Štýrsko a okolí 2008

Ráno po bohaté snídani nejdřív projdeme okruh k jezerům Neualpenseen a paměťové karty našich foťáků se začínají plnit krávami a ovcemi v pěkných horských scenériích. Vracíme se pro věci do chaty, kde se mezitím usadilo několik turistů. V jídelně je spousta plechovek od českých piv, majitel se chlubí tím že mu je tu nechávají hosté z Čech, kteří sem jezdí na lyže. Bohužel, v následujícím roce jsme zjistili, že chata už byla neprovozní a opuštěná. Lanovkou sjedeme zpět do Lienzu, nakoupíme v supermarketu a jdeme na nádraží, ve stejný čas jako jsme včera přijeli.

Čeká zde souprava vlaku IC „Österreichische Computergesellschaft“ do Vídně, jediný pár který sem zajíždí, v sobotu až do Sillianu, jak jsem už zmínil. Zvolíme si poloslužební vůz se spouštěcími okny a najdeme letáček ÖBB, který propaguje tehdy populární označení ÖBB-EC a ÖBB-IC, což má znamenat garantovanou kvalitu, jako klimatizaci apod. V praxi je například souprava EC Vindobona se zaručeným řazením „emzet“ vozů ČD jen obyčejným EC, zato tento polohytlák bez klimy si zařazení do kategorie ÖBB-IC zasloužil. Dolní část Drautalbahn vede už širokým údolím, vlak jede okolo 100 km/h a vystupujeme pak v odbočné stanici Spittal-Millstättersee.

Spittal-Millstättersee: vlak ÖBB IC Lienz - Vídeň © Tomáš Kraus, 9.7.2008

Nyní nás čeká jízda po trati Tauernbahn a opět využijeme vlak vyšší kvality – na jižní rampě existují jen dva páry zastávkových vlaků a několik autobusů, severní rampa je odkázána jen na hustě stavící EC/IC spoje. Zde zatím nejsou příliš rozšířené Taurusy, přižene si to k nám lokomotiva řady 1144 s obvyklou soupravou klimatizovaných vozů. Vlak začne vytrvale stoupat po úbočí, slovo rampa je skutečně na místě – trať byla na řadě míst přeložena, občas se ukazují zbytky jednokolejných mostů a tunelů, vedené klikatější stopou blíže ke srázu. Na opačné straně se nám otevírají stále úchvatnější výhledy na hluboké údolí pod námi, až za delším tunelem stavíme ve stanici Mallnitz-Obervellach. Odtud jezdí autovlaky skrz vrcholový Tauernský tunel do Böcksteinu, kudy následně projedeme i my.

Následuje sjezd po severní rampě Tauernbahn v zemi Salcbursko. Po krátké pasáži skalnatým lesem zastavujeme ve stanici Badgastein, kde se do vlaku nahrnou turisté s batohy, aby se po chvíli zase probíjeli ven. Je to škoda, že v této hojně navštěvované oblasti zajišťují veškerou obsluhu po železnici pouze vlaky EC/IC, a když chce někdo přejet o dvě obce dál, musí využít například EC jedoucí z Německa do Itálie. Za stanicí Badgastein se údolí s výletním střediskem prudce propadne a železniční trať pozvolna zdolává výškový rozdíl v obloucích na příkrém srázu. Další zastávkou je sousední středisko Bad Hofgastein a dále stavíme také ve stanici Dorfgastein. Také zde probíhají modernizační práce a zdvoukolejňování. Rychlá jízda mezi loukami na dně údolí působí dojmem, že severní rampa Tauernbahn skončila, ale falešnost tohoto dojmu se brzy ukáže, když se objevíme nad strmým srázem. Na dně hlubokého údolí se vine trať od Zell am See, která má zde traťové koleje v různých niveletách. Jedeme půdorysně nedaleko od této trati a postupně k ní klesáme po skalnaté stráni, až zastavujeme v odbočné stanici Schwarzach-St.Veit. Sklonově náročná Tauernbahn je u konce a teď už jen pojedeme údolím říčky Salzach s jednou zastávkou do nedalekého Bischofshofenu.

Ve stanici Bischofshofen máme přestoupit na vlak IC směr Graz. Spokojili bychom se i se soupravou EC „Bildungsmessen.at“ kterou jsme přijeli, ale před dvěma dny jsme zjistili, že až do Selzthalu probíhá nepřetržitá výluka. Vyjdeme na přednádraží prosluněného podhorského městečka a od řidiče zjišťujeme, že přímé autobusy mají (podle nějaké logiky) čísla 3 a 19. Následující hodinu a půl tedy strávíme ve voze značky Setra. Po krátkém dálničním úseku sjíždíme na hlavní silnici a u Radstadtu se poprvé ocitáme ve Štýrsku. Jedeme podél jednokolejné Ennstalbahn, která se vine táhlými oblouky údolím mezi masivy Dachstein a Radstädter Tauern, a nyní hostí četné podbíječky a jiné pracovní stroje. Z dálky vidíme motorový vůz řady 5047, sjíždějící do odbočné stanice Steinach-Irdning po Salzkammergutbahn – havarijní stav jejího posledního úseku totiž nedovoloval průjezd klasických souprav a ve stanici Bad Aussee musel být zřízen přestup. Ani zde však náš autobus nestaví a v předstihu před pravidelným odjezdem vlaku přijíždíme do uzlové stanice Selzthal.

Selzthal: Transalpin řady 4010 odjede do Grazu © Tomáš Kraus, 9.7.2008

Samotná stanice Selzthal se nachází mezi několika stodolami u malého kostelíčka a v okolí opravdu nic nenajdete. Na nás už čeká souprava IC vlaku směr Graz a nejde o nic jiného než o elektrickou jednotku řady 4010, které tento rok jezdí v pravidelném provozu naposledy. Transalpiny dožívají mimo jiné právě na dvouúvraťových IC vlacích Salzburg – Graz (jeden z Innsbrucku) a také na dvou párech IC Linz – Graz, které ještě doplňuje EC Jože Plečnik. Následující rok budou na rameno ze Salzburgu do Grazu nasazeny nevratné soupravy, složené z lokomotivy řady 101 a Bimz vozů DB... Škoda, že jsme se Transalpinem nesvezli už z Bischofshofenu, protože luxusní polohovatelné sedačky a hluboko stahovací okna přesně splňují naše představy o soupravě na projetí zajímavé hlavní tratě. Chvíli ještě čekáme, než dorazí další autobus a také osobní vlak z Amstettenu v podání jednotky řady 4020 s porouchanými dveřmi, kterou v tehdy novém červenošedém nátěru ani nepoznáváme.

Při postupné likvidaci pytle jablek, koupeného v Lienzu, pozorujeme průběh trati vedoucí přes nevýrazný průsmyk Schoberpass – okno je stažené tak hluboko, že by si dnešní bezpečnostní technici rvali vlasy. Přestupujeme pak v univerzintím městě Leoben na vlak IC „Lakeside Park“, který jede z Villachu do Vídně dvě hodiny po námi použitém IC „Österreichische Computergesellschaft“ z Lienzu. Svezeme se jen kousek do uzlu Bruck an der Mur, kde se tehdejší hodinový takt IC vlaků z Vídně dělí na větve do Villachu a Grazu. Po bývalém trolejbusovém provoze v „trojměstí“ Bruck an der Mur – Kapfenberg – Marein-St. Lorenzen, zrušeném krátce po privatizaci v roce 2002, už nenacházíme prakticky žádné památky – snad jen nepřehledné souhrnné jízdní řády městských autobusů jedoucích z Brucku po „hlavním tahu“ na konečnou Apfelmoar.

Semmering: jednotka řady 4020 © Tomáš Kraus, 11.7.2008

Místo k táboření nalezneme na nedalekém zalesněném návrší a po sešlapání šlahounů ostružin postavíme stan a uléháme. Ráno se vracíme k nádraží a po osmé hodině, kdy začíná Sommerticket platit, nastupujeme do dvojitého Talentu na regionálním vlaku směr Mürzzuschlag. Stačilo by jet později vlakem IC, ale doufáme, že takto projedeme Semmering něčím s otevíracími okny, což doufáme správně. Mezi stanicemi Payerbach-Reichenau a Mürzzuschlag (tehdy ještě celý úsek bez ukončování na Semmeringu) pendlují jednotky řady 4020, známé hlavně z Vídeňského S-Bahnu. Zde je ovšem atmosféra úplně jiná než v městské rychlodráze, vlak je téměř prázdný a přátelský průvodčí nás vítá s omluvou, že v soupravě není žádné WC. Prý si ale můžeme odběhnout ve stanicích Semmering a Breitenstein. Druhá jednotka stojí u zarážedla, přijde ke slovu odpoledne, kdy osobní vlaky jezdí po hodině, a ne po dvou.

