Lodě, silniční veteráni a také několik parních hejblat

8.9.2017 8:00 Luděk Šimek

Nábřeží paromilů v Hradci Králové jsem poprvé a zatím naposledy navštívil v roce 2014 a byl jsem tehdy překvapen množstvím exponátů i značným zájem davů. Proto jsem se spolu s kolegou Pavlem Šmídkem vydal do Hradce i letos, v sobotu 26. srpna, očekávaje cosi mimořádného při jubilejním 15. ročníku. Bohužel, moje naděje se nenaplnily.

Ač 26. srpen by pro člověka mého jména měl být šťastný a veselý, zádrhele mě provázely, sotva jsem vykročil z domu. Ušel jsem 50 m a praštil se do čela jak Karkulka, když zapomněla košíček: Kde mám foťák? Ovšem, v jídelně na stole. Nezbývá, než se vrátit, naštěstí do odjezdu mám časovou rezervu. Došel jsem na zastávku Golčův Jeníkov město, usedl na lavičku a pocítil, že mě nějak pálí pravý loket – právě ten, kde mi nedávno chirurg řezal a šil vřed a po dvou týdnech ošetřování jej prohlásil za vyléčený. Jenže on nebyl vyléčený, on praskl a zel zde kráter, naštěstí nekrvácel. Co dělat? Vracet se nebudu, snad bude v Hradci nějaká otevřená lékárna, kde koupím rychloobvaz (a popisuji zde podrobně, protože to souvisí s následujícími zádrhely).

Cestu do Hradce Králové jsem si naplánoval přes Poděbrady a Chlumec nad Cidlinou. Je to sice trochu delší než přes Pardubice, ale v R 943 Praha – Poděbrady – Hradec Králové se sejdu se svým reportérským kolegou. Tak nám uběhla hodinka jízdy, Pavel stihl v Chlumci nafotit, co ho zaujalo, např. motorový vůz Regio-Shuttle RS1, pronajatý Českým drahám z Německa. A přistoupili i cestující, jejichž oblečení nedávalo pochyb, že směřují tam, co my.

Do Hradce Králové se sjíždějí milovníci páry v dobových kostýmech © Pavel Šmídek

Po vystoupení na královéhradeckém hlavním nádraží jsme nejprve hledali lékárnu. Abychom ji našli, bylo třeba navštívit cukrárnu u nádraží a dát si konečně ranní kávičku, protože tam nám jistě poradí, kudy do lékárny. Ano, poradili a Pavel si ke kávě dal přílohu, podávanou v půldecilitrových pohárcích, a sotva jej vyprázdnil a stavěl na stolek, já jej shodil a rozbil. Čímž se mi ulevilo, že trojice mých malérů se naplnila a smůla přejde na Pavla (vyplní se to ale až při návratu). Paní prodavačka nás poslala do lékárny za rohem v obchodním centru Aupark. To leží přímo u nové křižovatky Koruna s fontánou a Pavlos byl u vytržení nad tímto architektonickým dílem Patrika Kotase a hned jej fotil ze všech stran.

Křižovatka Koruna architekta Patrika Kotase © Pavel Šmídek

Cestou jsme potkali ještě další skvosty hradecké architektury – zastřešení „farmářského“ trhu u Tesca ve stylu Kotas,e ale od architekta Martina Hájka, pod nímž si prodavačka stěžovala, že při dešti zatéká, a zejména moderní plastiku s fontánou na Baťkově náměstí, jejímž autorem je Oldřich Liska.

Autorem této fontány je Oldřich Liska © Pavel Šmídek

Tak jsme konečně došli na náměstí 5. května, kde se Nábřeží paromilů tradičně koná. Již první pohled ve mně vyvolal podezření, že stánků s občerstvením je tu sice dostatek, zato exponátů podstatně méně než posledně. Nejprve jsme se věnovali tomu, co ze zdejších atrakcí je našemu magazínu tématicky nejbližší – dětská železnice. Na té se vozila kupa dětí i někteří infantilní dospělí, jak svědčí obrázek.

Pavel Šmídek (neoholený) při tarifním odbavení na Dětské železnici © Luděk Šimek

Já se mezitím šel podívat na louku, kterou posledně zaplňovala plejáda veteránů na dvou a čtyřech gumových kolech. Dnes to tu zeje prázdnotou, jen pár motocyklů (zaujal mne řadový čtyřválec dánského stroje Nymbus 750), jeden kabriolet MG z r. 1975 a o téměř půl století starší Tatra 12. Dozvěděl jsem se ale, že silniční veteráni jsou letos jinde, že mají samostatnou akci – dojezd 17. Hradecké rallye na Masarykově náměstí 200 metrů odsud.

