S Českými drahami do Pekla

23.1.2013 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Vlak, jímž jsme se vydali na tento sobotní výlet, měl zpoždění neuvěřitelných 527 040 minut. Za to, že jsme se do cíle už kdysi dávno plánované cesty dostali právě o rok později, než jsme původně zamýšleli, ovšem nemohl náš národní osobní železniční dopravce ani státní správce železniční infrastruktury, nýbrž my sami. Prvotním zdrojem toho časového skluzu bylo loňské uklouznutí jednoho z nás.

Přítel Karel jistého mrazivého dne sice nikomu koledu nenesl, ale přesto na ledu uklouzl a zadělal si tak na déletrvající zdravotní indispozici. Ta pak (spolu s dalšími okolnostmi) zabránila uskutečnění našeho záměru, který jsme pojali během předloňské zimní cesty do (Českého) ráje – za rok spolu vyrazit pro změnu do Pekla (nad Zdobnicí). Pekelný plán tak přišel vhod v průběhu minulého týdne, když jsme uvažovali, kam se na jeho konci po čase spolu vydat. A to přes varování rosniček, že o víkendu má uhodit krutá zima. Meteorologové však v předvečer oné soboty 19. ledna svou mrazivou věštbu zjemnili, takže jsme se omrzlin obávat nemuseli.

Večerní předpověď pro oblast našeho výletu nebyla z nejhorších; zdroj: pocasi.idnes.cz

Ostatně nehodlali jsme do naší cílové destinace dorazit ještě za nízkých ranních teplot, i když z důvodů jiných – objektivně daných světelných podmínek i předpokládaného návalu cestujících odrůdy sněhomilné. Svou roli ovšem hrálo také to, že Karel, na rozdíl ode mne, měl před sebou pouť ze sídelního města kraje Moravskoslezského přece jen značně dlouhou a bylo zbytečné, aby vstával v krutě nekřesťanskou hodinu. Jeho putování po trase Ostrava-Svinov – Choceň – Týniště nad Orlicí (kde jsme se měli setkat) bylo ovšem mnohem více ohroženo mimořádností, takže není divu, že jsem se hned po vyproštění z pelechu podíval na Babitron.

Ex 540 odvezl Karla z jeho nástupní stanice víceméně včas; zdroj: kam.mff.cuni.cz

A uklidněn podobou toho, co jsem uviděl, pokračoval jsem ve své revitalizaci do stavu cestování umožňujícího. Bohužel můj klid vydržel jen do okamžiku, kdy jsem na 2. nástupišti královéhradeckého hlavního nádraží spatřil na odjezdovém panelu v poli zpoždění Sp 1951 do Letohradu desítku a vyslechl omluvné hlášení s vysvětlením, že se tak stane „z důvodu obratu soupravy“. Ona se sice ve své vratné podobě neobrací, ale říká se to tak. Horší bylo, že souprava přijela z Letohradu opožděna o více než 20 minut, což zjevně přinejmenším hatilo mé plány na fotografování při přestupu v Doudlebách nad Orlicí, které toto zvolené spojení slibovalo.

Souprava 854.205-2 + 20-29 227-6 + 80-29 205-9 přijíždí jako 21 min. zpožděný Sp 1948
do žst. Hradec Králové hl.n. © PhDr. Zbyněk Zlinský

O přípoj jsem strach neměl, těch 10 minut jízdním řádem stanovených na přestup mělo zpoždění pokrýt a navíc nás paní vlakvedoucí informovala, že bude jak v Častolovicích, tak v Doudlebách zachován. Na čísi dotaz také objasnila příčinu zpoždění – souprava v roli Sp 1948 uvízla v Blešně za nákladním vlakem, který měl jakési problémy před vjezdem do stanice Hradec Králové-Slezské Předměstí, kde jsme jej pak zahlédli. Pro mne důležitější však bylo to, že jsem už při příjezdu do Týniště nad orlicí zahlédl Karla, který na mne nejen mával, ale hlavně už před tím (krom samozřejmě jiných zajímavostí) fotograficky zdokumentoval náš příjezd.

Opožděný Sp 1951 Hradec Králové hl.n. - Letohrad přiváží do Týniště n.O. Zbyňka
© Karel Furiš

Na snímku si můžete povšimnout, že České dráhy pro naši expedici do Pekla operativně poskytly řídicí vůz nanejvýš příhodného jména – Ďáblík. Ale dosti legrácek, před námi byly nanejvýš seriózní úkoly. V Doudlebách nad Orlicí jsme je sice splnili vzhledem k původním plánům jen z části (nepodařilo se pořádně zvěčnit hnací vozidlo protijedoucího Os 15224 Letohrad – Týniště nad Orlicí), ale jakési snímky jsme v tom kvapném přestupu přece jen pořídili a ještě si zajistili slušné sezení v dost zaplněném sólově jedoucím orchestrionu. Ten nás pak bez problémů dopravil až na konečnou necelých 20 km dlouhé lokálky, Rokytnice v Orlických horách.

