Taková (ne)normální služební cesta přes tři země

6.2.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Na služební cesty normálně jezdívají lidé ve služebním či zaměstnaneckém poměru. Ale cosi podobného může konec konců potrefit i důchodce, dobrovolně sloužícího tomuto internetovému magazínu, což se mi (a nejen mně) také čas od času přihází. Tentokrát mne povinnost k němu zavedla na koleje hned tří států, České republiky, Polska a Německa, do oblasti příznačně zvané Trojzemí.

Tu jsem navštívil v zastoupení redakce VLAKY.NET při příležitosti jisté zajímavé oficiální akce, o níž jsme na tomto místě už informovali. V diskusi k předmětné aktualitě jsem vyhrožoval, že bude následovat další a možná vlakofilně zajímavější reportáž o něčem docela jiném. I když tomu tak ve skutečnosti úplně přesně není, protože je založena na snímcích pořízených vzhledem k ústřednímu tématu toho putování sice víceméně navíc a vesměs náhodně, ale přece jen z části ve stejném prostředí. Nicméně jejich námětů využiji jako podkladu pro povídání o čemsi skutečně novém, co s předchozím článkem souvisí jen rámcově nebo nesouvisí vůbec.

Trasa Liberec - Seifhennersdorf na turistické mapě; zdroj: www.mapy.cz

Z předchozí mapky je zřejmé mé cestování přes Trojzemí do východní části Šluknovského výběžku, jehož východiskem byl Liberec. Tam jsem přibyl ze svého sídelního města na soutoku Labe a Orlice vzhledem potřebám oné akce o dvě hodiny dříve, ale nic jiného mi nezbylo, jestliže jsem nechtěl vzhledem k možnému zpoždění rychlíku Pardubice - Liberec a příliš těsné přestupové vazbě na osobák do Seifhennersdorfu riskovat, že na ni dorazím s křížkem po funuse. Tak jsem si během předchozí noci postele příliš neužil a 24. ledna se už kolem páté hodiny ranní nacházel na královéhradeckém hlavním nádraží, abych vyčkal na kýžený spoj.

843.018-3 v čele R 1276 Pardubice hl.n. - Liberec přijel do Hradce Králové jen s minutou
zpoždění © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ten pak uháněl ještě temnou krajinou bez jakýchkoliv problémů až do Železného Brodu, kde musel vyčkat opožděného přípoje z Tanvaldu, takže sám nabral téměř desetiminutové zpoždění, které se na zbývající trase do cílové stanice podařilo eliminovat pouze z části. Cestou jsem měl dostatek času na přemýšlení, mimo jiné o osudech vlaků, jezdících dnes na lince D 24. České dráhy ji obsluhují od 10.12.2006 na základě každoročně aktualizované smlouvy, jejíž desetiletá platnost v dohledné době vyprší. Vzdor pozdní snaze exministra Žáka a dík liknavosti jeho předchůdců vypsání soutěže o tyto spoje už nelze stihnout a je třeba zvolit řešení jiné.

Některé spoje linky D 24 jezdí z Liberce v pátek posílené, zde R 1267 s 843.009-2
na postrku a 843.015-9 v čele © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ač těch vlaků využívám relativně často, činím tak zpravidla jen v úseku Hradec Králové - Železný Brod (nedávno kvůli události v Kořenově, z jejíž návštěvy také vznikla reportáž následná). Do jejich severní koncové stanice jsem zavítal naposledy 24.10.2010, ale zato za účelem tématicky bezprostředně souvisejícím s tímto článkem, jak naznačuje sám název tehdejší reportáže. Za tu poměrně dlouhou dobu se na libereckém nádraží leccos změnilo a já jsem se to vše nové snažil zvěčnit. Ač se tak obvykle snažím činit povýtce systematicky, tentokrát jsem se musel zcela podřídit panujícímu provozu a věci nehybné zachycovat jen v pauzách jeho ruchu.

Dvě novinky na jednom snímku: Os 20908 VBG Liberec - Rybniště u nového 5. nástupiště
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Dlužno dodat, že ten byl naštěstí (z jiného pohledu však naneštěstí) omezen dlouhodobou výlukou na trati č. 086, jež vzdor původně ne až tak pesimistickým předpovědím stále trvá a provoz včetně nezbytné náhradní autobusové dopravy je organizován podle výlukového jízdního řádu. Ostatně na této trati Liberecký kraj žádné vlaky ani neobjednal, jak uvedla tisková zpráva ČD, takže jsem přišel jen o státem dotované rychlíky. A měl jsem tak více času na dokumentování třeba nové podoby 5. nástupiště, která vznikla jako součást realizace mezinárodního projektu LUBAHN, slavnostně zahájené dne 18.9.2013 a obdobně ukončené dne 27.11.2013.

