Parní lokomotiva na dřevo a jiné finské podivuhodnosti – 2. díl

V závěru minulého dílu jsme se podívali na hrad v Hämeenlinně a nyní se vracíme zpět do Tampere. Mou první starostí je ubytování – Omena hotel je jen kousíček od nádraží a jsem na něj zvědav. Nemá totiž žádnou recepci, všude na dveřích jsou kódy, které vám dojdou e-mailem. Je potřeba také zjistit číslo pokoje, které je hostovi zasláno na e-mail 24 hodin předem. Kód naštěstí funguje a svůj pokoj nacházím snadno, ale z výsledku jsem poněkud rozčarován. Nacházím sice slibovanou rychlovarnou konvici, mikrovlnku, a dokonce i ledničku, ale není k dispozici žádné nádobí! Později situaci řeším nákupem plastového, takže naráz mám 50 nožů a 10 talířů.

Okna jsou zatemněna těžkými závěsy a nelze je otevřít. Ozývá se jen jemné hučení ventilace, která se nedá nijak ovládat, takže kdo má slabé nervy, asi se při monotónním hukotu nevyspí. Na zdi se skví obří obrazovka, která prostřednictvím teletextu komunikuje s hostem. Pokud by se už nenašla v četných menu požadovaná informace, bylo možné zavolat na tajemnou centrálu (placená linka), popř. ještě využít telefon nacházející se u vchodu. Nechybělo ani upozornění, že pokoje se neuklízejí, pokud by někdo zůstával hodně dlouho, tak po pěti dnech. Připadal jsem si úplně jak v Orwellově románu 1984. Všechno automatizované, odlidštěné, kdybych tam umřel, zjistí to uklízečka za pět dní. Ale po zútulnění místnosti jsem si na ni jakž takž zvykl.

Tampere, Omena hotel, 24.8.2014 © Jiří Mazal

Snažil jsem se zjistit, jestli je v okolí nějaká místnost se společným vybavením nebo žehlička, ale nic takového, ještě že se mi šaty v kufru moc nezmačkaly. Nakonec jsem byl stejně nucen využít tajemné centrály – potřeboval jsem fakturu, a na můj e-mail nikdo nereagoval. Paní v tajemné centrále se mi hrozně omlouvala, kolik že mají práce, a do druhého dne faktura i s razítkem naštěstí přišla. Omena hotel jinak představuje celou síť převážně ve Finsku a platí za levný způsob ubytování (za noc 59 €). Mezi Finy je řetězec docela znám a všichni se mě na něj vyptávali, neboť sice o něm věděli, ale nikdo v něm ještě nespal.

Od pondělka mi pak začal pracovní program a jiné povinnosti. V kostce bych k tomu asi poznamenal, že finští kolegové měli jednoduše víc peněz než my, potýkali se mnohdy se stejnými problémy, ale v jádru jsem si mohl udělat představu, kam budeme směřovat i my.

Po odpoledních byla i možnost poznávat Tampere, převážně průmyslové město, které dříve představovalo centrum textilního průmyslu vybudované skotským průmyslníkem Jamesem Finlaysonem. Přímo v centru se tak nachází řada továrních hal z červených cihel, nazývaných Fynlaysovým centrem, podobných jako i u nás. Tady je však ani nezbourali, ani nenechali chátrat, ale úžasným způsobem zrevitalizovali do podoby různých muzeí, galerií, nákupních center a restaurací, až se člověk divil, jak se to vše může uživit. Nejedná se přitom o jednu-dvě haly, ale o celé komplexy, obklopené vodou, která byla pro textilky nezbytná. Ostatně město samotné se rozkládá mezi dvěma obrovskými jezery, po kterých je možná i výletní plavba lodí. Sezona tu však končí již 9. srpna, takže jsem mohl využít pouze charterové lodě, které nejen že pluly v nevhodnou dobu, ale navíc byly příliš drahé.

Tampere, řeka Tammerkoski mezi Finlayson a Vapriikki, 25.8.2014 © Jiří Mazal

I zde je na jednom z hlavních náměstí kostel, tentokráte dřevěný a se samostatně stojící zvonicí, na druhém mají dokonce autobusové nádraží a jen kousek odtud stále funkční fabriku na papír, což jsem si u nás nedokázal příliš představit. Zdejší katedrála je pak nádhernou ukázkou tzv. finského národního romantismu, stavebního slohu z první poloviny 20. století, který nenajdete nikde jinde než ve Finsku. Budovy v něm postavené (nejedná se jen o kostely) jsou celé z kamene a vypadají trochu jak z Disneyovy pohádky. Nachází se zejména v Helsinkách. Za zmínku stojí i jedno zdejší muzeum – kupodivu Leninovo, jeho návštěvu jsem však rád oželel.

