Toulky po Karpatech 2011 (2)

1.2.2013 8:00 Ing. Marek Vojáček

V tomto dílu zavítáme na lesní železnici ve Vişeu de Sus. To byl také hlavní cíl celého našeho výletu do Karpat. Záměrně jsme pro návštěvu Vişeu de Sus zvolili všední den, abychom viděli skutečný provoz na lesní železnici. Nezajímaly nás turistické vlaky, které ani neprojíždějí nejhezčí úseky tratě. Ten den se nám opravdu podařilo načichnout atmosféře běžného provozu.

Při návratu z Vişeu de Sus domů jsme se ještě zastavili například na železničním vrakovišti v Boržavě nebo u depa úzkokolejky v Berehovu.

3. den cesty, pondělí 6.6.2011 (Vişeu de Sus)

Plán sítě lesní dráhy, zdroj: www.cffviseu.ro

Museli jsme stát už po páté ráno, abychom se včas dostali k depu lesní dráhy. Autem jsme se přesunuli k areálu dřevařského podniku, kde se nachází i depo. Zaparkovali jsme u brány kolem tři čtvrtě na šest, vzali s sebou potřebnou výbavu a začali jsme prozkoumávat areál depa. Hned jsme také započali s fotodokumentací. V okolí depa se nacházelo mnoho vozidel. Od odstavených nefunkčních parních lokomotiv až po funkční drezíny přestavěné z automobilů, například značky Ford Transit.

Vişeu de Sus, areál depa lesní dráhy © Ing. Martin Řezáč

Z počátku jsme se kolem depa pohybovali sami, ale postupně sem začali přicházet další lidi, takže jsme snad přišli včas. Po chvíli jsme se setkali s jedním člověkem, který uměl trochu německy, a dali se sním do řeči. Dozvěděli jsme se, že vlak do hor bude odjíždět kolem tři čtvrtě na sedm, on je strojvedoucí a s vlakem pojede. Konečná prý bude ve Valea Babii. Také nám řekl: „3 oder 4 Uhr zurück“, z čehož jsme pochopili, že ve 3 nebo ve 4 hodiny odpoledne se vlak vrací zpět. Ovšem později toho dne jsme zjistili, že si možná spletl slovíčka „Uhr“ a „Stunden“...no ale nepředbíhejme.

Vişeu de Sus, areál depa lesní dráhy © Ing. Martin Řezáč

Radovali jsme se, že chytíme první ranní vlak do hor a sledovali jsme jeho sestavování. Vlak byl postupně sestaven a tvořily jej: lokomotiva faur 87 0036-1, krytý nákladní vůz, plošinový nákladní vůz, krytý osobní vůz (asi tak 3. nebo 4. třídy), jedna malá cisterna s naftou, spousta prázdných oplenových vozů a na konci vůz se senem. Potom nám strojvedoucí ukázal, že už můžeme nastoupit. Nasedli jsme tedy do krytého osobního vozu. Všichni lesní dělníci, kteří měli vlakem jet se samozřejmě do toho jediného osobního vozu nevešli, takže se jich spoustu postavilo na plošinový vůz, jiní si sedli na oplenové vozy. Vlak také vezl zásoby pro dělníky na týden a sudy s naftou pro lesní stroje.

Vişeu de Sus, areál depa lesní dráhy © Ing. Martin Řezáč

Vlak se pomalu rozjel a začala tak dlouhá cesta do hor. Trať vede údolím řeky Vaser. Prvních několik kilometrů jsou ještě vidět cestou vesnice, ale čím dál od města postupně lidská obydlí mizejí. První delší zastavení bylo hned po pár kilometrech ve Valea Scradei. Zde přistoupili další dělníci a byla tu i možnost občerstvení v místní hospodě stojící hned vedle kolejí.

