny stanice obsazeny personálem – válkou zničená návěstidla jsou nahrazena „ručními“ a u každého vjezdového návěstidla tak postává živý „signál“. Ovšem na chorvatském území jsou stanice od války neobsazené a budovy jsou ve velmi zbědovaném stavu (např. Loskun). Nejkrásnější místo se nachází u 23,5 m vysokého vodopádu „Štrbački buk“, kde se nachází i stejnojmenná chorvatská zastávka (tentokrát jen zpomalíme, avšak půlhodinová zastávka je plánovaná během zpáteční cesty). Dále se pokračuje již ne tak dramatickým divokým údolím, zato ale stále hornatou krajinou s výhledy na okolní kopce. Jediné významnější sídlo na trati představuje městečko Kulen Vakuf – krátce před nímž se vracíme zpět na území BiH. Následuje pak už jen závěrečných 10 kilometrů a po celkem 2,5 hodině cesty přijíždíme do koncové stanice Martin Brod. Tato Bohem zapomenutá obec se nachází na soutoku řek Una a Unac a působí velmi uklidňujícím dojmem. Původně byla osídlená hlavně srbským obyvatelstvem (za války vyhnaném), na což upozorňuje hlavně nově obnovený pravoslavný klášter Rimanj. Máme zde více než hodinovou polední pauzu, čehož využíváme jak k návštěvě kláštera, tak i vodopádu „Martinskobrodski slap“ na řece Uně, což je opět překrásné přírodní divadlo. Nejvíce v permanenci je ovšem občerstvení, které bylo pro účastníky (samozřejmě zahrnuto v ceně) nachystáno v místní restauraci. Smutnou připomínkou války je zničený most přes Unu, který je nahrazen mostním provizoriem, přičemž původní konstrukce stále leží ve vodě. Byť se nikdo nikam nehnal a vše probíhalo v balkánsky poklidném tempu, na další cestu zpět se vlak vydal jen o 20 minut později (směr Kulen Vakuf). Kéž by to tak bylo i na českých šotoakcích, kde se neustále někam zběsile spěchá a přitom se stejně nakonec nikdy nejede včas.

Rotary vlak v Martin Brodu před odjezdem do Kulen Vakufu © Aleš Svoboda

Dlouho jsme se ovšem nesvezli, protože nás již poněkud tlačil čas – přeci jen cesta z Bosny do ČR není nejkratší. Kvapem se blížil náš návrat do pracovního procesu: pokud bychom pokračovali až do Bihaće, dojeli bychom v době, která nezaručovala včasný návrat domů. Proto jsme se bohužel mohli zúčastnit jen programu jen po 3 hodinovou pauzu městečku Kulen Vakuf (přišli jsme tak o fotozastávku u známého vodopádu Štrbački buk). Při příjezdu K. Vakufu nás upoutala pevnost na vrcholu Ostrovica (250 m nad obcí) i pěkné panorama obce, jemuž vévodí mešita a protékající řeka. Cestou od vlaku do obce nás doprovázel předsedu Rotary Clubu, díky čemuž jsme měli příležitost si aspoň 10 minut německy popovídat; došlo při tom i na řadu zajímavostí o místě i regionu. Zároveň jsme se dozvěděli i něco ze zákulisí probíhající jízdy. Letos byly rezervace na „8. Rotary vlak / voz“ rozebrány již dlouho předem – skutečný stav tomu však neodpovídal. Cca 20% přihlášených totiž vůbec nedorazilo kvůli nejisté předpovědi počasí (které však nakonec vyšlo parádně!). Zájem o akci však bezesporu je, proto na příští rok organizátoři plánují kapacitu soupravy posílit ze 120 na 200 míst. Otázkou je, zda se při tak velikém počtu lidí podaří zachovat současnou příjemnou takřka rodinnou atmosféru (nebo půjde spíš už o masový turismus?)…

Ocenili jsme, že výtěžek z akce každoročně putuje na provoz místního sirotčince, jehož zřízení napomohla EU (tj. „Naša zajednička budućnost“, jak je často propagována na billboardech skrz zemí). Doprovodil nás až přímo na břeh Uny, kde na nás čekal oběd. Ale to není to pravé slovo – šlo o opravdovou hostinu! Zahrnovala celkem 5 chodů, což nás přimělo k úvahám, že ačkoliv 100 KM za akci se nezdá být málo, tak cena vlastně není nijak vysoká. Dopřáli jsme si jen první 2 chody a nastalo loučení, přechod Uny po lávce na druhou stranu městečka. Hned od druhého konce lávky odjíždí autobus zpět do Bihaće, který jsme si zjistili během předešlého dne (samozřejmě naprosto včas). Jízda do Bihaće na „příměstské nádraží“ nám zabrala necelou hodinu, a tak jsme měli ještě hodinu a půl času na procházku po pěší zóně tohoto města. Ráz Bihaće je balkánské poměry dosti neobvyklý a hodně evokuje společnou historii v rakouské monarchii (pečlivě udržované centrum přátelské k chodcům, zeleň, nové informační tabule). Ovšem to již přichází čas se rozloučit – tentokrát definitivě.

Autobus z Kulen Vakufu v Bihaći © Aleš Svoboda

V 16:45 opouštíme Bosnu autobusem chorvatského dopravce Autopromet Slunj do Zagrebu. Mezi Záhřebem a Bihaćem jezdí denně 3 páry spojů, jízdenka na ten náš stála 25 KM a jízda zabrala celkem 3 h 15 minut. Autobus odjel s asi 20 minutovým zpožděním způsobeným ostrým obratem, které se však už na prvních 10 km podařilo stáhnout -  během odbavení na hraničním přechodu v Izaćići. Bosenská pasová kontrola byla opravdu expresní a chorvatská nebyla dokonce žádná. Na chorvatské straně projíždíme v  blízkosti Plitvických jezer, u nichž se napojíme na bývalou hlavní silnici Zagreb <-> Split, na které však stále panuje hustý provoz. Zpestřením cesty byl cestující jedoucí z nákupu ve Slunji do 20 km vzdálené obce. V rozporu s „nákupní tabulkou“ však stihl kromě nákupu brambor i obrátit do sebe mnoho rakijí. Tudíž při výstupu se již brambory kroužily po půlce autobusu a sypající se „zrní“ neznámého původu začínalo zvolna aromatizovat příjemně klimatizovaný autobus. Výstup notně podroušenému cestujícímu zabral celých 5 minut, ovšem s naší pomocí to zvládl nejen on, ale i většina jeho nákupu…  To, že jsme v civilizované Evropě, však s bravurou prokázal řidič, který okamžitě vzal do ruky připravený smeták a autobus v rámci možností zhumanizoval. Po staré silnici jel autobus až do Karlovace, kde nás zaujala železobetonová konstrukce nově zřízené železniční zastávky, která je od autobusového nádraží jen cca 100 m. Po odjezdu z Karlovace autobus zajel do mýtné brány a do Záhřebu již pokračoval po dálnici.

Po příjezdu na autobusové nádraží v Záhřebu nás zarazil pohled na autobus společnosti Eurolines s cílovou cedulí Praha. Vrátit se domů autobusem? Tak to tedy rozhodně NE! Nicméně, vzbudilo to v nás zvědavost a pro zajímavost jsme se zašli podívat na jízdní řád a překvapeně jsme zjistili, že v tomto směru jezdí spoj každý týden v sobotu večer. Ze Záhřebu odjíždí ve 21:00, což je čirou náhodou za méně než hodinu… Jízdní řád káže, že jízda autobusu zabere 11,5 hodiny (!) s příjezdem do Prahy v 8:30. Rovnou jsme se šli optat do pokladny i na cenu – 330 kun, což už se vůbec nemělo stát (a „zlý autobus“ v nás začíná dost hlodat). Dámská část naší výpravy nás pozvolna začíná lámat, přesto však se nemíníme vzdát tak lehce a míříme na nádraží vlakové (Glavni Kolodvor), které je vzdáleno cca 1 a čtvrt kilometru.

Setra dopravce Autpromet Slunj na lince Bihać - Zagreb © Rastislav Štangl

Koneckonců, měli jsme už předem zakoupené zpáteční jízdenky pro úsek Praha – Budapest – byla by škoda je nechat propadnout. Jaké možnosti nám železnice pro návrat do Budapešti nabídla? Mnoho jich nebylo… Buď je to sezónní rychlík ADRIA v relaci Split – Zagreb – Budapest, který odjíždí ze Záhřebu ve 2:11 a je tvořený čtyřvozovou soupravou výhradně z postarších bautzenských vozů MÁV. Jezdí jen asi 30x do roka (2x týdně v letní sezóně) a v této kombinaci ADRIA + návazné EC HUNGARIA bychom do Prahy dorazili před 16:30… Abychom nemuseli odjíždět v tak nelidský čas, bylo možné si Adrii nadjet „putnički“ (osobním) vlakem odjíždějícím ve 21:37 do Ogulinu. Další možnost je spojení EN VENEZIA z Benátek na Lublaň, které o 4:30 „ráno“ ze Záhřebu pokračuje až do Budapešti (v Praze bychom byli až na 20:30). ALE … přeci jen, 20 let už nám dávno není, takže na tuto variantu jsme se zrovna moc necítili. Zbývala tu pak ještě jedna alternativa – zanedlouho odjíždějící vlak kategorie „Brzi / Mednarodni vlak / D-zug“ LISINSKI do Mnichova. S využitím návazného kategorie „ALEX / Ex“ bychom v Praze zdaleka nejdříve – a to „už“ na 15. hodinu. Jak železniční spojení vycházela cenově? Adria: jízdenka Zagreb – Budapest = jízdenka 343 HRK (cca 1 200 Kč) + lehátko, jehož koupě je nemožná. Vlak totiž již vyrazil ze Splitu na cestu; ovšem ani přibližná obsazenost nešla zjistit. Případné nadjetí do Ogulinu by stálo dalších cca 130 HRK / osobu. A pokud jde o vlak „Lisinski“, po sdělení ceny jsme k tomuto stavu hlavy neměli daleko – až do Prahy by nás cesta vyšla na cca 3 600 Kč / osobu!

Celé tohle dění bylo hodně trudné a bez přehánění – bylo nám do pláče… Není žádným tajemstvím, že i přes „sjednocující se Evropu“ jsou možnosti dálkových mezistátních spojení rok od roku horší – zvlášť pokud jde o noční vlaky (kde je přímému lůžku mezi Prahou a Jadranem konec?). Pokud už se rozumná nabídka spojení najde, často ji zabíjí vysloveně přemrštěné ceny (kterým se lze vyhnout jedině nákupem aspoň 1-2 měsíce předem). Nutně se nabízí otázka, kdo jiný než držitelé režijních výhod tyto vlaky může vůbec využívat… Lámali jsme si hlavu, co s nastalou situací a po delší době nezbylo než rezignovat. Ačkoliv jsme velkými fanoušky železnice, tak za cestu i jen do Budapešti bychom zaplatili více než za autobus jedoucí poloviční dobu bez přestupů rovnou až do Prahy. Cítili jsme se velice nepříjemně a zoufale jsme se snažili najít nějaké dobré důvody k využití vlaku, ale zpátky do reality… 1) Nutnost strávit dalších 6 hodin času v ne zrovna levném Záhřebu + 2) reálná hrozba, že celou noc budeme nuceni jet na „sedáka“ + 3) nejistota, zda je zamýšlená Hungaria z Budapešti do Prahy vůbec reálně stihnutelná… To vše byly důvody, které nás definitivně zlomily a při vědomí toho, že autobus bude obsazen jen na 40% (každý si tedy může zabrat svoji dvousedačku), jsme se rozhodli pro něj. Jediné obavy vzbuzoval název dopravce: „Jiří Kazil“. Cesta však nejen, že (v rámci možností) proběhla naprosto hladce, ale navíc jsme dostali i příjemný „Kazil-bonus“.  Vzhledem k tomu, že nikdo z cestujících neměl jízdenku do Brna, řidiči si cestu z Vídně zkrátili přes Znojmo a na pražské Florenci jsme tak vystupoval už v 6. hodin ráno! Byli jsme sice dosti rozlámaní i nevyspalí, ovšem na rozdíl od nevyzpytatelného cestování Adrií „s náskokem“ 150 minut a celou nedělí před námi (na rekonvalescenci)…

Konec cesty na autobusovém nádraží Praha - Florenc © Rastislav Štangl

ZÁVĚREČNÉ OHLÉDNUTÍ:

Během cesty do Bosny a Hercegoviny jsme urazili v součtu 1 752 kilometrů (z toho 444 km vlakem, 882 km autobusem či MHD, 293 km pěšky / na kole či raftu a 133 km autem či taxi). Co nám však cesta přinesla především, to byly zážitky, na které jen tak nezapomeneme! Rozhodně nám tato návštěva nestačila a vážně uvažujeme, že nejpozději do 3 let zemi opět navštívíme. Již před cestou samotnou jsme měli řadu dalších tipů s cíly, jež by v zemi stály za vidění (vodopád Skakavac u Sarajeva, pohoří Čvršnica či starobylé město Višegrad). K tomu jsme načerpali novou inspiraci a další tipy přímo v terénu. Určitě se však rádi vrátíme i na již známá místa: vloni navštívený přímořský Neum či nádherné pohoří Prenj. Stejně tak osvědčený Mostar i výtečnou akci Rotary vlak (a tentokrát řádně až do konce!) si určitě kdykoliv rádi zopakujeme…

DOPORUČENÍ, TIPY, POSTŘEHY:

Byť etnicky rozdělená země je poznamenána nedávným občanským konfliktem, i zde žijí slušní a rozumní lidé, pro které je jinak obvyklý nacionalismus pojmem spíše vzdáleným. Kéž by jich bylo více a byl zde na nějaký čas klid. Místy lze slyšet „Već dugo nemao rata“, ale není určitě rozumné to zobecňovat – záleží hodně na tom, koho se zeptáte: řada lidí to vidí i úplně opačně… Stíny války jsou bohužel stále patrné a velikým problémy jsou hlavně velká nezaměstnanost, korupce a velmi neefektivně fungující stát. Rozdělení na etnické pod-státy „vyžaduje“ celkem několik stovek různých ministerstev; nadto všemu dohlíží instituce protektora EU, který má právo veta na všechna přijímaná rozhodnutí. Ještě nedávno byly pro místní obyvatele státy EU dostupné jen velice obtížně (vízová povinnost padla teprve před rokem).

Velmi se nám líbilo také široce rozvinuté malé a střední podnikání, v čemž si místní nikterak nezadají ani s Poláky. Navzdory nepřízni osudu se řada lidí neváhala pustit se do budování podnikání a různých malých krámků, které jsou ve městech i městečkách prakticky všudypřítomné. Navíc často nabízí velkorysé otevírací doby: pekařství i večerky alespoň 7-24 „svakodnevno“, někdy i 6-24 (v Konjici dokonce fungoval „Pekara“ non-stop)… Doporučujeme vám dát si pozor na omezenou dostupnost písemných informací v terénu (zato velice mile nás překvapila dostupnost i spolehlivost informací a podkladů na internetu!). Proto je častěji potřeba být v kontaktu s lidmi, ptát se a komunikovat a rozhodně je vhodné naučit se před cestou aspoň pár set užitečných slovíček a základy jazyka. Non-verbálně či „po slovansky“ se samozřejmě vždy nějak „domluvíte“, ale pokud se chcete něco zajímavého dozvědět a popovídat si s lidmi o životě, jazyková příprava zážitkům z cesty rozhodně prospěje! Pozor na možnost nešťastné záměny v některých slovech: například pokud vás něco „mrzí“, znamená to, že „nenávidíte“… Co se týče jazykových znalostí mladší generace (zejména studentů vysokých škol), svou znalostí angličtiny leckdy převýší i české vysokoškoláky. U starších obyvatel jsou však na podobné úrovni jako u nás, ovšem u střední generace často pochodíte i s němčinou – s ohledem na poválečnou pracovní migraci do německy mluvících zemí (hlavně Bosňáků).

Navigace a orientace v Bosně se ukázaly být překvapivě bezproblémové. Pomohlo nám k tomu mj. spojení navigací Garmin Edge a mapových podkladů. Doporučit můžeme zejména velice kvalitní mapu Topo Adria od Navigo Sistem Zagreb, která i v Bosně obsahuje turistické chodníky (v praxi se můžou vyskytnout odchylky do 200 m). Zajímavou bezplatnou alternativou je německý projekt Wanderkarte Europa (propojený s Open Street Map), který oproti komerčním produktům vyniká ve zpracování měst. V Sarajevu a Mostaru jsou do mapy zaneseny dokonce i jednotlivé zastávky MHD. Během našich horských cest nám také pomohly GPS soubory volně dostupné na internetu obsahující prochozené trasy, pomocí nichž se lze nechat navigovat.

Co se bezpečnosti pohybu týče, stále zůstává cca 3% území země po válce zaminováno.  Mapy minového nebezpečí i postupu v probíhajícím odminování jsou k dispozici na internetu a rovněž i v terénu jsou minová pole kvalitně označena červenými cedulkami (zejména v okolí sídel).