Motoráčkem po Sardinii

V rozumné dojezdové vzdálenosti od místa našeho pobytu byla trať Macomer - Bosa, kde podle mapy nejzajímavěji vypadal úsek z městečka Tresnuraghes, ležícího v nadmořské výšce cca 260 m.n.m. dolů k moři, do Bosa Marina. Podle informací z internetu zde jezdí turistický vlak pouze v létě 1x týdně v sobotu z vnitrozemského Macomer, kde se trať potkává s páteřní sardskou železnicí, přes Tresnuraghes dolů do Bosa k moři, potom to otočí z Bosa do Tresnuraghes a zpět k moři a odpoledne zase zpět do Macomer. To je veškerý provoz. Trať Macomer - Bosa byla zprovozněna v roce 1888 v délce 48 km s rozchodem kolejí 950 mm. Pro nerentabilitu byl běžný provoz ukončen v roce 1995 a od roku 1997 je zde pouze turistický provoz. Inu to, co díky náročným sklonovým poměrům trati trvá vlaku více než hodinu, se dá po silnici zvládnout za cca 10 minut. Trať je to však krásná, a tak je dobře, že je zde zachován alespoň turistický provoz. Více informací najdete na webu dráhy, kde je k dispozici i leták s jízdním řádem.

Leták linky Macomer - Bosa (kliknutí do náhledu otevře celý ve formátu PDF)

Do Tresnuraghes jsme přijeli autem na nádraží před očekávaným odjezdem vlaku v 10:02 do Bosa Marina, zpět jsme se chtěli vrátit obratem s příjezdem do Tresnuraghes ve 12:30. Motorový vlak typu Ade z let 1958 - 1960 přijel pomalou jízdou včas. Vystoupili z něj přátelé železnic z USA a z Polska, taktéž pár cestujících s dětmi. Motoráček byl dost opatinovaný korozí, ale hlavně byl hodně poznamenán sprejery. Strojvůdce doplnil postupně vodu do obou chladičů motorů Fiat 203S s šesti válci o objemu 10 676 ccm.

Dopouštění vody do chladiče © Jaroslav Škrdla

Šotouši dofotili a mohlo se vyjet pomalou jízdou mezi pastvinami a vinohrady, oddělenými starými kamennými suchými zídkami, po trati lemované opunciemi, směrem dolů, k moři. Motorový vůz jel pomalu, ne víc, než 20 km/h. Trať velkým obloukem obkružovala městečko Tresnuraghes a stále mírně klesala. Motorový vůz měl jen pár volných míst k sezení, část cestujících však stála a fotila nádherné výhledy z otevřených oken, kterými proudil teplý vánek vonící mořem a letními bylinkami do salónu vozu. Nádherná letní idyla. Zhmotněný sen každého milovníka léta a železnice. Ano, takto má vypadat letní dovolená. Jedu se svojí hodnou ženou, nádhernou krajinou, slunečným dnem, historickým romantickým vláčkem k moři. Občas větev akátu škrábla posprejovaný lak našeho vozu. Užíval jsem si letní idylu. Chvíli jsem seděl naproti Stáni, co chvíli jsem se zvednul, abych udělal fotku z otevřeného okna, občas jsem se nechtěně přimotal do záběru polskému kolegovi. Inu jsem prostorově výrazná osobnost.

Krajina kolem trati © Jaroslav Škrdla

Přemýšlel jsem zrovna nad tím, jak je asi trať, po které se jezdí 1x týdně, bezpečná. Většina cestujících se zvedala ze svých míst a spouště fotoaparátů cvakaly. Po ujetí cca 3 km se vlevo otevřel na obzoru výhled na azurové moře dole pod útesy. Většina pasažérů se nahrnula na levou stranu, aby lépe viděli tu nádheru. Stáňa byla jedna z mála, kdo zůstal sedět na svém místě. Prohlásila něco o Hošticích a slavném výroku „Rovnováhu udržovat!“ [Známém už odjinud; pozn. editora.]. Styky kolejnic v obloucích nebyly vždy ideální, občas to s vozem trhlo trochu víc. Já jsem zrovna stál v uličce mezi sedadly, když přední podvozek vozu škubnul trochu více na styku kolejnic, ihned po té škubnul i zadní podvozek a pak už bylo cítit jen nepříjemné poskakování po pražcích. Těch ani ne 20 m, než jsme zastavili, mi přišlo nekonečných. Nahlas jsem pravdivě zvolal: „A je to všechno v ….“, načež polský kolega s úsměvem prohlásil: „Á, Češi...“

