Týniště nad Orlicí a jeho tři tratě

6.3.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Nádraží na křižovatce tratí číslo 020, 021 a 026 čeká modernizace. Sice už řadu let a její provedení od března 2014 do června 2015 je možná jen dalším z mnoha slibů, které na toto téma z úst odpovědných činitelů zazněly, nicméně zachytit stávající podobu týnišťské železniční stanice a provozu v ní není jistě na škodu. Tak jsme alespoň uvažovali v prvotní fázi přípravy tohoto příspěvku.

Ta spočívala v rozhodnutí o reportážní návštěvě potenciálního místa činu, k němuž nás inspirovala zpráva regionálního plátku, který na sklonku minulého roku uvedl i ono výše zmíněné časové rozpětí rekonstrukce, hrozící už svým startem: V Týništi se vlakem necestuje nijak lehce, situace se možná konečně zlepší. Týnišťské nádraží totiž již několik let čeká na svou rekonstrukci, zatím se stále neuskutečnila. Během posledních několika měsíců se však projekt dává opět do pohybu. Správa železničních dopravních cest má v plánu začít s projektem již v březnu příštího roku, napsal (s chybným výkladem zkratky SŽDC) Rychnovský deník dne 20.12.2013.

Železniční stanice Týniště nad Orlicí na fotomapě; zdroj: www.mapy.cz

Dlužno dodat, že ten opatrně optimisticky laděný článek už neměl svého následovníka a projekt nebyl (a ještě 6.3.2014 stále není) k nalezení na portálu SŽDC ani v přehledu staveb, ani mezi uzavřenými obchodními smlouvami. V čem by měla přestavba stanice Týniště nad Orlicí spočívat, to se můžeme v základních rysech z veřejně dostupných zdrojů dovědět třeba na stránce zpracovatele přípravné projektové dokumentace, holdingu enteria a.s. Podrobnější popis stavby uvádí příslušné oznámení o hodnocení vlivů na životní prostředí, byť už staršího data. Záměr se stal také tématem několika absolventských prací, z nichž jednu nabízím k prohlédnutí.

Cílem projektu je zamezit pohybu cestujících v kolejišti © PhDr. Zbyněk Zlinský

Nejnovější informace pak najdeme ve veřejných zakázkách, kde se dovíme nejen to, že SŽDC přijímá nabídky na realizaci stavby do 21.3.2014, ale také její náplň: Stavební činnost bude zahrnovat: vybudování dvou ostrovních a jednoho jednostranného nástupiště, vybudování podchodu pro cestující včetně výtahů pro imobilní, zastřešení části nových nástupišť, související rekonstrukci železničního spodku a svršku, rekonstrukci sdělovacího zařízení a vytvoření nového infosystému pro cestující, vyvolanou rekonstrukci trakčního vedení, vyvolanou rekonstrukci staničního zabezpečovacího zařízení. Předpokládaná cena bez DPH činí 166 093 000,- Kč.

Modernizace se nedotkne okolí výpravní budovy, které nedávno město upravilo
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Shrneme-li všechny předchozí informace, můžeme konstatovat, že peronizace týnišťského nádraží sice v tomto měsíci zahájena nebude, ale rozhodně se k ní vážně schyluje. Naše dokumentační cesta tudíž nebyla ani zbytečná, ani příliš předčasná. A po té přehršli suchých, ale nezbytných údajů v úvodu článku mohu přejít k jeho reportážnímu pokračování. Pokud jsem se v předchozích odstavcích párkrát vyjádřil v první osobě množného čísla, nešlo o plural maiestaticus, ale vyjádření skutečnosti, že jsem Týniště nad Orlicí nenavštívil sám, ale ve společnosti svého častého souputníka, přítele Karla, obohacujícího mé reportáže pohyblivými obrázky.

Týniště nad Orlicí, díl první © Karel Furiš

Na místo našich dokumentačních aktivit jsme se dne 22.2.2014 sjeli z opačných směrů dnešní trati číslo 020, jež původně takto trasována nebyla. (Což ostatně platí i o zbývajících dvou tratích, které dnes z Týniště nad Orlicí vycházejí - ve směru na Letohrad i k Náchodu a dál do Otovic). Já jsem přijel o něco dřív vlakem 5623 Hradec Králové hl.n. - Choceň, Karel finalizoval svou pouť z Ostravy prostřednictvím Sp 1870 Choceň - Náchod. Do jeho příjezdu jsem měl na své paměťové kartě už něco záběrů z provozu a také téměř kompletní dokumentaci výpravní budovy a jejího okolí. V době Karlova příjezdu jsem však žádnou radost zrovna nepociťoval.

Autor řeší za pochodu problém selhání svého přístroje © Karel Furiš

Byl jsem zrovna tak nějak zasekaný - prakticky v téže chvíli se mi zasekl nejen objektiv, ale také zip (spisovně zdrhovadlo) mé zánovní bundy. Když mne z ní Karel pomohl vyprostit se, hned mi to lépe myslelo a zvládl jsem i banální záležitost optickou. Pak jsme se už v obvyklé družné náladě začali věnovat svým úkolům. Plán byl jednoduchý - obejít celé nádraží. Zvolili jsme směr souhlasný s pohybem hodinových ručiček a od výpravní budovy vyrazili k třebechovickobolehošťskému zhlaví, dílem mezi odstavnými kolejemi, dílem po straně kolejí dopravních. Mezi tím jsme se snažili zachytit také cosi z provozu a Karel se vydal i na „inspekci“ stavědla 2.