Za deštivého počasí, které mě ostatně pronásledovalo pořád, jsem si udělal výšlap na zdejší kopec – Pyynikki s kamennou rozhlednou. Za hezkého počasí se musí jistě naskytnout krásný výhled, já však toho přes hustý déšť příliš neviděl.

Ve středu se mi podařilo skončit ve dvě odpoledne, a tudíž jsem se rozhodl vyrazit lokálkou do Pori nacházejícím se na pobřeží. Vlaky začaly jezdit do Pori v roce 1895 a dnes je trať elektrifikovaná, s osobními vlaky velmi zhruba ve dvouhodinovém taktu. Za naší lokomotivou Sr1 nacházím starší vozy řady Eip vyráběné v letech 1961-1985 a známé jako „modré vagóny“, dodnes nosí nátěr v kombinaci modré a šedé. Dle německého vzoru je vyráběly finské továrny Valmet a dílny Finských železnic v Pasile. Vozy nabízí pohodlný, byť poněkud ošuntělý interiér modré barvy (jak jinak) a ze tří vozů naší soupravy je jeden řady EFiti se služební částí, doplněnou o plošinu pro vozíčkáře. Téměř všechna okna v soupravě již trpěla lehce zažranou špínou, a tudíž ne úplně dobrým výhledem.

Pori, lokomotiva Sr1.3072, 27.8.2014 © Jiří Mazal

Poloprázdný vlak přitom uháněl již o poznání zajímavější krajinou. Hned první stanice na trati se jmenuje Nokia – není to totiž jen značka mobilních telefonů, ale původně název města. Řada výpravních budov má ještě původní dřevěnou konstrukci a míjíme i množství jezer. Konečná Pori je však postavena ve funkcionalistickém slohu, předchozí budova byla zničena za finské občanské války roku 1918.

Pori samotné příliš zajímavostí nenabízí – převážně panelákové město s trochou historické zástavby podél řeky. Za nejzajímavější se považuje Juseliovo mauzoleum na hřbitově Käppärä. Je v něm uložena jedenáctiletá dcera továrníka Juselia, který svou dceru zřejmě miloval natolik, že jí postavil hrobku o velikosti menšího kostela. Najít mauzoleum sice nebylo nijak jednoduché, v Pori se nachází hřbitovů více, ale po docela dlouhé cestě z centra jsem nakonec byl úspěšný a nutno říci, že na hrobku je to stavba vrcholně zajímavá.

Pak již zbývalo koupit si trochu jídla ve zdejším supermarketu a vrátit se do Tampere. Zde bych u jídla udělal menší odbočku – jak asi lze tušit, najíst se ve Finsku nebude vůbec laciná záležitost. Zajisté to platí, pokud byste chtěli navštívit bufet, neřkuli restauraci, ale ve zdejších supermarketech jsou ceny o dost nižší a sortiment je trochu jiný než u nás. Především Finové milují chleba, který se u nás nazývá finský – je černý skoro jak bota a už jako dítě jsem jej nesnášel. Tak jsem si osvěžil, že jej nemám rád stále. Nebalené pečivo není příliš rozšířené, a co je zajímavější, běžné nejsou ani pekárny. Spousta supermarketů pak nabízí možnost výběru salátů na váhu, kdy si můžete nabírat dle libosti z řady druhů, a výsledná cena nemusí být nijak hrozná (za pořádnou porci 5 €). Je také zvykem prodávat čaj či kávu, která tak vyjde levněji než v bufetu – obvykle 1,6 €. Horké nápoje kupodivu nejsou ve Finsku nijak drahé.

Pori, Juseliovo mauzoleum, 27.8.2014 © Jiří Mazal

Pro představu, v restauračním voze si můžete dopřát čaj/kávu za 2,1 €, polévku za 11 €, lasagne za 15,5 €, croissant za 2,5 € (v supermarketu ten samý za 0,39 €). Talíř gyrosu v nejobyčejnějším bufetu se salátem vyjde na 8 €. Při troše šikovnosti a improvizace se tak dá i ve Finsku najíst bez vlastních konzerv.

