Balaton MIX jegy

Tentokrát jsem měl za úkol naplánovat výjimečně nějakou odpočinkovou dovolenou, což mi moc nejde, ale každopádně jedním ze synonym odpočinku je pobyt v některých maďarských termálních lázních. Z mnoha možností jsme si vybrali Hévíz, lázně vzdálené 6 km od města Keszthely, které leží na západním břehu Balatonu. Docela dobře a levně se tam cestuje autem, ale pro vlak hovořila možnost cestování přes noc v ubytovacím voze. Je to sice zajížďka přes Budapešť, ale tam jsme se tak jako tak chtěli zastavit. Ani při použití vlaku jsme nechtěli nechat doma naši fenku Jack Russel teriéra jménem Mysty, která odmalička plně využívá svého zvířecího cestovního pasu pro státy EU a výlet do další nové destinace už ji asi nepřekvapil.

Ubytování v penzionu jsem nakonec zajistil přes web www.accommodationbook.com, který nevyžaduje znalost maďarštiny a umí například filtrovat objekty, které jsou „dog-friendly“. Bohužel čím dál větším problémem je zjištění ceny požadovaného pobytu a prokousání se různými vouchery a slevovými balíčky, kde je uvedena „cena od …“ a zákazníkovi musí být jedno, kam přesně jede, kdy přesně a na kolik dní jede, a které zpravidla nevyžádané služby a bonusy jsou nedílnou součástí. V předstihu jsme pak pořídili lůžkové rezervace na vlak EN Metropol v obou směrech. Jindy nám stačí lehátka, ale protože jsme teď jeli jen dva, musel by s přítomností psa souhlasit i zbytek kupé. Protože jsme se nechtěli dočkat toho, že do kupé například přistoupí Maďar a ukáže na psa se slovy „nem lehet!“ (nelze!), investovali jsme do lůžka double. Toho jsme nelitovali, protože na nás o půlnoci čekal komfortní vůz řady WLABmz ČD, který se na dvoudenním kurzu Praha – Budapešť střídá s „temelínem“ řady WLABmee ČD. Ani ten není špatný, ale například sprchy a WC v prostorném kupé bychom se v něm nedočkali, proto mi přišla rovnost cen lůžkového příplatku i mírně nespravedlivá.

Průvodci JLV jsme odevzdali utěšený štos jízdních dokladů. Rozdělování jízdenek na úseky je otrava, ale když dráhy jinak nedají... Měli jsme SporoTikety do Břeclavi a dále jsme chtěli použít CityStar. Ten se musí koupit tři dny předem, což jsem propásl, ale podmínka neplatí pro Slovensko, takže jsme měli CityStar do Štúrova a dále zpáteční jízdenku do Budapešti na mnohostrannou dohodu (má i slevu do 26 let), ve výsledku levnější než CityStar až do Budapešti. Na stejné úseky vyšlo nejlepší rozdělit i doklady pro psa… Vzpomínky na povzdech „Tausende Karten!“, který utrousila arabská průvodkyně rakouského lehátka, když jsme podobným způsobem cestovali z Curychu, byly opět živé, ale co naplat, když to co se oproti klasickému mezistátnímu jízdnému tímto rozdělením ušetří, nejsou žádné stokorunové položky. Jen za psa, který ani žádné CityStary nemůže využít, jsme pouhým rozdělením ušetřili 700 Kč.

Budapest-Keleti: konečná zastávka trolejbusu © Tomáš Kraus, 7.6.2012

Po pohodlném vyspání jsme někde poblíž maďarských hranic vytáhli roletu a když vlak krátce zastavil ve stanici Verőce, na cestující zde čekající na vlak kategorie zónazó do Budapešti se z okna křenil hnědobílý čumák Mysty. Bez zpoždění naše dlouhá souprava proplula po spojkách do cílové stanice Budapest-Keleti. Zde jsme potřebovali koupit už zmíněné jízdenky Balaton MIX. Tuto nabídku jsem objevil na webu MÁV, resp. vyskočí to hned po přepnutí do anglické verze. V tarifně konzervativním Maďarsku, kde nenajdeme ani zpáteční či skupinové slevy, natož nějaké regionální síťové jízdenky, existence těchto jízdenek překvapí. Jejich přínos nespatřuji ani tak ve využití na Balatonu, ale v možnosti koupit si k nim vnitrostátní zpáteční lístek se slevou 50 %. Existuje třídenní verze za 3090 Ft, která zahrnuje jeden den cestování na Balatonu a zlevněný zpáteční lístek je omezený do 50 km. My jsme si koupili za 5190 Ft sedmidenní verzi, která obsahuje dva dny na cestování na Balatonu a zlevněný zpáteční lístek není omezený. Oba mají dětskou i rodinnou verzi. Jak jsem zjistil na infolince MÁV, cesta tam a zpět může být i po jiné trase, ale není dovoleno přerušení jízdy.