Interiér stavědla 2 © Karel Furiš

Naši okružní pouť nebudu podrobně komentovat (snímky v připojené galerii jsou jistě dostatečně výmluvné), slovně zvýrazním jen některé její významnější body. K nim patří mj. skutečnost, že jsme v zajetí čehosi jiného minuli napojení první z místních vleček do stanice, na což jsem přišel až po návratu domů. A následně se rozhodl pro o týden pozdější návrat na místo svého pochybení, abych je nejen napravil, ale shromáždil dostatek materiálu pro samostatný článek o týnišťských vlečkách. Podobně se nám podařilo projít bez povšimnutí kolem koleje s prohlídkovým kanálem, jež byla tehdy prázdná. O týden později jsem ji zachytil obsazenou:

Kolej 2c s prohlídkovým kanálem a stroji 742.185-2 a 742.390-8 © PhDr. Zbyněk Zlinský

O to více jsme si všímali pro účely správy dopravní cesty vyčleněných kolejí, které jevili známky nedávného odstranění vegetace a dílčích oprav, snad nikoliv bez souvislosti s jejich využitím při plánované rekonstrukci stanice. A ovšem také provozu, který probíhal na dohled od míst našeho momentálního výskytu. Neměli jsme sice v úmyslu přijíždějící a odjíždějící vlaky zaznamenávat nějak systematicky (nakonec jejich skladba až na vzácné případy nijak pestrá nebyla), nicméně v jednom případě jsme učinili výjimku. Když už jsme dokráčeli za zhlaví směr Třebechovice pod Orebem a Bolehošť, neodolali jsme možnosti pořídit pár „traťovek“.

Os 5147 Náchod - Doudleby nad Orlicí projíždí kolem bývalého Elitexu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pro cestu na zhlaví opačné jsme zvolili nákladovou stranu kolejiště, což bylo pochopitelně řešení přitažlivé zejména pro Karla, bývalého posunovače. Chybkou bylo snad jen to, že jeho místní profesní kolegové dopolední díl své práce právě pomalu končili a kocouři se ukládali k zaslouženému polednímu odpočinku. Ale i přes to si to Karel „užíval“ (jak dnes říkají nejen seriálové postavy americké provenience). Když jsme se blížili k častolovickoborohrádeckému zhlaví a stavědlu 1, taktovaná osobní doprava nám opět poslala před objektivy něco přijíždějících a odjíždějících vlaků, což bylo spíš momentálně osvěžující než naše archivy trvale obohacující.

Karel filmuje odjezd Sp 1953 Hradec Králové hl.n. - Letohrad © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsme učinili „objev“ podchodu pod kolejištěm v ulici T.G.Masaryka (o němž jsme do té doby neměli potuchy), věnovali jsme pozornost také opodál stojící stavbě mnohem nápadnější a už zcela neželezniční - vodárenské věži z roku 1926. U ní už poněkud uondaný Karel zůstal, zatímco já jsem se podjal úkolu zdokumentovat rozbíhající se tratě směrem k Borohrádku (Chocni) a častolovicím (Letohradu). Ve směru té první jsem měl příležitost zachytit také další traťovácké koleje, ale už mi chyběly síly, abych došel až ke vjezdovému návěstidlu (což jsem opět napravil o týden později). To je na trati druhé naštěstí mnohem blíže nádraží.

Vjezdové návěstidlo trati od Častolovic, vlevo trať od Borohrádku © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pak jsme se vraceli už dopravně příliš nevyužívaným komerčním obvodem k výpravní budově. Při té cestě Karel vyplašil „zajíce staničního“, který se tak přiřadil k předchozím zvířecím úlovkům - po ranní kočce u budovy provozního pracoviště ČD Cargu a kohouta se slepicemi poblíž stavědla 2. Dlužno dodat, že onen zástupce divé fauny nebyl zdaleka ochoten mi pózovat, jak ochotně učinily jeho protějšky domestikované. Pak už jsme se uchýlili do vestibulu výpravní budovy, abychom si odpočinuli a pomalu se přichystali k návratu domů. Abychom se nenudili, vyslal nám jakýsi klient poolu CZ LOKO do zorného pole dvojici rekokocourů.

Vzhledem k tomu, že jsme měli (alespoň podle našeho tehdejšího, ne zcela pravdivého přesvědčení) odmakáno, Karel se rozhodl k odjezdu nejbližším vhodným spojem. Tím byl Sp 1873 Náchod - Choceň, který jel dokonce ve stejném složení, jako měl vlak, jímž do Týniště nad Orlicí přijel. Já jsem naše dočasné sobotní působiště opustil asi o půl hodiny později, soupravou Os 5626 Choceň - Hradec Králové, která se svým složením od té ranní naopak lišila. I když jsme se s Karlem rozloučili a vzdalovali se od sebe, něco nám přitom zůstalo společné - spokojenost s plodně a vcelku příjemně prožitým dnem. I když trochu únavným.

Moje spokojenost neměla, jak už jsem se zmínil výše, dlouhého trvání. Mrzelo mne, že jsem nedokázal při jedné návštěvě Týniště nad Orlicí zachytit vše, co jsem původně považoval za potřebné. S odstupem času jsem ovšem uznal, že tvrzení o dvou stranách téže mince či moudro „všechno špatné je pro něco dobré“ mají cosi do sebe. A naplánoval jsem si, tentokrát už promyšleněji, návrat na místo činu o týden později, Ale to už byl jiný příběh, který si také nenechám pro sebe. Téma dnešní pak uzavřu přáním, aby se Týniště nad Orlicí konečně dočkalo modernizovaného nádraží. A druhou částí videa, které na tom stávajícím pořídil přítel Karel: