Moje cesta od vlárských vlaků na VLAKY.NET (4)

Doposud jsem se nezmínil o svých „nadstavbových“ aktivitách při službě ve Sboru nápravné výchovy. Už na Mírově jsem se stal dopisovatelem rezortního časopisu Zpravodaj SNV ČSR, účastnil jsem se odborných seminářů pořádaných Výzkumným ústavem penologickým i různými sekcemi Československé sociologické společnosti ČSAV, přednášel jsem coby lektor Socialistické akademie atp. Měl jsem také v úmyslu pracovat dál na svém vzdělávání, tentokrát formou vědecké výchovy. V tomto směru se mi nabídla příslušná instituce, měl jsem zajištěného školitele a zbývala jen taková zdánlivá drobnost – souhlas nadřízeného.

Sídlo někdejšího útvaru SNV ČSR Hradec Králové, hradecká věznice; zdroj: www.vscr.cz

Tím byl náčelník útvaru, stejné hodnosti (podplukovník) i původu (reorganizovaná Pohraniční stráž), jako jeho mírovský kolega. Jenže zatímco ten druhý byl mému teoretickému rozvoji nakloněn, u současného šéfa jsem těžce narazil. Prý mi musí stačit „postgraduální“ studium na SOŠ SNV v Brně, do něhož mne navelel, a víc nepotřebuji. Což se mi samozřejmě nelíbilo, tak jsem se proti jeho rozhodnutí odvolal k náčelníkovi Správy SNV ČSR – a dostal za pravdu. Čímž jsem však nevyhrál, protože k mé žádosti o vědeckou výchovu se musel vyjádřit (i u nestraníka, jímž jsem byl) okresní výbor vládnoucí strany. Jehož byl náčelník útvaru členem.

Hradecký OV KSČ sídlil v paláci Steinského a Sehnoutky; zdroj: foto.turistika.cz

Takže jsem nepochodil a jen doufal, že na hradecké pobočce věčně nezůstanu, moji pražští (bohužel jen metodičtí) nadřízení mi byli nakloněni. K povýšení jsem měl nakročeno ve chvíli, kdy útvarový výbor KSČ začal jednat o mém přijetí do partaje. (Byl jsem ostatně jediným funkcionářem SNV své úrovně, který v ní nebyl.) Tím bych se jako vysokoškolák stal součástí kádrových rezerv nadřízené složky, což byla jediná cesta k postupu. Jenže to leckomu vadilo – jak případným uchazečům o vyšší funkce s nedostatečným vzděláním, tak (a hlavně) onomu soudruhu podplukovníkovi. A tak začal konat. Rozhodl se, že mne dostane za katr.

Přehradní mříž neboli katr ve vazební věznici Hradec Králové; zdroj: www.vscr.cz

Proto shromáždil sbírku přehnaných nebo zcela smyšlených „záporných“ dějů z mé služební minulosti (s pomocí několika mých podřízených) a postoupil ji svému příbuznému, náčelníkovi vojenského obvodového soudu, aby mne zavřel. K obraně jsem si zajistil služby nejlepšího hradeckého advokáta, ostatně svého známého. Jenže ten mi byl jen na dvě věci – radil mi nebránit se (a hlavně nepoužít nic, co vím na svého i soudního šéfa) a ve finále mi dal vybrat, zda chci peněžitý trest nebo podmínku. Byť se mi ty vzkazy nelíbily, podřídil jsem se nevyhnutelnému, držel ústa a vybral si trest levnější. Brána pobočky se za mnou zavřela už dřív.

Administrativní budova někdejší pobočky pro místní výkon trestu Hradec Králové skrze
bránu; zdroj: www.vscr.cz

Přestože na tom všem bylo mnohé, co by možná založilo úspěšné odvolání proti rozsudku, raději jsem tu cestu vzdal. Nakonec důležitější bylo sehnat novou práci. To se mi podařilo rychle, stal jsem se pracovníkem oddělení společenských věd KDPM Hradec Králové. Ne však nadlouho, protože to vadilo „straně“. Rozuměj soudruhu podplukovníkovi, který mne dal také vyloučit z SSM. Takže jsem sice (nakonec dohodou) odešel, ale zároveň jsem toho zarputilce formou stížnosti ministrovi poučil o znění 1. odstavce § 107 zákona č. 100/1970 Sb., načež mi musel opatřit zaměstnání jiné, ale bylo to mimo hradecký okres (na tom „strana“ trvala). .

