Jak jsme v Chotěboři pořádali oslavy 145 let železnice

Zároveň mě to přimělo, abych napsal pár poznámek z „opačného břehu“, vysvětlil věci možná nedobře pochopené a odpověděl na nepřímo vyslovené otázky.

Redakční poznámka: Tento článek je reakcí na texty Dominika Havla a Luďka Šimka, které čtenářům doporučujeme nastudovat, než se pustí do následujících řádků. Najdete v nich jak klasický popis dění na akci, tak rozsáhlé fotogalerie. Zaslaný text ponecháváme bez úprav. Snímky doplnil Dominik Havel.

Tak tedy: Akci pořádalo město Chotěboř a byla prioritně určena pro jeho obyvatele (tomu odpovídal mimo jiné jízdní řád vlaku i historického autobusu). Od prvopočátku byla pojímána jako skromná lokální nostalgická akce a nebylo úmyslem ji koncipovat jako oficiální oslavy výročí tratě 238. U jejího zrodu stálo několik železničních fanoušků z Chotěboře a okolí. Oficiálně se jmenujeme Spolek přátel železnice v Chotěboři, je nás v plném stavu něco přes deset a několikrát do roka v Chotěboři organizujeme jízdy zvláštních vlaků určených převážně rodičům s dětmi a většinou tvořících součást již tradičních akcí chotěbořského domu dětí a mládeže Junior „Pohádkový les“ či „Mikulášská mašinka“ (i když používáme relativně běžná kolejová vozidla, dokážeme za odpoledne odvézt i kolem 700 cestujících). Když jsme zjistili, že ke 145. výročí naší trati nikdo nic nepořádá, přišlo nám to líto a rozhodli jsme se, že zkusíme zajistit, aby se nějaká parní lokomotiva letos v Chotěboři objevila (od roku 1991 totiž v Chotěboři každých pět let vždycky nějaká ta „pára“ byla).

Parní vlak v Chotěboři © Dominik Havel

Největším problémem byly samozřejmě od počátku finance. Na zajištění i relativně skromného parního vlaku potřebujete v našich končinách cca 200 000 Kč. Našli jsme v sobě odvahu a oslovili vedení města Chotěboře s nápadem, zdali by jednou z „hvězd“ každoročních Dnů města, konaných letos u příležitosti 685 let od udělení městských práv Chotěboři, nemohl být parní vlak (v roce 2015 to byla např. populární skupina No Name). K naší radosti město myšlenka zaujala a se zaplacením parního vlaku souhlasilo. Velice si toho vážíme a myslíme si, že jen málo měst podobné (ale i větší) velikosti je schopno takovouto podporu nostalgické železniční akci poskytnout. Na naší nepočetné skupině zůstalo zajistit (za organizačně-technické podpory města a městské kulturní organizace CEKUS), aby vlak skutečně vyjel, stál pokud možno co nejméně a případně ho doplňoval i nějaký doprovodný program z místních zdrojů s minimálními náklady. Město následně získalo na Dny města dotaci od Kraje Vysočina (pokrývající asi čtvrtinu celkových nákladů na popisovanou akci), ovšem podmínkou bylo to, aby se na akci nevybíralo žádné vstupné, takže se jezdilo zdarma, respektive za dobrovolný příspěvek…

