Moje cesta od vlárských vlaků na VLAKY.NET (1)

Nicméně můj život byl od samého svého počátku spjat s kolejemi, byť ty úplně první byly tramvajové. Narodil jsem se totiž v Brně, konkrétně v Králově Poli, na ulici s šalinama, která se už jmenovala všelijak (momentálně Štefánikova), ale domorodci jí stále říkají Pražská. V rodném a křestním listě mám jako místo svého zrodu uvedenu adresu Eisenhoverova 38 (pan farář se s tím jednoduchým „vé“ upsal). Můj rodný dům kupodivu stále stojí, takže by nic nebránilo tomu, aby se na něm objevila příslušná pamětní tabule. Tedy až na to, že jsem ve svém životě nevykonal nic takového, co by podobnou poctu zdůvodnilo – a už jistě nevykonám.

Můj rodný dům poblíž tramvajové zastávky Šumavská (22.9.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Za necelé dva týdny po tom, co jsem se prodral na svět, mne rodiče (na přání věřícího otce, matčina rodina patřila k bezvěrcům) nechali u svatýho Tomáška pocákat vodou ze Svratky, což se mi asi natolik nelíbilo, že jsem se pak už v ranném věku stal ateistou. Nedlouho po křtu už následovala chvíle, kdy jsem se poprvé svezl vlakem, po Vlárské trati. Naše trojčlenná rodina totiž ještě neměla vlastní domácnost a k jejímu založení došlo v Uherském Brodě, kde její hlava působila coby středoškolský profesor. První kontakt s železniční dopravou se pochopitelně v mé paměti neuchoval, ale v podvědomí možná ano – což by vysvětlovalo mnohé.

Sp 1729 do Bojkovic sice z Brna hl.n. na Vláru míří, ale její dávné vlaky už nepřipomíná
(22.9.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ten transport z Brna neznamenal, že jsem své rodné město opustil navždy. Pobýval jsem tam coby dítko i dorostenec často u babičky (z matčiny strany) a posléze také jako vysokoškolák, ale o tom až později. Nyní se vraťme k městu Komenského a jeho kolejím. V mém dětskému „perimetru“ byly hned dvojí. Bydleli jsme jako podnájemníci ve vile švýcarského typu (kterýžto vzhled už dávno pozbyla) na adrese U Olšavy 420. Na dosah (rodiči zakazovaný) tak byla nejen Vlárská dráha, tedy tehdejší trať č. 34 v úseku Uherský Brod – Újezdec u Luhačovic, ale také někdy po roce 1951 postavená a poměrně živá vlečka do Slováckých strojíren.

Dnes už po vlečkovém mostě přes Olšavu páry nejezdí (11.6.2009);
zdroj: www.k-report.net © Javorina

Přes obojí koleje (a jednu vlečkovou další), tentokrát však na přejezdu v ulici 26. dubna, vedla cesta z našeho bydliště do města a pro mne posléze i do školy. Chodit jsem začal na ústav, který se skrýval pod zkratkou JSŠ a sídlil v budově původního gymnázia nad nádražím (viz úvodní snímek). Do třetí třídy jsem však nastoupil už do jeho budovy nové, kde jsem pak také maturoval. Mezi tím se však kategorie škol změnily – nejprve na pokusnou dvanáctiletou SŠ a posléze na ZDŠ + SVVŠ. Co se neměnilo, byla skutečnost, že všechny nesly jméno J.A Komenského a že na nich vyučoval můj otec, což bylo pro zlobivého žáka dost neblahé.

Škola, do níž jsem chodil od 3. třídy do maturity (21.9.2016); zdroj: www.ub.cz © elenkas

Ale vraťme se ke kolejím. V dětství jsem na těch dvou zmíněných nejen pozoroval vesměs parními lokomotivami tahané vlaky (a tropil přitom občas nepřístojnosti), ale také třeba pozoroval údržbu trati či obsluhu vjezdového návěstidla od Újezdce, kam bylo třeba před večerem zanést lampu. A samozřejmě jsem také těmi vlaky na Vlárské trati jezdil. Vzhledem k tomu, že jsme tehdy (jako většina národa) auto neměli (a rodiče je neměli nikdy), vyráželi jsme na výlety po železnici. Bývalo to dost často a naším cílem býval les v Záhorovicích, lázně v Luhačovicích, ale i místa vzdálenější – třeba Trenčianske Teplice nebo Prievidza.

Brodské nádraží se od mého mládí do 28.10.2009 moc nezměnilo (foto z Ex 527)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Ta poslední destinace proto, že jsem tam měl „poslovenštěnou“ tetu s rodinou jako důsledek dědova předválečného působení coby velitele četnické stanice v obci Veľká Čausa. Otec tam dokončil školní docházku a posléze maturoval na prievidzském reálném gymnáziu, což mu pak nepřekáželo ve studiu češtiny na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity, když se děda nechal penzionovat a vrátil se na Moravu. Postavil si domek v Zastávce u Brna a užíval důchodu, bohužel ne dlouho. Mne dům „zástavecké“ babičky, za níž jsme také občas jeli, přitahoval svou polohou blízkou hlavní trati, zbýšovské dráze a navíc i důlní lanovce.

Důl Julius s lanovkou z dolu Ferdinand na dobovém snímku Zastávky;
zdroj: www.zdarbuh.cz

Častěji a na delší dobu jsem jezdil za babičkou „brněnskou“. Ta bydlela na (dnes už číslem jiné) adrese Rybářská 70. Sice k železniční trati to bylo daleko, ale z okna jejího bytu ve 3. patře jsem měl výhled do protějšího objektu sklářských strojíren, kam zajížděla čisticí tramvaj vypustit nasbíranou špínu v podobě kalů (proto jsem jí říkal „blátová šalina“) a dočerpat vodu. Kolej podél Svratky tehdy sice vedla (byť jinudy) až na výstaviště, ale trolej končila u kosárny (jež vyráběla i mačety na export) na konci Rybářské ulice. Odbočovalo z ní několik vleček do podniků v ulici Poříčí, z nichž si pamatuji smaltovnu, odkud byly expedovány hrnce, pánve atp.

Přejezd dnešní vlečky na výstaviště na Poříčí u hotelu Voroněž (22.9.2008)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

S babičkou jsem sice také občas jel někam vlakem do brněnského okolí (na výlet do přírody či návštěvu příbuzných), ale víc jsem s ní nacestoval tramvajemi. Mým oblíbeným typem byly ta tehdy nejmodernější soupravy zcela uzavřeného jednosměrného motorového vozu 4MT a odpovídajícího vozu vlečného. Ve srovnání se staršími vozy bez zavíracích dveří mi připadaly krásné a (také uspořádáním sedadel) připomínaly vlaky. A když k tomu ještě jezdily na lince č. 3 (a 7) od Žabovřesk přes Komín do Bystrce jakoby po železniční trati, byly skvělé. Nejraději jsem jimi cestoval na sedadle hned za řidičem a sledoval jeho práci i kolej před ním.

Souprava tramvaje 4MT s vlečným vozem z Královopolské strojírny (6.6.2009);
zdroj: commons.wikimedia.org, autor: Dezidor

S babičkou, jejímž jsem byl jediným a tudíž rozmazlovaným vnukem, jsem zažil mnohá dětská dobrodružství, pochopitelně vesměs mimo oblast kolejové dopravy. Ale pamatuji si i některé věci méně veselé – třeba jak jsem s ní šel v červnu 1953 měnit peníze. Babička plakala, protože přišla o skoro všechny své, už tak nevalné, úspory. Ale zpět k těm vzpomínkám veselejším. Mezi ně se zařadilo samo cestování po Vlárské trati mezi Uherským Brodem a Brnem. Občas se totiž stalo, že jsem cestu absolvoval coby „spěšnina“, byv svěřen do péče jedné paní průvodčí. Kupodivu si pamatuji, že se jmenovala Skorusová a bydlela na Pekařské ulici.

Horní konec Pekařské ulice, paní Skorusová bydlela na jeho pravé straně (22.9.2008)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Zato netuším, jak se babička s tou hodnou ženou seznámila, ani jak vlastně tu logistickou operaci organizovala. Nejen že tehdy pochopitelně nebyly žádné mobily, ale babička ani my jsme neměli ani obyčejný telefon. Přesto mne rodiče mohli v Brodě naložit do vlaku a babička mne u něj v Brně vyzvedla. Mezi tím jsem byl zamčen v jednom kupé, kde mne paní Skorusová často kontrolovala. A občas mi cestu také zpestřila. Při jednom pobytu ve Veselí nad Moravou, kde lokomotiva dobírala vodu, mne vysadila na její stanoviště – a já jsem se jí za to při postupu opačném odvděčil tím, že jsem jí zašmírovanou botičkou šlápl na prsa v letní košili.

Veselské nádraží i provoz v něm v 50. letech vypadaly úplně jinak (9.1.2009)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem začal chodit do školy, musely se mé návštěvy brněnské babičky omezit na prázdniny (jichž bylo mnohem méně než dnes). Na druhou stranu jsem při tom cestování po Vlárské trati později už nepotřeboval doprovod. Po dosažení věku 15 let jsem byl za vysvědčení obdařen motorovým vozidlem značky Jawa 50-05 a mé cestovní návyky se poněkud změnily. Tedy pokud jde o výlety. Tou dobou jsme se přestěhovali na brodské sídliště do družstevního bytu, pořízeného za otcův podíl z prodeje domku v Zastávce po smrti tamní babičky (jenž obnášel dnes směšných 15 tisíc Kčs). Ten akt mne díky nové adrese kolejím poněkud vzdálil.

Brodské sídliště se od poloviny 60. let do 28.10.2009 rozrostlo (foto z Ex 527)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Na druhou stranu jsem v době školní docházky poznal i tratě vzdálenější. To když jsem byl s rodiči několikrát na tzv. učitelské základně (později EXODu), což byl pobytový zájezd pro odborově organizované školské pracovníky a jejich rodiny, s vlastní dopravou a zajímavým programem včetně výletů do okolí dané destinace. Tak jsme byli třeba v Karlových Varech, Liberci, Mariánských Lázních či v Bratislavě, pochopitelně vždy vlakem. A občas jsme vyrazili také do zahraničí, s ČEDOKem do Bulharska, Rumunska nebo později do Jugoslávie. I když jsme několikrát letěli, více mne bavila cesta lehátkovým vozem, byť byla delší a únavnější.

Interiér lehátkového vozu Bc ČD, ex Bac ČSD (8.8.2008); zdroj: commons.wikimedia.org,
autor: Honza Groh

Příležitost k cestování vlakem však skýtala i škola samotná. Třeba školní výlety, na které jsem jezdil nejen s třídou svou vlastní, ale od mala také s otcovou. Ten ostatně byl schopen objednat u ČSD zvláštní vagón a vydat se jím se třemi třídami a dvěma profesorkami na několikadenní putování po Slovensku. To jsem tehdy bohužel neabsolvoval, na rozdíl od jiného železničního výletu, pro změnu do Českého ráje. Tentokrát ale nikoliv zvláštním vozem, nýbrž běžnými vlaky, což bylo organizačně možná ještě náročnější. Nejprve jsme cestovali do Jičína a odtud každý den vyráželi do kraje s jeho hrady a zámky i jinými poučnými zajímavostmi.

Hrad Trosky, dominanta Českého ráje dne 27.8.2006 (foto z Os 5507)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Se školou se však jezdilo vlakem i za jinými účely. Třeba na lyžařský výcvik, který jsem absolvoval na Miloňově ve Velkých Karlovicích, v podnikové chatě, která je dnes horským hotelem. A to dokonce dvakrát – jednou v 7. třídě a podruhé ve 2. ročníku SVVŠ. Vlakem jsme jezdili také na brigády. Vzpomínám si na jednu bramborovou v nedalekém Pitíně, ale hlavně na dvě lesní, na které jsme cestovali až do dalekých Volar. To všechno byly záležitosti víceméně komorní, alespoň ve srovnání s chmelovou brigádou, na kterou byl vypraven zvláštní vlak, přepravující příslušné ročníky středních škol celého okresu. Naším cílem bylo Nové Sedlo.

Chmelařská obec Nové Sedlo, místní část Břežany, na dobovém snímku;
zdroj: www.nove-sedlo.cz

Při našem návratu z chmelu se přihodila tragická událost – nějaký učeň vyhodil z okna sousedního vagónu pivní láhev, která smrtelně zranila traťového dělníka. Ale vraťme se k věcem příjemnějším. Jednou z nich byla družba naší školy s podobným ústavem slovenským, ZDŠ v někdejší obci Kubrá, dnes městské části Trenčína. Projevem toho partnerského vztahu byl mimo jiné stanový tábor pro 9. třídy obou škol ve Vysokých Tatrách, kousek pod železniční zastávkou Popradské Pleso. Jeli jsme tam pochopitelně vlakem, my po Vlárské trati do Trenčianské Teplé, odtud společně do Popradu a ve finále električkou na místo samé.

Zastávka Popradské Pleso kdysi vypadal jinak (13.9.2009) © Miroslav Sekela

Z toho, co jsem zatím napsal, vyplývá, že jsem se sice v dětství a mládí o drážní dopravu zajímal, ale jen zcela „civilním“ způsobem, nemaje v rodině či okruhu přátel nikoho, kdo by můj zájem prohloubil. Neměl jsem nikdy ani žádné vláčky modelové, jen hračky v podobě dvou souprav dřevěných (jedné větší a druhé miniaturní) a posléze coby vrchol v tomto oboru, soupravičku plechového vlaku na klíček s kolejovým kruhem. Hlavně proto, že naše domácnost penězi neoplývala. Otec jako středoškolský profesor měl v 60. letech jen asi 1 400,- Kčs hrubého a matka, původně učitelka, byla za mého dětství ze zdravotních důvodů v domácnosti.

Plechový vláček IGRA; zdroj: www.s-antikvariat.cz

Protože jsem v dětství a mládí neměl v rodině ani v jejím okolí vzor v žádném železničním fanouškovi (kterých ostatně tehdy ani tolik nebylo), o železničáři či tramvajákovi nemluvě, nevěnoval jsem se ani fotografování železnice či prostředků hromadné dopravy. Jinak ovšem naše rodina fotografovala všechno možné, ale o všechny plody této činnosti (o mnoha jiných věcech nemluvě) jsem později přišel po nepříliš vydařeném rozvodu. Proto v připojené galerii bohužel nenajdete žádný dobový snímek, ale jen dokumentační obrázky k textu z pozdější doby. A podobně tomu bude i v případě druhého dílu této životopisné tetralogie, jenž vyjde za týden.

Jediný snímek mých rodičů (po stranách přednášející) mám z archivu uherskobrodské
knihovny (kterou máma v 60. letech řídila)

Prameny a odkazy:

1. Brno – Wikipedie – mé rodiště, bydliště mé oblíbené babičky i místo vysokoškolských studií
2. Vlárská dráha – Wikipedie – trať mého dětství a mládí
3. Brno hlavní nádraží – Wikipedie – na rolu jsem od dětství do dospělosti přijížděl i z ní odjížděl, ale také jsem se tam chodil dívat na vláčky
4. Uherský Brod – Wikipedie – město mých mladých let
5. Železniční trať Brno–Jihlava – Wikipedie – druhá trať, po níž jsem v mládí často cestoval
6. Zastávka (okres Brno-venkov) – Wikipedie – „na Zástavce“ bydlela druhá babička, kousek od kolejí
7. Tramvajová doprava v Brně – Wikipedie – šaliny mi v dětství učarovaly a ani později jsem na ně nezanevřel
8. zdroje uvedené pod odkazy v textu

Úvodní snímek: Uherský Brod, nádraží mého mládí s budovou školy, kde učil můj otec a já začal školní docházku, v pozadí
(1.5.2007) © Marek Topič