„Žitavský“ konec nového 5. nástupiště © PhDr. Zbyněk Zlinský

S tímto projektem nedílně souvisí novinka poněkud starší, ale mnou na vlastní oči ještě nespatřená - změna dopravce na trati č. 089, k níž došlo s počátkem platnosti jízdního řádu na období 2010/2011. Tím se na základě úmluvy ze dne 31.1.2008 a následného výběrového řízení stala společnost Vogtlandbahn (dnes ve vlastnictví italského národního dopravce), provozující vlaky na lince Liberec - Zittau - Varnsdorf - Rybniště/Seifhennersdorf pod obchodním názvem Trilex. A pod týmž označením se jejich dopravce prezentuje samostatně na internetu. Vlaky jsou vedeny motorovými jednotkami Siemens Desiro Classic, případně také RegioSprinter.

„RegioSprinter“ VT 46 přijel do Liberce jako Os 20907 ze Seifhennersdorfu
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Novinkou pro mne byl nakonec také už konečně zcela hotový příjezdový (jižní) podchod, jehož prodlouženou podobu jsem sice mohl spatřit při své cestě do Liberce krátce po jeho otevření, ale nalezl jsem jej ve stavu ještě nevábném, jak jsem si povzdechl v reportáži z 25.2.2009. Bohužel jsem neměl dostatek času k tomu, abych jej prošel celý, protože za mého pobytu pod zemí mi mohlo uniknout cosi zajímavého na ní. Snažil jsem se zachytit vše to, co se od mé už zmíněné předchozí návštěvy v provozu libereckého nádraží změnilo. A k takovým jevům patřilo jistě také nasazení motorových vozů řady 840, z nichž první zde přivítali dne 4.11.2011.

840.009-5 + 840.003-8 jako Os 16229 Liberec - Harrachov, vlevo KSP 411S č. 59 a
740.508-7 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Sice jsem onen výše odkázaný článek zplodil já sám, ale předmětné slavnosti jsem přítomen osobně nebyl (na rozdíl od autora připojených snímků) a liberecké štádlery jsem doposud viděl, fotografoval a dokonce užíval leckde jinde, jen ne právě v Liberci. Nyní jsem měl možnost tento nedostatek napravit a, jak ukazuje předchozí snímek, spolu s tím zachytit také cosi jinak zajímavého. Zajímavé ostatně byly také některé výkony takříkajíc tradiční, třeba praktická realizace oběhu motorových vozů řady 843 a příslušných vozů nehnaných, kdy přijíždějící vlak najel bezprostředně na soupravu chystanou k odjezdu a usnadnil tak proces posunu.

843.018-3 přivezl R 1276 z Pardubic a najel na vůz 21-29 335-6 pro Os 5405 do Staré Paky
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nehodlám popisovat vše, co jsem v Liberci toho dopoledne (a také při odpoledním návratu) zažil, větší výpovědní hodnotu v tomto směru jistě mají fotografie v připojené galerii. Jen dodám, že vzdor možná až příliš zimnímu počasí jsem neměl čas promrznout ani se nudit - vlastně jsem se vůbec nezastavil. A čas do odjezdu dalšího spoje ubíhal poměrně rychle a téměř nepozorovaně, takže jsem si jej musel hlídat, abych ten pro mne klíčový vlak neprošvihl. Zvláště, když většina vozidel Trilexu má na libereckém nádraží plánovány ostré obraty, postačující právě tak na výměnu cestujících. Nejinak tomu bylo v tomto konkrétním případě.

VT 22 přijíždí jako Os 20909 z Rybniště a odjede na 20910 do Seifhennersdorfu, vlevo
odstavená VT 46 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Desiro VT 22, sestávající z vozů 642.322-1 a 642.822-0 a pojmenované Stadt Plauen (Město Plavno), má zjevně už cosi za sebou, byť zvenčí vypadá slušně. Podle seznamu vozidel VBG bylo vyrobeno roku 2002 pod výrobními čísly 93139 a 93140. Jeho věk se sice neprojevoval na výkonu či chodových vlastnostech, ale prosezené sedačky či skřípot přechodového měchu o té letitosti cosi vypovídaly. Bohužel jsem neměl možnost srovnání s vozidlem jiným, neboť jsem tímto pak absolvoval i jízdu zpáteční. Cesta k pohraniční stanici v Hrádku nad Nisou ubíhala čile, ale v ní jsme se na asi 10 minut zasekli kvůli křižování s protijedoucím vlakem.

VT 07 jako Os 20911 Seifhennersdorf - Liberec v Hrádku nad Nisou © PhDr. Zbyněk Zlinský

Čilost vlaku se stala minulostí po přejetí česko-polské státní hranice, neboť následující peážní úsek na trati č. 089 po hranici polsko-německou od mé poslední cesty nedoznal žádného vylepšení (snad krom zlikvidování té nejvíce ohrožující vegetace podél kolejí) a je tak ve stále zoufalejším stavu. Příslušná dohoda o průvozní dopravě sice praví, že Polské státní dráhy jsou povinny vlastními prostředky udržovat úsek železniční trati i železniční zařízení, které slouží průvozní dopravě, v takovém stavu, aby byla zajištěna řádná a bezpečná doprava, ale skutek utek - i když už řadu let se čas od času objeví zpráva slibná, jako ta dnes už téměř sedm let stará.