Stáňa jako vzorná cestující © Jaroslav Škrdla

Trať byla na vyvýšeném náspu lemovaná kvetoucími opunciemi s dlouhými ostrými ostny. Vůz zůstal podivně nakloněn směrem ze srázu. Strojvůdce otevřel dveře vozu na straně, na kterou nebyl vůz nakloněn. Pro vystoupení bylo potřeba překonat velmi nestandardně vysoké převýšení a nesklouznout po kamení do opuncií. Všichni rychle vystupovali jedinými otevřenými dveřmi, zevnitř nebylo jasné, zda vozu nehrozí převrácení a sesunutí ze srázu. Shromáždili jsme se vzadu za vozem a prohlíželi si vykolejenou přední nápravu zadního podvozku. Na dřevěných pražcích za námi byly vyryté rýhy od vyskočeného poskakujícího kola. Vůz se naštěstí nechystal nikam sesunout, a tak jsme mohli v klidu nafotit tu smutnou situaci a diskutovat s ostatními nad dalším postupem. Strojvůdce mobilem volal pro pomoc. Naštěstí nedošlo k žádnému zranění.

Vykolejený vláček a jeho cestující © Jaroslav Škrdla

Ocenil jsem bezplatný roaming a nechal mobil načíst detail naší pozice na webu mapy.cz. Za obloukem cca 200 m před námi byl na mapě vidět železniční přejezd s polní cestou. Současně se ukázalo, že zpět k autu to po cestě nebude víc než 2,5 km. Nemělo pro nás žádný smysl čekat na náhradní autobus, který by nás odvezl dolů k moři. Ostatně ještě nám ani nestihli prodat jízdenky, no teď už asi ne … Rozloučili jsme se a vydali se směrem k polní asfaltové cestě a zpět do Tresnuraghes k autu. Sluníčko pálilo, cesta byla lemovaná suchými kamennými zídkami, po kterých se plazily dozrávající ostružiny. Ty byly sladké! Došli jsme do městečka a sedli ke stolku ve stínu na zahrádce malé místní hospůdky. Po menším, ale výborném občerstvení jsme se vydali na prohlídku městečka s hezkým kostelem a starými kamennými domy a zpět k autu.

Městečko Tresnuraghes © Jaroslav Škrdla

Nedalo nám to a vrátili jsme se autem k místu nehody. Bylo zde již několik aut a dodávek železniční společnosti. Právě pomocí trámku a heveru úspěšně nakolejili vůz, motorovou pilou vyřezávali poškozené pražce. Bylo velmi obdivuhodné, kde se v sobotu v poledne podařilo sehnat tolik lidí schopných okamžité reakce. Cestující už zde nebyli, zřejmě je odvezl autobus dolů k moři do Bosa Marina. Nepřáli si být fotografováni, myslím, že nehoda asi nebyla úplně standardně šetřena. Odjeli jsme tedy též k moři se koupat. Celý další týden mi vrtalo hlavou, jak to asi bude dál s tou nádhernou tratí a sympatickým motoráčkem. Trápily mě myšlenky, zda nehoda nebude znamenat konec provozu. Zda jsme nebyli účastníky poslední jízdy.

Motorák je opět na kolejích © Jaroslav Škrdla

Když jsme se příští sobotu vraceli autem po sardské „dálnici“ od Oristana do Alghera zpět na letiště a krajina stoupala vzhůru kolem městečka Macomer, prohlásil jsem: „ Tady někde bysme měli křižovat tu úzkorozchodnou trať.“ Oba se Stáňou jsme se rozhlíželi kolem a hledali v krajině úzké koleje. Najednou Stáňa ukázala směrem před sebe doprava a zvolala radostně: „Podívej!“ Jak zaznělo v jedné hezké české pohádce: „Svět je malý a o náhody v něm není nouze!“ Po trati vedle dálnice se pomalu hrnul náš posprejovaný motoráček, jeho dva motory Fiat o sobě dávaly vědět kouřem z výfuků na střeše. Zahoukal nám na pozdrav a jel s turisty krásnou letní krajinou dolů k azurovému moři ...

Úvodní snímek: Z jízdy po trati kolem městečka Tresnuraghes © Jaroslav Škrdla