Tropické šílenství aneb Střípky z jedné odpírané cesty

26.6.2013 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Člověk není vždy pánem svých skutků a musí cosi udělat, ač se mu do toho konání nejen nechce, ale je před ním výslovně varován. V takové pozici jsem se ocitl 18. června tohoto roku, kdy jsem se přes varování meteorologů vydal do metropole severní Moravy na akci, která se sice opakuje každoročně, ale mně v účasti na ní vždy cosi zabránilo.

Vlastně šlo vždy o překážku konkrétní a téhož druhu: navykl jsem si na začátku června odlétat do teplých krajin a termín konání Czech Raildays, což je ta zmíněná akce, s termínem mého zájezdu buď přímo kolidoval nebo na něj časově navazoval v tak malém odstupu, že jsem se do Ostravy vydat nemohl. Letos jsem svou dovolenou o týden uspíšil, takže návštěvě veletrhu nic nebránilo. Tedy až na ono varování. To se týkalo tropických teplot, které měly toho dne zasáhnout většinu území našeho státu, kraj Severomoravský nevyjímaje. A konkrétně v jeho sídelním městě měla „pocitová teplota“ dosáhnout hodnoty 34 stupňů páně Celsiových:

Předpověď počasí pro Moravskoslezský kraj a Ostravu na 18.6.2013; zdroj: www.idnes.cz

Což nebyla zrovna výzva k cestování ani pro člověka v plné síle a zcela zdravého. Kdybych se měl důsledně vnímat jako senior, kardiak a diabetik, asi bych si neoslyšel rady odborníků a zůstal doma. Jenže nutkání vyrazit do Ostravy bylo přece jen silnější, a to nejen z už výše zmíněného důvodu. Pokud jsem se totiž v posledních letech do „ocelového srdce republiky“ vydal, skončil jsem vždy na nádraží Ostrava-Svinov a nádraží hlavní jsem zahlédl nanejvýš tak z rychlíku - či relativně nedávno spíš z černozlatého vlaku kategorie LE. Na jeho půdě jsem se ocitl naposledy při oslavách Dne železnice v roce 2004, jak jsem tady retrospektivně referoval.

Den železnice 2004 se konal 25. září v tehdejší PJ Ostrava © PhDr. Zbyněk Zlinský

V neposlední řadě mne z domu vytáhla tužba zase se vidět s přítelem Karlem, který ostatně musel zajistit dokumentaci slavnostního zahájení Dnů kolejové dopravy, které jsem já nestíhal. Tedy stihnout bych je mohl, kdybych byl ovšem ochoten vyrazit už po půlnoci (a pak v Ostravě pár hodin sledovat zrození nového dne), nebo si připlatit na Pendolino či na vlak některého nestátního dopravce. Což jsem samozřejmě ochoten nebyl a místo toho jsem vyjel svým oblíbeným bezpřestupovým spojem na Moravu, který mne letos (na rozdíl od některých let minulých) mohl dopravit jen do Přerova, protože míří z Hradce Králové do Luhačovic.

150.224-4 s R 701 „Buchlov“ Hradec Králové hl.n. - Luhačovice ve výchozí stanici
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nasednout do vlaku v jeho výchozí stanici má pochopitelně nespornou výhodu v takřka neomezené volbě místa a já jsem si je chtěl podržet co nejdéle. Proto jsem jel Buchlovem až do nejzazšího možného místa přestupu a nepodlehl nabídce IDOSu, abych přesedl už v Pardubicích na vlak rychlejší. Byl bych sice v Ostravě o něco dřív, ale slavnostní akt bych stejně nestihl. Navíc jsem tím získal možnost cestovat u otvíratelného okna, jehož dnes už pomalu mizících vlastností jsem využil k zachycení postupu některých prací (ty další jsem bohužel prošvihl) na stavbě „Průjezd železničním uzlem Ústí nad Orlicí“, z jejíchž počátků tu nedávno byla reportáž.

V Ústí nad Orlicí už od bourání pokročili k výstavbě nového objektu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Buchlov pak pokračoval v cestě v zásadě podle jízdního řádu, takže mi v Mohelnici poskytl možnost protáhnout tělo (a potáhnout ze zdraví ohrožujícího a předraženého výrobku tabákového průmyslu) a do Přerova mne dopravil v dostatečném předstihu před příjezdem návazného spoje, abych mohl aspoň letmo zachytit novou podobu nádraží, které jsem naposledy navštívil o loňské Bílé sobotě, když letošní velikonoční návštěva hanáckých kolejí bohužel vzdor už letité tradici odpadla. Na R 733 Radegast, jímž jsem měl pokračovat, kupodivu čekalo nemálo cestujících, na jejich četnosti se však významnou měrou podílela organizovaná školní mládež.

