Jak mne coby špiona zadrželi aneb Porevoluční vzpomínka na trať Jemnice – Moravské Budějovice
Po politických změnách roku 1989 jsem se vydal na průzkum tratí v příhraničních oblastech, do nichž předtím běžné občanstvo nechtěli pustit, aby náhodou neuteklo ke zlým imperialistům. Tak jsem se 1. června 1991 po návštěvě lokálky z Kostelce u Jihlavy do Slavonic a následném přesunu autobusem objevil na nádražíčku historického města Jemnice.
Koupil jsem si jízdenku a šel jsem nic netuše na vlak, tehdy nákladní vlak s přepravou cestujících č. 84261, který odjížděl v 11:15 hod. Ouha, pomyslel jsem si, to jsi si vybral ale špatný vlak na focení! Za lokomotivou byly totiž plošinové vozy s nějakou vojenskou technikou, zakrytou plachtami.
Začátek smíšeného vlaku v Jemnici © Helmut Böhme
No, řekl jsem si, na co vlastně mluvíš česky, zeptat se nic nestojí. Tak jsem oslovil vojáky, co se na nákladní rampě slunili, že jsem železniční fanda z Německa a zda můžu mít problém, když si vyfotím jejich techniku. „Klidně můžeš, to je všechno staré“, pravil jeden z nich, a tak jsem spokojeně nastoupil do jediného osobního vozu na konci vlaku.
Stoupáme do Lhotice © Helmut Böhme
Byl to dlouhý vlak, chudák strojvůdce musel dokonce zastavit ve stoupání, aby mu vlakvedoucí praporkem ukázal, kdy náš osobní vůz dorazil k nástupišti ve Lhotici u Jemnice. Potom přišel kontrolovat jízdenky a řekl mi: „Mladej, nefoť to, to se nesmí“ a já na to „Ptal jsem se vojáků, řekli mi, že smím“. „Ne, to se nesmí“ reptal a zmizel ve svém oddílu.
Před námi byl vagon, ze kterého koukali vojáci na krajinu. Najednou čuměli z okna dva civilisti, vrhli na mně zlý pohled a nutili vojáky, aby z okna už nekoukali. Jako novopečený občan Spolkové republiky Německo jsem si myslel, že asi mají v hlavě ještě socialistické myšlení z dob, kdy bylo focení železnic a vojenské techniky zakázáno. Tak jsem vesele fotil dál.
Vjezd do Moravských Budějovíc © Helmut Böhme
Když jsem v Moravských Budějovicích vystoupil z vlaku, přiběhl jeden z těch civilistů a řval „Předložte průkaz totožnosti!“ „Co otravujete?“, pravil jsem, „vždyť' jsem se ptal vojáků a řekli mi, že smím fotit. Chcete se stát členem NATO, tak co tu chcete utajit? Už nežijeme v socialismu, kdy bylo všechno zakázáno.“ Odebrali mi občanský průkaz a utíkali do dopravního kanceláře, kde donutili poddůstojníka z vlakového doprovodu zavolat svého nadřízeného.
Ten ale řval do telefonu, že mu do toho nic není, jestli si myslí, že focení vlaku je trestný čin, ať' se obrátí na státní policii. Tam je přepojovali z jednoho oddělení do druhého, až narazili na policajta, který řekl, že mají opravdu k řešení vážnější problémy, než takovou hovadinu, že ať mi dají pokoj. Ostražití pánové už nerozuměli světu a smutně mi vrátili občanský průkaz.
Svou hyperaktivitou sice způsobili, že mi ujel přípoj do Znojma, ale moc mi to nevadilo, byl příjemný letní den, tak jsem si prohlédl městečko, dal jsem si vepřo-knedlo-zelo a pokračoval jsem v cestě dalším vlakem.
Více fotografií z té nezapomenutelné cesty najdete v mém albu. K jednomu snímku mi však chybí bližší informace:
Kde to je? © Helmut Böhme
Pozná někdo z místních, kde jsem fotil toho Sergeje? Musí to byt někde na cestě po trase Znojmo – Hrušovany nad Jevišovkou – Brno.
Úvodní snímek: Nádraží v Jemnici © Helmut Böhme
Súvisiace odkazy
Diskusia
