Lokálka do automobilky mění svou tvář (2)

1.4.2015 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Na konci úvodní části reportáže z regionální trati Častolovice – Rychnov nad Kněžnou – Solnice jsme se rozloučili v její koncové stanici, abychom v dílu závěrečném absolvovali cestu zpáteční, zaměřenou především na dokumentaci proměn nádraží okresního města. To má obdobný stimulační význam pro rozvoj osobní dopravy na trati číslo 022 jako Solnice (resp. Kvasiny) v segmentu dopravy nákladní.

Jak jsem už naznačil v předchozí části, pro opuštění Solnice jsem nehodlal využít služeb ČD v podobě Os 20205, i když by to bylo výhodné a z hlediska mých dokumentačních záměrů i možné. Při plánování své reportážní cesty jsem si nicméně nebyl jist, zda ten zhruba hodinový čas mezi příjezdem a odjezdem soupravy bude postačující k tomu, abych vše zajímavé stihl obejít a vyfotografovat. Navíc jsem chtěl zachytit také odjezd zmíněného vlaku, takže jsem se rozhodl 5,5 km dlouhou trasu do Rychnova zdolat pěšky. Proto jsem si také v Hradci Králové nekoupil svou jinak obvyklou zpáteční jízdenku, ale cestoval na dvě jednosměrné:

Jízdenky použité na cestu z Hradce Králové do Solnice a zpět

Že jsem tak ušetřil celou jednu korunu, to už byl jen takový spíš úsměvný bonus. Bývaly doby, kdy jsem za tu dnes zcela zanedbatelnou částku mohl cosi rozumného pořídit – třeba projet prostředky MHD celé Brno (což však bylo už po zdražení jízdného o 40 %). Do tak dávných časů jsem se ovšem za svého pobytu na solnickém nádraží v myšlenkách nevracel, porovnával jsem jeho současnost se stavem v roce 2003. Když jsem tak podle svých představ a daných možností učinil, přesunul jsem se na nedalekou železniční zastávku, o jejímž názvu bylo rozhodnuto dne 13.4.2007 a do zkušebního provozu byla uvedena dne 18.1.2008.

Solnice zastávka s přejezdem P4118 a stanicí v pozadí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Zastávka byla postavena pro potřeby automobilky Škoda Auto Kvasiny, která má dnes asi 4 500 kmenových zaměstnanců a v blízké budoucnosti jich má být ještě o 1 300 víc, jak uvedly v souvislosti s nedávným podpisem memoranda o státní podpoře závodu třeba Hospodářské noviny. Dlužno ovšem dodat, že z té masy pracovníků využívá k dopravě do zaměstnání a návratu domů vlak jen hrstka – alespoň podle mého pozorování. Drtivá většina zaměstnanců odcházela z ranní směny přes trať na parkoviště osobních automobilů, aniž přitom využila druhé možnosti veřejné dopravy, jejímž potřebám slouží „autobusové nádraží“ poblíž hlavní brány.

Odpolední exodus od hlavní brány závodu Škoda Auto na pozadí stanovišť autobusů
© PhDr. Zbyněk Zlinský

V „podnikovém“ charakteru solnické zastávky však její výjimečnost netkví, podobných je na síti SŽDC povícero – od dávných a dnes skomírajících Plotišť nad Labem až třeba po naopak relativně zánovní a vzkvétající firemní zastávku jihlavskou. Výjimečná je už v předchozí části zmíněná skutečnost, že tento tarifní bod leží v obvodu železniční stanice a od bodu sousedního jej dělí pouhých 451 metrů, což je nepochybně rarita. Možná, že z uvedených skutečností a postřehů si někdo vyvodí, že šlo o investici zbytečnou, ale to lze jen těžko posoudit, pokud nevíme, jaká byla její výše a kdo ji vlastně uhradil. Tabulka na zastávce moc výmluvná není.

Údaje o stavbě solnické zastávky příliš konkrétní nejsou © PhDr. Zbyněk Zlinský

Zastávku i její bezprostřední okolí jsem fotograficky zaznamenal před příjezdem Os 20205 a hlavně po jeho odjezdu, a pak mne už na místě nic nedrželo, takže jsem se vydal na už zmíněnou pěší túru. Pro svůj pěší přesun do okresního města jsem si už při plánování mohl vybrat ze tří možností: po kolejích, po turistických značkách nebo silnici. Zvolil jsem už výše zmíněnou možnost třetí, nejkratší a snad, jak jsem věřil, nejpohodlnější. Trochu jsem se obával chůze po krajnici živé silnice I/14, ale zbytečně. Podél ní totiž vede zánovní stezka pro pěší a cyklisty, která dokonce začíná již pár kroků od solnické železniční zastávky.

