V minulém roce jsem navštívil po několika letech železnice v Maďarsku. Hlavním cílem byly letní jízdy legendy MÁV, motorové lokomotivy někdejší řady M 61 přezdívané nohabka. Dalším z cílů bylo projetí několika zdejších místních tratí. Maďarsko je většinou vnímáno, co by rovinatá země, kde kromě Budapešti a Balatonu není už moc ke zhlédnutí. Ještě je tak známý guláš, tokajské víno, nebo další speciality maďarské kuchyně.
Přes tento velmi zjednodušený náhled je však v této zemi co k vidění i z pohledu železničního fandy. Jednou z trochu opomíjených železničních zajímavostí jsou zdejší lokálky. V nedávné době hojně zdecimované rozsáhlým rušením a zavíráním, zbyla už jen pouhá torza, přesto některé zde žijí poměrně rozsáhlým provozem. Dříve hustá síť místních tratí se nachází v oblasti při slovenské hranici, v několika místech i napojených na slovenské tratě. Tou první je trať Vác – Balassagyarmat, o které se mluví jako o nejhezčí místní trati v Maďarsku. Opravdu, okolní krajina na větší části trati připomíná spíše Slovensko, než Maďarsko a vede mezi kopci Börzsönské vrchoviny. Trať překonává stoupání od Dunaje přes zdejší kopce a mezi zastávkami Szokolya a Berkenye se otáčí táhlou smyčkou o 180°.
Další táhlý oblouk je okolo městečka Nógrád (Novohrad), sídla stejnojmenné župy a jehož dominantou je zřícenina stejnojmenného hradu. Hrad patří mezi nejstarší na území Maďarska, první písemná zmínka je z roku 1108. V letech 1663 – 1685 se o něj vedly boje s Turky, kteří jej dobili, ale nakonec byli vyhnáni. Hrad však již nebyl po dobití zcela obnoven a za Rakócziho povstání v roce 1709 byl proměněn v ruinu. V současnosti je opravený hrad přístupný veřejnosti. Další stanicí je nádraží Diósjenő, odkud odbočovala lokálka do Romhány, dnes uzavřená. Ve stanici Drégelypalank dělají všechny vlaky úvrať. Trať odtud pokračovala dále, do 8 km vzdálených slovenských Šah. Tato trať byla postavena v roce 1891. Doprava zde byla zastavena již od roku 1945 (poprvé zastavená v roce 1918) a část trati byla snesena v roce 1963.
Několik let zde však probíhají snahy z obou stran hranic o opětovné obnovení železničního provozu, což by přineslo oživení zdejšího kraje a hlavně odlehčení kamionové dopravy na zdejším silničním přechodu. Pohraniční město Balassagyarmat (Balažské Ďarmoty), odděluje od Slovenska řeka Ipeľ. Za ní pak je obec Slovenské Ďarmoty, podstatně menší než Balassagyarmat. V létě 2013 probíhaly úpravy historického centra. V Balassagyarmatu se narodil Josef Dobrovský, zakladatel slavistiky v českých zemích. Zdejší nádraží je zde poměrně rozsáhlé, s menším depem, kde dnes kralují motorové vozy Bzmot, maďarská obdoba našich motorových vozů řady 810. V dopravních špičkách zde lze napočítat až 9 těchto motorových vozů na příchozích i výchozích vlacích.
Balassagyarmat, pomník s lokomotivou 377.092 © Pavel Stejskal
Vedle výpravní budovy stojí památník na zašlé časy parního provozu s typickou představitelkou maďarských lokálek – parní lokomotivou MÁV 377.092. Z Balassagyarmatu vycházejí kromě již zmíněné trati do Vácu další dvě tratě, jedna do stanice Aszód, ležící na hlavní trati Budapešť – Hatván, druhá do Ipolytamóc. Tato druhá trať vede opět v dohledu slovenské hranice. Před stanicí Nógrádszakál se k trati přidá kolej ze slovenského Velkého Krtíše. I když i zde už dlouhá léta nejezdí osobní vlaky, trať je pojížděna alespoň nákladními vlaky. Konečná stanice Ipolytamóc je i konečnou pro vlaky MÁV, trať sice pokračuje do slovenského Filakova, ale ani tam osobní doprava delší dobu nefunguje.
