Naše téma: Jsem šotouš? A mám se za to stydět?

To v případě, pokud je focení nebezpečné nebo porušuje předpisy (např. bezpečnost v dopravě). A upřesňuje, že toto označení zahrnuje nejen náruživé amatérské fotografy lokomotiv a vlaků, ale všechny zapálené znalce a milovníky dráhy, drážní techniky, jízdních řádů, pěší turisty, specializující se na procházení zrušených tratí, pravidelné účastníky nostalgických jízd, a že se to vztahuje nejen na obdivovatele lokomotiv a železnic ale i příznivce městské dopravy a veškeré hromadné dopravy – tramvají, metra, trolejbusů. autobusů ...

I další zdroje, dostupné internetem, definují slovo šotouš podobně. Co se týče původu toho slova – názor jazykovědců není jednotný. Někteří jej vidí ve slově šotek, jiní, (a ty bych osobně chápal spíš) v anglickém slově shot, které známe hlavně z filmařské terminologie a znamená snímek, záběr. Pojem prý vznikl v dobách, kdy k nám začali jezdit západní vlakofilové, snažili se za účelem pořízení nevšedních snímků pronikat do železničních objektů veřejnosti nepřístupných a při vyhazování téměř standardně prosili Just one shot, please.

Co se v mládí naučíš ... (5.11.2016. Tišnov) © Luděk Šimek

Podle těchto definic bychom tedy my, pravidelní čtenáři i aktivní přispěvatelé internetového magazínu VLAKY.NET byli ortodoxními šotouši. Jenže se občas na těchto stránkách setkávám s tím, že je to považováno za co-si hanlivého a posměšného, že o šotouších se hovoří s despektem, případně se nad některou veřejnou akcí, kde houkají lokomotivní píšťaly a čpí pára a čoud, i nad reportáží o takové železniční pouti, ohrnuje nos jako nad šotoušárnou. Ale proč? Přece to patří k tématice tohoto magazínu, původně snad dokonce to bývalo jádrem jeho zájmu – historie železniční dopravy i aktivní účast a pořádání zmíněných akcí. Zájem o železnici je rozšířeným koníčkem. Myslivec také hrdě nosí svůj zelený klobouček, rybář široce rozpažuje, když vykládá o svém úlovku, a filatelista se pyšní vzácným přírůstkem do své sbírky, neohlížeje se na ty, kteří si ťukají na čelo, že leda pomatenec sedí a přebírá zoubkované papírky. Proč by se tedy šotouš měl stydět za své šotoušství, dokonce psát v komentářích (což tu opravdu kdosi napsal) – „Já pravidelně fotím vlaky, ale nejsem žádný šotouš.“ To mi přijde jako „Nejsem žádný rasista, ale nesnáším černochy a židy.“

Co se mé osoby týče: Pokud by se pojem šotouš zužoval jen na lidi s mohutným foťákem na krku, tak to se mezi ně počítat nemůžu – mé pokusy o focení mašinek nedávají příliš uspokojivé výsledky (na ně jsem začal zaměřovat svůj objektiv až když jsem začal pracovat pro tento magazín, protože fotky jsou nezbytnou součástí reportáží. Před tím jsem vždy uznával, že na to jsou lepší machři a nesnažil jsem se jim konkurovat) a rozhodně neslézám příkré náspy, nešplhám na stromy a stožáry vysokého napětí, abych získal ten nejlepší úhel pro svůj záběr. Pokud však šotouš znamená každý zapálený příznivec železných ořů, tramvají, trolejbusů i elektrobusů a všech těch jejich parciálních kombinací, přebírajících dnes vládu v ulicích, tak to ano, v tom se hrdě řadím mezi šotouše.

Tento autor se opravdu nemusí hanbit za své snímky ani za titul „šotouš“
 (24.10.2015, Štrba) © Ondrej Krajňák

A co vy, pravidelní čtenáři?

Koho vy řadíte pod název šotouš? Co všechno zahrnuje toto označení?
Je to podle vás hrdé nebo naopak posměšné označení příslušníka k určitému koníčku?
Cítíte se sami být šotoušem?

Úvodní snímek: Dav obdivovatelů „šlechtičny“ (22.6.2014, Kuřim) © Luděk Šimek

Upravil PhDr. Zbyněk Zlinský