Už modernizované a slušně zaplněné 1. nástupiště žst. Přerov © PhDr. Zbyněk Zlinský

Rychlík přijel na čas, ale zaujmout v něm fotograficky vhodné místo byl už tvrdší oříšek. Nicméně když jsem jednu dámu přiměl odstranit nohy ze sedadla, i to se povedlo a já jsem tak získal možnost zaznamenat probíhající práce na železničním mostě přes Bečvu i obou jeho předmostích. Cesta do Ostravy pak příliš hladká nebyla, hned v Lipníku nad Bečvou jsme si chvíli postáli kvůli „soukromníkům“ - protijedoucí nákladní vlak musel uvolnit kolej za ním jedoucímu spoji firmy RegioJet, a to překřížením koleje naší. Výsledkem toho dispečerského zásahu a dalších drobných zdržení bylo, že jsme na ostravské hlavní nádraží dorazili zpožděni asi 10 minut.

Ostravské hlavní nádraží s výstavištěm Czech Raildays na fotomapě; zdroj: www.mapy.cz

Já jsem se na něm nijak nezdržoval a svižným krokem jsem vykročil k místu konání veletrhu, kam se mi podařilo trefit na základě předchozího prozíravého studia elektronické mapy. Vzdor mému očekávání totiž na nádraží žádná propagace Czech Raildays nebyla, o vyznačení přístupové trasy nemluvě. Asi se s novými návštěvníky, kteří volí cestu vlakem, nepočítá. Na výstavišti jsem se s pomocí mobilního telefonu našel s Karlem, který byl s přítelem Romanem už kdesi mezi exponáty. Měli pochopitelně dokumentační náskok, který jsem se snažil co nejrychleji dohnat, a tak jsem se jal fotografovat nejprve exteriéry vystavených vozidel.

Autor reportáže na lovu snímků © Karel Furiš

Pak měly teprve následovat i interiéry některých vybraných exponátů a další objekty. Měl jsem v hlavě jakýsi plán, který ale nebylo snadné dodržet (a také se mi to v několika případech nepodařilo), protože kolem panující ruch tu a tam odvedl mou pozornost či pokazil zamýšlený záběr. Je jasné, že na takové akci nelze pořídit snímek třeba lokomotivy zcela liduprostý, ale její tvářnost nemusí být zrovna zastíněna postavou (častěji jen její částí) v popředí. A má-li se na fotografii vyskytovat nějaký lidský prvek záměrně, měl vy tam být úplný. Nakonec ty problémy známe skoro všichni a pár příkladů jsem navíc zařadil i do připojené galerie.

Na stanoviště „Elfa“ bylo třeba vystát frontu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ta jinak zahrnuje takové snímky z výstaviště, které se příliš nehodily k původní reportáži, tedy především typu „people“ (jak se podle jistého Shalomka nyní říká na Slovácku někdejšímu „národu“). Ani v textu se nehodlám opakovat či snad vracet k tomu, co je již známo. Takže už jen dodám, že naše původní trojice se nakonec vlivem různých zájmů postupně rozpadla a zkontaktovali jsme se opět pomocí služeb mobilních operátorů v okamžiku, kdy tropy vrcholily a já jsem měl už mašinek a jejich příslušenství plné zuby. Což bylo krátce po poledni a domluvili jsme si sraz na hlavním nádraží, kam jsem pomalu zamířil, abych si zdokumentoval jeho podobu.

Rekonstrukce prostoru před ostravským hlavním nádražím © PhDr. Zbyněk Zlinský

Přiznám se, že díky už nevalnému stavu svého organismu nikoliv s takovým nasazením, jak je mým zvykem. Jen letmo jsem zaznamenal probíhající stavbu s názvem „Estetizace přednádražního prostoru v Ostravě-Přívoze“, která byla po jistých (u nás obvyklých) problémech zahájena 22. února tohoto roku, jak se můžeme dočíst na webu městského obvodu, a poněkud větší pozornost jsem věnoval interiéru odbavovací haly. Ale už jsem se viděl na lavičce ve stínu prvního nástupiště, kam měl přijet první vlak mého nejbližšího spojení k domovu. Jenže tam šotoušská duchovní podstata mé bytosti záhy zvítězila nad ochablou tělesnou schránou.

Dvojice 189.151-4 + 740.707-5 AWT čeká na svůj výkon © PhDr. Zbyněk Zlinský

Příčinou toho zvratu byla přítomnost dvojice lokomotiv dopravce AWT, která nakonec jen nepostávala, ale nahradila dvojici jinou v čele nákladního vlaku, který po nějaké chvíli přijel. Krom toho v dosahu mého přístroje projížděly i jiné zajímavé stroje, s nimiž se běžně setkat nemohu, takže jsem si té lavičky příliš neužil. Musím ovšem přiznat, že má reakční doba nebyla zrovna skvělá, takže mi cosi skoro nebo úplně ujelo. Byl jsem ovšem tak otupělý horkem, že jsem výrazné zklamání ani nepociťoval. Krátce po 13. hodině se objevili Karel s Romanem a posléze i EP09-017 s EC 110 Praha, ta poslední dvojice dokonce zcela v souladu s jízdním řádem.

