Veneto bez siesty

Ve stanovený pátek večer jsme dohráli tetris s věcmi v kufru auta a vydali se na cestu – vepředu moje žena a já v roli řidičů, vzadu v sedačce Pavlínka (přezdívaná spíš Pájina) a vedle ještě moje tchýně (říkejme jí raději babička, i když jí nebylo ještě padesát), která jela k moři poprvé. Další dva účastníci seděli v autobuse cestovní kanceláře, a sice mladší bratr mojí ženy s přítelkyní, pracovní název mláďata. Cesta utíkala docela dobře, Pájina se sice na nějaký čas vzbudila, tak jsme přeladili na dětské písničky – před půlnocí někde u Velešína mě přepadala lehčí beznaděj, když se přidávala ke zpěvu, místo aby spala, ale nakonec zabrala. Po výjezdu ze všech tunelů na italské straně hranice jsme hodinu i jakoby spali na parkovišti, a našeho cíle jsme dosáhli před osmou ranní.

Ubytovat jsme se samozřejmě mohli až odpoledne, takže po shledání se zbytkem výpravy jsme se přesunuli do sousedního města Caorle. Tam se každou sobotu ráno konají trhy, ale naše představa klasického tržiště s ovocem, sýry a dalšími italskými produkty, byla korigována řadou stánků vesměs s oblečením a kabelkami. Zbytek dne jsme trávili na pláži v Caorle a potom jsme se přemístili k našemu ubytování. Porto Santa Margherita je tvořené zejména panelákovými hotely, ale naše ubytování představoval apartmán v menší vilce nedaleko od moře, v části kde bydleli spíš místní, nebo se domky pronajímaly Italům. V prvním zářijovém týdnu byla cena více než příznivá, i se započtením 66 EUR za konečný úklid, které jsme spíš považovali za součást ceny ubytování, a ne za platbu za nějaký úklid, protože podlahu i nádobí jsme si museli dát do pořádku stejně sami.

Caorle: trajekt do Porta s jízdním řádem a ceníkem © Tomáš Kraus

Dny jsme trávili buď na nedaleké pláži, nebo na různých výletech – do zoologické zahrady v Lignanu nebo do akvária v Jesolu šlo pouze o cestu autem, ale jindy jsme využili i veřejnou dopravu. S tou jsme se poprvé seznámili, když jsme po obědě Pavlínku uložili, nechali ji jen s babičkou a vyrazili do Caorle. Každou hodinu z autobusového nádraží v Caorle odjíždí městský autobus, který překoná most přes řeku Livenza, oddělující Caorle od Porta, a následně obslouží všechny části Porto Santa Margherita. Druhá možná cesta je nedaleký přívoz přes ústí řeky, který je v provozu celý den, ovšem stejně jako u většiny veřejných služeb po obědě ctí posádka siestu. Kouřící plechový prám uveze také dvě až tři auta, ale vzhledem k tomu, že most je na dohled, cestují převážně pěší. Na opačné straně přívozu (zastávka Traghetto) se dá nastoupit na jinou městskou linku, která jezdí také každou hodinu a vede do centra Caorle, vzdáleného asi 2 km. My jsme to vzali pěšky podél pláže.

Caorle je jedno z mála přímořských letovisek v této oblasti, které má i skutečné historické jádro s úzkými uličkami, dominuje mu opravdu šikmá věž kostela, a dále se dá navštívit maják přeměněný na kostel na písečném mysu. Město jsme projeli zde obvyklým způsobem, na půjčeném čtyřkole, které je stavěné spíše na úplnou rovinu, a sebemenší stoupání dá celé posádce zabrat. Potom jsme z městského přístavu vyrazili na objednanou plavbu po lagunách. Nejprve musí loď projet umělým kanálem, který spojuje Caorle s řekou Livenza, a najednou se ocitne v jiném světě, než jsou písečné pláže – rozlehlé vodní plochy obehnané rákosím, kde žije vodní ptactvo, a člověk se tam dostane jedině po vodě. Součástí plavby byla i návštěva typické rybářské chatrče se slaměnou střechou (cazone), viděli jsme i dům, který kdysi obýval spisovatel Hemingway. Další zajímavostí na trase je jeden z posledních manuálně otočných mostů, který přivádí starou silnici přes kanál do Caorle – když jsme ho míjeli v dešti, nezáviděli jsme jeho obsluze s kovovou tyčí v pláštěnce. Aspoň že zde také platí siesta a most se přes oběd neotáčí.