810.458-0 jako Os 25224 přivezl do Rokytnice v O.h. hlavně lyžaře © PhDr. Zbyněk Zlinský

Dlužno dodat, že ve společnosti vesměs lyžníků a hlavně už v souladu s jízdním řádem. Což nám poskytovalo 43 minut času do odjezdu zpátečního spoje, který nás měl dopravit do už zmíněného cíle naší expedice. O využití toho času nebylo třeba dlouze diskutovat, i když hlavní slovo měl Karel, který na tom místě ještě nikdy nebyl. Na rozdíl ode mne, který se tu kdysi hojně vyskytoval s prkýnky sjezdovými i běžeckými v ponosu a naposledy Rokytnici navštívil při otevření místního železničního muzea, o němž jsem zde podrobně referoval. Stejně jako o historii celé lokálky i nové podobě její konečné stanice a přilehlém autobusovém terminálu.

Karel na pozadí železničního muzea v bývalé výtopně objevuje rokytnické nádražíčko
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Tady tudíž mohu referovat jen velice stručně o tom, jak jsme těch necelých tří čtvrtí hodiny mezi dvěma vlaky využili. Byl to právě dostatečný čas k nikterak uspěchané obchůzce celého areálu a zachycení jeho celkové podoby i zajímavých jednotlivostí. K nim se zařadily také v bezprostřední blízkosti se nacházející pozůstatky někdejších mohutných kasáren Sovětské armády či naopak v dáli se rýsující věže obou místních kostelů. Vyvrcholením celé té obchůzky bylo nahlédnutí do interiéru někdejší odbavovací haly, dnes už jen pouhé čekárny, jež se úderem jedenácté hodiny otevřela cestující veřejnosti, aby jí nabídla teplo a pár míst k sezení.

Zbyněk jde prozkoumat čekárnu, jedinou službu, kterou cestující v rokytnické výpravní
budově najdou © Karel Furiš

My jsme nepotřebovali ani jednu z těch vymožeností – procházka nás zahřála dostatečně a posezení nás čekalo v orchestrionu, který se mezi tím mírně zaplnil cestujícími a pomalu se chystal na zpáteční cestu. V jejím úvodu jsem si u paní vlakvedoucí koupil jízdenku do Pekla a režista Karel dohodl se strojvedoucím, aby nám tam dal šanci pořídit snímek svého vozidla ve společnosti označení zastávky. A že se blížila doba polední, využili jsme gastronomických služeb svých batohů, abychom načerpali dostatek sil k poněkud náročnější části našeho výletu. Zkrátka připravili jsme se co nejlépe na pobyt v pekelných podmínkách, jež nás zřejmě čekaly.

Pekelně ozdobený přístřešek zastávky Peklo nad Zdobnicí a 810.458-0 jako Os 25227
do Doudleb n.O. © PhDr. Zbyněk Zlinský

Nakonec to nebylo tak hrozné. Po opuštění orchestrionu jsme svižně provedli jeho dokumentaci, zamávali hodnému panu strojvedoucímu a začali se věnovat zastávce samotné a jejímu nejbližšímu okolí. Do příštího objektivně daného úkolu, jímž mělo být zaznamenání motoráčku při jeho opětovné jízdě do hor, jsme měli právě tolik času, co nám zabrala procházka na okraj Pekla, které je „nad Zdobnicí“ teprve od roku 1933, jak se píše v jednom zajímavém dokumentu. Ta měla cíl dvojí – zabít pokud možno smysluplně čas a zaznamenat dopravní značky „Obec“ a „Konec obce“, i když dnes Peklo nad Zdobnicí není obcí, ale součástí města Vamberk.

Od konce zástavby je to k zastávce autobusu i vlaku kousek © PhDr. Zbyněk Zlinský

Oba cíle jsme zdárně naplnili, zvěčnili i nějakou další zajímavost, třeba zastávku autobusové linky, a vyrazili k trati – Karel se vydal kousek podél ní a já jsem se vrátil na zastávku, kterou následně „zaplnili“ čtyři cestující. Jeden, důchodového věku, si povzdechl, že neví, jak dlouho ještě bude jezdit krmit ptáčky lojem do lesa, když je lokálka ohrožena zánikem. Uklidnil jsem jej, že nebezpečí není bezprostřední a věnoval se od Vamberka přijíždějícímu motoráčku, z kterého pak dokonce jeden místní obyvatel vystoupil. Karel se činil zejména po odjezdu vlaku a ze svého šikovně zvoleného místa jej zachytil při jízdě táhlým obloukem, jak ukazuje jeho video:

Vlak do Pekla © Karel Furiš

Podél téhož oblouku jsme se pak vydali po modré značce, která nás měla dovést k hlavní místní turistické atrakci (pomineme-li známé vamberecké koupaliště), památkově chráněnému krytému dřevěnému mostu. Turistická směrovka u zastávky sice udávala vzdálenost pouhého půl kilometru, ale nám připadala delší, hlavně Karlovi. Nicméně nakonec jsme ji překonali a pustili jsme se do dokumentace té zajímavé stavby a jejího okolí, nedaleký přejezd pochopitelně nevyjímaje. Ten jsme se dokonce pokoušeli zachytit na společném snímku s mostem a jen litovali, že nám dvouhodinový dopravní takt lokálky nedovoluje zachytit takto i projíždějící vlak.

Přejezd P 4126 z útrob dřevěného mostu u Pekla nad Zdobnicí © Karel Furiš

Obdivováním a fotografováním mostu jsme strávili poměrně dlouhou dobu – Karel jej neviděl ještě nikdy a já jedinkrát, už hodně dávno a ve stavu, pokud si dobře pamatuji, víceméně zdevastovaném. Stavba nás zaujala natolik, že jsme si dokonce u ní pořídili společný snímek a teprve pak za hájili poradu na téma, jak postupovat dál. Měl jsem připraveno několik variant dalšího postupu, z nichž jsme nakonec zvolili tu, jež zahrnovala návrat na zastávku a pěší přesun na vamberecké nádraží, kde jsme podle situace mohli opět volit jak a kdy dál. Cestou od mostu se nám podařilo zachytit i jednoho pekelníka, který na nás zahlížel nepříliš přívětivě.

Kočičí jedinec u domu v osadě Roští nás vyprovodil pekelným pohledem
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Pochod, který jsme pak absolvovali, nebyl dlouhý ani namáhavý, ale poněkud nezáživný. Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo šlapat zbytečně do kopce, odbočili jsme před ním do ulice Krajkářské, k železniční stanici Vamberk zamířili Smetanovým nábřežím a minuli tak náměstí a další pamětihodnosti – s výjimkou místního „malého Karlova mostu“. Od něj to bylo na nádraží už jen pár kroků, po jejichž absolvování jsme na nudu i únavu velice rychle zapomněli a dali se do prohlídky stanice, kterou jsem já doposud jen projížděl a Karel krom ranní cesty ani to. Zkrátka najednou bylo co dělat a opět jen v jízdním řádem vymezeném čase.

Mne ovšem krom úkolů dokumentačních čekal i jeden „provozní“ – zjistit, zda si musím koupit jízdenku na zpáteční cestu ve stanici či až ve vlaku. Takže jsem prohlídku zahájil v odbavovací hale - s kupodivu fungující pokladnou. S jízdním dokladem v kapse jsem se už v poklidu mohl věnovat prohlížení a fotografování. Karel to měl o ten úvodní krok jednodušší, ale zato zapředl hovor se službukonajícím výpravčím na téma především nákladní dopravy – jak v samotném Vamberku, tak na lokálce všeobecně. A jen litoval, že na nás nepočkal nákladní vlak „soukromníka“, který jsme zahlédli ráno v místním kolejišti. Odpoledne už zelo prázdnotou. Skoro.

I když jsem měl připravenu variantu další, rozhodli jsme se pokračovat podle té už rozběhnuté a z Vamberka plynule pokračovat nabízejícím se spojením do Hradce Králové. Důvěrně nám už známý orchestrion, byť už s jinou vlakvedoucí, přijel na čas a stejně tak pokračoval do Doudleb nad Orlicí, díky čemuž jsme tentokrát měli dostatek času na fotografování objektů v zásadě pohyblivých i obvykle nehnutelných. Došlo i na záběry cestujících včetně jednoho čtyřnohého a stihli jsme také nezbytnou úlitbu ministru Kalouskovi, který je odpůrcem tabáku, ale nikoliv daní na něj uvalených. Pak už se v našem zorném poli objevil náš poslední společný spoj.

V něm si Karel nechal od ochotného vlakvedoucího vyhledat spojení z Hradce Králové do Ostravy, které však nevypadalo příliš slibně. Realita, ač se to příliš často nestává, však byla mnohem příznivější – náš vlak na královéhradecké hlavní nádraží přijel naprosto přesně, takže i přes fotografické zdržení na nástupišti můj přítel v pohodě stihl k odjezdu se chystající spěšný vlak do Pardubic a tam zase pro změnu opožděný spoj do „ocelového srdce republiky“. Tu událost poslední jsem se ovšem dověděl až po tom, co mi večer hlásil úspěšný návrat domů. Dorazil tam spokojen, se vzpomínkami na kupodivu spíš andělsky probíhající cestu do Pekla.