Valea Scradei, dělníci čekají na vlak do hor © Ing. Martin Řezáč

Po asi čtvrthodině se vlak opět rozjel a pokračoval v cestě údolím. Bylo pěkné slunečné ráno a okolní vzduch se postupně začal ohřívat. Rychlost vlaku určitě nepřekračovala 20 km/h, takže pasoucí se koně ve stanici Novat měli dost času vlaku ustoupit. Za touto stanicí už nebylo vidět žádná lidská obydlí kromě staničních budov a hájenek. Signál mobilních telefonních sítí byl také již dávno pryč. V Novat Delta odbočuje větev lesní dráhy do Poiana Novat a Betigi.

Odbočka Novat Delta © Ing. Martin Řezáč

Pokračujeme dál a údolí řeky se postupně začíná zužovat. Můžeme vidět krásné přírodní scenérie. Podél řeky se objevují i skalní bloky. Za stanicí Glimboaca trať přebíhá z levého břehu na pravý, aby se po několika kilometrech opět vrátila zpět za stanicí Cozia.

Odbočka Novicior © Ing. Martin Řezáč

U nákladiště Novicior si náš vlak dal další několikaminutovou pauzu. Faur se nějak začal přehřívat a musel si odpočinout. Dělníci tuto pauzu opět využili ke kouření. Z nákladiště Novicior odbočuje několikasetmetrová kolej do bočního údolí Valea Novicior. Během čekání také přijela drezína Ford Transit od Vişeu de Sus, ale nemohla nás předjet, protože zde není druhá kolej. Pokračovala tedy za námi až do další stanice Paltin.

Úsek Novicior - Paltin © Ing. Marek Vojáček

Paltin je konečná stanice turistických vlaků. Jsou zde tři koleje a také kryté dřevěné čekárny s dřevěnými lavicemi pro turisty. Ovšem nejhezčí partie lesní dráhy se nachází až za touto stanicí. Náš vlak byl delší než stanice, takže faur musel nejdříve přejet kousek za zhlaví, aby drezína Ford Transit mohla přijet na vedlejší kolej. Potom zase musel kus couvat, aby nás mohla drezína předjet a pokračovat dál. V Paltinu také začali vystupovat první dělníci a od této stanice se počet cestujících ve vlaku snižoval.

Příjezd do Paltinu © Ing. Marek Vojáček

Za Bardau se objevil první tunel. Po několika minutách následoval druhý tunel, za ním je hned most přes řeku a třetí tunel a hned následovala stanice Botizu. Tady vystoupili další dělníci a bylo odpojeno několik oplenových vozů. Zpestřením pobytu v této stanici bylo dolévání nafty do faura pomocí kýblů.

Nákladiště Botizu, dolévání nafty © Ing. Martin Řezáč

Za Botizu se Martin s Žabkou rozhodli navštívit stanoviště strojvedoucího. Dali fírovi „ňáký plzničky“ a on nechal Žabku nějakou dobu řídit, protože Žabka faura zná, jakožto strojvedoucí z JHMD. Vlak pokračoval dál a blížil se k cíli své cesty. Ve stanicích postupně vystupovali dělníci a oplenové vozy byly odpojovány. Velká část dělníků vystoupila ve stanici Faina, kde jsme si také všimli nákladního automobilu Tatra 148, již druhého během naší cesty z Vişeu de Sus.

Faina, dělníci vystupují © Ing. Martin Řezáč

Po více než třech a půl hodinách cesty jsme kolem půl jedenácté zastavili ve Valea Babii, konečné stanici našeho vlaku. Koleje sice vedou asi ještě 5 km dál do Comanu, ale dál už se prý nejezdí. Teprve tady na konečné nás jeden pracovní dráhy zkasíroval a chtěl od každého 20 RON nebo 5 EUR za svezení.

Bývalá odbočka u Macarlau © Ing. Martin Řezáč

Podle toho, co nám ráno řekl strojvedoucí, jsme teď měli asi do tří hodin odpoledne čas do odjezdu vlaku zpět. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme po proudu řeky směrem zpět k Vişeu de Sus a nastoupíme na zpáteční vlak v nějaké další stanici, popřípadě naskočíme za jízdy, to není problém.