V mezinárodní pokladně jsme nepochodili, protože ta nabízí jen mezinárodní jízdenky. Poslali nás do vnitrostátních pokladen naproti nebo dole, ale ani naproti nám nevyhověli, takže jsme skončili dole. Pokladní neuměla moc dobře anglicky ani německy, ale hlavně vůbec netušila, co je to Balaton MIX. Po rozhovoru s kolegyní oprášila silné šanony se zažloutlými listy ve foliích, kde poté nalezla příslušný číselný kód této nabídky. Menší komplikace, téměř vedoucí k odchodu s nepořízenou, nastaly ohledně datumů, ale po chvíli rozhazování rukama na obou stranách přepážky jsem držel v ruce jak Balaton MIX, tak zlevněné zpáteční jízdenky do Keszthely a jízdenku pro Mysty. Pro psy neexistuje Balaton MIX ani žádné jednoduché dovozné, v tomhle jsou ČD s jejich levným dovozným v Evropě spíše výjimkou. Psi platí u MÁV zvířecí jízdné za cenu 25 % obyčejné jízdenky, nesmí do vozu 1. třídy, do restauračního vozu a do vozu s povinnou rezervací, což jsou především prakticky všechny vnitrostátní IC. Pro Mysty jsme tedy vždy kupovali jízdenky samostatně a zvykli jsme si na udivenou otázku „csak kutya?“ (jen pes?) – málokterý pokladní předpokládá, že k okýnku přijde nějaký cizinec a bude chtít posadit do vlaku pouze svého psa.

Vlaky k Balatonu odjíždějí zpravidla z nádraží Déli, kam ústí trať od Székesfehérváru. V lichou hodinu jede gyors (rychlík) k jižnímu břehu jezera a poté se dělí na Nagykaniszu a Keszthely, v sudou hodinu jede gyors po severní trati přes Veszprém, který se pro změnu dělí na Zalaegerszeg a Szombathely. Vlak o deváté byl už dávno pryč, ale protože byla sezóna, mohli jsme jet k jižnímu břehu i o desáté. Spoj kategorie sebes (něco jako spěšný vlak) na taktovém rameni Sátoraljaújhely – Budapest je totiž jako posila prodloužen až do Keszthely a vzhledem k trase odjíždí z Keleti. Původně jsme si ho chtěli po krátké procházce po centru nadjet veszprémským rychlíkem z Déli a přestoupit v Székesfehérváru, ale nákup jízdenek zabral více času, než jsme čekali, takže jsme se jen prošli ulicemi zdejší čtvrti Erzsébetváros. Je zajímavá tím, že téměř každou ulicí vede trolejbusová trať, na ulicích u nádraží Keleti jsou i konečné, takže kloubové Ikarusy „trollino“ zde přehazují svá tykadla a následně se proplétají mezi zaparkovanými auty.

Zamárdi: vystupujeme z vlaku sebes jedoucího do Keszthely © Tomáš Kraus, 7.6.2012

Před odjezdem jsme trochu zazmatkovali, údaj o minutách zpoždění jsem pokládal za číslo nástupiště, takže jsme zbytečně vyrazili k „pětce“, což je až před halou na levé straně. Po zjištění svého omylu jsem se rychle snažil zjistit, kam máme tedy jít, náš vlak jsem rozpoznal z hlášení, ale číslo peronu jsem nezachytil ani náhodou. Nakonec mi průvodčí vlaku do Szolnoku na můj posunkovitý dotaz ukázal na prstech sedm a náš vlak právě přijížděl k sedmému nástupišti. V čele zářila moderní lokomotiva rodiny TRAXX (řada 480) a s ní kontrastovala souprava pro relaci z Sátoraljaújhely typická, tvořená obstarožními nízkými Ganzy řady Bp, a někde uprostřed trčel jeden Pafawag první třídy. Díky úvrati jsme v klidu stihli projít zpět do haly a dále až na nejméně obsazený začátek soupravy, kde už byl přivěšený další TRAXX.

Vlak se vymotal z budapešťského uzlu a mířil na Székesfehérvár, kde se svými nepříliš čistými tmavomodrými vozy nevypadal zrovna povzbudivě, mezi všemi těmi zdejšími Flirty. Ani zážitek z návštěvy toalety není nutné rozvádět. Trať prochází rekonstrukcí, takže se střídají hotové úseky s pěkně opravenými zastávkami a rozestavěné úseky s pomalými jízdami, také jsme na odjezdu ze Székesfehérváru měli asi 20 minut zpoždění. Měli jsme v plánu jízdu do Keszthely přerušit a rovnou si tento den vypsat Balaton MIX za účelem návštěvy poloostrova Tihany. To nakonec nebyl nejlepší nápad, protože všechno trvalo déle, než jsme čekali, takže se muselo trochu spěchat a navíc nám to komplikovala úschova věcí, ale už se stalo.

Lodní dopravce Balatoni Hajózási Zrt., který Balaton MIX uznává, je k vidění po celém jezeře. Kromě dvou spíše „přívozů“, a sice linek Balatonboglár – Révfülöp a Fonyód – Badacsony, jsou jeho plavidla přítomna právě hlavně v oblasti Siófoku a Tihanye, ale další řada singulárních spojů je k vidění všude možně, jedna loď například zajíždí nocovat do Keszthely. A netřeba zapomenout na trajekt, který pendluje přes největší úžinu mezi přístavišti Szántódrév a Tihanyrév. Ten jsme se nakonec rozhodli využít v obou směrech, abychom co nejvíce času strávili na nohou místo na lodi.

Přístaviště na jižním břehu leží nedaleko obce Zamárdi, kde jsme vlak opustili. Zamárdi je sice velké letovisko s mnoha hotely, bohužel zdejší zastávka nedisponuje ukládacími skříňkami na zavazadla, ale ta se nám nakonec podařila svěřit ochotnému recepčnímu hotelu Sirály/Die Möwe. Po občerstvení na jezerní promenádě jsme šli směrem k trajektu, ale bylo to poměrně daleko a musely se obcházet soukromé pozemky, takže loď ve 14 hodin nám bezpečně ujela. Podle jízdního řádu se jezdí v intervalu 40 minut, což s rezervou stíhá jedno plavidlo. Dole je pak poznámka, že podle potřeby je interval zkrácen. Koupili jsme si zmrzlinu a zašli jsme do pokladny, kde nám oproti dokladu Balaton MIX vydali účtenku s nulovou cenou. Každopádně nikdo pak žádné jízdenky vidět nechtěl a na opačném břehu není kromě budky u silnice ani pokladna, takže pěší zřejmě můžou cestovat zdarma, hlavně když se zaplatí za auta.

Szántódrév: pohled zpět na přístaviště © Tomáš Kraus, 7.6.2012

Trajekt se téměř zaplnil auty a vydal se na desetiminutovou plavbu, zakončenou přistáním na špičce poloostrova Tihany. Odtud je to necelé 3 km do zajímavého městečka stejného jména, kam jsme chtěli jednu cestu popojet autobusem (kromě toho je k dispozici i turistický vláček). Z Honzova cestopisu jsme věděli, že zdejší autobusy vyjíždějí z vyvýšeného centra obce Tihany, zajedou na Tihanyrév a po silnici podél pobřeží pokračují přes dolní část obce Tihany někam dál. Proto jsme mohli využít spoje obou směrů, s tím že za několik minut měl jet autobus ve směru „někam dál“. Na zastávce se sešlo několik cestujících a za chvíli se z lesa vynořil velmi komfortní autobus značky Volvo zdejšího dopravce Balaton Volán. Když jsme řidiči řekli „Tihany“, ukázal nám zastávku pro opačný směr. Dodal jsem „hajóállomás“ (přístaviště lodí), řidič ale pořád nechápal. Jakékoliv další pokusy o upřesnění cíle cesty jen stupňovaly údiv na jeho tváři, nezbylo než začít rozkládat oboustrannou turistickou mapu Balatonu o rozměrech dva metry na metr. Přitom se řidič okázale díval na hodiny, ale nakonec přikývl a jízdenku vydal. Stálo na ní „Tihany hajóállomás“…

Od přístaviště v Tihany jsme stoupali nahoru ke zdejší pamětihodnosti, kterou je objekt opatství. Nahoře jsme šli vstříc školní výpravě a děti sborem pozdravily Mysty slovy „szia kutya!“ (ahoj pejsku!). Napadlo nás, že by to mohlo být konkurenční marketinkové heslo ke značce Hello Kitty. Z centra Tihanye jsme vyrazili pěšky zpět na Tihanyrév. Turistických značek je zde požehnaně, bohužel chybí jakékoliv rozcestníky, a to i v těch nejfrekventovanějších místech, kde se potkává tři a více značek. Naše mapa, kde byly všechny značky zakresleny červeně a skutečná barva se měla poznat podle písmenka (např. K = kék, modrá), pokud se ovšem na mapu vešlo, nám také nebyla stoprocentním vodítkem a občas se muselo trochu hádat. Abych ale Maďarům nekřivdil, jsou lokality kde mají rozcestníků dost. Cesta vedla kolem jednoho z vnitřních jezer (Belső tó), kde se pásly typické maďarské krávy s velkými rohy, a dále jsme šli přes tzv. Gejzírové pole s několika skalnatými útvary.