Semtínská zastávka v už „modernizované“ podobě (7.6.2014);(zdroj: cs.wikipedia.org,
autor: Palickap

Jak naznačuje předchozí obrázek, za prací jsem dojížděl vlakem do Semtína. A pak buď běžným trolejbusem nebo zaměstnaneckým autobusem do Rybitví. Nikoliv do některého z provozů známé chemičky, ale na učiliště Pozemních staveb Pardubice, kde jsem se stal zástupcem ředitele pro VMV. Ještě před tím, než jsem se díky zákonně přidělenému pracovnímu místu stal každodenním zákazníkem ČSD, učinil jsem pokus být jejich zaměstnancem. Můj švagr, letohradský strojvedoucí, mi zprostředkoval nabídku pozice signalisty, z níž jsem se měl vypracovat výš. Jenže ten záměr zhatila týnišťská drážní lékařka odhalením mé přílišné krátkozrakosti.

Ordinace Železniční polikliniky poblíž žst. Týniště n.O. (17.12.2014) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Dojíždění za prací mi nevadilo tolik, jak jsem se obával – i když k němu patřil i poměrně dlouhý pochod ze zastávky MHD na učiliště (tehdy tam autobus nejezdil). Z bytu ve Věkoších jsem to nakonec měl kousek na železniční zastávku, z níž se dalo ráno do Semtína dostat přímým panťákem z Borohrádku a zpět to také dlouho netrvalo. Tedy když se na trati mezi východočeskými metropolemi zrovna nekonala výluka či nenastala nějaká mimořádnost. Práci jsem měl docela zajímavou a bavila mne. O úspěších učiliště jsem občas něco napsal do novin, někdy i celostátních. A to jsem neměl dělat, protože čert (soudruh podplukovník) nikdy nespí.

Vchod do někdejšího SOU Pozemních staveb v Rybitví (25.6.2011); zdroj: stavba.cmkos.cz

Když zjistil, že se mi asi nedaří špatně, snažil se skrze orgány vládnoucí strany přimět ředitele učiliště, aby mne propustil. Odejít jsem odmítl a vyhodit mne nemohl, nakonec vše rozsekl personální náměstek podniku a převedl mne na stejně placené místo v oddělení technického rozvoje podnikového ředitelství. Stal jsem se vedoucím referentem pro vynálezy a zlepšovací návrhy (VZN). Nechtěně jsem se tak vrátil ke svému primárnímu vysokoškolskému studiu a začal si pomalu budovat kariéru v novém oboru. Dojížděl jsem sice stále, ale o něco pohodlněji – na pardubické hlavní nádraží, od něhož nebylo mé nové pracoviště příliš vzdáleno.

Pardubické hlavní nádraží ze západního konce 4. nástupiště (24.3.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Dojíždění skončilo o rok později, kdy jsem ve stejné funkci povýšil na generální ředitelství nově vzniklé VHJ Pozemní stavby, o.p. Hradec Králové. Mé pracoviště bylo opět nedaleko od hlavního nádraží, tak jsem mohl jezdit do práce nejen spoji MHD, ale i vlakem. Pokud jsem třeba nešel pěšky nebo nejel na kole. V práci se mi dařilo, potřebné znalosti a dovednosti jsem si osvojil samostudiem a kontaktem se zkušenějšími kolegy. Později jsem absolvoval dvouleté studium v oboru vynálezectví na Institutu výchovy Úřadu pro vynálezy a objevy v Praze, jaké existuje i dnes. Do Prahy jsem jezdil služebně často i na jiná školení a porady.

Pražské hlavní nádraží od magistrály (27.6.2013) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Občas se tak dělo autobusem, ale preferoval jsem vlak. Nejen jako cestující, ale už také coby dozrávající šotouš (byť tehdy ten pojem znám nebyl). V závěru minulé části jsem psal o vzniku svého postižení a roli, kterou přitom sehrál můj známý Milan. Ten posléze povýšil z krajské správy vojenské dopravy na MNO, díky čemuž jsme se setkávali častěji, než tomu bylo v Hradci. Já jsem mezi tím značně rozvinul svůj park modelové železnice, a to nákupy v příslušných prodejnách (kde toho nikdy moc nebylo) i od lidí, kteří něco prodávali na inzerát. A začal jsem stavět kolejiště ve velikostech H0 a N, obě sklápěcí do polohy vzhled bytu nerušící.