Valea Babii, staniční budova © Ing. Marek Vojáček

Všimli jsme si, že faur odtlačil ještě nějaké opleny kousek za stanici Valea Babii a když jsme potom šli podél řeky zpět, uviděli jsme jak se faur se zbytkem vlaku (os. vůz, plošiňák a nákladní vůz) vrací zpět. Projížděl kolem nás a strojvedoucí na nás ještě zamával. Mysleli jsme si, že se třeba vrací o pár set metrů zpět na Guru Stevioara, kde je tříkilometrová odbočka do Stevioary. Ale bylo nám to divné...říkal přece: „3 oder 4 Uhr zurück“...!? Napadlo nás po chvíli jestli se ráno nespletl a nemyslel: „ 3 oder 4 Stunden nach Valea Babii und dann zurück“ (3 až 4 hodiny cesty do Valea Babii a hned zpátky). Bylo tam, ale tak krásně, že jsme se tím odmítli zabývat a řekli si, že kdyžtak pojedeme jiným vlakem.

Guru Stevioara, projíždějící drezína © Ing. Martin Řezáč

Byl krásný slunečný den, tak jsme si jej zpestřili koupáním v řece. Voda byla sice studená, ale osvěžení to bylo výborné, protože se opět udělalo pěkné vedro. Navíc voda byla krásně čistá narozdíl od odpadky posetých břehů Tisy u Barlabaše předchozí den. Během koupání v řece jsme si všimli, že do Valea Babii jede drezína, takže snad nebude problém dostat se něčím zpět do Vişeu de Sus, když je tu takový provoz. Po osvěžení v řece jsme pěšky pokračovali nejdříve po břehu a od odbočky Guru Stevioara po kolejích. Kus opodál jsme procházeli kolem poškozené přehrady, zřejmě z nějakých povodní před mnoha lety.

Úsek Guru Stevioara - Macarlau © Ing. Marek Vojáček

Pokračovali jsme v chůzi dál a po několika stech metrech jsme uslyšeli, že za námi něco jede naším směrem. Byla to opět drezína přestavěná z jakési dodávky. Řekli jsme si, že si jí stopneme a snad nás aspoň kousek sveze. Když nám drezína zastavila, zjistili jsme, že je to drezína hraniční stráže, protože se nacházíme blízko hranic s Ukrajinou. Jeden z posádky dokonce uměl anglicky, takže jsme se mohli dobře domluvit. Nabídli nám, že nás svezou do první stanice a pak si prý máme přestoupit na jiný vlak. Nastoupili jsme si tedy do zadního prostoru a vezli se s hraničáři.

Výhybna Miraj, křižování © Ing. Marek Vojáček

Dojeli jsme do výhybny Miraj, kde jsme zastavili a čekali na protijedoucí vlak. Hraničáři nám řekli, že na tento vlak můžeme nastoupit, protože se prý bude asi po půl hodině vracet zpět do Vişeu de Sus. Za nějakou dobu přijel motorový vůz s vlečnou cisternou, která byla vytvořena přidáním nádoby na rám oplenového vozu. Hraničáři pokračovali dál a my zatím sledovali jak motorový vůz objíždí cisternu, aby se potom vrátil asi 300 metrů směrem zpět, kde stály lesní stroje. Tam potom probíhalo přečerpávání nafty z cisterny do lesních strojů. Na přečerpání nafty použili velmi sofistikovanou metodu: opět přelévání v kýblech. Asi po půl hodině byli hotovi, tak jsme mohli nastoupit a svézt se s nimi.

