Den železnice aneb Památka zesnulých

Ta ovšem platí (alespoň jsem doufal, že se situace nezměnila) vždy, takže důvodem mého letošní rozhodnutí pro Den železnice v České Třebové kombinovaný s uctěním Památky zesnulých železničních vozidel byla hlavně skutečnost, že jsem tuto železničně zajímavou lokalitu v poslední době zanedbával a naposledy ji za obdobným účelem navštívil už před čtyřmi lety. Program regionálních oslav v Pardubickém kraji, plánovaných na 20. září 2014, byl sice obecně trochu chudší, než v roce 2010, ale to omezení se netýkalo dění v jejich centru, jak mne přesvědčilo nahlédnutí do příslušné tiskové zprávy ČD a propagačního letáku akce:

Propagační leták ČD (po kliknutí do náhledu se otevře celý ve formátu PDF)

K tomu všemu jsem doufal, že se v České Třebové setkám s některými přáteli, i když napevno jsem se dohodl jen s kolegou Karlem. Ve stádiu příprav se nad úspěchem našeho setkání vznášelo nebezpečí jediné, v podobě temných mračen, věštěných mediálními rosničkami. Ty ještě v předvečer akce pro oblast jejího konání strašily naprosto jistým deštěm, ale v sobotu časně ráno jeho pravděpodobnost snížily na „pouhých“ 60 %. Nakonec naštěstí ani takto zmírněná nepříznivá předpověď nevyšla a výlet jsem prožil bez nadbytečné hydratace. Ale vraťme se na jeho počátek, k odjezdu z ještě temného královéhradeckého hlavního nádraží.

Os 6227 Hradec Králové hl.n. - Pardubice hl.n. ve výchozí stanici © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ačkoliv jsem mohl vyrazit později, rozhodl jsem se zachytit samotný začátek oslav, plánovaný na 8. hodinu ranní, a tak mi nezbylo než své sídelní město opustit téměř o dvě hodiny dříve. A že jsem na druhou stranu příliš nespěchal, sestavil jsem si jízdní řád s poněkud delším pobytem v Pardubicích, než bylo nezbytně třeba, a pokračoval odtud nikoliv nejtěsnějším přípojem, ale až přímo z pardubického hlavního nádraží vyjíždějícím R 861 Josef Václav Myslbek. Což mi krom jiných výhod vyneslo i možnost pořídit si pár snímků s tématem mé cesty nesouvisejících. A ovšem také v klidu zachytit, jak je mým zvykem, „mašinku, co mne vezla“.

362.019-2 v čele R 861 „Josef Václav Myslbek“ Pardubice hl.n. - Brno hl.n.
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Cesta sama pak proběhla bez potíží i nějakých zvláštních příhod a v jejím cíli jsem podle svého plánu zdokumentoval nejprve naplnění a posléze i odjezd prvního obvyklého a jako vždy zdarma provozovaného spoje do depa. Proti minulosti nebyl veden historickou Kačenkou 310.922, jejíž druhý život (aspoň na nějakou dobu) dne 29.7.2011 neslavně skončil v Jihlavě, ale novodobou motorovou jednotkou Regionova inventárního čísla 084. Což vlakofilní veřejnosti zjevně nikterak nevadilo a její dva vozy zaplnila až po samou hranici jejich kapacity. Co vláčku scházelo na romantice, to vyrovnal svou provozní obratností, jak se vyjevilo později.

914.084-9/814.084-0 v roli prvního vláčku do českotřebovského depa © PhDr. Zbyněk Zlinský

Poté jsem šel vyhlížet přítele Karla, kterého měl z Ostravy přivézt IC 540 Hutník Třinec - Praha hl.n. Vlak přijel, ale Karla jsem jen zahlédl u jeho čela a pak se mi ztratil. Tak jsem se šel raději podívat do odbavovací haly, jak se tam projevuje Den železnice. Zprvu to vypadalo, že nijak – žádný informační stánek našeho státního dopravce ani prodejní pultík nějakého soukromého obchodníka. Až za nějakou dobu byla sejmuta plachta, kryjící sortiment sice rozličný, ale aspoň přítomností „magnetických vláčků“ se k tématu dne vztahující. A chvíli poté byla instalována také informační „přepážka“ ČD, byť jen v jakési spíš zkarikované podobě.

Samoobslužný propagační stánek ČD se objevil poněkud pozdě © PhDr. Zbyněk Zlinský

Z mé dokumentační činnosti mne krátce vytrhl konečně se objevivší Karel se sdělením, že jde číhat na ČD railjet. Ten jsem nakonec v pohodě zastihl také, když měl jakési drobné provozní problémy při odjezdu na EC 73 Smetana Praha hl.n. - Wiener Neustadt Hbf. Předpokládal jsem, že se s Karlem konečně vydáme do centra dění, ale on mou výzvu k pochodu směr depo oslyšel a hodlal se svými mladými kamarády (jistě zábavnějšími, než senilák mého typu) setrvat ve stanici až do odjezdu příštího vláčku, tedy do hodiny deváté. Já jsem takto mrhat vzácným časem nehodlal a vykročil vstříc zajímavějším zážitkům. Jeden se mi naskytl vzápětí.