Porajówským domorodcům ochranné pásmo dráhy nic neřiká (foto z Os 20910)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

I když předchozí snímek je zářným příkladem toho, jak špatně se z Desira fotografuje, zvláště za nevalných světelných podmínek, ve svém dokumentačním díle jsem cestou nepolevoval a pořídil i nějaké fotografie kvalitnější, jak uvidíte v galerii. Ostatně pomalá jízda, která trvala také od hraničního viaduktu do stanice Zittau a pak celým jejím z větší části vegetací postupně pohlcovaným kolejištěm, mému počínání naopak nahrávala. Rychlost vlaku se zvýšila jen v opraveném úseku hlavní trati, ale po odbočení ve stanici Mittelherwigsdorf opět poklesla, až do návratu vlaku na koleje SŽDC před Varnsdorfem. A až do cíle cesty byla už normální.

V Seifhennersdorfu funkční trať končí kousek před nádražím © PhDr. Zbyněk Zlinský

Následující slavnostní dění na nové zastávce Varnsdorf-pivovar Kocour a v pivovaru samotném už podrobně popsala předchozí reportáž, takže se přes ně přeneseme a vrátíme se do děje až po odjezdu Os 20965 ze zmíněné zastávky, jehož souprava (tedy ve skutečnosti už nám známá jednotka VT 22) v rozporu s jízdním řádem ze stanice Varnsdorf pokračovala přímo do Liberce. Také při zpáteční cestě jsem se místy pokoušel o dokumentaci okolí trati na území Německa a Polska, tentokrát na její opačné straně. V Zittau jsem dokonce vyběhl na někdejší pohraničníky a celníky střežené „české nástupiště“, abych pořídil aspoň dva slušné snímky.

Dávný hraniční přechod na nástupišti 1a v Zittau zůstal © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ty předchozí i následné samozřejmě kvalitou příliš neoplývají, ale jakousi výpovědní hodnotu nepochybně, alespoň podle mého názoru, mají. Krom stále více zarostlého kolejiště a zdevastovaných nádražních objektů jsem zachytil i věci pro mne nové. Tak jsem už na polském území objevil pozůstatky čehosi, v čemž pátraní na internetu odhalilo zrušenou vlečku ze stejně tak zrušené výhybny Pojarów do areálu dnešní psychiatrické léčebny. Ve výhybně Porajów byly v sedmdesátých letech sneseny výhybky a následně i kolej včetně vlečky do areálu nedalekého zdravotnického zařízení, píše se na toto téma třeba v už jednou zde odkázaném článku o trati.

Mým posledním dokumentačním počinem ve vlaku Trilexu byl pokus o zachycení cedule označující vstup na území České republiky, nacházející se za můstkem přes hraniční Oldřichovský potok, který se mi zdařil jen částečně. Také proto, že Desiro v tom místě už opět zrychlovalo, aby nakonec do Liberce dorazilo v souladu s jízdním řádem. Což mi však bylo celkem jedno, neboť na přestup jsem měl něco málo přes hodinu, což mi umožnilo pokračovat v ráno započatém dokumentačním díle. Vzhledem k tomu, že provoz během oněch šedesáti minut nebyl nijak omračující, došlo také na některé objekty trvalejší povahy, které tak k novinkám nepatřily.

Během svého fotografického konání jsme průběžně vyhlížel soupravu svého vlaku k domovu, odhodlán v ní zaujmout místo co nejdříve v obavě, že v té páteční době se brzy zaplní. Vlak se však stále u příslušného nástupiště neobjevoval, ale zjevně na něj nečekaly ani žádné davy cestujících. Když byly vozy přistaveny, hrnuly se do nich jen pracovnice úklidového servisu, aby je připravily k jízdě. Což učinily vcelku rychle a já se mohl usadit na svém oblíbeném místě v motorovém voze. Docela rád, protože jsem toho v posledních hodinách moc nenaseděl. Dlužno dodat už jen tolik, že předpokládaný nával cestujících se nekonal.

Zpáteční cesta k domovu byla prosta čehokoliv zajímavého nebo rušivého. V klidu jsme tak mohl začít snovat reportáž o slavnostním otevření první soukromé zastávky na naší veřejné železniční síti. A v souvislosti s tím přemítat také o při té příležitosti prezentovaných projektech, které se zdají nejen zajímavé, ale také přínosné. Jenže jejich devastující srážka s realitou naší společnosti se zdá být neodvratná - stejně jako tomu bylo v několika případech, o nichž jsem se v končícím textu zmínil. Jak se říká, pesimista je životem poučený optimista, a to platí i v mém případě. Už dávno jsem ztratil schopnost dívat se na svět růžovými brýlemi.