Aranyház: pohled na Tihany s vnitřním jezerem a Balatonem © Tomáš Kraus, 7.6.2012

Po vymotání se z oploceného areálu hotelu na Tihanyrévu jsme mířili k přístavišti, abychom akorát stihli trajekt v 17:00, jenže loď už byla daleko od břehu. Provoz totiž mezitím přešel do režimu „podle potřeby je interval zkrácen“, což znamená, že jízdní řád neplatí a jezdí se dvěma loděmi, jak to vyjde. To představovalo další malé zdržení, a báli jsme se, že ta cca hodina nebude stačit na to, abychom v Zamárdi došli pro věci a stihli poslední vlak, který umožňoval rozumný příjezd do Hévízu. Můj pokus o domluvu, aby nás některý z řidičů dovezl na nádraží autem, skončil málem tím, že jsem se nechal přejet, takže jsme rychlou chůzí směřovali podél silnice k městu. Otázka, jestli se to dá stihnout, zůstala však nezodpovězena, protože nás napadlo podívat se na jízdní řád autobusů na zastávce u kempu – nedoufali jsme, v protisměru byly snad jen dva spoje, ale úplnou náhodou jel za tři minuty autobus (toho dne poslední – z pěti spojů). Zanedlouho se skutečně přiřítilo zelenkavé vozidlo místního dopravce Kapos Volán ve směru Siófok, takže jsme s rezervou stihli dojít pro věci a koupit pití a „csak kutya“ lístek do Keszthely.

Tentokrát jsme jeli zastávkovým osobákem (szémely) s dlouhou trasou Budapest – Nagykanizsa. Soupravu tvořila obligátní „szili“ řady 431 (dříve V43) a za ní pět „Halberstadtů“ s třetinovými vstupy řady By. Tyto vozy odkoupily MÁV jako ojeté z Německa, soustředěny jsou zejména v oblasti Balatonu na všech kategoriích vlaků a přestože léta provozu už jsou na nich znát, stále patří k tomu lepšímu, co se dá na maďarském osobáku potkat. Vlak se pomalu šinul podél jižního břehu jezera a stavěl ve všech zdejších sídlech. Delší pauzu jsme měli v Balatonmáriafürdő, kde jsme křižovali mírně zpožděný IC Kvarner ze Záhřebu a k tomu ještě osobák. Proto jsme do přestupní stanice Balatoszentgyörgy přijeli s malým zpožděním a báli jsme se, aby nám přípoj neujel. Tím přípojem byl osobák směr Tapolca, tvořený „pomstou ze Studénky“, tedy soupravou Bzmot+Bzx (obdoba naší 810+Btax), čekající u šturcu vpředu, takže jsme se od posledního vozu kousek proběhli.

Keszthely: motorový vlak směr Tapolca © Tomáš Kraus, 7.6.2012

Téměř prázdným motorákem jsme popojeli dvě zastávky do stanice Keszthely, kde už zbývalo jen dojet autobusem do Hévízu. Provoz je zde frekventovaný, interval autobusů přes den málokdy překračuje 15 minut, a i teď nám přijížděl vstříc nízkopodlažní autobus Mercedes Citaro, aby nás do Hévízu dopravil. Autobusové nádraží v Hévízu se nachází přímo u vstupu k termálnímu jezeru, takže jeho poloha je ve městě mírně excentrická, ale ani tak jsme to neměli do penzionu daleko. Prošli jsme živým centrem a pokračovali dlouhou ulicí Zrínyi Miklós utca, kde jsme našli naši Villu Julia. Tam už nás vítala sympatická paní Krisztina, zavedla nás do našeho pokoje a zanedlouho už nám na terase servírovala kotel výživné gulášové polévky a palačinky. Měli jsme polopenzi, což v maďarsku znamená, že při obědě není nutné se nějak přejídat. Po panáku silné Barack pálinky nám začala vyprávět o Hévízu a turistických cílech v okolí – učila se anglicky, ale mnohem více zažitou měla němčinu (přeci jen Němci stále tvoří až 40 % návštěvníků Balatonu), takže na tento jazyk jsme „přepli“. Přivítat se přišla i její fenka jménem Csengé (možná se to píše jinak), které se líbila buď Mysty nebo její granule, čumák strkala do obojího.