Největší výlet zahrnoval návštěvu Padovy a Benátek. Jeli jsme v plném počtu, auto nám tedy bylo malé, ale stejně jsme s ním nechtěli jet až na místo a řešit tam parkování. Jako ideální se jevil vlak, ovšem nejbližší železniční stanice je v San Stino di Livenza, kam se autem jede téměř půl hodiny, a musel bych se tam otočit dvakrát. Mláďata jsme tedy poslali autobusem, který asi 12x denně přímo spojuje Porto Santa Margherita a Benátky, trvá mu to zhruba 2 hodiny, ale asi 5 spojů je označeno Corsa Express a jedou jen hodinu a půl. Přestože jeden z nich ve vhodný čas jel, nechtěli jsme jím jet všichni, hodina a půl na jednom sedadle je pro Pájinu pořád docela dost, hlavně pak večer. I při jízdě Cyklohráčkem do Slaného marně hledám přechodové dveře do sousedního vozu, protože se vším, co je v našem voze k dispozici, si už stihla pohrát za čtyři zastávky.

Caorle: rybářské chýše v laguně © Tomáš Kraus

V Itálii se jízdenky na dálkové autobusy zpravidla nekupují u řidiče, ale v různých trafikách a dalších prodejnách ve městě. Ráno cestou z pekárny jsme se tedy zastavili v trafice na konci naší ulice, kde jsme prodavače naším požadavkem na dvě jízdenky do Venezia Mestre nijak nepřekvapili, z bločku odtrhl dva zónové lístky za 5,50 € a ještě nám poradil, kde přesně je zastávka – i když stejně potom bylo nutné zeptat se v místní kavárně, protože zastávky jsou zpravidla označeny velkým stojanem, na něm je ale většinou reklama, zatímco název zastávky se nikdo nedozví a obvykle chybí i jízdní řád (městská linka tam „traťový“ jízdní řád mívala, ale člověk musel hádat, kde na trase se nachází).

Mláďata tedy v pořádku odjela autobusem a my ostatní jsme za chvíli zamířili autem na vlak. Mezi Caorle a San Stino di Livenza také jezdí autobusy, ale jen párkrát za den, což se nám do plánu nehodilo. Všechny jízdní řády v oblasti jsou přehledně vyvěšeny na webu ATVO, člověk tam jednoduše najde i prodejní místa a může si spočítat tarif (je v tom zavedený naprosto neitalsky propracovaný systém, všechny zastávky a zóny mají nějaká čísla), takže nebýt toho, že poloha zastávky se na místě zjišťuje dotazem na domorodce, je cestování autobusem v Itálii i pro cizince celkem použitelné. Jízdní řády se alespoň zde u moře několikrát do roka mění, některé linky měly nový jízdní řád od začátku září, ale v jeho druhém týdnu se znovu měnil.

Pájina při příjezdu k nádraží San Stino di Livenza trochu spala, ale jakmile uviděla soupravu Trenitalie, zelenobílý nátěr ji nezmátl a obživla se zvoláním „vláček“! Pokladna je zrušená, ale v otevřené hale funguje automat, který komunikuje i v dalších jazycích a bere hotovost i karty. Nákup jízdenek do Venezia Mestre byl velmi přehledný, ještě je ale nutné jízdenky před odjezdem zkompostovat ve strojku. Na této trati jezdí jak zastávkové vlaky (regionale), tak zrychlené (regionale veloce), do Benátek přijíždějí střídavě každou půlhodinu, ze San Stina tedy náš regionale odjížděl kvůli většímu počtu zastavení nějakou čtvrthodinu po regionale veloce.

Padova: přijíždějící vlak kategorie Frecciarossa © Tomáš Kraus

Obvyklá souprava různých jednopodlažních vozů byla kolem desáté hodiny jen slabě obsazena, takže jsme zaparkovali kočár do oddílu přes uličku – měli jsme s sebou totiž takové lepší golfky, co se dají sklopit, vedeni mylnou představou, že po obědě v nich bude Pájina spát. Žádný vůz ve vlaku samozřejmě neměl nízkopodlažní nástup, ale neviděli jsme ani symbol kočárku nebo vozíku. Jízda po rovné trati příliš zajímavá nebyla, Pájina si krátila čas svačinou a dále s knížkou Bambi s nalepovacími obrázky, které pak lepila i po nás. Před výstupem v uzlové stanici Venezia Mestre jsme zkontrolovali, že veverky a koloušky má na oblečení nalepené jen Pájina, a měli jsme čtvrt hodiny na dva nelehké úkoly – najít mláďata a koupit jízdenky do Padovy.

Vystál jsem frontu na automat před vstupem do haly, ten mi ovšem nabízel pouze „jízdenku bez jízdenky“ (anglicky ticketless ticket), což v praxi znamenalo, že u regionale veloce jsem měl tlačítko nákupního košíku přeškrtnuté, a mohl jsem zvolit jen dálkový vlak kategorie Frecciabianca, který jel stejnou dobu za pětinásobnou cenu. Nadhodil jsem dotaz do fronty za sebou, jestli někdo neví, proč to na regionale veloce nemůžu koupit – jeden pán odpověděl, že vlak je asi vyprodaný, což u regionálního spoje samozřejmě nebylo možné. Nejspíš v automatu došel papír nebo toner (a jízdenky na Freccie se dají např. poslat i na mobil), akorát to automat nechtěl přiznat na rovinu. Musel jsem najít jiné řešení, bohužel v zákaznickém centru (které stejně asi prodávalo jen lístky na dálkové vlaky) byla fronta neslučitelná s naší časovou dispozicí, prázdno bylo akorát před automaty na vlaky Italo soukromého dopravce. Do toho se ostatní pokoušeli někde sehnat mláďata, jejichž autobus se cestou přes letiště Marca Pola někde opozdil a pak je vyložil na druhé straně nádraží u nějakého jiného podchodu. Nakonec jsem našel další shluk automatů, jízdenky jsem koupil, byť s nutným použitím karty, a s krásnou asi minutovou rezervou jsme přiběhli na nástupiště.

Se zájmem jsme pozorovali nízkopodlažní jednotku jedoucí kamsi do Trevisa, nám na vlaku z Benátek do Verony přijela ovšem opět klasická souprava Trenitalie. Na řídicím voze vpředu jsme zahlédli piktogram invalidy, tak jsme přeběhli nástupiště a nastoupili do prvních dveří. Úprava pro imobilní spočívá jen v tom, že v prvním oddíle jsou sedačky sklopné, a kočárek se tam dá zaparkovat. Trať mezi Venezia Mestre a Padovou je čtyřkolejná, náš vlak využil koleje pro regionální spoje, ale nikde nestavěl. Po dvou dílech Krtečka z mobilu jsme vystupovali na nádraží v Padově. Vyrazili jsme do města, které mě celkem příjemně překvapilo, po architektonické stránce bylo na co se dívat. Došli jsme na relativně vzdálené náměstí Prato della Valle a cestou jsme mohli pozorovat městská vozidla systému Translohr – která podle některých kritiků v sobě spojují nevýhody tramvaje a autobusu. Je pravda, že pohled na dlouhou „tramvaj“ se sběračem a na kolejích, resp. na jedné koleji, je takový zvláštní, když se celá zhoupne při rozjezdu na gumových kolech. Nedá se ani říct, že vozidlo jezdí po normální silnici, na vozovce jsou dva pásy s upraveným povrchem pro styk s koly. Kolem paláců na Prato della Valle projíždějí „tramvaje“ na akumulátorový pohon se staženým sběračem, aby trolejové vedení nekazilo celkový obraz.

Padova: městské vozidlo systému Translohr © Tomáš Kraus

Pájina prohnala několik holubů na Pratu a při zpáteční cestě okolo dómu měla blízko k usnutí v kočáru, ale nedočkali jsme se. Oběd s ní byl náročný a přejít s nevyspalým dítětem ulici k nádraží bylo už o nervy, ale nakonec jsme ji tam dostali. Nechali jsme odjet spoj regionale do Benátek, protože chvíli po něm jel regionale veloce, který ho cestou předjížděl – proto jsme tentokrát využili koleje pro dálkové vlaky. Do řídicího vozu jsme se nedostali, a tak jsme kočárek museli zaparkovat v nástupním prostoru. Vlak byl celkem obsazen, tak jsme si sedli, kam to šlo, já jsem schytal k sobě Pájinu, ale té nakonec stačil ke štěstí můj telefon – na dotykovém displeji přesouvala obrázky do siluet a během jízdy si to tak osvojila, že mi telefon vzala a fungovala zcela samostatně.

Překonali jsme pobřežní most a vlak zastavil v hlavovém nádraží Venezia Santa Lucia. Na prvním nástupišti jsem si s Pájinou zatančil Pásla ovečky, zatímco ostatní využili zdejší WC a stěžovali si, že vyčůrání za Euro je poměrně drahé – v historickém centru Benátek, kde svezení MHD stojí 7,50 €, ale k tomu se ještě dostanu. Vyšli jsme před nádraží a vydali se klasickou a dobře značenou cestou k náměstí svatého Marka. Vzhledem k mostům přes kanály nebyla cesta úplně bezbariérová, zvlášť hned první most u nádraží přes Canal Grande nám s kočárkem dal docela zabrat, ale přinejmenším jsme ho pak odlehčili, Páju jsem si hodil do nosítka, kde usnula, a aspoň k mostu Rialto jsme mohli jít nerušeně.

Venezia Santa Lucia: Canal Grande před nádražím © Tomáš Kraus

Původně jsme zvažovali také pěší návrat k nádraží, ale vzhledem k času a únavě jsme pak počítali s cestou lodí. Babička, která má respekt z lodě i na Orlické přehradě, se sice dlouho bránila, ale krátce před příchodem na náměstí svatého Marka už byla ochotná sednout i do pramice. Chvíli jsme si odpočinuli u známé věže a přesunuli jsme se k vodě. Mimochodem, právě odsud je možné využít kilometricky nejkratší cestu veřejnou dopravou do Caorle a dalších letovisek na pobřeží – jednou denně vypravuje ATVO autobusy, které dovezou cestující na mys Punta Sabbioni, odkud navazuje loď přímo ke Svatému Markovi, a odpoledne se stejným způsobem cestuje zpět. Toto jsme ale nakonec zavrhli kvůli větší časové variabilitě a plánu navštívit také Padovu. Nyní jsme tedy koupili hodinové přestupní jízdenky za turistických 7,50 € a šli čekat na molo, kde staví linky 1 a 2 – obě plují hlavním kanálem k nádraží a parkovišti, zastávky má každá trochu jiné.

Přístaviště u Svatého Marka jsou v podstatě na otevřeném moři a pohled z plovoucího mola na divoce se zmítající předek lodi na vlnách byl poměrně děsivý, zvlášť pro babičku, ale nebylo cesty zpět. Jízda s kočárkem nebyla oficiálně žádný problém, prakticky bylo potřeba si své místo na palubě jen vybojovat. Zaparkovali jsme nedaleko nástupního prostoru a bez nároku na místo k sezení jsme se vydali na cestu. Pájina zase hrála na telefonu obrázky, bylo jen potřeba zavírat vyskakující reklamy, aby přes internet nekupovala Lamborghini. Po poměrně zdlouhavé plavbě, kdy jsme občas museli čekat na uvolnění přístavního mola, jsme se dostali na vzduch v přístavišti Ferrovia, zrovna minutu před odjezdem regionale veloce naším směrem. Měli jsme tedy půl hodiny času na krátkou regeneraci, mláďata potom vyrazila na autobusové nádraží na Piazza Roma. Tam nebylo úplně snadné najít autobus do Caorle (tentokrát zastávkový, poslední Corsa Express už byl pryč), ale řidič jim to usnadnil tím, že je málem zajel.

Venezia Santa Lucia: loď odplouvá od nádraží © Tomáš Kraus

Nákup jízdenek byl lehce problematický, protože je potřeba zjistit, jestli San Stino di Livenza je v seznamu stanic uvedeno v plném znění nebo jestli San je zkráceno na S. a jestli za tečkou je mezera nebo ne. Nakonec jsme ale mohli naše jízdenky zkompostovat a vydat se k vlaku regionale směr Portogruaro, což je město kousek za San Stino, stanice má v názvu dokonce i Caorle (většina přímořských letovisek se objevuje v názvu některé ze stanic, byť jsou přes 20 km vzdálená), třebaže nejbližší stanice je skutečně San Stino a cestou z Caorle do Portogruara se přes San Stino musí jet. Nastoupili jsme opět do řídicího vozu s piktogramem invalidy, ale žádné místo na kočárek se v prostoru pro cestující nenacházelo – k tomu byl totiž určený služební oddíl před kabinou strojvedoucího, řádně vychlazená místnost, kde se na stěně houpal vlakový telefon. Hodinovou cestu plným vlakem jsme si krátili sledováním Mickeyho klubíku, Pájina lehce ohrožovala spolucestující svou gestikulací, ale naší základny jsme dosáhli v pořádku a včas.

Hned další den jsme opět zamířili na nádraží v San Stino, tentokrát ale jen ve dvou. Babička měla po prvním hlídání určité výhrady k Pájině, ale protože jsme ji nenašli s hadrem na hlavě a prázdnou láhví od limoncella na podlaze, nechali jsme ji hlídat i podruhé a vyrazili jsme do Terstu hned potom, co jsme Pájinu po obědě uložili – tedy ne úplně hned, protože v hodinovém taktu regionale veloce byla právě zrovna jedna díra. Cesta vlakem do Terstu trvá něco přes hodinu a ve druhé části nabírá jízda na zajímavosti, trať se vine mezi skalami a překračuje několik mostů, občas se jede kousek nad mořem s pěkným výhledem na Terstský záliv. Mimo jiné je vidět zámeček Miramare císaře Maxmiliána I. Mexického, stejnojmenná zastávka se projíždí, byť v papírovém jízdném řádu v San Stino byla u všech vlaků zastávka Miramare i s časovým údajem uvedena, ale s hvězdičkou že vlak tam nestaví...

Trieste: minibus u kostela San Giusto © Tomáš Kraus

Terst (Trieste) byl nejvýznamnějším přístavem Rakouska-Uherska a dodnes se řada památek odkazuje na toto období. Nádraží je prakticky v centru, nebylo potřeba využít žádné autobusové linky MHD, jen jsme překročili rušné nábřeží a zanořili se do klidnějších uliček. Přes centrum jsme prošli k malému amfiteátru, které se nenápadně krčí mezi moderními budovami na frekventované ulici, a začali jsme stoupat k hradu – sklon byl místy dost strmý, což se manželce příliš nelíbilo, protože tou dobou nosila už dva měsíce naše druhé dítě. Na vrcholu jsme navštívili nejprve kostel San Giusto, vzniklý spojením dvou kostelů z 5. století, a potom jsme vešli do stejnojmenné pevnosti. Vstupné na hradby je jen Euro, které stojí za ty pěkné výhledy na záliv a kopce okolo, z větší části už slovinské.

Cestou k nádraží jsme chtěli poslat nějaké pohledy, a tak jsme směřovali k poště přes Piazza Oberdan – toto náměstí je dnes známé především jako konečná stanice jediné tramvajové linky v Terstu, která byla postavena kvůli spojení města se stanicí Villa Opicina na hlavní trati z Lublaně do Benátek (tehdy byl spíš místo Lublaně hlavní směr Jesenice – Villach – Vídeň), která prochází nad městem. Kvůli velkému sklonu byl úsek nedaleko dolní konečné vybaven ozubnicí a nyní funguje jako lanovka, kdy vozík na laně tlačí tramvaj nahoru. Tramvaje jsou sice archaické, ale lanové vozíky jsou už třetí generace a nemají žádného řidiče, ovládá je řidič tramvaje – na dotčeném úseku, který je z části dvoukolejný, jsou také zastávky. Potíž je, že tramvaj častěji nejezdí, než jezdí. V roce 2007 jsme se chtěli svézt nahoru, abychom odjeli do Slovinska vlakem EC Casanova, tvořeným slovinským Pendolinem (ten už sice odvál čas, ale regionální vlaky ze Slovinska do Villa Opicina opět jezdí), nicméně místo tramvaje jsme se vezli nízkopodlažním autobusem na náhradní lince označené 2/ (tramvaj má číslo 2). Při letošní návštěvě se situace opakovala, koleje byly opuštěné a po silnici sjížděl opět autobus linky 2/, nebylo tedy ani co zdokumentovat a musím se spokojit například s článkem o lanové tramvaji na anglické Wikipedii.

Vrátili jsme se na nádraží, kde panuje relativní klid, přeci jen do této nejzazší italské výspy zavítá dálkový vlak jen párkrát za den. Většina spojů jsou tedy zastávkové spoje směr Udine nebo Gorizia (nebo Udine přes Gorizii), nebo regionale veloce do Benátek. Vedle našeho spoje čekal jiný regionale veloce a rovněž do Benátek, s tím že až na nástupišti bylo poznat, že jede severní trasou přes Udine. Nás tedy čekala cesta zpět do San Stino po shodné trase zpět z provincie Friuli-Venezia Giulia do provincie Veneto, abychom se večer shledali s ostatními.

Trieste Centrale: dva vlaky regionale veloce do Benátek © Tomáš Kraus

V původních plánech jsme ještě zvažovali návštěvu Florencie, a případně i Pisy, což je jakožto jednodenní výlet realizovatelné. Na jeden pár z těch mála IC vlaků, které spojují Terst s Římem, se dá koupit akční jízdenka za směšnou cenu (Portogruaro – Firenze Rifredi za 9 EUR na osobu), což i ve třech lidech vychází cenově výhodněji než jízda autem s dálničními poplatky, a i časově je to zajímavé, byť tyto vlaky nevyužívají tunelovou VRT mezi Bolognou a Florencií. Rozhodli jsme se nakonec nerealizovat tento celodenní výlet, jelikož jiných plánů jsme měli dost a jelikož mláďata nejevila zájem o hlídání Pájiny, natož po celý den, protože babička by chtěla jet do Florencie s námi.

Stejně tak jsme nakonec nerealizovali plánovaný návrat přes Slovinsko, kde jsme chtěli autovlakem projet k Bohinjskému jezeru a zastavit se také u Bledu. Na pláži v den odjezdu jsme seznali, že lepší bude co nejkratší návrat, protože Pájina už byla po týdnu dost unavená, začala vstávat za tmy v půl šesté a pokoušela se vylézt z cestovní postýlky, čímž si pár dní po návratu i doma vysloužila novou klasickou postel bez ohrádky. Po obědě jsme tedy nechali mláďata čekat na večerní autobus a vyrazili jsme domů s tím, že pauzu si uděláme někde v Rakousku. Nejprve bylo ovšem nutné doplnit palivo – čerpací stanice tam byla, ale jedná se o Itálii, takže i když jsou za dobrých podmínek v pozadí vidět Alpy, odpolední siesta se musí dodržovat. Chvíli mi trvalo, než jsem se seznámil se samoobslužným terminálem, a než jsem na třetí pokus přistál u stojanu, který samoobslužné tankování umožňuje.

Zatímco jsme se blížili ke hraničnímu přechodu Tarvisio a vzadu Pájina zaslouženě spala, přemýšleli jsme, co s načatým odpolednem. Jako kompenzace za autovlak se nabízela například horská železnice na Reisseck, k níž je potřeba nejprve vystoupat strmou lanovkou. Zjistili jsme ale, že se přeci jen nachází dál, než jsme mysleli, a že i takto v létě provoz končí v půl páté. Lanovek s letním provozem je ale v okolí více, například ta na horu Gerlitzen, coby kamenem dohodil od dálničního sjezdu Villach – Ossiacher See. Dobře dostupná je také vlakem, protože dolní stanice leží jen přes silnici od nádraží Annenheim na trati z Villachu do St. Veit, po níž sice velká část spojů do St. Veit nedojede a místo toho se z Feldkirchenu pokračuje autobusem ÖBB, což tedy ničemu nevadí. V neposlední řadě se dá přijet také pravidelnou lodní linkou po jezeru Ossiacher See.

Annenheim: nádraží pod lanovkou na Gerlitzen © Tomáš Kraus

V kufru auta jsme našli kusy oblečení, které jsme za celou dovolenou nepotřebovali, a koupili jsme zpáteční jízdenky na malé horské provětrání. Kabinkovou a sedačkovou lanovkou jsme dosáhli vrcholu (1911 m n.m.), odkud je údajně jeden z nejkrásnějších kruhových rozhledů v Korutanech, prošli se nahoře a „posledním spojem“ jsme se vrátili dolů, přičemž Pájina posazená v nosítku nadšeně pozorovala krávy. Pak už zbývala jen procházka k jezeru, večeře obsahující kynutý Germknödel, nemající nic společného s pizzou, kterou jsme obědvali u moře, a odjezd. Domů jsme v celkem dobré kondici a se vzorně spící Pájinou přijeli v půl druhé ráno a naše dovolená byla za námi. Mláďata přijela autobusem nad ránem a přibližně pět týdnů nato dorazil babičce také náš pohled od tramvaje v Terstu, ve dvou kusech a v obálce, obsahující italskou omluvu za to, že se něco přihodilo během mechanizovaného třídění pošty.

Protože už během této dovolené v září byla moje žena znovu těhotná, což mi při výstupu na hrad v Terstu zdůrazňovala, letošní dovolenou v zahraničí nejspíš realizovat nebudeme. Ale v budoucnu se rád podělím o další cestopisy z rodinného putování, byť je budu tvořit opět celou věčnost (často v Regionově cestou do práce), a přeci jen už z principu nebudou úplně nabité železničními zajímavostmi se spoustou fotek.