Úsek žst. Solnice – žst. Rychnov nad Kněžnou na turistické mapě; zdroj: www.mapy.cz

Stezka je to vskutku pohodlná, i když ani ona se nevyhnula osudu našich dopravních staveb v podobě reklamovaných závad. Provoz na ní nijak obtěžující nebyl, jednak kvůli denní době, ale také pro poměrně silný vítr, který poněkud kazil jinak hezké počasí. V úvodu svého pochodu jsem víceméně držel krok s osobními vozy zaměstnanců Škodovky, které se v koloně plížily po komunikaci ke kruhovému objezdu na kraji Solnice. Obě stavby opět iniciovala sama automobilka, jak se můžeme (krom jiných skutečností) dovědět z dobového článku, jehož datum upřesňuje časové souvislosti vzniku nové hlavní brány závodu i železniční zastávky u ní.

Směrovka k závodu Škoda Auto Kvasiny na kruhovém objezdu u Solnice
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Při poměrně pozvolném pochodu jsem občas pořídil snímek k tématu i mimo něj. Už při jízdě vlakem do Solnice jsem si povšiml dvou fotovoltaických elektráren, které „krášlí“ krajinu mezi silnicí číslo I/14 a tratí číslo 022. První leží v katastru vesničky Litohrady, po níž je také pojmenována, zatímco elektrárna druhá je obdobně spojena s obcí Lipovka. Když jsem se blížil k Lipovce a na obzoru se objevily stavby v areálu firmy M. Preymesser logistika, spol. s r. o., zanášel jsem se myšlenkou, že ze své trasy odbočím, dojdu k trati a blíže prozkoumám do něj vedoucí vlečku č. 4254, ale mé nohy byly proti a raději kráčely dál původním směrem.

Ohlédnutí na Logistické centrum MPL Lipovka od silnice I/14 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Byl jsem docela rád, když jsem na konci stezky až nepříjemně ovívané větrem zapadl mezi městskou zástavbu a kolem bývalých Jiráskových kasáren, dnes využívaných jinak, po stejnojmenné ulici kráčel k cíli své pěší túry. Před tím, než jsem došel až k rychnovskému nádraží, narazil jsem na místní zastávku. Tu jsem sice i s přilehlým přejezdem fotografoval už z vlaku při cestě do Solnice, ale z pohledu chodce jsem mohl zvěčnit další pohledy na tento objekt i jeho blízké okolí. A také zjistit, že čekárna zastávky je dlouhodobě uzamčená a vybydlená. Přes špinavé tabulky prosklených dveří se do ní sice dalo nahlédnout, ne však fotografovat.

Rychnov nad Kněžnou zastávka a trať 022 k nádraží z přejezdu P4112 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ač mi můj chronicky zvetšelý a akutně uondaný pohybový aparát našeptával, abych využil jediné služby, kterou zastávka cestující veřejnosti nabízí a spočinul na jedné z laviček, rázně jsem tyto svody umlčel a pokračoval v pouti k nádraží, abych na něm zastihl příjezd nejbližšího spoje. (Nikoliv snad z dopravních, ale pouze z dokumentačních důvodů.) Nakonec se mi to s vypětím všech zbývajících sil podařilo a díky jeho zpoždění jsem navíc do té doby pořídil ještě něco snímků proměn, které se stanici v souladu s příslušným stavebním povolením probíhají. A také na svůj další výkon čekajícího orchestrionu magicky okrouhlého inventárního čísla.

810.100-8 čeká v kolejišti na své následující nasazení © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ale zajímavý je i jinak. Jde o vůz který se stal nejscestovalejším „orchestrionem“ vůbec: Nejprve byl po vyrobení vystavován na mezinárodním veletrhu v Lipsku a ke konci roku 1989 byl zhruba 6 měsíců předváděn a testován na pouštních tratích v Alžírsku. (Spolu s ním tam byl vůz inventárního čísla 081 a čtyři přívěsné vozy Baafx.) Pro ten účel na něj byly namontovány speciální písečné pluhy a jeho interiér by zčásti atypicky upraven, jak jsem kdysi napsal v článku o řadě 810. Naposledy (nikoliv však poprvé) jsem se s ním „osobně“ setkal loni v hradeckém depu. Tentokrát však na nějaké jeho obhlížení čas nebyl, neboť přednost měla tématika jiná.