Dánský Nymbus 750 z r. 1975 pohání řadový čtyřválec, náhon na kolo hřídelem © Luděk Šimek

Co se týče pojízdných exponátů na páru, mnohé z těch minulých jsem tu postrádal. Nebyl tu model zemědělského parního traktoru, který tu tahával po trávníku soupravu zemědělských strojů, ani mnohé skutečné lokomobily, nebyl tu Sentinel Škoda ani obrovský parní válec, řízený osmiletým střízlíkem. Co nás s Pavlem ale zarmoutilo nejvíc – nepotkali jsme tu vozidlo, na které jsme se hlavně těšili a setkání s nímž bylo pro mne hlavní motivací pro dnešní výpravu do Hradce Králové – čtyřstopé a kýmsi známým obsazené. Ještě že to aspoň trochu zachraňoval funkční parovůz.

Replika parovozu Baffrey z r. 1886 © Pavel Šmídek

A dokonce nebyl jediný. Za zmínku stojí americký vůz Woods-Stanley. Vypadá jako běžné auto z dvacátých let, má i typický chladič vpředu, když však odkryjete kapotu, nenajdete spalovací motor ale parní kotel, vytápěný petrolejem. Navíc jde o rekonstrukci neúspěšného (zato prvního na světě) automobilu s duálním pohonem, tedy uváděným do pohybu spalovacím nebo elektrickým motorem.

Kdo by hádal, že tento vůz je na páru? © Luděk Šimek

I modelářských stánků dole na náplavce Smetanova nábřeží bylo mnohem méně než před třemi lety, ani pohled na opačný břeh, patřící tradičně historickým hasičům, neskýtal nic nového. [Poznámka editora: Ve skutečnosti tam novinky byly, třeba zatím nejstarší v Hradci Králové vystavovaná historická stříkačka.]

Nábřeží hasičů © Pavel Šmídek

Šli jsme si tedy odpočinout za pódium, kde hrála kapela módní hity 20. let a kde se občas odehrál i nějaký ten proslov či interwiev s primátorem města a dalšími hosty. Byl zde stánek CHROUSTÁNEK, což je jeden z nových pražských minipivovarů, ale podávali v něm i jídlo, např. krajíc chleba se škvarky za pouhých 20 Kč, což přišlo vhod.

Jeden z rozhovorů se zajímavými hosty © Pavel Šmídek

Co dál? Až se nasytíme a uhasíme žízeň (zapomínám zdůrazňovat – počasí je dnes tropické), poohlédneme se, zda přece jen nepotkáme Zbyňka s jeho dvorním řidičem, pak půjdeme okouknout staré káry na Masarykáč ... Pavla však ještě upoutal čilý dopravní ruch na Labi. Čtyři výletní lodě tu vozily zájemce, z toho dva jsou parníky – jeden zadokolesový, druhý šroubový. Přístav byl hned pod zmíněným stánkem. Pavlovi se lodičky zalíbily a nedal jinak, než že se musíme svézt. Inu, proč ne, již řadu let jsem neplul na lodi po řece, na parníku dosud nikdy. Stoupli jsme si tedy do fronty.

Přístav volá! © Pavel Šmídek

Kolesový parník na nás bohužel nevyšel, museli jsme se spokojit s motorákem jménem Smiřice, ale to nevadilo, byla to báječná jízda po proudu ke staré elektrárně, dodnes fungující, a zpátky. Měli jsme výhled na nábřeží hasičů, povídali jsme si s kapitánem o technických podrobnostech té kocábky i říční plavby. Labe ohleduplně houpalo, bylo příjemně ve stínu pod stříškou, mně ta plavba docela zpravila náladu. Byl to balzám v tom dnešním úmorném vedru.

Parník „Královna Eliška“ z motorové lodi „Smiřice“© Luděk Šimek

Pak tedy ještě okouknout Masarykovo náměstí. Na rozdíl od náměstí 5. května tu bylo nabito nablýskanými plechovými krasavicemi před i poválečnými. Vedle několika Tater 87 a jednoho Tatraplánu stála např. i Tatra 97, kterých bylo v letech 1937 - 39 vyrobeno jen 500. Od T 87 se T 97 pozná tak, že má jen dva reflektory, i podle zvuku – motor je pouhý čtyřválec.

