Na návštěvě v Solvayových lomech

Skanzen se nachází asi 5 km od Berouna, na katastru obce Svatý Jan pod Skalou. Právě zde objevili odborníci z firmy „Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu“ zdroj kvalitního vápence pro závod v Neštěmicích, který vyráběl ze solanky a z vápence uhličitan sodný (sodu) podle tzv. Solvayova procesu (odtud název Solvayovy lomy).  Pozemek pro lom byl zakoupen roku 1916 a ihned se začalo se stavbou lanové dráhy k nejbližšímu železničnímu nádraží v Loděnici. Vlivem válečného nedostatku se však stavba značně protáhla, a proto se s těžbou započalo až roku 1918, nejprve v nízkém jednoetážovém lomu, později se lom rozšířil na dvě etáže.

Solvayovy lomy, původní lanovka, 28.7.2018 © Jiří Mazal

Pro rozpojování kamene se používala pneumatická kladiva a vrtačky. Stlačený vzduch zajišťovaly kompresory poháněné zapůjčenou parní lokomobilou, později benzinovým motorem. Vytěžený materiál se ručně nakládal do vozíků úzkorozchodné dráhy o rozchodu 600 mm. Tyto vozíky se lidskou silou tlačily k horní stanici samotížné lanovky vedoucí na překladiště v Loděnici, odkud byl vápenec převážen na zpracování do Neštěmic. Lanová dráha byla 1580 metrů dlouhá, překonávala převýšení 126 metrů a dokázala přepravit 38 tun materiálu za hodinu.

Po vzniku Československa změnil Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu název na Neštěmické Solvayovy továrny, skládající se ze dvou společníků: Solvay & spol. Brusel a Spolek pro chemickou a hutní výrobu Ústí nad Labem. Společnost se soustředila na výrobu sody, hydroxidu sodného žíravého a uhličitanu sodného.

V lomu se experimentovalo s těžbou tzv. anglickou dobývací metodou, známější pod názvem nálevkování. Ze severního úbočí kopce byla vyražena štola do ložiska s odbočkami k jednotlivým sypným komínům, do kterých se sestřeloval vápenec ze stěn lůmků (nálevek). Tento způsob těžby se však příliš neosvědčil.

Solvayovy lomy, objekt třídírny, 28.7.2018 © Jiří Mazal

Roku 1926 byl otevřen nový stěnový lom, označovaný jako „horní lom“, dnes známý pod názvem Střelnice. Horní lom byl oproti původnímu lomu o 12 m výše a vápenec z něj byl dopravován pomocí svážné dráhy. Zásoby vápence zde nebyly v dostatečném množství ani kvalitě. Pro rozšíření těžby bylo vybráno území na opačné straně kopce, než probíhala stávající těžba, nedaleko oblasti nazývané jako Propadlé vody. Práce na vybudování tohoto nového tzv. jižního lomu byly zahájeny roku 1929. Nové oblasti těžby bylo potřeba propojit se stávajícím vybavením lomu a horní stanicí lanovky. Povrchová doprava by vyžadovala dlouhou trasu vedoucí i přes cizí pozemky, které by bylo třeba vykoupit. Tyto nevýhody tradičního řešení nakonec vedly ke zvolení zajímavé alternativy – dopravy pod zemským povrchem. K tomu se využilo jedné ze štol, která dříve sloužila k těžbě nálevkováním. Tuto štolu lomaři na podzim 1929 prorazili skrz celý kopec a opatřili portály. Délka štoly dosáhla 217 m.

Současně byla podstatně prodloužena síť tratí o rozchodu 600 mm (přes 5 km kolejí) a přestavěny objekty nezbytné k jejímu provozu. S narůstajícími vzdálenostmi již nebylo možné pohánět vozíky pouze lidskou silou, a tak byly pořízeny dvě lokomotivy typu Gr II z Královopolské strojírny v Brně a 127 kiplorových vozů od firmy Neptun. Roku 1932 přibyly ještě dvě lokomotivy stejného typu a lanová dráha do Loděnice prošla rekonstrukcí.

Solvayovy lomy, dopravní štola, 28.7.2018 © Jiří Mazal

Největšího rozmachu dosáhla těžba v lomu za druhé světové války, vybavení lomu bylo rozšířeno o elektrický a dieselový bagr a o nové dieselové a benzinové lokomotivy. Roku 1945 byly lom i neštěmická továrna znárodněny a podřízeny národnímu podniku Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Již roku 1950 však došlo k další změně, neboť tento národní podnik byl zrušen a část jeho majetku přešla pod nový podnik Továrna na sodu, n. p., Neštěmice (TONASO).

Vzhledem k vytěžení nejkvalitnějších vápenců skončil lom ve vlastnictví podniku Československé státní silnice Praha, který využíval vápenec jako materiál pro stavbu silnic. Došlo ke zrušení úzkorozchodné dráhy a nahradily ji nákladní automobily, těžba definitivně ustala roku 1963.

V roce 1965 byla stržena lanovka a v následujících dobách, kdy byl lom opuštěn, pomalu zmizely dřevěné části budov, koleje, ba i trosky lokomotiv, a štola se na mnoha místech zřítila. Vše se takřka rozpadlo a na místě bývalého provozu zůstal bujný porost.

Solvayovy lomy, lokomotiva typu Poldi DH120, 28.7.2018 © Jiří Mazal

Třicet let poté, roku 1993, bylo založeno občanské sdružení Společnost Barbora, společnost pro zachování důlních a průmyslových památek (dnes Společnost Barbora, z.s.). Jeho členové postupně obnovili úzkorozchodnou dráhu a v prostorách bývalého lomu vybudovali skanzen Solvayovy lomy.

Zejména po zhlédnutí fotografií ze začátku 90. let je vidět, jak obrovský kus práce členové spolku vykonali. V budově bývalých skladů a kanceláří vznikla malá expozice věnovaná důlní a lomové těžbě vápence i jiných nerostů, součástí je i malý kousek lanovky s vozíkem. Některé vozíky byly dokonce upraveny tak, že vozily kabinku lanovky, kterou poté stačilo zaháknout, a materiál se tak nemusel přesypávat. Nechybí četná dioramata s ukázkou těžby.

Byla obnovena třídírna, zdobený portál štoly i podzemní skladiště trhavin. Vzkříšení se dočkala i úzkokolejná lomová dráha, která zanikla již kolem roku 1956. Postupně byla shromážděna úctyhodná sbírka převážně československých průmyslových lokomotiv a vagonů, původních přímo z lomu je však jen několik vozů. Webové stránky spolku uvádí na 37 lokomotiv známých z našeho prostředí, např. BN30R, BND15, BND30, BNE50, BN60H, výkonné DH120 z Kladna, i důlní DH30. Parní lokomotivy jsou zastoupeny strojem B50 z roku 1940, který je v současnosti na generální opravě ve Výtopně Zlíchov. Při zvláštních jízdách se tu objevila také parní lokomotiva 1. Kolínské lokomotivní společnosti (rok výroby 2014).

Solvayovy lomy, osobní vlak, 28.7.2018 © Jiří Mazal

Během návštěvní doby jezdí každou hodinu úzkorozchodný vlak složený z otevřených osobních vozů po 1,8 km dlouhé trase. Na obou koncích jsou vybudovány smyčky, takže není třeba soupravu objíždět. V rámci prohlídkového okruhu mají návštěvníci možnost nahlédnout do zdejší štoly, která slouží jako depo a skladiště všeho cenného. Nenechaví sběrači kovů jsou bohužel setrvalým problémem.

Venkovní expozice však zahrnuje mnohem více. Již pokladnu tvoří pražský tramvajový vlečný vůz z roku 1924. Obrovské válcovité nádoby opodál nejsou kotly, ale vzdušníky pro uchování stlačeného vzduchu. Pozornost si zaslouží zrestaurovaná třídírna, kterou projíždí i turistický vláček. Zařízení sloužilo k drcení kamene. Svážnice, sloužící k překonání výškového rozdílu mezi patry lomu, je vybavena vrátkem vyrobeným roku 1918. Součástí areálu jsou i lanové bagry, nákladní auta typu dumper a řada dalších strojů a zařízení.

Svatý Jan pod Skalou, 28.7.2018 © Jiří Mazal

Pěšky je ke skanzenu nejlepší přístup ze železniční stanice Loděnice, kde je nyní malé muzeum filmu Ostře sledované vlaky, neboť právě zde se tento film natáčel. Ze skanzenu pak lze dojít na Svatojánskou skalní stěnu, odkud se nabízí úchvatný výhled na vesnici Svatý Jan pod Skalou s klášterem a kostelem. V něm najdete jeskyni, kde žil poustevník svatý Ivan.

Odkazy:

• Společnost Barbora – skanzen Solvayovy lomy (staré stránky): http://solvayovylomy.cz/exponaty.php?e=1
• Společnost  Barbora – skanzen Solvayovy lomy (nové stránky): http://nove.solvayovylomy.cz/

Úvodní snímek: Solvayovy lomy, za pokladnu slouží původní pražský vlečný vůz z r. 1924, 28.7.2018 © Jiří Mazal