EC 110 „Praha“ Warszawa Wschodnia - Praha hl.n.vjíždí do žst. Ostrava hl.n. © Karel Furiš

Nikoliv ovšem v souladu s řazením, jak je uvádějí „spřátelené stránky“ - jiná lokomotivní řada nás ovšem tak nepálila jako skutečnost, že první vůz soupravy, do kterého jsme podle svých zvyklostí nastoupili, nesl řadové označení B místo Bpee²³⁷. Ovšem asi právě díky té záměně jsme v něm bez problémů našli zcela volné kupé, v němž nás přesto uvítal jistý Petr Nečas. Tvář našeho premiéra-průšviháře totiž zdobila úvodní stranu deníku Rzeczpospolita, jehož několik exemplářů leželo na sedadle, zjevně coby pozornost společnosti PKP Intercity. Byť jsme svou volbou přišli o klimatizaci, měli jsme otvíratelné čili fotograficky využitelné okno - co je víc?

„Naše“ kupé ve voze 20-41 902-7 B na EC 110 "Praha" © PhDr. Zbyněk Zlinský

Karel tu otázku řešit nemusel, protože vystoupil hned v Ostravě-Svinově a Roman si pohodlí „špičkového“ vozu také moc neužil, neboť dostal hlad a šel jej zahnat do jídelního vozu. Vrátil se sice nasycen, ale s dvěma nepříliš příznivými poznatky - v „hospodě“ klimatizace moc nefungovala a její personál se staral hlavně o nejvyššího šéfa ČD, který se tam živil také. Můj mladý přítel pak vystoupil v Olomouci a já odtud pokračoval ve společnosti dvou žen, z nichž však jedna postrádala „ícéčkový“ vůz tak mocně, že si posléze přesedla. Otvíratelného okna jsem využil jen v Olomouci, hlavně abych skrze optiku svého přístroje nahlédl do místního depa.

Elektrický vůz 460.001-1 poblíž rotundy PJ Olomouc © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ač se náš vlak zprvu přemísťoval v souladu s údaji jízdního řádu, za Zábřehem na Moravě značně zvolnil, chvíli postál v poli a pak až do Chocně jel jako s hnojem. Až pak nasadil zase svižné tempo, nepřesahující ovšem povolenou rychlost našeho vozu, takže na pardubické hlavní nádraží dorazil se sekyrou zvíci 14 minut. Což mně osobně nijak nevadilo, protože na návazný spoj bych musel stejně čekat - ovšem v tu chvíli jsem ještě netušil, že mnohem déle, než určoval grafikon. RegioPanter pro Os 6210 do Jaroměře nakonec z opačného směru přijel o celých 20 minut opožděn, prý kvůli závadě zavírání dveří, jak nám pak sdělila vlakvedoucí.

Všichni jsme se rádi usadili v příjemně vychlazeném interiéru pokrokového vozidla (i když ten teplotní šok asi nikomu zdravotně moc neprospěl) a těšili se na rychlý přesun ke svým cílům. Ten však nenastal, protože v Rosicích nad Labem jsme si museli postát kvůli narušenému křižování a ve Stéblové pobrat cestující z předchozího Sp 1850, který tam v podobě syslovité pro jakousi blíže neznámou poruchu nadobro skončil. Takže jsem si říkali, že jsem mohli dopadnout hůř a už vůbec nemeditovali nad tím, že jedeme opožděni - hlavně když jsme jeli. Do Hradce Králové jsme nakonec přijeli se zpožděním zvíci pouhých 21 minut, což ještě ušlo.

Dlužno dodat, že tou dobou se na jiných tratích zpoždění pohybovala i v daleko vyšších hodnotách. Kupodivu se na tom nepodepsaly tropickým horkem způsobené závady na železniční infrastruktuře. Zato ve 12:59 hod. došlo k poruše trakčního vedení (prasklý izolátor) v úseku mezi Prahou-Běchovicemi a Úvaly, přičemž provoz po jedné koleji byl obnoven ve 13:24 hod. a po obou ve 14:50 hod., jak napsal Obzor ve svém 25. čísle z 24.6.2013. Další zpoždění si připsaly na vrub poruchy vozidel, k nimž zřejmě došlo nejen ve výše zmíněných případech, ale také na hlavním tahu, kde se situace všeobecně pak normalizovala jen pozvolna.

I když jsem varování meteorologů ani lékařů nedbal (tedy až na to, že jsem se na cestu vybavil nemalým množstvím pitiva), ono tropické šílenství v podobě cesty do Ostravy jsem přežil bez zjevných následků - a přitom v zásadě splnil vše, co jsem si plánoval. Ta slůvka „v zásadě“ sice naznačují, že plnění plánu nebylo stoprocentní, ale takového výsledku mnohdy nedosahuji ani za mnohem příznivějších klimatických podmínek, takže mohu být spokojen. Na druhou stranu se musím přiznat, že podobné cestování bych si do budoucna spíš odpustil - čeho je moc, toho je příliš. A pětatřicetistupňové vedro ještě v podvečer je vskutku na pováženou.