Co však našince zarazí, je všudypřítomnost hracích automatů. Finové herny ani nemají, protože je nepotřebují – hrací automaty jsou všude, včetně supermarketů, klidně i vedle trafiky. Prý to sice způsobuje gamblerství a sociální problémy, ale zjevně není touha to příliš řešit.

Vraťme se však ke vlakům, resp. mému poslednímu pracovnímu dni a předposlednímu ve Finsku. Po návštěvě velmi zajímavé lékařské knihovny na okraji zdejší nemocnice vybavené špičkovým designovým nábytkem (dát ovšem 5000 € za křesílko a 1000 € za designový stromeček je nad síly nejen české knihovny) vyrážím na sever, do Oulu. Nejedu však hlavní trasou přes Seinäjoki a Kokkolu, nýbrž „bokem“, po tratích středního Finska přímo kolem jezer, v linii Tampere – Orivesi – Jyväskylä – Pieksämäki – Kuopio – Kontiomäki – Oulu.

Jízda mezi jezery u Jyväskilä, 28.8.2014 © Jiří Mazal

Oproti tratím jižního Finska je pohled z okna již mnohem zajímavější. Železnice vede kolem četných jezer a někdy je přímo protíná, jako za stanicí Jyväskilä. V Pieksämäki mají sice nové betonové nádraží, ale naproti němu je v původní dřevěné budově umístěno muzeum a zahlédnout lze i něco z venkovní expozice. Zde mě také čeká přestup, neboť navazující IC z Helsinek mě poveze přímo na sever.

V největším městě oblasti, Kuopio, následuje další přestup, tentokráte na dlouhou dobu poslední. Čeká mě 4,5 h dlouhá cesta do Oulu, během které urazím 360 km. Kuopio samotné s necelými sto tisíci obyvateli je centrem východního Finska a stálo by za návštěvu, ale tak nemůžeme mít vše.
Pole ustupují, i bříz je méně a nahrazují je jehličnany. Všude lze vidět nákladní vagóny plné dřeva, které se tu v okolí těží. I jezer je kolem požehnaně. Právě tato trať se spolu s tratí vedoucí podél ruských hranic řadí ve Finsku k těm nejhezčím. Snažím se také zdokumentovat interiér jídelního vozu, ale je plný vojáků (ve Finsku platí povinná vojenská služba), a tak nenasbírám dost odvahy. Ve zdejších končinách již moc vlaků nejezdí (pět párů), i přesto je souprava poloprázdná.

Nádražní budova v Oulu, 28.8.2014 © Jiří Mazal

V Oulu mám jen necelou hodinu čas, dosud funkční dřevěná staniční budova nepůsobí příliš vábně. Vše je zavřené a plno lidí čeká na svůj noční vlak. Před nádražím je naštěstí živěji, nacházím útočiště v nevábném arabském bufetu, kde si dopřávám jehněčí gyros, a doplňuji zásoby v místní večerce, kde dělají i čaj a kávu. Žádný automat, musím počkat, až se ohřeje voda v rychlovarné konvici.

Dokonce ve značném předstihu oproti jízdnímu řádu přijíždí můj rychlík (finsky Pikajuna) z dalekého Rovaniemi, dosahující na zdejší poměry slušné délky. Kromě přímých vozů do Turku v něm nechybí ani autovozy, vypozoroval jsem celkem dva typy. Ty starší mají zcela uzavřené spodní patro a horní je otevřené, novější řady Gd jsou celé uzavřené a ve stejné barevné úpravě jako osobní vozy.

Já vyhledávám můj patrový lůžkový vůz řady řady Edm, který je vybaven pouze oddíly double o dvou místech. Zatímco spodní patro má společnou sprchu a WC, oddíly v horním patře mají vlastní sprchu a WC. Vtipně vyřešenou konstrukci jsem zachytil na fotografiích, celá stěna se dá odklopit, a vznikne tak sprchový kout. U každé postele je k dispozici malý terminál, obsahující zásuvky a budík. V ceně má cestující i dva ručníky a lahvičku vody. Naopak s jakýmkoliv občerstvením nepočítejte, na něj jsem byl odkázán do jídelního vozu. Wifi je ve všech nových vozech samozřejmostí.

Helsinki, lůžkový vůz ř.Edm, 29.8.2014 © Jiří Mazal

Jízda v plně klimatizovaném voze je nesmírně komfortní a chvílemi nejste schopni rozlišit, zda se již jede nebo vlak ještě stojí. Pro mě osobně se jedná o to nejkomfortnější lůžko, kterým jsem se kdy svezl. Jen jeden nedostatek by se přece jen našel – lůžka jsou napevno, takže je nelze upravit na denní sezení. To může být při delší jízdě až na daleký sever docela nevýhoda, pak asi nezbývá než se krajinou kochat na chodbičce.

Do Helsinek přijíždíme v sedm ráno, ale již po šesté mě klepáním budí průvodčí a vytrhává mě ze sladkého spánku. Je třeba se sbalit a pomalu chystat k výstupu – po předchozím zhlédnutí ceníku v jídelním voze nechávám snídani na Helsinkách.

Helsinské hlavní nádraží představuje pěknou historickou budovu z roku 1919, v době mé návštěvy však zakrytou v lešení. Charakteristické jsou sochy u vchodu, které bývají nejen často parodovány, ale slouží jako silný marketingový nástroj Finských železnic, v různých usměvavých podobách na vás hledí téměř z každého reklamního letáčku.

Mám možnost blíže se seznámit s finským vozovým parkem v podobě příměstských jednotek, které se vyskytují pouze v okolí hlavního města. K nejstarším patří dvoudílné Sm1, s charakteristickými bočními prolisy, a Sm2, vzhledově dosti podobné, ale s již hladkými bočnicemi. Obě řady vyráběla finská letecká továrna Valmet, zjevně opravdový finský všeuměl. Řadu Sm4 dodal v 90. letech výrobce Alstom v počtu 30 kusů a dokáží jezdit rychlostí až 160 km/h. K nejnovějším přírůstkům patří FLIRTy, známé z celé Evropy, zde označované jako Sm5. Ve všech těchto řadách je uspořádání sedadel 3+2, což při finském průjezdném profilu však není nijak omezující. Podrobnější informace lze opět nalézt ve článku Tomáše Krause.

Helsinki, jednotka ř.Sm1 ve společnosti FLIRTů ř. Sm5, 23.8.2014 © Jiří Mazal

Mou pozornost stejně nejvíce vzbudila souprava rychlíku Tolstoj směřujícího do Moskvy. Jezdí na něm nejnovější lůžkové vozy od Siemense řady WLABmz, konstrukčně vycházející z vozů pro Railjety, a také jídelní vůz. Při nástupu nesmí chybět u každých dveří děžurná ve slušivé uniformě a občas lze zahlédnout i náčalnika, jak si s vysokou čepicí a nárameníky vykračuje podél vlaku.

Po prohlédnutí stanice se začnu shánět po snídani, k čemuž mohu vřele doporučit supermarket napravo od nádražní budovy, který sdílí budovu společně s městskou knihovnou. V bufetu, který je s ním spojen, jsou stejné ceny jako v supermarketu samotném a můžete si tam zkonzumovat i sortiment zakoupený v supermarketu.

Jsem poslední den ve Finsku a do odpoledního odletu mě čeká prohlídka hlavního města. Vydávám se nejprve na opačnou stranu než je centrum, kolem moderních galerií a parlamentu, vypadajícím jak mauzoleum, k finskému národnímu muzeu. To je postaveno, stejně jako katedrála v Tampere, ve stylu finského národního romantismu a zdálky připomíná kostel. Nedaleko se nachází jedna z „nových“ atrakcí města, skalní chrám Temppeliaukio. Extravagantní kostel vybudovaný v 70. letech je celý ukryt uprostřed zástavby ve skále a jeho vzhled si člověk uvědomí až z leteckých snímků, kdy vypadá jak betonový bunkr.

Helsinki, národní muzeum ve stylu finského národního romantismu, 29.8.2014 © Jiří Mazal

Mé další kroky již směřují do centra, k Senátnímu náměstí, které představuje srdce Helsinek. Z vyvýšeniny na vás shlíží majestátní Luteránská katedrála a budovy v okolí mi trochu připomínají obrázky Petrohradu, klasicistní paláce převážně žlutavé barvy. Ostatně ne nadarmo byly Helsinki postaveny zejména za ruské nadvlády.

Pár ulic odtud se nachází tržní náměstí Kauppatori, nad kterým se pro změnu tyčí pravoslavná Uspenská katedrála, s typickými ruskými báněmi. A hlavně hned u náměstí kotví lodě jezdící k pevnosti Suomenlinna. Tato bývalá pevnost rozmístěná na několika ostrovech je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO a představuje oblíbené výletní místo nejen pro obyvatele Helsinek. Na ostrovech se navíc stále bydlí, žije tu asi 800 obyvatel. Vedle pevnostních objektů je tu řada muzeí a galerií, včetně muzeální ponorky Vesikko, raritou je kostel sloužící zároveň jako maják.
Od přístaviště Kauppatori jezdí lodě po celý den převážně v taktu 20 minut a jízdenka stojí 5 €. Při její koupi však můžete narazit na menší logistický problém, prodává se výhradně v automatu, a ten nebere bankovky. Akceptuje však platební karty. Obsluha na lodi jízdenky vůbec neprodává a ve skutečnosti ani nekontroluje. Nasazovány jsou dvě lodě, vedle staršího kousku z 50. let se vyjímá loď Suomenlinna vyrobená v polském Gdańsku roku 2004.

Helsinki, tržní náměstí Kauppatori, 29.8.2014 © Jiří Mazal

Samotná plavba trvá asi 15 minut a přívoz proplouvá kolem velkých zámořských lodí, spatřit lze i u nedalekého přístavního terminálu Olympia katamarány do Tallinu.

Prohlídka pevnosti zabere i při rychlé chůzi alespoň hodinu, procházka po pobřežních bateriích, kde jsou ještě původní kanóny, zabere docela čas. Za nejzazší místo můžeme považovat Královskou bránu na jihu největšího ostrova, odkud v létě odplouvají lodě.

Vracím se zpět na tržní náměstí Kauppatori a nechávám se zlákat množstvím stánků nabízejících pokrmy z ryb. Ceny se mi zdají na finské poměry spíše nižší (na rozdíl od podobných podniků u nás…), a tak si dopřávám za 13 € výborného lososa s bylinkami a brambory, které se tu opékají celé na rozžhavené plotně. V menu je častá i lososí polévka s kávou za 9 €.

Mým posledním bodem je návštěva železničního muzea v Hyvinkää nedaleko Helsinek. Špatně však odhaduji čas, jízda příměstského vlaku směr Riihimäki trvá dobrou hodinu, takže na samotnou prohlídku muzea by mi zůstala sotva půlhodina. Proto měním operativně plán a vystupuji až na konečné. Alespoň jsem se svezl příměstskou jednotkou řady Sm4, dosahující rychlosti až 160 km/h. Zpátky se pak vracím v patrovém voze „obyčejného“ IC.

Riihimäki, jednotka ř.Sm4, 29.8.2014 © Jiří Mazal

Čas se již nachýlil a je třeba se dopravit na letiště. Rozhoduji se tentokrát pro letištní autobus, jednak jsem jeho stanoviště našel jako první (vpravo od staniční budovy, zatímco autobus MHD č. 615 jezdí z levé strany), jednak už mě trochu tlačil čas. Jak jsem však záhy zjistil, o moc rychlejší to nebude – řidič musel největší kufry schovat do zavazadlového prostoru a každého cestujícího bylo třeba „zkásnout“, a jelikož většina využila platební kartu, vedlo to k dalšímu zdržení. Další lidé stále dobíhali a řidič začal být lehce nervózní. S pětiminutovým zpožděním jsme nádraží konečně opustili a za prudkého lijáku v pátečním odpoledním hustém provozu mířili k letišti.

Check-in již proběhl o poznání klidněji než při cestě tam, u přepážek jsem byl téměř sám, a za chvíli jsem již u příslušné brány zaslechl ševelení češtiny, které však vycházelo od vietnamských dítek. Let se tentokráte odehrával v letadle Airbus A320, které je o trochu větší než A319, a navíc jsem měl místo u okna.

Helsinki, letadlo A320 společnosti Finnair, stejný typ létá i do Prahy, 29.8.2014 © Jiří Mazal

Bohužel jsme měli zpoždění, výdej zavazadel také trval docela dlouho, takže ve výsledku mi IC Ostravan v 20.11 ujel. Další jede až za více než dvě hodiny Šírava, dojet domů o půl druhé ráno se mi opravdu nechtělo. Situaci nakonec zachraňoval Leo Expres, odjíždějící v 20.37. A tak skončila tato má nadmíru povedená služebně-poznávací cesta.