Na pátek jsme měli volnější program, a sice návštěvu Keszthely a termálního jezera v Hévízu. Do Keszthely jsme došli po nové cyklostezce (kérekpárút) dlouhé 5 km, která začíná za termálním jezerem a vede převážně mezi stromy. Po cestě je největší zajímavost Keszthely, a sice barokní zámek rodu Festeticsů s rozsáhlým parkem. Dále nás příjemně překvapila pěší zóna v centru, kde to i v pracovní den v poledne skutečně žilo. Prošli jsme pak na břeh Balatonu, kde se zachovala poslední tradiční dřevěná plovárna na jezeře. Nedaleko jsme také smočili ve vodě Mysty – koupání se psy je jinak na Balatonu problematické, břehy jsou tvořeny buď rákosím, soukromými pozemky, nebo oficiálními plážemi, kam psi nesmějí. Ve shluku stánků jsme si chtěli dát něco malého k obědu. Jakkoliv je ale klasická maďarská kuchyně výborná a sotva snese v této části Evropy srovnání, pokrmy maďarského rychlého občerstvení jsou někdy až šokující a také sotva snesou v této části Evropy srovnání... Mysleli jsme si, že na špízu, vyobrazeném se zeleninou, není moc co zkazit, ale realita byl samý špek, zelenina žádná (kromě na uhel spálené cibule) a větší kusy masa uprostřed syrové. Čest výjimkám, ale podobným podnikům jsme se už raději vyhýbali.

Hévíz: pohled na část termálního jezera © Tomáš Kraus, 8.6.2012

Nyní nás čekal opět autobus do Hévízu, tentokrát plný školní frekvence a důchodců, s tím že na všech zastávkách někdo vystupoval, takže cesta příliš neutíkala. Oficiálně se spoje do Hévízu dělí na „rychlé“ (15 minut) a „zastávkové“ (20 minut), ale ne vždy jsme rozeznali, jakým zrovna jedeme. Nechali jsme Mysty v pokoji a vyrazili jsme do termálního jezera, k čemuž nám Krisztina přichystala kartičky na slevu a hojně využívané plovací kruhy. Cena normální vstupenky na 3 hodiny (delší pobyt se nedoporučuje) pro dospělého je 2700 Ft. Jezero je napájeno dvěma různě teplými prameny a jeho teplota se během roku výrazně nemění, měla 32 °C (ten den stejně jako vzduch), což umožňuje celoroční provoz. Za tím účelem stojí nad vodou několik krytých objektů (možná až příliš) s lehátky a možnostmi občerstvení, obojí je samozřejmě i na břehu. V nejhlubším místě je to ke dnu 38 metrů, ale v převážné části plochy jezera se dá dosáhnout na dno, případně do vrstvy bahna, ze kterého rostou lekníny. Využili jsme 3 hodiny v poklidném prostředí jezera a vydali jsme se přes město do penzionu, vstříc obří míse řízků od Krisztiny. Hévíz je turistickým střediskem s mnoha hotely, ale i tady jsou místy patrné dopady hospodářské krize – i v těchto známých lázních visí nápis „eladó“ (na prodej) na mnoha objektech, včetně funkčních penzionů.

V sobotu jsme se jeli podívat na známou stolovou horu Badacsony, která se tyčí nad severním břehem Balatonu. Po snídani jsme dojeli autobusem do Keszthely, kde jsme koupili jízdenku pro psa do stanice Badacsonytördemic-Szigliget (to se pamatuje úplně samo) a požádali o propisku, abychom si vypsali datum do našich Balaton MIXů. Pak už nezbývalo než vyčkávat příjezd našeho zastávkového vlaku relace Balatonszentgyörgy – Tapolca – Ukk – Celldömölk. Jízdní řád na této trati víceméně ctí dvouhodinový interval, jen se občas liší cílová stanice vlaku, případně i jeho kategorie.

Keszthely: přijíždí motorák Balatonszentgyörgy - Celldömölk © Tomáš Kraus, 9.6.2012

Za mírného deště se na zhlaví objevila souprava Bzmot+Bzx a zanedlouho už jsme usazeni na lavici na zadním čele přívěsného vozu cestovali podél severního břehu Balatonu. Vedlejší trať, kterou lemovalo balatonské rákosí, občas nějaká ospalá obec, a také cyklostezka, se po chvíli od jezera odklonila. Brzy následovala uzlová stanice Tapolca, mezi šotouši známá zejména jako místo dislokace Nohabek a jiných motorových lokomotiv. Zde přestupní vazby na směr dále podél Balatonu příliš nevycházely, vlak nám jel za hodinu a půl, ale tento čas jsme rádi věnovali prohlídce města. Zde stojí za návštěvu kromě podzemní jeskyně Tavasbarlang zejména Mlýnský rybník (Malom tó) s pěkným parkem, k posezení láká mnoho kaváren v okolí.

Při návratu k nádraží jsme už slyšeli, že náš vlak je přistaven, protože nebyl tažený ničím jiným, než hlučnou motorovou lokomotivou řady 418 (nedávno ještě M41). Jednalo se o vlak kategorie sebes do Budapešti s odjezdem v 11:38, resp. nenápadně přelepeným na 11:33. Na spíše venkovské stanici Tapolca nás překvapilo hlášení rozhlasu také v angličtině, včetně informace o odklonu přes Pusztaszabolcs. Z pestré směsice vozů jsme nastoupili hned do prvního staromódního Ganzu řady BDbh, beztak jsme jeli jen dvě stanice. Dobře jsme slyšeli lokomotivu, která se svým hydrodynamickým přenosem výkonu vždy rozjíždí soupravu stylem, že na první rychlostní stupeň se ani nepohne. Tyto stroje mají maďarskou přezdívku „csörgő“, což v češtině znamená něco jako rachtal nebo hrkačka.

Vlak jsme tedy opustili v Badacsonytördemic-Szigliget, kde poté čekal na křižování. A čekal asi dlouho, protože monotónní rachot motoru Pielstick jsme slyšeli ještě od kraje obce. Čekal nás výstup vyhaslou sopku Badacsony (437 m n.m.), který měl nejprve podobu silničky mezi vinicemi, poté následoval strmý úsek mezi skalami s mnoha táhlými schodišti. Odměnou za námahu jsou pěkné výhledy z různých míst rovinatého vrcholového plata. Jsou zde také dvě rozhledny, z nízké kamenné stavbičky je vidět zejména obec Badacsony a okolní část Balatonu, zatímco z nové dřevěné věže se otevírá pohled hlavně na sopečnou krajinu severně od jezera.

Při sestupu do obce Badacsony se podél cesty objevovalo více a více vinných sklípků, a někde v polovině kopce už jsme také neodolali a nechali jsme si do skleněné láhve nalít hned dva litry místního bílého vína. Sice nám to málem utrhlo batoh, ale víno bylo kvalitní, přičemž cena 1600 Ft včetně skleněné láhve byla více než příznivá. Když jsme procházeli kolem železniční zastávky v této rekreační obci, právě přijížděla souprava dvou budapešťských Desir, která na zdejší trati jezdí o víkendu. Zanedlouho si to opačným směrem šinul „csörgő“ se šňůrou Halberstadtů. Ale ani jedním z vlaků jsme neodjeli, místo toho jsme mířili k přístavišti lodí, abychom opět použili naši jízdenku u dopravce Balatoni Hajózási.

Badacsony: dvojice Desir přijíždí do zastávky © Tomáš Kraus, 9.6.2012

Původně jsme chtěli použít spoj frekventované linie do Fonyódu na protějším břehu, do jehož odjezdu zbývala asi hodina, ale na vyvěšeném jízdním řádu jsme si všimli ještě jiné lodě, která směřovala s jednou zastávkou do Balatonmáriafürdő. Odjížděla o půl hodiny dříve a vycházelo to na stejný vlak do Keszthely, takže pro tuto loď jsme se rozhodli. Psi na lodi platí poloviční jízdné, tedy „csak kutya“ nás vyšlo na 730 Ft (vlakem by za tyto peníze dojela Mysty téměř do Budapešti). A byla nám zdůrazněna povinnost nasadit náhubek, který jsme poctivě vozili celou dobu, ale nikde (ani tady) nakonec nebyl potřeba.

Za mohutného víření jezerního bahna odrazila motorová loď maďarské výroby od přístavního mola. Plavidlo jménem Almádi bylo jen slabě obsazené, krytá část byla prázdná, všichni seděli na horní palubě. Nám dělala společnost německá rodinka, jejichž syn byl vychovaný podle klasického německého modelu, takže si na lodi dělal, co se mu zlíbilo. V první části plavby se loď příliš nevzdalovala od břehu, protože jsme měli stavět v přístavišti Szigliget. Na molu mezi rákosím proběhla malá výměna cestujících a vyrazili jsme šikmo napříč jezerem k jižnímu břehu. Z paluby jsme mohli pozorovat sopečné vrcholy v okolí Badacsonye a využili jsme také fungujícího bufetu, byť jeho nabídka byla poměrně omezená.

Po necelé hodině a půl plavby z Badacsonye, jen co kapitán šikovně otočil loď v rozšířeném ústí řeky, kde se nachází přístavní molo, jsme vystupovali v Balatonmáriafürdő. Nádraží je nedaleko, ale přístup k němu není vůbec značený – nebýt toho, že jsme se tu ve čtvrtek křižovali, nevěděli bychom že je nutné přejít koleje a pokračovat podél plotu, za kterým je vidět dlouhý peron. V místě, kde už se zdá že cesta nebere konce, stojí staniční budova. Jako první přijel do stanice protisměrný vlak kategorie sebes zajímavé relace Celldömölk – Pécs, opět v podobě „csörgő“ s Halberstadty. Z hlášení jsem pochopil, že náš vlak bude opožděn, nejdříve snad o 10 a poté o 15 minut – většího zpoždění jsme se nebáli, to už by „csörgő“ odjel někam dál a nebrumlal by na vedlejší koleji. Zanedlouho se konečně ukázal osobák (szémely) s trasou Siófok – Nagykanizsa, kde jsme obsadili místa v posledním ze tří Halberstadtů, tažených „szili“.

Přeběh po celém peronu stanice Balatonszentgyörgy na Bzmot do Keszthely jsme měli už nacvičený, ale tentokrát byl komplikovanější. Tato důležitá stanice bohužel nemá příliš mnoho rozumných nástupních hran, takže jsme museli seskočit do štěrku v úrovni kolejí, v těsné blízkosti vedlejšího vlaku, který se právě dal do pohybu, takže příliš pohodlný přestup to nebyl. Do Keszthely jel tentokrát samotný motorový vůz a po příjezdu se vracel zpět. Následně jsme zjistili, že v sobotu večer to s autobusovým spojením do Hévízu už není tak růžové, navíc si údaje na centrální odjezdové tabuli odporovaly s příslušnými zastávkovými sloupky. Ještě jiné informace měl vyhledávač www.volan.eu, ale ten měl nakonec pravdu a po cca 15 minutách čekání se ukázal autobus, který nás dovezl do Hévízu, aby nám Krisztina mohla naservírovat vydatnou večeři ještě před příchodem večerní bouřky.

Balatonmáriafürdő: přijíždí vlak sebes z Celldömölku do Pécse © Tomáš Kraus, 9.6.2012

Neděle byla dalším odpočinkovým dnem, kdy jsme dopoledne opět navštívili termální jezero a poté jsme si zašli na pořádný oběd. Vybrali jsme si malou restauraci na začátku naší ulice, která z dálky vypadá jako přístřešek zde stojící autobusové zastávky, ale ve skutečnosti se jedná o podnik, který nabízí mnoho pokrmů maďarské kuchyně, často rybích. Linkový autobus, který touto ulicí jezdí (jednu zastávku má přímo u Villy Julia), se omezuje na dva páry školních spojů. Odpoledne jsme zamířili k jeho konečné zastávce ve čtvrti Egregy, protože Krisztina nám doporučovala místní vinné sklípky. Jejich počet nás překvapil, stejně jako počet zde parkujících maďarských a německých aut. Po procházce po okolí jsme si sedli k jednomu z nich, kde byl velmi pěkný výhled do údolí, a ochutnali jsme další maďarské víno, pro změnu červené. Potom už nás čekala poslední večeře u Krisztiny, před kterou nás přišla ráno varovat, že prý ne každý má o toto maďarské jídlo zájem. My jsme se ale nezalekli a jakási dýňová kaše s koprem, ke které se jedlo pečivo a kuličky z mletého masa, nám celkem chutnala.

V pondělí byl čas na odjezd do Budapešti a následně přes noc domů. Protože ale večer přišla další bouřka a celou noc se střídal silný déšť s ještě silnějším, nakonec jsme odložili odjezd na pozdější spoj. Nelíbila se nám představa, že 7 hodin trvalého deště trávíme se psem ve městě. Netřeba dodávat, že od snídaně nespadla už ani kapka. Každopádně před jedenáctou hodinou jsme stáli už naposledy na autobusovém nádraží v Hévízu. Odtud měly jet hned dva autobusy do Keszthely, ale dopravce Zala Volán nás trochu napínal, až se konečně s desetiminutovým zpožděním něco objevilo – nevíme který z autobusů to byl, z odjezdových tabulí se nedá poznat trasa. Do Keszthely jsme ale přijeli včas na to, abychom stihli nastoupit do rychlíku směr Budapešť, resp. do jeho poloviny, v podobě „szili“ a tří Halberstadtů. Ještě jsme museli počkat na protisměrný vlak, kterým byl v tuto hodinu sebes Pécs – Celldömölk, tedy už známá souprava „csörgő“ s Halberstadty.

Dojeli jsme do Balatonszentgyörgy, kde naše lokomotiva své krátké účinkování v čele vlaku ukončila. Na vedlejší koleji se dala do pohybu jiná „szili“ se třemi vozy, z nichž první byl služební vůz s přepravou kol, na což odkazoval i nápis www.mav-start.hu/kerekpar. Tato souprava byla částí vlaku jedoucí z Nagykanizse, zde si nás tedy narazila a společně jsme pokračovali do Budapešti. Podél Balatonu i rychlíky často zastavují a přestože bylo pondělní poledne, všude nastupovalo dost lidí, takže brzy bylo všech pět vozů plně obsazených. S mnoha zastávkami a pomalými jízdami nám cesta za letního dne příliš neutíkala a byli jsme rádi, že aspoň Mysty vydržela celé tři hodiny ležet pod sedačkou. Ulevilo se nám, když jsme projeli tunelem za stanicí Kelenföld a mohli jsme vystoupit v hlavové stanici Budapest-Déli.

Budapest-Déli: rychlík z Nagykanizse a Keszthely v cílové stanici © Tomáš Kraus, 11.6.2012

Jako první jsme chtěli dojet metrem na nádraží Keleti a tam si uložit zavazadla. Našli jsme vstup do metra, jehož linka M2 zde má konečnou, a šli jsme se svými batohy překážet do nejužšího místa nad eskalátory, protože právě zde se nachází prodejní okénko s tlustým sklem, dokonale izolujícím pokladního od hluku v podchodu. Jednoduché nepřestupní jízdenky za 320 Ft jsou poměrně drahé, ale zase jsme nejeli tolikrát, abychom využili celodenní jízdenku za 1550 Ft. Z hlediska psa se budapešťské metro od pražského odlišuje zejména obrovským hlukem, takže během jízdy čtyřicetiletou sovětskou soupravou, kam otevřenými okny doléhal plechový rachot z tunelu, se Mysty strachy celá klepala, i když seděla v tašce. Z hlediska člověka je rozdíl například v tom, že mobilní signál je také v tunelech, škoda jen že volající musí dost křičet, aby cestující v metru něco slyšel.

Po chvíli už Mysty spokojeně pobíhala v městském parku (Városliget), který jsme celý obešli. Přestože jsme kvůli zkrácení programu museli zavrhnout zubačku a Dětskou železnici, jednu dopravní zajímavost jsem si nemohl odpustit, a sice sympatickou podzemku, neboli metro linky M1. Nastoupili jsme na Náměstí Hrdinů (Hősök tere), kde se nachází jedna ze stanic této historické dráhy, na povrchu klasicky označená žlutou cedulí a pro zmatení nepřítele nápisem ne „Metro“ apod., ale „Földalatti“ (podzemka). Jeli jsme na konečnou na Vörösmarty tér a prošli se po známé obchodní třídě Váci utca. Poté jsme po mostě Szabadság híd překročili Dunaj a navštívili nejznámější místa na jeho pravém břehu, tedy vysoký kopec s citadelou a dále Budínský hrad se slavnou Rybářskou baštou, obojí s pěknými výhledy na centrum města.

Poté už nezbývalo než projít Vídeňskou branou (Bécsi kapu) ke stanici metra Batthyány tér a již projetou trasou linky M2 se opět přepravit na Keleti. Stanice na této lince prošly v minulých letech poměrně povedenou opravou a v rámci možností se „humanizovaly“ i interiéry vozidel, při první jízdě dokonce u stropu visel obří kuličkový displej, kde se psala příští stanice. Ještě jsme si stihli v místním KFC koupit nějakou večeři, kterou jsme poté spořádali v lůžkovém kupé vozu WLABmz ČD na vlaku EN Metropol. Noční cesta v komfortním voze proběhla opět bez problémů, s tím že pro pohodlí cestujících do Prahy jsou příslušné vozy odpojeny v Pardubicích, aby dosáhly Prahy v lidštějším čase, než kmenový Metropol. Podobné opatření fungovalo dříve i ve směru z Prahy. Po probuzení jsme posnídali croissant s kávou a přitom jsme z „postele“ mohli pozorovat cestující v soupravě vlaku Sp Rokytka, který jsme na tříkolejném úseku zvolna předjížděli. Bez zpoždění jsme vystoupili v Praze hl.n. a krátká dovolená u Balatonu byla bohužel za námi.

Budapešť: stanice metra Batthyány tér na lince M2 © Tomáš Kraus, 11.6.2012

Odkazy:
Železniční mapa Maďarska - Bueker railway maps
Řazení vlaků MÁV - Vonatösszeállítás