Tatra 97 © Luděk Šimek

Také jsem uviděl tři červené Felície, každou jinde, a došel jsem si zkontrolovat, jsou-li to opravdu Felície, zda některá není jejich mnohem vzácnější předchůdce Š 450 Spartak, což se také pozná jen podle detailů. Ne nebyly. Spartaky tam byly taky, ale jen ty „obyčejné“ rodinné tudory – 440 a 445. Svým majestátem tu ovšem vévodil mohutný hráškově zelený Renault IM.

Léta jim neubrala na majestátnosti © Luděk Šimek

Tak to byl jen namátkový výběr, další najdete v galerii, ale zdaleka ne všechny. To už nás vedro dokonala zničilo, kolegu možná i několik rozličných nápojů, které průběžně konzumoval. Vydali jsme se na zastávku trolejbusu, aby nás dovezl na nádraží. A tady nastaly svízele pro změnu kolegovi. Cestou na trolejbus uvažoval nahlas, kde si má opatřit jízdenku, jestli ji prodává řidič, na což já, držitel ZTP, jsem jen odsekl – jeď ty dvě zastávky na černo, revizor určitě nepřijde. Po nástupu do vozu jsem já jen zamával průkazkou a posadil se, kdežto kvůli Pavlovi řidič manipuloval pokladnou a trvalo to dlouho a trolejbus stál a stál a pokladna ne a ne vydal lístek, až konečně Pavel řidiče přesvědčil, ať si vezme tu dvacku a lístek si nechá. Já jsem schválně dosti hlasitě poznamenal – „vždyť jsem ti říkal, že máš jet na černo“. To jsem si ale nevšiml, že opodál stojí nějací dva pánové ve stejných šedomodrých košilích a tmavě modrých šortkách s logem DP na kapse a ti hned – „jen ať to zkusí, my si ho zkásnem“. Tak měl aspoň trolejbus povyražení za to zbytečné zdržení.

Ve stejném duchu to však pokračovalo na nádraží. Pavel plánoval, že bude-li před odjezdem čas, koupíme si tu v předstihu místenky na protokolární Pendolino do Bohumína 23. září na Národní den železnice. A čas byl, aspoň dle našeho názoru bylo 25 minut do odjezdu dostatečnou dobou na vyřízení našeho požadavku. Vedle pokladny, u níž byla menší fronta, právě otevřeli druhé okénko, tak tam Pavel hned naběhl a požádal o místenku na onen protokolární vlak. Paní našla jakási lejstra a jala se v nich listovat a študovat, pak si zavolala na pomoc kolegyni a minuty ubíhaly a fronta za námi rostla. Když sahala přes celou šířku haly, podotýkám, že haly Hradec Králové hlavní nádraží, rozhodl se Pavel svůj požadavek stornovat a řešit nákup doma přes internet.

Nastoupili jsme do R 926 Rozkoš pár sekund před odjezdem. Jmenuje se ten rychlík sice jen podle vodní nádrže u České Skalice, ale byla by to pravá rozkoš i pro ctitele módních velkoprostorových vozů. Souprava byla tvořena vozy Bpee²³⁷. Bylo tu, pravda, dost živo – jakýsi dětský tábor se vracel domů, a to z tábořiště v Stárkově u Hronova (tam to znám, je to moc hezký tábor) – měli to vytištěno na svých jednotných zelených tričkách, i to, že celotáborovou hrou byla Knoflíková válka. Pro nás dva se ale místo našlo, děcka se chovala velice slušně a nehlučně, bavila se tím, že si fixy na ta trička psali navzájem autogramy na památku a „zdobili“ si jimi i obličeje. Vůz příjemně houpal, klimatizace spolehlivě klimatizovala, na displeji se objevovala informace, že jedeme 96 – 99 km/h a já musel dát pozor, abych opravdu neusnul a nepřejel Poděbrady ...

A v Poděbradech jsem si – kromě nové výzdoby podchodu, zobrazující historická železniční vozidla - konečně vyfotil i sochu, která mě již od mládí fascinuje: Ta bronzová dívka v pravé ruce s bleskem, mířícím na okřídlené kolo v druhé ruce, symbolizuje elektrizaci železnic - nebo přání mnoha cestujících, ať už do nich hrom?