Sklápěcí kolejiště velikosti H0 se skrytým nádražím v sousední místnosti (8.6.1989)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Za účelem nákupu vozidel, ale hlavně modelových doplňků, jsme s Milanem několikrát zajeli autem do NDR. Vždy na pár dnů, abychom zároveň navštívili nějakou tu úzkokolejku i jiná železničně zajímavá místa. Pobytu v Praze jsem využíval také k nákupu časopisu Modelleisenbahner v prodejně zahraničních časopisů PNS či železniční literatury v Kulturním středisku NDR. Díky jejich četbě jsem začal trochu pronikat do tajů německého jazyka (kterému jsem se nikdy neučil), aspoň v jeho technické podobě. V tuzemsku jsem navštěvoval tehdy nečetné železniční akce, o nichž jsem se dověděl, a pokud možno jsem s sebou brával i své potomky.

Syn Milan na hradecké výstavě vozidel k oslavám 130 let trati Pardubice – Liberec
(6.5.1989) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Těm ostatně nebylo upíráno ani běžné cestování vlakem, Milana dokonce strýc párkrát vezl na mašině k prarodičům do Jablonného nad Orlicí či zpět V létě 1987 jsme s dětmi vyrazili poprvé do zahraničí, do Rumunska. V ČEDOKu jsme si pořídili zájezd do letoviska Eforie Sud bez dopravy a cestu absolvovali autem po trase, slibující i nějaký ten železniční zážitek. Jedním z nich byla návštěva lokomotivního skanzenu Reșița při zpáteční cestě. Po návratu domů jsem zjistil, že vadou převíjení fotoaparátu odtud žádný snímek nemám. Naštěstí rodina nebyla proti, abychom si stejný zájezd pořídili i o rok později, takže jsem tu chybu mohl napravit.

Ústřední exponát lokomotivního skanzenu Reșița (bez data); zdroj: ro.wikipedia.org,
autor: Petronela Adelina

V roce 1989 se nad mou slibně rozvíjenou profesní kariérou (povýšil jsem na vedoucího oddělení pro VZN a VTEI) začala stahovat mračna. Nejprve byla VHJ Pozemní stavby, o.p. Hradec Králové zrušena a vznikl z ní státní podnik. Ten pak o mnoho nepřežil sametovou revoluci a 31.8.1990 formálně zanikl. Já, jako většina zaměstnanců podnikového ředitelství, jsem se už v půli roku ocitl v evidenci úřadu práce. Ten mi ovšem nové místo nenašel, tak jen vlastní iniciativou jsem se po pár měsících stal ředitelem domova důchodců, fungujícího tehdy jako příspěvková organizace královéhradeckého okresního úřadu v nepříliš vzdálené obci Černožice.

Za mých dob hůře vypadající, ale služby poskytující černožická zastávka (9.5.2014);
zdroj: cs.wikipedia.org, autor: LeCozi

Takže jsem se opět stal pravidelným cestujícím ČSD, tentokrát ze své domovské stanice na zastávku Černožice. Dojíždění na toto spíš smutné pracoviště ale netrvalo dlouho, jen do konce září 1992, kdy provoz domova přebírala církevní organizace, která místo obsadila po svém. (Dlužno dodat, že ten postup nebyl v súlade s kostolným poriadkom a od roku 2005 je ústav zase v rukou světských.) Poté jsem krátce působil v jedné soukromé stavební firmě, pobyl si na pracáku a krátce po svých pětačtyřicetinách zakotvil v další příspěvkové organizaci, tentokrát řízené královéhradeckým školským úřadem. Ale tehdy mne osud zaskočil jinak.

Synátor bere řízení provozu na kolejišti vážně (8.6.1989) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Než se dostanu k dějům neveselým, vzpomenu některé radostnější. Sametová revoluce krom jiného zvedla železnou oponu, čehož naše rodinka využila poprvé v létě 1990, kdy jsme na zpáteční cestě z čedokářského pobytu ve Františkových Lázních autem projeli kousek německého a rakouského příhraničí a navštívili mimo jiné stanici Jenbach i konečnou Achenseebahn. Po následující dvě léta jsme se, rovněž autem, vydali na Côte d'Azur. Spali jsme po dvojicích v autě a ve stanu a program přizpůsobovali momentální náladě i okolnostem. Ale trasa po železničních zajímavostech Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska a Německa byla stanovena.

V Grenoblu jsme si prohlédli TGV (19.7.1991) © PhDr. Zbyněk Zlinský

V předvečer svých 45. narozenin jsem se dověděl, že manželka má kohosi jiného a o tři dny později jsem se stal ředitelem příspěvkové organizace Služba škole Hradec Králové. Zatímco ten první jev pokračoval očekávaným vývojem přes povánoční útěk zdravotnické laborantky místní nemocnice (s dětmi a částí majetku) do domu jejího nadřízeného lékaře poblíž Pardubic až k rozvodu, já jsem se rychle seznamoval s novou prací. Její náplň je zřejmá z popisu obdobného zařízení. Práce to byla docela zajímavá, naší stěžejní činností byla výroba nábytku školního a kancelářského. Moje pracoviště navíc bylo v téměř přírodním prostředí.

Budovy někdejší Služby škole na dvoře malšovické ZŠ na fotomapě (2003);
zdroj: www.mapy.cz

Jakousi investicí do budoucna, spojenou s novou pozicí, bylo to, že jsem se seznámil s prací na počítači. Z Pozemních staveb jsem měl zkušenost jen s využíváním jednoduchých služeb výpočetního střediska (o době děrných štítků, kterou jsem zažil na vysoké škole, nemluvě). V práci se mi celkem dařilo a pozvolna jsem si začal budovat i nový osobní život – s pomocí manželky toho mého lékařského soka. Paradoxní vztah jsem materializoval tím, že jsem se přestěhoval do jejího pardubického domku. Svůj věkošský byt jsem směnil za menší na Moravském Předměstí a ten pronajal. Do práce jsem tedy opět dojížděl.

Vstupní brána dojíždějících do Hradce Králové (15.2.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Že jsem si dotyčnou ženu posléze vzal a dokonce s ní zplodil druhého syna, to bylo (ne)logické vyvrcholení celého toho tragikomického příběhu. Nicméně předbíhám v čase, je třeba se vrátit k životu profesnímu. V něm nastal opět zvrat, když jsem koncem dubna 1995 o své místo ve Službě škole přišel v důsledku organizačních změn, jež posléze vedly k jejímu zániku. Po kratším působení v soukromé montážní firmě jsem nastoupil do jedné nadnárodní společnosti jako bezpečnostní pracovník. Do práce jsem to měl pár kroků, protože jsem střežil nedalekou chemičku. A dostal jsem se tam také blíže železnici – fyzicky i náplní práce.

Posun přes přejezd u kolejové brány rafinerie PARAMO (2.3.2013);
zdroj: www.k-report.net, autor: Balďas

V roce 1997 se začal můj život hroutit, o práci jsem přišel, manželství se rozpadlo a já posléze osaměl ve svém hradeckém bytě. Střídal jsem evidenci na úřadu práce a různá krátkodobá zaměstnání. To vše jsem hojně zaléval vysokooktanovými nápoji, až jsem se ocitl úplně na dně. S příchodem nového tisíciletí jsem se rozhodl pro radikální řešení a 1.1.2001 se nechal hospitalizovat. Léčbu ve specializovaném zařízení jsem sice oficiálně úspěšně nedokončil, ale po svém svévolném odchodu jsem se už nikdy alkoholu nenapil. A začal jsem si budovat nový život, prakticky z ničeho. V tom mi pak pomohla také moje nová přítelkyně.

Helena v Turnově o naší první společné dovolené (14.7.2002) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Zaměstnání jsem našel u vnitřní bezpečnostní služby a.s. Tesco Stores ČR v hradeckém hypermarketu, Helena, bývalá výpravčí, se mnou sdílela mou zálibu ve vlacích, a tak jediné, co mně chybělo, byly vláčky malé. Za pobytu v Pardubicích jsem nejen v modelařině pokračoval, ale dokonce jsem vedl příslušný kroužek v tehdejším Domě dětí a mládeže. Později jsem svou rozsáhlou sbírku vozidel tří velikostí musel v nouzi pod cenou prodat a všechno ostatní, včetně odborné knihovny a fotografického archivu, zůstalo ve svítkovském domě. Snad aspoň k pozdějšímu užitku Vladislavovu, kterého vláčky malé i velké nesmírně zajímaly.

Malý Vladislav miloval procházky na pardubické nádraží (21.3.1998)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nedostatek literatury a ztracených vnějších podnětů mne postupně přivedl k přesvědčení, že bude přínosné přeladit mého koníčka na notu virtuální. Tedy aspoň v tom smyslu, že budu propojen se světem pomocí počítače. Ten jsem získal darem od kohosi z Heleniny rodiny, sice starší, ale pro mne postačující. Jen s připojením to bylo těžší, musel jsem sehnat další zájemce v domovním bloku, aby nás tehdejší jediný hradecký poskytovatel spojil se světem. Což se nakonec podařilo a já jsem začal pronikat do tajů internetu. Zanedlouho jsem se navíc na náklady úřadu práce dokonce rekvalifikoval na funkci správce webových stránek.

Helena u našeho prvního počítače (8.3.2003) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ještě bych měl vysvětlit ten úřad práce. 11.10.2002 jsem musel zaměstnání u a.s. Tesco Stores ČR opustit ze zdravotních důvodů a od toho data jsem už nikdy žádné nenašel (tedy krom toho neplaceného v redakci VLAKY.NET). Postupně jsem získal částečný invalidní a později předčasný starobní důchod. Peněz moc nebylo, ale o to více času. Mohl jsem jej sice trávit všelijak, i na internetu, ale všechno mé snažení doprovázel pocit společenské zbytečnosti a izolace.Také proto jsem se 20.7.2004 na tomto novém webu zaregistroval. Doufal jsem tímto způsobem najít stejně zaměřené přátele i smysluplné vyžití, což se mi nakonec podařilo.

Dne 8.7.2007 jsem byl přijat mezi členy redakce VLAKY.NET

Dlužno dodat, že můj vstup do klubu VLAKY.NET nemusel vůbec nastat, protože byl způsoben zcela náhodnou skutečností. Pokoušel jsem se zaregistrovat pod svým standardním nickem na tehdy mnohem známější podobný web, ale tam už bylo mé jméno používáno, Takže jsem hledal – a naštěstí našel – stránku jinou. Zprvu jsem na ní příliš aktivní nebyl – první diskusní příspěvek jsem utrousil 6.9.2004 a první reportáž mi vyšla 14.9.2004. A tu jsem ještě vytvořil jen proto, že v sekci Reportáže zo sveta nebylo do té doby zhola nic, což mi přišlo líto. Reportáž sama ještě moc valná není, protože jsem při pobytu v Tunisku její sepsání neplánoval.

Helena ve vlaku před odjezdem z Monastiru do Sousse (8.6.2004) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ale vraťme se do života tuzemského. Po čase jsme s Helenou uznali, že bydlení na dvou adresách není zrovna ekonomické, tak jsem svůj byt prodal a nastěhoval se do jejího, v bytovém domě, který je jen kousek od toho, v němž jsem svůj východočeský život začínal. Ona se posléze stala také důchodkyní, ale bohužel zároveň ztratila chuť doprovázet mne na nějaké železniční akce. Naposledy tak učinila 13.7.2013 při cyklistickém výletě do Blešna, nepočítám-li její opakovanou přítomnost na Nábřeží paromilů, včetně toho posledního. Ale já jí to nezazlívám, nakonec ani já už nejsem tak všeho schopný, jako tomu bylo kdysi.

Když člověku naskočí šedesátka ... (3.5.2008, Slavošovce) © Milan Vojtek

Tedy momentálně jsem schopný jen krátké chůze o berlích a transportu sanitkou na nějaký ten výkon či kontrolu do špitálu. Ale nebýt toho neblahého zdravotního stavu, nevznikl by ani tento můj životopisný seriál. Vzhledem k tomu, že se nemohu účastnit žádných akcí ani si vyrazit někam ke kolejím sám, zbývají mi jen vzpomínky, probírání archivu a (za což jsem vděčný) spolupráce na reportážích kohosi jiného, pohybově normálně zdatného. V naději, že se časem k takovýmto reportérům zase připojím, děkuji každému, kdo mou cestu od vlárské trati na VLAKY.NET sledoval až do konce. Možná trpkého, ale snad ještě ne definitivního.

S úsměvem prý jde všechno líp (27.8.2016, Hradec Králové) © Helena Bažantová

Prameny a odkazy:

1. Brno – Wikipedie – mé rodiště, bydliště mé oblíbené babičky i místo vysokoškolských studií
2. Vlárská dráha – Wikipedie – trať mého dětství a mládí
3. Brno hlavní nádraží – Wikipedie – na rolu jsem od dětství do dospělosti přijížděl i z ní odjížděl, ale také jsem se tam chodil dívat na vláčky
4. Uherský Brod – Wikipedie – město mých mladých let
5. Hradec Králové – Wikipedie – ve městě na soutoku Labe a Orlice jsem se ocitl řízením osudu a posléze už navždy
6. Hradec Králové hlavní nádraží – Wikipedie – má konečná domovská stanice
7. Pardubice – Wikipedie – mé „alternativní“ východočeské působiště i bydliště
8. Pardubice hlavní nádraží – Wikipedie – má domovská stanice přechodného charakteru
9. Siderodromofilie - Slovník cizích slov; viz též Šotouš – Wikipedie – cosi o mém postižení
10. zdroje uvedené pod odkazy v textu

Úvodní snímek: Autor slaví šedesátiny na narozeninové jízdě VLAKY.NET (3.5.2008, Slavošovce) © Karel Furiš