Na rozbourané nádraží vjíždí 7 minut opožděný Os 20250 z Častolovic © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tedy přestavba železniční stanice Rychnov nad Kněžnou, jejíž podstatu ve stručnosti shrnuje úvod fotografického „stavebního deníku“ Vladimíra Fišara, na jehož první stránce najdete také projekt stanice zpracovaný firmou SUDOP PRAHA, a.s. Stránky další, které mezi sebou bohužel nejsou provázány vzájemnými odkazy a je potřeba je poměrně pracně vyhledat, ukazují postup prací až do doby relativně nedávné, časově nepříliš předcházející mou návštěvu. Jednodušší představu o proměně kolejiště pak poskytují obě varianty plánu stanice. Když jsem zaznamenal „obrat“ vlaku, jal jsem se dokumentovat samotné nádraží s okolím.

Výpravní budova z parkoviště proměněného ve „stavební dvůr“ © PhDr. Zbyněk Zlinský

Rychnovské nádraží poskytuje cestujícím všechny obvyklé služby, i když některé z nich dočasně přestavbou do jisté míry omezené. Jak je obsluhována dopravně, o tom poskytne nejúplnější představu nahlédnutí do vývěsky příjezdů a odjezdů vlaků. Je nesporné, a také má krátká zkušenost to potvrdila, že železnice v životě těch cca 11 tisíc obyvatel okresního města nějakou Popelkou není a státní investice do ní, i když jsou motivovány především potřebou zkapacitnění tratě pro dopravu nákladní, z tohoto pohledu zbytečné nejsou. Rychnovská lokální dráha zažívá boom u cestujících i u nákladu, zvěstoval už téměř před třemi lety Železničář.

Nové první nástupiště na pozadí zánovního Kauflandu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Při své dokumentační obchůzce měnící se železniční stanice jsem zaznamenal odjezd dalšího, tentokrát mimotaktového vlaku do Častolovic, chvíli konečně spočinul na lavičce autobusové zastávky a využil sociálního zařízení protějšího Kauflandu (proti tomu nádražnímu přístupného bezúplatně). Pak už se pomalu blížila doba, kdy jsem hodlal město nad říčkou nevšedního jména opustit. Nic jiného také nezbývalo – vše potřebné jsem zaznamenal, sluneční kotouč se chýlil k obzoru a já už bych se nejraději uchýlil do pohodlí domova. Takže jsem se jal vyhlížet příjezd soupravy, která mne měla ke kýženému cíli přiblížit v rámci zvoleného spojení.

Přijela opožděna a zpoždění pak pokračovalo i při přestupu v Častolovicích, což však nebylo nic překvapivého, neboť toho dne probíhala výluka na trati číslo 021, před níž s předstihem varovala média. Je spíš s podivem, že nepravidelnost dopravy během dne nenabrala hrozivější podoby, jestliže i propustnost železniční stanice Týniště nad Orlicí byla její přestavbou omezena. Také můj osobáček od Častolovic, ač zpožděný, musel před vjezdem do týnišťského nádraží ještě chvíli počkat, aby se mohl zařadit za spoj do Hradce Králové u téhož nástupiště. Aspoň přestup mezi nimi byl tak rychlý, pro mé dokumentační potřeby dokonce až příliš.

Dokonce mne napadlo, že bych mohl v zájmu dokumentace aktuálního stavu přestavby stanice Týniště nad Orlicí v ní svou cestu přerušit a počkat až na následující spoj do svého sídelního města. Ale nakonec jsem si řekl, že lépe bude vyčkat a na předchozí dokument na toto téma opět navázat reportáží samostatnou, založenou na komplexněji pořízeném materiálu, než jaký by se mi podařilo pořídit na samém sklonku pracovního dne. Takže jsem nakonec jen v rychlosti pořídil pár snímků, trochu přitom znervóznil výpravčího a usedl do posledního vlaku toho dne. Unaven, ale spokojen s dobře prožitým a snad také reportážně úspěšným dnem.