Miraj, „přečerpávání“ nafty © Ing. Martin Řezáč

Jeden člen posádky vlaku uměl anglicky, tak jsme se s ním dali trochu do řeči. Ptali jsme se ho, kdy pojede ten vlak s faurem s loženými vozy dolů do města, že bychom si potom na něj rádi přestoupili. On nám ale odpověděl, že dnes žádný další vlak do Vişeu de Sus nejede (!). Blesklo nám hlavou, že jsme měli štěstí, když jsme si stopli drezínu hraničářů. Jinak bychom totiž nestihli dojít do Miraj na tento vlak a museli bychom jít do Vişeu de Sus pěšky přes 30 km nebo tam v horách někde spát. Ale neměli jsme s sebou spacáky.

Interiér motorového vozu © Ing. Martin Řezáč

Ve stanici Faina náš motorový vůz odvěsil prázdnou cisternu a dál pokračoval sólo. V Suligu jsme dohonili drezínu hraničářů. Ta stála na vedlejší koleji za odstavenými oplenovými vozy s kulatinou. Najeli jsme přímo za ně a za nás ještě dojela gravitační drezína, protože jsme museli nechat projet další vlak s dělníky z města do hor. Tento vlak byl tažen lokomotivou s názvem Ecaterina, kterou jsme ráno viděli stát v depu ve Vişeu de Sus.

Suligu, dojeli jsme drezínu hraničářů © Ing. Martin Řezáč

V Botizu byla jakási provozní přestávka několik desítek minut. Potom jsme přivěsili jednu dvojici oplenových vozů a pokračovali v cestě dolů do města. Rychlost našeho vlaku se pohybovala snad kolem 10 km/h. Mohli jsme klidně za jízdy vystoupit, předběhnout vlak, udělat si pár fotek a zase za jízdy naskočit. Většinu cesty jsme jeli samospádem s vypnutým motorem, pouze na delších rovinkách strojvedoucí nastartoval motor a trochu „přidal“. Zvláštností našeho motoráku bylo i jediné stanoviště strojvedoucího. Při našem směru jízdy bylo stanoviště vzadu, takže jsme si užívali výhledu před sebe přímo na trať. Občas jsme hnali před sebou koně pasoucí se na trati, to když trať vedla úzkým místem a koně neměli jinou možnost úniku.

Bardau © Ing. Martin Řezáč

Pozdě odpoledne jsme konečně dojeli do Vişeu de Sus. Prohlídli jsme si ještě trochu areál dřevařského podniku. Nachází se zde i hotel pro turisty nazvaný „Carpatia-Express“, který tvoří normálněrozchodné dva lůžkové a jeden restaurační vůz východoněmeckého původu v čele s parní lokomotivou 150.216. Ta se nápadně podobá německé lokomotivě řady 50, ale tento exemplář byl vyroben v rumunské lokomotivce Resita v roce 1958. Pro snadnější prohlídku byly z obou stran lokomotivy přistaveny schůdky, což nám připadlo dosti neestetické.

Vişeu de Sus, splítka v areálu lesního podniku © Ing. Marek Vojáček

Nakonec jsme se rozhodli, že ve městě utratíme za jídlo místní měnu, která nám zbyla a vrátíme se na Ukrajinu a tam si někde najdeme nocleh, protože je to tam levnější. Zastavili jsme se tedy ještě ve městě a v obchodech utratili poslední lei. Potom už jsme autem zamířili k hraničnímu přechodu do Sighetu Marmaţiei. Cestou jsme si pak rekapitulovali, jak se nám tento den skvěle vydařil. To jsme ovšem netušili, že pro nás tento den ještě úplně nekončí...

Když jsme přijeli do Sighetu Marmaţiei k hraničnímu přechodu někdy kolem osmé večer, všimli jsme si, že se tam vytvořila pěkně dlouhá fronta. To nevěštilo nic dobrého, ale zařadili jsme se tedy do fronty a čekali. Po čase jsme zjistili, že se to vůbec nehýbe i pěší stojí ve frontě. Šel jsem tedy zjistit, co se děje. U přechodu jsem potkal jednoho mladíka, o které jsem si myslel, že by snad mohl umět anglicky, protože rumunsky bych se domlouval těžko. Naštěstí anglicky uměl a tak jsem se ho zeptal , jestli dnes celníci stávkují. Řekl mi, že rumunští celníci nestávkují, ale je to jakýsi protest proti vládě, která jim snad snížila platy. Takže odbavení probíhalo tím způsobem, že do celního prostoru bylo v puštěno jednou asi za hodinu pár aut, ty tam nechali asi hodinu stát a pak je pustili dál. Takže to vypadalo na hodně dlouho. Vrátil jsem se k autu a navrhnul klukům vykašlat se na Ukrajinu, najít nocleh zde v Sighetu a vrátit se domů potom třeba přes Maďarsko. Oni ovšem namítali, že se vyplatí počkat, protože na Ukrajině je levněji, hlavně ubytování, a také už jsme ani neměli rumunské peníze. Nuže přehlasovali mě.

Sighetu Marmaţiei, hraniční přechod na Ukrajinu © Ing. Marek Vojáček

Po více než dvou hodinách čekání jsme se dostali do prostoru celnice a to ještě díky tomu, že někteří před námi čekání vzdali a odjeli pryč. Celníci od nás vybrali pasy a zmizeli. Po asi 40 nebo 50 minutách nám vrátili pasy a řekli, že můžeme pokračovat. Přejeli jsme tedy most a na druhé straně náš čekala ukrajinská celní a pasová kontrola. Ta byla ovšem nesrovnatelně rychlejší než předchozí rumunská kontrola, takže kolem půlnoci jsme si na náměstí v Solotvinu mohli najít hotel. Chtěli po nás 200 hřiven (asi 430 Kč; 17 EUR) za třílůžkový pokoj na noc, to bylo příznivé. Recepční ovšem nechtěl přijmout eura, tak jsem musel dojít k bankomatu na druhé straně náměstí a vybrat hřivny. Tam mě čekalo poslední dobrodružství toho dne.

Vložil jsem tam kartu a zadal PIN, bankomat vydal peníze, pak vyjela i účtenka a bankomat na obrazovce ukazoval nějaké reklamy, ale karta nikde... Kluci čekali u hotelu a volali na mě: “No kde seš...?“ Bankomat ještě asi dvě minuty ukazoval reklamy až se konečně na displeji objevila zpráva: YOUR CARD a bankomat mi kartu konečně vydal. Oddechnul jsem si a vrátil se k hotelu. Zaplatili jsme recepčnímu a hned se vydali na pokoj, kde jsme se po hygienických úkonech hned uložili ke spánku. Skončil tak pro nás velmi nabitý den.

4. den cesty, úterý 7.6.2011 (Solotvino, Boržava, Berehovo)

Solotvino, centrum města, v pozadí je Rumunsko © Ing. Martin Řezáč

Tento den jsme si konečně mohli trochu odpočinout a nikam se nehonili. Vstávali jsme až někdy kolem půl desáté. Potom jsme se nejdřív jeli podívat na nádraží, abychom zjistili, kdy jede nějaký vlak, který by se dal sledovat. Tam jsme mohli vidět soupravu lvovského rychlíku s dvoudílným sergejem.

Solotvino, lvovský rychlík zde má pobyt od 9.20 do 17.25 © Ing. Martin Řezáč

Celá tato souprava zde nečině stojí včetně osádky od svého příjezdu v 9.20 do 17.25, kdy se opět vrací do Lvova. Čekat na odjezd tohoto vlaku jsme samozřejmě nechtěli, tak jsme se spokojili s tím, že kolem poledne přijede jednotka D1 a bude se pak vracet do Ťačova.

Solotvino, plynová čerpací stanice © Ing. Martin Řezáč

To nám ale zbývalo dost času, tak jsme autem zajeli natankovat. Potom jsme se vrátili na náměstí naobědvat se. Ještě jsme si nakoupili nějaké jídlo na cestu a vrátili se na nádraží. Po chvíli přijela jednotka D1 od Teresvy. Dohodli jsme se, že se zase rozdělíme. Já pojedu s D1 do Ťačova a kluci zase tento vlak budou stíhat autem.

Solotvino, právě přijel osobní vlak © Ing. Martin Řezáč

Nasedl jsem tedy do vlaku a po chvíli se vlak vydal šnečím tempem směrem na Teresvu. Před stanicí Solotvino II byla vidět zprava se připojující zrušená trať z Velikého Bočkova. Koleje už byly dost zarostlé náletovými dřevinami. Vlak se pomalu sunul dál a za nějakou dobu se před Teresvou, pro změnu zleva, připojila opuštěná trať z rumunského Sighetu Marmaţiei. Nejdříve jsem zahlédl hraniční most přes Tisu, potom jsem si všiml nástupiště, kde probíhaly hraniční kontroly. Tento úsek je také zarostlý, ale zatím jen travou. (Fotodokumentace tohoto úseku v galerii pochází z našeho pozdějšího výletu v září 2012.)

Teresva, křižování © Ing. Martin Řezáč

V Teresvě se můj vlak křižoval s nákladním vlakem v čele se Čmelákem. Proto zde kluci ukončili stíhací jízdu mého vlaku a odsud začali stíhat náklaďák se čmelákem. To se jim ale prý moc nevydařilo a já na ně v Ťačovu docela dlouho čekal.

Po opětovném setkání v Ťačovu Žabka navrhl zajet do Boržavy. Rád by si prý udělal ještě nějaké fotky sergejů a čmeláků odstavených v tamním depu. Nasedli jsme opět do auta a vydali se silnicí přes Chust a Selce, abychom kus jeli podél Boržavské dráhy, sice jen pár kilometrů za Selci. Po příjezdu do Boržavy jsme zjistili, že k depu se bude muset projít přes vzrostlé pole. Odpojil jsem se tedy od kluků, protože se mi tam jít přes pole nechtělo, a raději jsem si šel detailně prohlédnout místní nádraží než se kluci vrátí. Nachází se zde čtyři koleje. První dvě od staniční budovy mají široký rozchod, třetí je splítka širokého a normálního rozchodu a čtvrtá je normálněrozchodná. Během mého čekání zde i zastavila jednotka D1 jedoucí do Chustu.

Když kluci dokončili focení a vrátili se, rozhodli jsme se, že zajedeme do Berehova a tam se ubytujeme. Našli jsme tam levný hotel na slušné úrovni. Třílůžkový pokoj na noc stál 130 hřiven (asi 280 Kč/ 11 EUR). Po ubytování jsme se vydali do města na večeři. V jedné restauraci jsme si dali dobrou večeři a potom jsme si ještě trochu prošli střed města. Měli jsme ale chuť na pivo a zastavili se na jedné zahrádce. To jsme ale zjistili, že nám docházejí hřivny a zbývá nám jen na osm piv, což je ve třech lidech celkem málo.

Nejdříve jsme uvažovali, že tedy půjdeme spát a ráno pojedeme rovnou na hranice, protože se nám už nechtělo platit další výběr z bankomatu. Po chvíli jsem si ale řekl, že jsme přece dnes poslední den na Ukrajině a to se musí oslavit a navíc se přece nebudu omezovat tím, kolik můžu nebo nemůžu vypít v zemi, kde je alkohol tak levný, a rychle jsem zaběhl k bankomatu a vybral další hřivny. Náš poslední den na Ukrajině jsme tedy řádně oslavili a šli spát někdy po půlnoci.

5. den cesty, středa 8.6.2011 (Berehovo, Čaňa)

Ráno jsme si zašli do města koupit nějaké jídlo. Potom jsme si sbalili věci a zajeli se podívat na nádraží. Tato zajížďka se nám vyplatila, protože ve stanici zrovna čekal na křižování normálněrozchodný cisternový vlak v čele se sergejem.

Po chvíli přijel od Baťova širokorozchodný nákladní vlak v čele se čmelákem. Po zdokumentování obou vlaků jsme ještě zajeli k bývalému kontejnerovému překladišti, kde se v devadesátých letech překládaly kontejnery z běžných nákladních vozů na Boržavskou úzkokolejku.

Toto překladiště ale fungovalo jen krátce, protože po pár letech už totiž nebylo komu kontejnery vozit po Boržavské dráze. Celý areál je nyní značně zarostlý, ale hned za ním se nachází depo Boržavské dráhy a přilehlá stanice kdysi nazývaná Berehovo malé nádraží. Celý úsek Boržavské dráhy z Berehova do Chmelníku je však dnes bez pravidelného provozu a využívá je pouze pro strojové jízdy lokomotiv TU2, kvůli zbrojení a údržbě. Z tohoto depa v Berehovu se tak na dálku obsluhuje poslední funkční úsek bývalé Boržavské dráhy Vinogradovo – Chmelník – Iršava.

Prohlídli jsme si tedy areál depa a zde stojící vozidla, prastaré TU2 a o mnoho mladší TU7. Ovšem TU7 po svém dodání na Boržavskou dráhu počátkem 90.let minulého století nikdy do provozu výrazně nezasáhly. Ono už jaksi ani nebylo co vozit a údajně ani tyto lokomotivy nebyly nikdy zprovozněny.

Po této prohlídce jsme se již definitivně vydali na cestu domů. Vydali jsme se přes Mukačevo a Užhorod k hraničnímu přechodu ve Vyšném Nemeckém. Tady nás opět čekalo nemalé zdržení. Hraniční kontrola na ukrajinské straně proběhla bez problémů, ale na slovenské straně se vyskytly technické problémy. Údajně jim spadnul systém a nemohli nám prolustrovat pasy, takže se náš pobyt na celnici asi o hodinu prodloužil. Tentokrát jsme však nikam nepospíchali, tak jsme si z toho nic nedělali.

Když už jsme konečně překročili hranice EU, zastavili jsme se v Sobrancích na oběd v jakési jídelně. Po obědě se nám zachtělo osvěžit se a vydali jsme se na okružní jízdu kolem Zemplínské Šíravy, až jsme se nakonec zastavili u Vinianského jezera. Tady jsme si řádně odpočinuli, zaplavali a popřemýšleli o nějakém dalším drobném cíli při cestě k autovlaku do Košic. Zbývalo nám totiž ještě poměrně dost času. Volba nakonec padla na širokorozchodné depo Haniska.

Po zrelaxování u Vinianského jezera jsme se vydali na tuto poslední plánovanou zastávku. Cestou jsme se ještě zastavili u nádraží Čaňa, kde zrovna posunoval čmelák, tentokrát pro změnu ve slovenských barvách a na normálním rozchodu. Ovšem výpravčí se nelíbilo, že fotíme a hnala nás pryč.

To se ale začala blížit bouřka a po chvíli se spustil silný liják. Vzdali jsme se tedy svého posledního cíle a zamířili rovnou do Košic. Tam jsme si dali večeři a potom se přesunuli k terminálu autovlaků. Po „nalodění“ na vlak nás přisunuli k nástupišti, kde byla ještě více než hodina času do odjezdu. To jsme využili k nákupu občerstvení na cestu. Po desáté večer se náš vlak rozjel a my se pomalu uložili ke spaní.

Druhý den ráno po příjezdu na pražské hlavní nádraží pro nás tento výlet definitivně skončil a každý z nás se vydal zase po svých. Všichni tři jsme byli ale bohatší o spoustu neopakovatelných zážitků a o dobré pocity z příjemně strávené dovolené.