Hudební doprovod nechyběl ani tentokrát © Dominik Havel

Se žádostí o zajištění parního vlaku jsme se obrátili na České dráhy. Pracovníci Regionálního obchodního centra Jihlava se nám snažili maximálně vyjít vstříc – to znamená mimo jiné obstarat hezkou, ale zároveň cenově co možná nejvýhodnější lokomotivu a soupravu. Cena nakonec vyšla tak pěkně, že z rozpočtované sumy nám zůstalo i na historický autobus a nějaké další drobnější výdaje. I když jsme soupravu začali objednávat již v listopadu, nebylo vůbec snadné ji zajistit. Například soupravu „Rybáků“ mělo původně rezervované město Brno, a dlouho to tedy vypadalo, že lokomotiva potáhne vozy Bmx. Také nebylo do poslední chvíle jasné, jestli bude v červnu v brněnském depu k dispozici lokomotiva řady 423.0 nebo 433.0. Obdobně nebylo vůbec snadné získat někde relativně blízko Chotěboře historický autobus – všechny byly v daném termínu dávno zarezervované, a tak jsme byli nakonec moc rádi, že nám vyšli vstříc v poměrně vzdáleném Nymburce. Jejich Š 706 RO neměl podle mého názoru chybu, stejně jako souprava „Rybáků“ se „Skaličákem“.

Škoda 706 RO na náměstí v Chotěboři © Dominik Havel

Protože dopravcem vlaku byly České dráhy, jel oficiální vlakvedoucí ČD (zodpovědný za dopravní úkony, i když zároveň člen našeho spolku) v uniformě ČD, zbytek vlakového doprovodu (členové našeho spolku) v civilu s pořadatelskými visačkami. České dráhy nám pomocí plakátů a internetu také pomohly akci zdarma zpropagovat mimo Chotěboř, a to v rámci jejich produktu ČD Nostalgie, takže v záhlaví plakátu bylo toto logo, ačkoli ČD hlavním pořadatelem nebyly (jen partnerem akce). Jízdy jsme mimo Chotěboř propagovali mimo jiné proto, že o čtrnáct dní dříve došlo ke zrušení bohatého parního víkendu na Vysočině (v důsledku nesjízdnosti trati Havlíčkův Brod – Jihlava) a nám bylo svým způsobem líto těch, kteří se chystali parním vlakem svézt… Tolik tedy k tomu, kdo co organizoval či financoval.

Plakát ve formátu Českých drah

Nyní bych se chtěl trochu zmínit o doprovodných akcích, na jejichž adresu zazněly v reportážích i některé kritické výtky.

Už na konci dubna byla v chotěbořském muzeu otevřena výstava „Máme rádi vláčky“. Je to první výstava železničních modelů v dějinách chotěbořského muzea a druhá výstava železničních artefaktů (první se konala v roce 1991). Reportéři vlaků.net z ní byli poněkud rozpačití, ale bylo to zřejmě způsobeno nepochopením její filozofie. Filozofii výstavy asi nejlépe vystihuje její název – chtěli jsme zkrátka Chotěbořským ukázat, že v Chotěboři a okolí žijí lidé, kteří mají rádi železnici, a proto vlastní modelová kolejiště a železniční modely, sbírají předměty z železniční tematikou apod. Zkrátka jsme sáhli do vlastních zdrojů, oslovili lidi, o kterých jsme věděli či tušili, že něco mají, a další se nám přihlásili na základě výzvy v městském časopise. Prostě jsme uspořádali výstavu v duchu „Chotěbořští Chotěboři“. Je třeba zmínit, že v Chotěboři nemáme a nikdy jsme neměli žádný modelářský klub a že jsme v žádném případě výstavu nekoncipovali jako nějakou významnou výstavu modelů či oficiální výstavu k dějinám naší trati. Dali jsme ale dohromady skupinu lidí různých (a mnohdy neželezničních) profesí, kteří byli ochotni prezentovat svoji lásku k železnici tím, že to, co mají, vystaví. Já jsem kupříkladu přispěl různými starými jízdenkami a jízdními řády a po dlouhém váhání jsem se nakonec odhodlal vystavit staré modelové kolejiště z přelomu 70. a 80. let, které jsem měl pod postelí. Jako malému klukovi mi ho postavil tatínek z toho, co sám vyrobil anebo co se mu podařilo někde s obtížemi zakoupit. Nebyl ani železničář, ani modelář a já (který také nejsem ani železničář, ani modelář) jsem ten panel po večerech s rodinou kvůli výstavě uváděl do vystavitelného, a dokonce i provozuschopného stavu… A podobně k tomu přistupovali i další vystavovatelé (např. profesor gymnázia, evangelický farář na penzi, bankovní úředník atd. + samozřejmě železničáři). Každý chtěl ukázat to nejlepší a nejzajímavější s železniční tematikou, co doma má…

Kolejiště z přelomu 70. a 80. let © Dominik Havel

Toho, kdo pravidelně navštěvuje velké výstavy modelů a kolejišť, naše skromná výstava možná nenadchne, ale v Chotěboři má velký úspěch. Pracovníci muzea nám ustavičně říkají, že takhle dobrou návštěvnost už dlouho nepamatují, a jsou tudíž na výstavu patřičně hrdi. Lidé ve městě výstavu chválí, kudy chodí, a doporučují ji ostatním. Rodiny s dětmi lákají mimo jiné i vystavené hračky, třeba Lego nebo ukázka zahradní železnice. Ne každý má něco takového doma a malé děti prostě ocení, když si mohou vzít do ruky ovladač a zajezdit si. (U zahradní železnice jsme trochu popustili uzdu naší fantazii. Původně stála v zámku na kamenné dlažbě, ale nebylo to ono. A tak jsme od místního zahradníka získali mulčovací kůru, naše děti dodaly domky, které samy poslepovaly z  české stavebnice Walachia, přidaly zvířátka a doplňky a celé si to nainstalovaly… Ortodoxní modeláři možná trpí, ale podle toho, co vím, u malých dětí je to jeden z nejoblíbenějších exponátů výstavy, který je zaujme mnohem víc, než dokonalé, leč statické modely lokomotiv ve vitrínách…). Při přípravě výstavy jsme od začátku cílili na místní a laickou veřejnost a především na rodiče (prarodiče) s dětmi a v tomto směru naše výstava (ač skromná a amatérská) velmi dobře funguje.

Zahradní železnice © Dominik Havel

Podobně jako s výstavou se to má i s dalším doplňkovým programem. Malá chotěbořská a veskrze amatérská divadelní skupina DIK si sama obstarala velmi pěkné kostýmy z 19. století i z éry hippies, prostřednictvím školních dětí zajistila výrobu 200 ks mávátek a připravila dvě zpestření parních jízd. (Jako odměnu za to dostal každý z divadelníků jen kuřecí steak a nápoj zdarma…)  Něco podobného platí i pro „vojáky“, kteří účinkovali v ukázce přepadení vlaku. Kamarádi z jednoho spolku vojenské historie přijeli až z Brna, nikdo jim neproplatil ani cestu, ani náboje a jedinou odměnou jim bylo zase jen zmíněné občerstvení a možnost vystoupit. Existují samozřejmě lépe secvičené, zorganizované či ozvučené ukázky, ale v mnoha ohledech je to především o penězích. Například u rozsáhlejších a efektnějších ukázek vojenských střetnutí se účinkujícím platí náboje, doprava, pohonné hmoty a transport vojenské techniky na místo. Chcete-li dokonalejší efekty, musíte zaplatit pyrotechnika; působivější střelivo je podmíněno velmi drahým balistickým posudkem a řadou povolení, perfektní ozvučení také něco stojí a náklady rychle jdou do tisíců… Podle našeho názoru i názoru chotěbořské veřejnosti však byly všechny předvedené scénky zajímavým a vítaným zpestřením pobytu parního vlaku v Chotěboři a určitě byly lepším řešením, než jen nechat páru v Chotěboři nečinně stát a dobírat vodu… (Při přípravě scének jsme si samozřejmě byli vědomi jisté ahistoričnosti, ale soupravu z roku 1871 neseženete, a abychom kvůli krátké ukázce vojenského střetnutí sháněli dobové plošinové vozy či trvali na lokomotivě řady 423.0, protože řada 433.0 byla vyrobena až po válce, tak na to nám samozřejmě scházely jak finance, tak přesvědčení o tom, že je to pro náš účel nutné…).

Vojenská ukázka © Dominik Havel

Pokud jde o organizační zajištění samotné akce, nebylo nás nijak zvlášť mnoho (cca 10 – 15) a například na řízení dění na nádraží jsme byli s kolegou v podstatě dva + výpravčí ve službě – rovněž člen našeho spolku (ostatní pořadatelé měli na starost obsluhu vlaku, autobusu, drezíny a infostánku na nádraží). Vše podstatné jsme však podle mého názoru zvládli bez větších komplikací či zádrhelů. Vlaky i autobus jezdily podle jízdního řádu a navazovaly na sebe, drezína i zahradní železnice byly v provozu operativně (a bez velkých front) a všechny tyto dopravní prostředky bez problémů a enormní přeplněnosti odvezly všechny, kteří o to měli zájem. Lokomotiva dostala vodu, tak jak bylo slíbeno, doprovodný program proběhl podle plánu, informovanost také zřejmě fungovala (vždyť i reportéři serveru vlaky.net se bez problémů dostali do zámku a zase zpět na nádraží J) a v neposlední řadě se nikomu z účastníků ani účinkujících nic nestalo. S občerstvením byla rovněž spokojenost a jako bonus nám bylo nakloněno i počasí. Co chtít víc? Všichni možná všechno neslyšeli nebo dobře neviděli, na někoho možná nezbylo místo u okénka či sedadlo v autobusu, občas se muselo mírně zaimprovizovat či věci operativně změnit, ale takovýmto nedostatkům se často nevyhnou ani větší a významnější akce…

Akci zpestřila drezína, jezdící na vlečce do muničního skladu © Dominik Havel

Spolu s kolegy jsme během akce (a samozřejmě především v době jejích příprav) odvedli podle mého názoru velký kus práce a myslím si, že se nám akce vydařila. Návštěvníci byli ve velké většině spokojeni (tedy alespoň ti z Chotěboře, s nimiž jsme v každodenním kontaktu a jejichž názory se k nám dostanou) a na zasedání zastupitelstva organizátory akce veřejně pochválil i starosta s místostarostou. A redakce našeho městského časopisu, který pravidelně zveřejňuje amatérské snímky, byla zaplavena obrázky parního vlaku…

Naše akce se samozřejmě nemohla vyrovnat velkým nostalgickým akcím, jako jsou třeba oslavy výročí celých tratí nebo takové Slavnosti pernštejnského panství. Přesto jsem přesvědčen, že město Chotěboř udělalo na poli železniční nostalgie víc, než kolik lze od města této velikosti čekat. Kdyby jednou za pět či deset let připravilo takovouto akci každé město této velikosti, jezdilo by na našich kolejích tolik nostalgických vlaků, že by redaktoři serveru vlaky.net možná nestačili tyto akce navštěvovat a psát o nich reportáže… Kritické připomínky v reportážích na webu vlaky.net si samozřejmě bereme k srdci a budeme se snažit být při našich dalších akcích lepší a dokonalejší. Vzhledem k financím ale samozřejmě půjde v dohledné době jen o zvláštní vlaky v dieselové trakci…

S průběhem naší parní akce jsme tedy byli v zásadě spokojeni, a protože máme železnici rádi (a jsme ochotni pro ni ve svém volném čase ledasco udělat), dovolím si tvrdit, že za pět či deset let (budeme-li živi a zdrávi) půjdeme do „páry“ v Chotěboři znovu.

P. S. A ještě objasnění záhady, proč bylo chotěbořské muzeum v den oslav dopoledne uzavřeno. Je-li v prostorách muzea svatební obřad, není možné dovnitř vpouštět návštěvníky. A jelikož se dnes svatby objednávají i rok dopředu, byla právě tahle rezervována již dlouho předtím, než se vůbec zrodil nápad nějakou železniční výstavu v muzeu uspořádat…

Za Spolek přátel železnice v Chotěboři