186.183-0 Rpool v barvách METRANS při posunu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem pár snímků posunující moderní lokomotivy typu TRAXX F140MS soukromé společnosti při další pouti vyvážil několika záběry postávajících obstarožních uhelek a hrbatých dopravce státního, dosáhl jsem posléze začátku depa v místě jednoho ze zákoutí hřbitova kolejových vozidel, v němž jsou „pochovány“ mimo jiné obě prototypové jednotky řady 470, které stále čekají na svůj konečný osud, zřejmě v podobě „kremace“. Od mé poslední návštěvy obě posílily podobu opravňující přezdívku kraken, původně příslušející jen jedné z nich pro její ohyzdný oloupaný zjev. Dnes jsou ohyzdné obě, ale díky sprejerům.

Na voze 470.004-3 trénoval nějaký „nadějný“ designér © Karel Furiš

Což je poněkud zarážející, když varování na dočasném ohrazení plochy tvrdilo, že je Prostor střežen kamerovým systémem se záznamem. Buďto šlo o tvrzení klamavé, nebo skutečnost, že kdosi plýtvá nesporně drahými barvami na krášlení už víceméně bezcenných vozidel, nikoho zainteresovaného nevzrušuje. Já jsem o tom na místě neměl čas přemýšlet, protože mne zcela pohltil neuvěřitelný jev – na jinak liduprosté ploše se z čista jasna objevil kamarád Jirka, který sice svou možnou přítomnost avizoval, ale na setkání jsme se nijak nedomluvili. On už měl nafoceno a pomalu uvažoval o tom, co podnikne dál. Nakonec mne kus doprovodil.

Kde se vzal, tu se vzal, Jirka Řechka mi kráčí v ústrety © PhDr. Zbyněk Zlinský

Z toho všeho, co program v depu nabízel, jsem si jako první bod stanovil výstavu vozidel na paprscích malé točny. Nemá smysl jednotlivé exponáty popisovat, jejich snímky i s příslušnými popisky najdete v připojené galerii fotografií. Zmíním se jen o skutečnosti, že zatímco náš národní dopravce se pochlubil především svými moderními přírůstky, nemalou část strojů historických vystavoval soukromník, který je na místo dopravil ve společnosti svého salonního vozu. Ing. Vladimír Kříž je sice v seznamu držitelů drážních vozidel uveden jako fyzická osoba, ale vozidla nedávno vložil do své firmy, jak dokládá veřejně dostupná listina.

Jedním z vozidel Ing. Kříže je stroj 735.502-7 (T 466.0502) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem dokumentačně obešel všechna vystavená vozidla a přitom si všímal i v okolí probíhajících dějů, zamířil jsem do budovy známé pod zkratkou UTK (učebně-technický kabinet), kde byly, krom trvale instalované výbavy, k dispozici nejen další obvyklé atrakce v podobě výstavy modelových kolejišť a několika prodejních stánků s různorodou nabídkou, ale také výstava fotografií českotřebovského Klubu fotičů, mezi nimiž nechyběly ani snímky našeho místního reportéra. Jeho kolegové si už pospíšili s vlastní reportáží. Než pokročíme s touto naší, znovu si po čtyřech letech přiblížíme místo děje, kvůli lepší orientaci v textu i v galerii:

Železniční stanice a PJ ČD Česká Třebová na fotomapě; zdroj: wikimapia.org

Dalším bodem mého zájmu se stala velká rotunda, jako vždy přístupná návštěvníkům ve stavu téměř provozním. Na parscích její točny vévodily dva polonizované stroje řady 163, krom jiného ukazující dvě rozdílné varianty korporátního nátěru ČD. A cosi zajímavého se našlo i v jednotlivých stáních rotundy, jak se můžete přesvědčit nahlédnutím do příslušné sekce připojené fotogalerie, která začíná na konci její čtvrté strany. Z rotundy je to pár kroků do správkárny, která rovněž nabízela nějaký ten objekt k zachycení, i když tentokrát nešlo o plný provoz, jako tomu bývalo v minulosti. I tak mohl být návštěvník s „otevřenými dveřmi“ spokojen.

163.243-9 ve správkárně © Karel Furiš

A když jsem měl takto živou současnost naší železnice zmapovánu, mohl jsem obrátit svou pozornost k její už mrtvé minulosti a vydat se na železniční hřbitov, tedy na jeho hlavní část. Tam, kam jsem já (a zástupy dalších lidiček kolejnicí praštěných) zamířil po svých, lid obecný se vesměs jen vozil. Jako v minulosti, i letos se do chmurných končin depa vydávaly speciální vlaky – od budovy UTK vyjížděla lokomotiva řady 111 v roli elektrického vozu a z nástupiště pod malou točnou souprava motorové lokomotivy 1435 BN 60-3566 s „vyhlídkovým vozem“ Np 322994. Oblíbený „drezínovláček“ s vozíkem Vm T 14/52 letos zůstal v rotundě.