Letní projetí uvedených místních tratí při slovenské hranici vlastně naplánoval kamarád GlEx, se kterým jsme plánovali letní výlet původně do Rakouska. Ale právě článek na Vlaky.net o nasazení Nohabky na vlacích z Budapešti k Balatonu naše původní plány zcela změnil a zvolili jsme tratě a vlaky v Maďarsku. Z Vácu, kam jsme dorazili vlakem z Budapešti, po parném dni, stráveném focením na hlavní trati mezi Györem a Budapeští, jsme odjížděli skoro za tmy. Než jsme z Vácu odjeli, stihli jsme vyfotografovat parní lokomotivu MÁV 375.1029, která byla na pomníku vedle výpravní budovy. Dnes tam už nestojí, byla pro rekonstrukci nádraží odstěhována do města. Její nekompletnost a zcela bez označení byla způsobena přípravou k odvezení na nové místo.
Lokomotivy MÁV 375 jezdily i u nás, jako stroje řady ČSD 331.0. Naším cílem dne 15. 7. 2013 byla zastávka Berkenye. V její blízkosti jsme plánovali přežít noc, podle mapy, nedaleko od zastávky je les i rybník. Ale přímo na zastávce byla pumpa a tak po odjezdu vlaku jsme se zde v klidu umyli a smyli tak pot z horkého dne. Pak jsme rozložili karimatky a zalehli. Spalo se nám krásně, až nás ráno definitivně vzbudilo v dáli houknutí osobního vlaku. Bylo to jako poplach. Vyrazili jsme ze spacáků, každý na jiný směr. GlEx si vybral místo před zastávkou, já na konci nástupiště se skladištěm a starým nápisem zastávky. Pak se přiřítil osobní vlak směřující do Vácu, v jeho čele byl motorový vůz Bzmot 343.
Vlak do Vácu v čele s Bzmot 343 na zastávce Berkenye © Pavel Stejskal
Velice nás to potěšilo, neboť další z našich plánů, ale i toužebným přáním bylo vyfotit tento motor, který jezdí pod depem Balassagyarmat a je v retro nátěru. Téměř celé dopoledne jsme strávili v okolí zastávky Berkenye. V tomto úseku je poměrně silný provoz osobních vlaků, první spoje jezdí již poměrně brzy, rovněž poslední spoje jezdí ještě před půlnocí. Rozhodně alespoň zde je jízdní řád lépe postavený ve prospěch cestujících, než jsme zvyklí z našich tratí. Před polednem jsme se po kolejích pěšky přesunuli asi o 2 km dále ke stanici Nógrád. Zde jsme nejdříve u mechanické předzvěsti vyfotili motor Bzmot 313 a pak jsme se přesunuli k vjezdovému návěstidlu, kde jsme vyfotili znovu motor Bzmot 313, který se spolu s dalším vracel z Diósjenő do Vácu.
V obou případech jsme měli na obzoru zříceninu hradu Nógrád. Samotné nádraží Nógrád má 2 dopravní a jednu manipulační kolej. V současnosti však slouží pouze jako hláska a je obsazena jedním zaměstnancem, který kromě stavění návěstidel, obsluhuje závory k nedalekému silničnímu přejezdu a prodává jízdenky. Na památku jsme si také každý jízdenku zakoupili. Z Nógrádu jsme pokračovali vlakem dále do Balassagyarmatu. Ve stanici Diósjenő jsme měli křižovat s protijedoucím vlakem, ale nakonec se na protijedoucí vlak čekalo místo plánovaných 5 minut téměř 40 minut. Nám to nevadilo, v Balassagyarmatu jsme měli mít hodinu času. Protože i tento den bylo velmi teplé počasí, využili jsme čekání na protijedoucí vlak a občerstvili jsme se vychlazeným místním pivem.
Stanice je zde rozlehlejší, slouží zde výpravčí a na každém zhlaví jsou i výhybkářská stanoviště. Nakonec vlak z Balassagyarmatu dorazil, v čele byl znovu retro motor Bzmot 343. Trať byla volná a my pokračovali dále. Pak už za okny motoráčku přichází všednější krajina, podobná té, co známe z jiných oblastí Maďarska. Ale na obzoru se stále vypínají kopce nedalekého Slovenska. Při odjezdu ze stanice Nagyoroszi jsme zpozorovali vedle výpravní budovy malý skanzen, tvořený několika artefakty maďarských železnic. Největším předmětem je drezína na kuse kolejí. Dále zde je několik kilometrovníků, mechanické závory a vodní jeřáb, vše zřejmě soukromá sbírka obyvatele horního patra výpravní budovy.
Skanzen ve stanici Nagyoroszi © Pavel Stejskal
Náš vlak vedený motorem Bzmot 341 dorazil do stanice Drégelypalank. Zde všechny vlaky MÁV dělají úvrať, jak jsem již uvedl v úvodu, koleje sice pokračují dále, ale bez dopravy až na slovenské hranice k Šahám. Motorový vůz objíždí přípojný vůz a my využíváme k dokumentaci nádraží i našeho vlaku. Když bylo objetí přípojného vozu ukončeno, po zkoušce brzdy jsme pokračovali dále do Balassagyarmatu. I přes to, že jsme dorazili do Balassagyarmatu se zpožděním, stihli jsme zde ještě vyfotit nejen přítomné motorové vozy Bzmot, ale také pomník s parní lokomotivou MÁV 377.092. Pak jsme nasedli do sólo motoru Bzmot 329 a pokračovali jsme do Ipolytamóc.
Před stanicí Nógrádszakál se k naší trati připnula kolej ze slovenského Velkého Krtíše. I když i zde už dlouhá léta nejezdí osobní doprava, koleje jsou pojížděné alespoň nákladními vlaky. Náš vlak dorazil do konečné stanice Ipolytamóc. Motorový vůz Bzmot 329 se vrací zpět do Balassagyarmatu a my jsme měli několik minut na vyfotografování našeho motoru před výpravní budovou, kterým jsme se vrátili zpět do Balassagyarmatu. Zde jsme vyfotili rozjezd vlaků na všechny strany a pak nádraží na 2 hodiny osiřelo. Využili jsme času k návštěvě místního centra a nákupu zásob na další den. Dalším vlakem jsme pak odjeli do Aszódu. Zde již není krajina tolik zajímavá, ale i zde vlaky projíždějí mírnou pahorkatinou.
Většina stanic zde slouží ke křižování osobních vlaků a je obsazena výpravčími. V některých jsou stále mechanická návěstidla, další jsou zase vybaveny samovratnými výměnami. Mne zaujala skutečnost, že jsme projeli dlouhou trasu cca 170 km, na žádné ze stanic nestál jediný nákladní vůz. Asi ve dvou stanicích se sice nakládková místa tvářila, že zde probíhá nakládka, ale vozy nikde. Nákladní dopravu od MÁV převzala Rail Cargo Hungaria, dceřiná společnost ÖBB a zřejmě tím došlo k radikálnímu útlumu jednotlivých zásilek. Tento den kromě jediné lokomotivy v Balassagyarmatu (MÁV 438.029), která posunovala s přípojnými vozy, jsme další motorovou lokomotivu nefotili, ani neviděli.
Balassagyarmat, motorová lokomotiva MÁV 438.029 © Pavel Stejskal
Celý den se tedy nesl ve znamení motoráčků Bzmot. V Balassagyarmatu se tak v určitou chvíli sjelo až 9 motorů. Na všech zmíněných vedlejších tratích stále dominují v osobní dopravě již zmíněné motorové vozy Bzmot, dodané Vagónkou Studénka v letech 1977 – 84 v počtu 205 kusů. Původní motory Liaz byly nahrazené motory Rába MAN, ale celkově jak se zdá, motory Bzmot zde slouží ke spokojenosti provozovatele i přes modernizaci parku MÁV, ke kterému v současnosti dochází na maďarských železnicích. Ty maďarské jsou oproti těm našim původním vybavené lepšími sedačkami, záclonkami v oknech a větracími šachtami ve střeše. I vzhledově se oproti našim motorům nepatrně liší.
Další dopoledne jsme projeli další lokálku, tentokrát Debrecen – Görögszállás, s úvratí ve stanici Tiszalök. Také z Tiszalöku vedla lokálka do Ohat-Pusztakócs, dnes bez provozu. I zde jsme potkali pouze motorové vozy Bzmot. Tato lokálka není už tak zajímavá jako ty, které jsme projeli předchozí den. Na
výřezu mapy tratí MÁV (z roku 1988) jsou červeně vytečkované dnešní tratě MÁV bez osobní dopravy, modře vytečkované tratě, jsou ty, které jsem zde popisoval. Pozorný čtenář si jistě všimne červeně podtrženého názvu jedné ze stanic trati č. 89 Nyékládháza – Tiszapalkonya-Erőmű. Na mapě z roku 1988 je název stanice Leninváros, dnes se jmenuje Tiszaujváros. Toto jsem sem zařadil jen jako perličku, nijak to ale nesouvisí s mým popisem námi projetých tratí.
Zmíněné tratě u maďarsko-slovenské hranice mají v současnosti naději k dalšímu přežití. Na základě mezistátní smlouvy, nedávno podepsané premiéry obou zemí, mají Slovensko i Maďarsko zájem o větší propustnost hranic vybudováním až 50 nových přechodů. Tento krok dává naději, že by tak mohlo dojít v budoucnosti k otevření dnes neprovozovaných příhraničních tratí v této oblasti i k obnově trati z Drégelypalanku do Šah.
Úvodní snímek: Tiszalök, Bzmot 355 do Debrecenu a Bzmot 394 z Görögszállás © Pavel Stejskal