Vystoupáme po jižní rampě přes poslední zastávku Steinhaus am Semmering (kde zprvu vidíme právě jen ten kamenný dům, tedy nádraží) a pak chvíli čekáme ve vrcholovém tunelu, protože stanici Semmering nejspíš blokuje zde stavící EC „Emona“ z Vídně do Lublaně – tehdy to nešlo jinak než narušením vlakové cesty pro protisměr. Užíváme si severní rampu Semmeringu se slavnými viadukty a tunely, částečně se sem vrátíme i následující den. Dále se posuneme dvoupodlažním Wieselem, který by nebýt výluky směřoval do Břeclavi, do uzlové stanice Wiender Neustadt. Zde se křižují EC/IC vlaky, částečně ověšené i CityShuttly, a jako přípoje zde čekají motorová Desira řady 5022, aby své cestující odvezly směr Puchberg, Gutenstein nebo Aspang. My chceme jet na Aspang a stačí nám REX až za půl hodiny, doufáme v něco jiného než Desiro – například Herkules se dvěma CityShuttly, který se z tohoto směru přižene. Na nás čekají ale hned dvě Desira – to zadní je přímým vozem do burgenlandského Oberwartu, kam už se nějaký čas nejezdí.

Wiener Neustadt: míjení vlaků IC, vlevo včetně CityShuttlů © Tomáš Kraus, 10.7.2008

V Aspangu začíná vychvalovaný strmý úsek, kdy na 7 km mezi stanicemi Aspang-Markt a Ausschlag-Zöbern vlak překoná výškový rozdíl 150 m. Bohužel, hustý les a Desiro s neotevíratelnými okny celý zážitek dosti utlumuje, takže sice zaznamenáme stoupání a klikatění, na chvilku se dokonce dole pod námi ukáže úsek tratě, po kterém jsme jeli před chvílí, ale zase až tak moc to na nás nezapůsobí. Lesnatou krajinou vystoupáme ještě pár výškových metrů do vrcholové stanice Tauchern-Schauregg, kde projedeme i vrcholovým tunelem, a vlak začíná klesat – a také všude stavět.

Ráz krajiny, poté co vlak vyjede z lesů mezi obilná pole, začíná připomínat naše zeměpisné šířky, případně nedaleké Maďarsko. Náš vlak končí ve stanici Hartberg, což sice není žádný uzel, ale nepotkává se zde dolnorakouský a štýrský jízdní řád, takže dále můžeme pokračovat asi za hodinu. Na vyvěšeném jízdním řádu nás pobaví REX „Guten Morgen“, který v pracovní dny odjíždí do Vídně v půl čtvrté ráno. Stanice leží kousek od menšího městečka, to ale nenavštívíme, protože přímo u nádraží stojí jednopatrový objekt s jídelnou. Usedáme ke stolu poblíž našeho strojvůdce a vybíráme si z nabízených hotovek – podávaná vařená zelenina patří také spíše do maďarské kuchyně.

Na nádraží už potom čeká Desiro směr Fehring, troufale v kategorii REX. Téměř prázdný vlak jede úplnou rovinou, už tak nízký přepravní potenciál ubírá souběžná dálnice A2 Wien – Graz. V zastávce Bad Blumau u stejnojmenných lázní křižujeme na přejezdu protisměrný spoj, který je jedním z těch, zajišťovaných trvale autobusy. Odpolední frekvence v okresním městě Fürstenfeld činí dva cestující a do odbočné stanice Fehring zbývá už jen překonat zalesněné návrší před staničkou Hatzenberg. Na tomto krátkém klikatém úseku jinak rovinaté Thermenbahn se vlak plouží třicítkou.

Fehring: Herkules na postrku vlaku Graz - Szentgotthárd © Tomáš Kraus, 10.7.2008

Ve Fehringu, ležícím na hlavní trati Steierische Südbahn, máme chvíli čas, a tak obhlížíme depo, zatímco se ve stanici ukáže osobní vlak do Szentgotthárdu, tvořený Herkulem se třemi patrovými „Wiesely“. Potom nám z protisměru přijíždí vlak ER Szombathely – Graz, a sice jsme z legrace očekávali Marfušu nebo Bzmot, ale jde hned o tři spojená Desira. V nedaleké stanici Feldbach pak vidíme stejnosměrné troleje zajímavé lokálky do Bad Gleichenbergu, bohužel poslední vlak odjel už před 15. hodinou. Ještě chvíli uháníme rovinou a vystupujeme v odbočné stanici Gleisdorf, kde doplníme nápoje a chystáme se na cestu do Weizu se soukromým dopravcem Steierische Lokalbahnen (STLB).

K našemu mírnému rozhořčení u peronu stojí opět Desiro ÖBB, které si STLB najímá, což se v interiéru projevuje demontovanými monitory, kde se jinak ukazuje pouze logo ÖBB (asi je neuměli vypnout). Krátká lokálka je neatraktivní, vede otevřenou rovinou podél silnice a odbočuje z ní spousta vleček. Po zastavení ve stanici Weiz se chystáme k výstupu, ovšem dveře se překvapivě zavřou a vlak se opět rozjede, následně zjišťujeme že na samém konci zhlaví stojí ještě zastávka Weiz Stadt, takže cestující dojedou co nejblíže centru města. Po nákupu potravin se vracíme na stanici Weiz, kde nás čeká vrchol dne, kvůli němuž jsme vlastě půl dne proseděli v Desirech.

K odjezdu je připravena historická souprava na úzkorozchodné železnici Feistritztalbahn do Birkfeldu. Pravidelná doprava zde skončila v 90. letech a nyní tu ve vybrané dny v týdnu jezdí dva páry parních vlaků, za nás to je čtvrtek a neděle. Průvodčí s praporkem doprovází vlak při úrovňovém křížení gleisdorfského zhlaví, následně naskočí a zanedlouho už mu každý dáváme 12 EUR za jednosměrnou jízdenku. Vlak supí do oblouků na okraji města a krajina se rychle změní, vjíždíme do alpského předhůří, proto musí lokálka vést přes několik vysokých viaduktů. Visíme na představku a zaskočí nás první ze tří tunelů, potom chvíli vykašláváme uhlí.

Anger: pauza na dobrání vody © Tomáš Kraus, 10.7.2008

Kratší pobyt s dobíráním vody je ve stanici Anger, odkud je to ještě kus cesty podél říčky Feistritz do konečné stanice Birkfeld. Zatímco se vlak připravuje na zpáteční cestu z Birkfeldu, my prudce stoupáme k autobusovému nádraží, odkud nám má jet Postbus do Rattenu, což je mimochodem dřívější konečná Feistritztalbahn (dnes tam vede z Birkfeldu po tělese cyklostezka). Sice si ukazujeme na kolemjedoucí žlutou dodávku, že to je náš autobus, ale ve skutečnosti nás čeká klasická velká Setra. Před nástupem si ze slušnosti vyčešeme z vlasů většinu sazí a odjíždíme. Pozdní spoj zajíždí do bočních údolí do obcí Strallegg a St. Kathrein, ale celou cestu v něm sedíme sami.

Je čtvrt na osm večer a vyrážíme pěšky z Rattenu na hlavní hřeben Wiener Alpen, s tím že nocleh plánujeme někde nahoře (zhruba o 900 metrů výškově nad námi). Poté, co na mýtině v polovině stoupání mineme mýtnici, kde se vybírá za vjezd na vrchol Pretul, síly už docházejí a teplota už není nejvyšší. Konečně už se před námi objeví světýlka chaty Roseggerhaus, takže prohlásíme že už jsme nahoře a můžeme postavit stan. Před desátou večerní už je dokonalá tma, a tak hledáme místo na stan mezi několika smrčky, volně se pohybujícími kravami a nenápadnými kravinci, trochu obtížně.

Vyspíme se ale dokonale a ráno, kdy se do našeho stanu se ve výšce kolem 1 600 m n.m. začíná opírat sluníčko a kolem zvoní kravské zvonce, se nám nechce vstávat. V deset konečně vyrazíme po hřebeni na východ, na vrcholu hory Pretul navštívíme  nízkou kamennou rozhlednu Peter-Bergner-Warte a pokračujeme na ještě vyšší Stuhleck (1 782 m n.m.). Připomíná nám to tady Krkonoše, otevřený mírně zvlněný hřeben s občasnými nízkými stromky, s tím že lidí moc nepotkáváme, přeci jen je to více táhne do vyšších hor. Na Stuhlecku nám v chatě Alois-Günther-Haus ochotně prodají celou dvoulitrovou láhev limonády, kterou pro další cestu nutně potřebujeme. Stejně jako na Pretul se sem dá vyjet po zpoplatněné silnici, a v zimě jezdí až na vrchol sedačková lanovka lyžařského střediska Spittal am Semmering.

Pretul: vrchol z nízké rozhledny © Tomáš Kraus, 11.7.2008

Zamíříme dolů přes vrcholek Hocheck směrem na Steinhaus, poslední sídlo na štýrské straně Semmeringu. Jdeme už trvale lesem a sledujeme, jak se nám krátí čas do odjezdu regionálního vlaku. Když se blížíme k nádraží na dolním konci obce, už měl být vlak pryč, ale protože jsme ho stále neviděli projet, zrychlujeme při spatření nádražní budovy. V tu chvíli se objevuje i jednotka 4020 ÖBB, tak zmobilizujeme všechny síly a vlak dobíháme. Vystupujeme hned za tunelem ve stanici Semmering (kde se nám líbí hlášení u každého vlaku, omezující se pouze na zvolání „Semmering, Semmering!“) a trochu se zregenerujeme – občerstvíme se, podíváme se na modelovou železnici, a vytočíme číslo zákaznické linky na Schneebergbahn.

Na této ozubnicové trati, kam se volitelně chystáme, totiž jedou poslední dva spoje jen podle potřeby, tak jsme se chtěli ujistit, že dnes jedou. Nejprve zabloudíme v nabídce „Salamandrova“ automatického záznamníku, a po spojení s živou telefonistkou zjišťujeme, že tyto vlaky nejedou, takže jsme právě vystoupili z posledního vlaku, který by nám ještě umožnil dnes na Schneeberg dojet. Nevadí, alespoň neutratíme dalších 28 EUR za zubačku, místo toho strávíme více času zde na Semmeringu.

Podél celé severní rampy Semmeringu totiž vede značená „železniční“ stezka, z níž je možné pozorovat všechny krásy tohoto technického díla. Na nádraží je k dispozici i informační letáček s mapkou trasy, která obsahuje i nácestná občerstvovací zařízení. Vyrážíme tedy podél tratě a zanedlouho míjíme zastávku Wolfsbergkogel, procházíme kolem zčásti opuštěných hotelů a následuje nejzajímavější partie trasy. Na zalesněném hřebeni stojí dřevěná rozhledna, odkud je vidět železniční trať v několika místech, a protože každému vlaku chvíli trvá, než se tudy proplete, je pořád co pozorovat. Kousek odsud je ještě vyhlídka „50-Schilling-Blick“, odkud se otevírá pohled zejména na esíčko se známými dvoupatrovými viadukty Krauselklause a Kalte Rinne.

Pokračujeme dále a cítíme už značnou únavu, pěší cesta logicky musí podcházet viadukty a nadcházet tunely, proto chodíme pořád nahoru a dolů, a společně s teplým počasím a ušlými kilometry z dopoledne nám to nedělá dobře. Za viaduktem Adlitzgraben ještě naposledy stoupneme nad úroveň tratě a scházíme do údolí Kalte Rinne. Jdeme si „ověřit“, že viadukt je opravdu dvoupatrový, zatím to nebylo odnikud vidět. Zapadneme pak do první z dvaceti označených občerstvení na trase, kde večeříme a regenerujeme se, poté co jsme 9 km šli asi 3,5 hodiny.

Semmering: trojspřeží na viaduktu Adlitzgraben © Tomáš Kraus, 11.7.2008

Po jídle se vyškrábeme do blízké stanice Breitenstein, odkud nám jede regionální vlak do Mürzzuschlagu. Večer se jednotky 4020 ÖBB ze Semmeringu stahují, směrem dolů jede souprava až do Vídně a nám přijíždí vlak jedoucí už z Vídně, v podobě lokomotivy řady 1142 a pěti prázdných CityShuttlů. Během této dovolené jsme zavedli nový pojem Zugluft – v CityShuttlech jsou nápisy, kde se tímto slovem označuje náporové větrání vozu za jízdy, pro nás je to však vlak vezoucí vzduch. V Rakousku se „Zuglufty“ vyskytují zejména tam, kde je použita velká souprava na úseku s malou poptávkou, často na trati kde téměř nic nejezdí. Přestupujeme v Mürzzuschlagu do regionálního vlaku do Brucku (Taurus a pět CityShuttlů), který pak pokračuje až do pohraniční stanice Spielfeld-Strass, hrdě označený jako linka S1 S-Bahn Graz. Je to podobný „S-Bahn“ jako v Praze, spočívající jen v označení příměstských tratí.

Ve známém lesíku se vyspíme ještě hůře než před dvěma dny, ale opět před osmou ranní stojíme u nádraží v Brucku. Tentokrát na vlak nejdeme a čeká nás jízda jednou z mála skutečně meziregionálních linek Postbusu. Stoupáme z Kapfenbergu na sever horským údolím, až překonáme průsmyk Seebergsattel a následuje klesání do obce Gusswerk, odkud je to už nedaleko do dolnorakouského poutního městečka Mariazell. Po prohlídce centra se slavnou katedrálou jdeme ke koncové stanici úzkorozchodné železnice Mariazellerbahn (dříve vedla až do Gusswerku). Nejprve ale máme v plánu projetí tzv. muzejní tramvaje, což je krátká turistická dráha normálního rozchodu, vedoucí k jezeru Erlaufsee.

Erlaufsee: parní tramvaj dobírá vodu © Tomáš Kraus, 12.7.2008

Soupravu tvoří „tramvajová“ parní lokomotiva a historické vozy, trochu litujeme těch 8 EUR za zpáteční jízdenku – vlak jede krokem povětšinou podél silnice, aspoň jednu cestu jsme mohli jít pěšky. U jezera Erlaufsee je (narozdíl od Mariazellu) vybudována v lese smyčka, takže lokomotiva jen dobere vodu, ale před zpáteční cestou s vozy neposunuje. Jakkoliv je tato turistická dráha relativně nezajímavá a za ty peníze moc nestojí, u jezera Erlaufsee je pěkně – klidné místo mezi zalesněnými vrcholky, pláže, průzračná voda. Po chvíli nastupujeme zpět do parní tramvaje a jedeme do Mariazellu.

Ve stanici Mariazell čekají dvě soupravy, jedna je vyvedena v hnědém nátěru Erlebniszugu „Ötscher Bär“, my však jedeme tou obyčejnou, jejíž vozy mají pestrobarevný nátěr. V čele obou souprav jsou samozřejmě elektrické lokomotivy řady 1099 z roku 1911, až do Mariazellu (jen 3 vlaky denně) nic jiného nejezdí, nové panoramatické jednotky Himmelstreppe sem dorazí až později. Zatím tedy můžeme využít služeb ÖBB za normální tarif, tedy stačí nám Sommerticket.

Trať Mariazellerbahn je jedinečná nejen provozem stoletých elektrických lokomotiv a turistickým významem Mariazellu, ale také krásnou krajinou, kterou v horním úseku vlak projíždí. Trať se proplétá horskými údolími, přechází jezera po viaduktech a noří se do četných tunelů. Pohled na bizarní holé vrcholky hřebene Hintere Tormäuer nám vysvětluje, proč se jeden ze zdejších zvláštních vlaků jmenuje Zauberberge (kouzelné hory). Po levé straně je místy vidět zdejší nejvyšší vrchol Ötscher (1 893 m n.m.) a už přijíždíme do vrcholové stanice Gösing, kde se křižujeme. Na přejezdu na zhlaví zatím stojí pan Závora – zřízenec ve výstražné vestě, který přes silnici napíná žlutý řetěz. Nedaleko za více než 2 km dlouhým vrcholovým tunelem přichází strmá severní rampa, kde vlak ve třech úrovních nad sebou klesá příčně po stráni do údolí potoka Nattersbach. Na konci klesání spočineme ve stanici Laubenbachmühle (o necelých 400 metrů níže než Gösing), kam je už rozsah dopravy ze St. Pölten větší. Nasazovány jsou zde i prototypové jednotky řady 4090 s designem v duchu 90. let, proto mají vyhlížet až přehnaně moderně, ale výsledek je takový nedůvěryhodný.

Mariazell: první stroj řady 1099 v čele obyčejného osobního vlaku © Tomáš Kraus, 12.7.2008

Charakter trati se rychle změní, odteď už pojedeme údolím říčky Pielach a trať bude čím dál méně zajímavá. Časem jedeme už v úplné rovině a v odbočné stanici Ober Grafendorf potkáváme motorový vůz řady 5090, jako spoj po odbočce do Manku, kam se tehdy ještě jezdilo. Před koncem jízdy máme za sebou už tři hodiny ve vlaku, proto nám pomalý vjezd do hlavního města spolkové země přijde vysloveně otravný, ale už míjíme depo a zastavujeme u úzkorozchodných nástupišť stanice St. Pölten. Malé zpoždění nám překazilo náš původní plán dojet do Amstettenu a vrátit se zpět na Vídeň v ICE po přeložkách na Westbahn. Záložní plán znamená nastoupit do poloprázdného REX „St. Hipolyt“ (neboli St. Pölten) Wien – Amstetten, tvořeného soupravou CityShuttlů, kterým popojedeme do Melku. Jdeme se podívat do centra městečka a pod rozsáhlý klášter, následně dojdeme až k přístavišti lodí na Dunaji, odkud je možné pokračovat po řece krajem Wachau.

My se ale vracíme zpět do St. Pölten, tentokrát jednotkou 4020 ÖBB coby osobní vlak z Amstettenu. Zajdeme naproti nádraží na řízek s hranolky, ovšem obří porce dvou řízků a mísy hranolek nás zaskočí, takže něco ještě neseme v rukách do ICE, kterým jedeme do Vídně tak jako tak. Souprava ICE 3. generace (DB) na trase Dortmund – Wien West je poměrně plná, ale překvapivě nacházíme volná místa zcela vpředu, kde můžeme pozorovat trať před vlakem. Projíždíme pahorkatinou Wiener Wald a rychlost v obloucích občas klesne až na 50 km/h, proto dálkové dopravě velmi pomůže, až bude otevřena nová trať Wien – St. Pölten. Bez zpoždění pak vystupujeme v hlavové stanici Wien Westbahnhof. Pak ještě s pomocí linky metra U3 a jednoho S-Bahnu (opět jednotka 4020, ale už začínají být vidět i Talenty) dosáhneme podzemních nástupišť na tehdejší stanici Südbahnhof.

Wien Westbahnhof: ICE po příjezdu z Dortmundu © Tomáš Kraus, 12.7.2008

Rakousko chceme opustit vlakem EC „Antonín Dvořák“, což je ucelená souprava ČD vozů tvořící obrat od „Vindobony“, proto zde nehrozí žádné rekonstrukce MOVO a nacházíme kupé v poměrně využitém voze řady Bmz. Lokomotiva řady 1014 ÖBB nás vyváží z vídeňského uzlu, na zhlaví mineme protijedoucí Polonii a už najíždíme na Nordbahn směrem do Česka. Trať je vedena v úplné rovině, proto jízda příliš neutíká, ale konečně překročíme v lese státní hranici a stavíme v Břeclavi. Zde Rasťa přestupuje na IC „Moravia“ do Hodonína, zatímco k nám od tohoto vlaku přejde jeden vůz jako přímý od Budapešti, i s lokomotivou řady 350 ZSSK. Do Prahy pak přijíždíme včas kolem čtvrt na dvanáct a pro mě je to mimo jiné poslední jízda po staré vítkovské spojce.

Za deset let už uplynulo hodně vody v Dunaji a mnohé se změnilo i na rakouských kolejích. Byly otevřeny nové přeložky tratí pro dálkovou dopravu, rozšířily se Railjety i soukromé spoje Westbahn, zmizely Transalpiny a staré Schliereny, některé tratě přešly do jiných rukou, regionální doprava přes některé spolkové hranice prořídla. Některé změny železniční cestovatele potěšily, jiné méně, ale ve výsledku má náš jižní soused stále co nabídnout a rádi se tam vracíme – ostatně jako následující rok s koly zejména do Korutan, rok poté do Horních Rakous a následně ještě mnohokrát.

Úvodní snímek: Gösing: křižování vlaků před vrcholovým tunelem © Tomáš Kraus, 12.7.2008