„Lenka“ před odjezdem na postrku hřbitovního vláčku © PhDr. Zbyněk Zlinský

Velký hřbitov byl kdysi plný lokomotiv, jejichž skladba se v čase měnila, jak také zaznamenala média. Nyní tam převládají vozidla nehnaná, mezi nimiž je tu a tam ukryt nějaký ten kocour nebo zamračená. Výjimku tvoří souvislá kolona krokodýlů hned u vstupu, která je ostatně také dobře viditelná i z vlaku a naopak v hloubi plochy se skrývající pětice brejlovců. Ta unikla mé pozornosti docela, takže jsem mohl být vděčen za to, že ji zaznamenal aspoň samostatně se pohybující přítel Karel. Mne totiž zaujalo a jiným směrem odvedlo cosi jiného, neboť pátrání po jednotlivých zajímavostech bylo mnohdy složité a cesta k nim pak fyzicky namáhavá.

V džungli se ukrývá 749.102-0, jejíž označení nebude snadné určit © Karel Furiš

A to pomíjím šplhání na stanoviště při hledání, někdy marném, označení jinak anonymního stroje, které na lépe přístupných místech už často dávno není, ani v náhradní podobě, při odevzdání na hřbitov od původního provozovatele bezpodmínečně požadované. Část té identifikační anabáze jsem absolvoval s náhodným souputníkem z Brna, což se ukázalo jako výhodné – víc očí víc vidí. Podobnou zásadou se řídili i dva (zřejmě) modeláři, které jsem pozoroval při krátkém odpočinku už na konci hřbitova, jak podrobně dokumentují detaily jakýchsi prastarých vagónů, které je zaujaly. Pln obdivu k nim jsem pokračoval ve své pouti areálem depa.

Část exponátů na paprscích malé točny © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vlastně jsem jej hodlal už opustit, stejně jako činily zástupy dalších návštěvníků, které se valily k nástupišti vlaků, pendlujících mezi železniční stanicí a depem, protože se blížil odjezd jednoho z nich. Přijel tentokrát v podobě dvojice jednotek Regionova, jejichž kapacita však málem všechny zájemce o jízdu neuspokojila a ti poslední se jen těžko cpali do nástupních prostorů. Když jsem ten přecpaný spoj vyprovodil svým zrakem i objektivem, pokračoval jsem v chůzi po téže trase, jíž jsem před pár hodinami z nádraží přišel. Už známou cestu jsem však opustil, protože mne čekalo ještě jedno zastavení, které jsem v minulosti opomíjel.

Výstava zásahových vozidel v areálu jednotky HZS SŽDC © PhDr. Zbyněk Zlinský

Nikdy jsem dosud nenavštívil v programu oslav pravidelně uváděný „objekt 019“, tedy sídlo českotřebovské jednotky požární ochrany Hasičské záchranné služby SŽDC v ulici Semanínské. Cestu na místo výstavy zásahové techniky jsem zvolil sice nad jiné krkolomnou, nicméně nazpět k nádraží jsem se vydal už způsobem „v místě obvyklým“, tedy podchodem pod kolejištěm, který zatím vždy unikal mé pozornosti. Na rozdíl od pozornosti médií, která nejprve zaznamenala nebezpečí zavření a pak i zvěst opačnou. Radost z cesty pod kolejemi jsem neměl, v „myší díře“ je skoro tma a ťápnout do louže zatékající vody není příjemné.

Tak viděl podchod můj Canon, já sám jsem neviděl málem na krok © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pohled do připraveného jízdního řádu mne ujistil, že do odjezdu vybraného spoje mi zbývá ještě dostatek času na to, abych si prohlédl a zachytil současnou podobu náměstí Jana Pernera s jeho dopravním terminálem a sochou nešťastného stavitele olomoucko.pražské dráhy, jejíž rovněž nikoliv šťastná podoba „kostlivce“ je téměř symbolická. Pak už jsem jen očekával příjezd EC 124 Bečva, který se dostavil včas a stejně tak mne dopravil na pardubické hlavní nádraží. Můj navazující Sp 1848 byl sice už u 1. nástupiště přistaven, ale do jeho odjezdu ještě zbývalo aspoň tolik času, abych zdokumentoval alespoň reziduum místních oslav Dne železnice.

Kinovůz 60 54 89-29 007-8 u pardubického nástupiště 1B © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tiskovou zprávou ČD slibovaný kinovůz byl nejen ještě přítomen, ale dokonce promítal, o čemž svědčila cedulka na jeho vstupních dveřích, zapovídající vstup během probíhajícího programu. Zda se ještě cosi dělo i na nádraží v Rosicích nad Labem, to jsem si bohužel ve finále cesty nevšiml, protože jsem byl pohroužen do zkoumání svých fotografických úlovků. Bylo jich požehnaně a už jsem se viděl, jak zápolím s výběrem těch, které doprovodí plánovanou reportáž. Jinak jsem ovšem byl s prožitým dnem spokojen. A doufám, že také ostatní návštěvníci akce - včetně Karla, jenž z ní dodal, jak bývá jeho zvykem, průřezové video: