Na Pyrenejský poloostrov (3. díl: Porto a okolí)

Na portugalské poměry jsme vstali velmi brzo, už v osm hodin. Využili jsme „kontinentální“ snídaně v hotelu (nějaké pečivo a šunka se tam našly, takže spokojenost) a odebrali se na „Václavák“ Aliados, kde začíná linka 500, na které jezdí patrové autobusy MAN Lion’s City DD. Ten náš dostal registrační značku v lednu 2011 (měsíc a rok vydání je uveden na všech portugalských RZ). Obsadili jsme místa v horním patře u čelního skla a uživali si jízdu. Řidič se s autobusem moc nemazlil, ale s patrákem se přeci jen nedá jezdit tak svižně jako se standardním autobusem. U nádraží São Bento přistoupila husím pochodem předními dveřmi (jako v Berlíně) hromada dojíždějících a vyrazili jsme podél Doura k oceánu. Skoro celou cestu jsme jeli v souběhu s historickou tramvajovou tratí, na které jezdí stejné vozy jako v Lisabonu, avšak bez tarifní integrace, a proto jsme je z programu vypustili. Patrový MAN nás dovezl do města Matosinhos, kde jsme na zastávce Mercado přestoupili na metro.

Mapa navštívené oblasti © Dominik Havel, OpenStreetMap

Historie portského metra souvisí s postupným rušením někdejšího tramvajového systému. Když byly na konci 80. let skoro všechny tratě zrušeny, zrodily se plány na síť metra. Společnost Metro do Porto byla založena v roce 1993 a 7. prosince 2002 byl zprovozněn první úsek (východozápadní tunel). Aby se do systému nalákali cestující, fungovala v metru bezplatná přeprava, jež skončila na Nový rok 2003 zavedením tarifního systému Andante. Síť metra se rychle rozšiřovala – v roce 2005 přibyl severojižní tunel pro linku D, propojený s východozápadní trasou manipulační spojkou u přestupního uzlu Trindade, a do roku 2006 byly dokončeny všechny linky s výjimkou oranžové linky F a prodloužení D ve Vile Nově (2011). Na 50 km (z celkových 70) se využilo těleso zrušených úzkokolejek, 7 km připadá na tunelové úseky.

Patrová linka 500 na břehu Doura. Vpravo je patrná tramvajová trať. © Dominik Havel

Vozový park je tvořen dvěma typy obousměrných vozidel normálního rozchodu. V první řadě jde o 72 pětidílných Eurotramů od Bombardieru, které jinak jezdí jako klasické tramvaje v Miláně a Štrasburku. Jako jejich hlavní nevýhodu považuji jednokřídlá „vrata“ coby nástupní dveře, jejichž otevření trvá přibližně dvojnásobnou dobu oproti jiným tramvajím. V roce 2006 následovaly dodávky 30 třídílných Flexity Swift od konsorcia Bombardier / Vossloh Kiepe. Tato vozidla značně připomínají vlakotramvaje a umožňují maximální rychlost 100 km/h, proto jsou přednostně nasazována na nejdelší linky (hlavně Bx). Eurotram dovoluje jízdu rychlostí pouze 80 km/h. Často jsou k vidění dvojité soupravy, dlouhé přes 70 m. K nim jsou uzpůsobena i nástupiště. Jejich výška činí 25 cm – jeden z mnoha faktorů, který podporuje dojem rychlodrážní tramvaje, a nikoli metra.

Eurotram v zastávce Sete Bicas © Dominik Havel

Matosinhos je obsluhován linkou A, která zde jezdí prostředkem ulice i po pěší zóně, případně na vlastním tělese zcela mimo jiné komunikace. V zastávce Senhora da Hora se linka spojí do svazku A, B (Bx), C, E a F, jenž pokračuje do tunelu směr Trindade. Jízdní řád linky Bx nám dovolil přejet o jednu zastávku do Sete Bicas, kde jsme přestoupili na linku Bx v opačném směru. Bx je zrychlená verze B, jedoucí do obce Póvoa de Varzim, nejvzdálenějšího konce sítě (cca 30 km od Trindade). Obě linky jezdí přibližně v 30min intervalu až do Póvoi, přčemž Bx projíždí v úseku Senhora da Hora – Póvoa de Varzim většinu zastávek. Maďarský systém vlaků „zonazó“ (projíždění zastávek v těsném okolí centra oblasti) je zde tedy převrácen naruby.

Celá trať je dvojkolejná a vede zvlněnou krajinou. Zrádné může být, že Bx projíždí zastávku, kde se odpojuje linka E k letišti. „Vlakotramvajoidní“ Bombardier hravě akceleroval na maximálních 100 km/h. Pár minut před koncem trasy (ve Vile do Conde) se projíždí v sousedství starého akvaduktu, který je přerušen silnicí a podél ní vedoucí tratí metra. Zatímco ze Senhory de Hora jsme vyjeli 12 min za běžným spojem linky B, v Póvoi jsme ho skoro dojeli. Úspora činí asi 8 minut. Na neinformovanost si rozhodně nikdo nemůže stěžovat, před každou zastávkou se opakuje, které zastávky spoj obsluhuje. Protože se zastavuje přibližně v každé páté zastávce, ani to není moc rušivé.

Jízda v sousedství akvaduktu ve Vile do Concorde © Dominik Havel

Naším úkolem teď bylo najít dva kilometry vzdálené autobusové nádraží, kterému se zde říká „Central de Camionagem“, s pomocí mapy v mobilu to ale těžké nebylo. Liberalizovaný trh autobusové dopravy se zde projevuje starými i novými autobusy Transdev, třístovkovými Setrami (včetně exotických kloubových) dopravce Arriva a podivnými vozidly místních firem. O spoji Arriva do města Famalicão jsme se dozvěděli jen díky jízdním řádům Google, v Portugalsku totiž žádný společný vyhledávač spojení neexistuje. Jedinou šancí, jak se něco dozvědět, jsou webové stránky dopravců, jenže když člověk není místní, jak má vědět, kdo tam zrovna jezdí… Protože autobus zde v podstatě nahrazuje zrušenou úzkokolejnou trať, provoz je poměrně hustý (převážně v hodinovém intervalu). Na tarif Andante jsme tady ale už moc daleko a museli jsme si koupit jednorázové jízdenky.

Kloubová Setra SG321 na autobusovém nádraží v Póvoi de Varzim © Dominik Havel

V (bohužel) standardní třístovkové Setře jsme seděli zpočátku sami, nějací cestující přibyli až v centru Póvoi. Těmi místy jsme před chvílí pochodovali pěšky, ale kdo má v té informační chudobě vědět, kudy autobus jede… Silnice zde byla obehnána kamennými zdmi, jako bychom byli někde v Anglii. Pár kilometrů před Famalicãem nás pobavil špatně naprogramovaný semafor, řídící střídavý provoz. Dlouho svítila červená, a přitom nic nejelo. Poté se v dáli objevila dodávka a auto, přičemž se nám rozsvítila zelená. Avšak než vozidla projela, měli jsme zase červenou… Řidič z toho úplně klidný nebyl, máchal rukama a nadával, ale na druhý pokus se přeci jen zadařilo…

Poblázněný semafor před Famalicãem © Dominik Havel

Autobus jel ještě dále za Famalicão, a tak jsme vystoupili hned po nadjetí železniční trati do Bragy. Na nádraží to však byla ještě slušná procházka, převážně do kopce. Silniční provoz byl poměrně silný, snažili jsme se chodit paralelními ulicemi. V supermarketu jsme doplnili zásoby (přičemž mě zaujalo, že kávové sušenky hned několika výrobců se zde jmenují „Integral“) a posléze nás u nádraží překvapila zastávka okružní linky MHD – dokonce s čekajícími cestujícími. Zde už Andante neplatí ani na železnici, a tak jsme si v automatu koupili zelenou kartičku Siga s nahranou jízdenkou do Lousada na tarifní hranici. Dvojkolejná trať k Portu relativně prudce klesala, lom nivelety byl dobře zřetelný už na zhlaví Famalicãa. Urbanos od Bombardieru si ale s náročnou tratí hravě poradil.

Abychom se nevraceli do Porta tak rychle, dojeli jsme jiným Urbanos z Ermesinde do Valonga, odkud jede autobus do Porta. Na lince kooperují dva dopravci – STCP (linka s označením 700) a VALPI (linka V94). Podle jízdního řádu by se sice měli střídat, na našem spoji ale jeli oba najednou a předjížděli se podle toho, jak kdo zastavoval. Přitom u obou platí tarif Andante a jezdí v závazku veřejné služby… Ihned jsme si vzpomněli na předloňské zážitky z Gothy a tamního dopravce pana Steinbrücka, případně paralelní provoz z Freudenstadtu do Horbu. My jsme si vybrali společnost VALPI, která měla atypický odbavovací systém – tablet s připojeným terminálem na karty. Andante to ale kupodivu přečetlo a mě překvapil „Geldwechsler“ na jednotlivé mince. Velkou vypovídající hodnotu má informace zobrazená na displeji terminálu, že mnou zvalidovaná jízdenka platí ještě 2546 minut…

Netradiční, ale jednoduchý odbavovací systém v autobusu Valpi. Tablet místo palubního počítače jsme viděli už ve švýcarském kantonu Jura. © Dominik Havel

Poblíž konečné metra Fânzeres jsme vymělili přepravu gumokolní za kolejovou. Výslovnost toho názvu – něco jako [senzədəʃ] – jsem se naučil už cestou z letiště, protože v metru se po vyhlášení každé zastávky uvádí ještě konečná zastávka. Jde o nejnovější trať metra z roku 2011, která končí v rozvojové oblasti, kde (s ohledem na proběhlou krizi) ještě zdaleka není postaveno všechno, co bylo plánováno. Jízdní řád má během 14. hodiny zrovna interval 12 + 18 min, už za hodinu to je ale jinak a nějaký interval bychom tu těžko pohledali. Na místní poměry jde ale o velmi solidní úroveň veřejné dopravy.

Konečná stanice metra Fânzeres © Dominik Havel

Trať vede nejprve po vyhrazeném pásu uprostřed komunikace, poté metro projede krátkým tunelem a dostane se na vlastní těleso. Za zastávkou Levada, ke které cestující přichází po architektonicky zdařilé lávce přes potok, souprava projede skoro 1 km dlouhým tunelem pod dvěma železničními tratěmi. Následně projede kolem nádraží Contumil (zdejší daleký přestup z vlaku jsme si vyzkoušeli už předchozího dne) a zastaví u stadionu Estádio do Dragão (pod dálnicí), kde začínají ostatní linky metra kromě kolmé D. Tunel nás dovedl do centrální zastávky Trindade, kde je při pohledu na portál tunelu velmi zřetelná minulost metra v Portu. Právě zde totiž začínala úzkokolejná železnice do Póvoi de Varzim.

Eurotram opouští uzlovou stanici Trindade a zajíždí do tunelu, kterým původně jezdily úzkokolejné vlaky. © Dominik Havel

Kolečko veřejné dopravy kolem Porta se nám tím hezky uzavřelo a my jsme (se zastávkou v hotelu, abychom tam odložili pár věcí) přestupili na linku D. Tunel zprvu strmě klesá pod náměstím Aliados k nádraží São Bento a následně zase stoupá na ocelový most Ponte Dom Luis, který se klene vysoko nad Dourem. Má dvě patra, spodní (v úrovni nábřeží) slouží automobilům a autobusům, zato horní patro je označeno jako pěší zóna, po které jezdí metro rychlostí 25 km/h (v noci 15 km/h patrně kvůli hluku). Trasa metra dále stoupá městem Villa Nova de Gaia a končí v zahloubené zastávce Santo Ovídio před dálniční křižovatkou s přípravou na budoucí prodloužení. Naskočili jsme do protisměrného spoje a vystoupili před slavným mostem, abychom se po jeho horní mostovce prošli pěšky.

Metro na horní mostovce mostu Ponte Dom Luis © Dominik Havel

Čeho si člověk z vozu metra nevšimne, je lom nivelety v polovině délky mostovky a také brutální dilatace na vjezdu na most, do které by se vešla celá špička boty. Hlava žlábkové kolejnice je ale v tomto místě zúžená a zboku doplněná o další ocelový profil, po kterém se kolo odvaluje v místě dilatační spáry. Cestující tak vůbec nic nepocítí. Zpětně jsem dohledal, že úplně stejně vypadají dilatace na tramvajovém mostě přes Nové spojení na pražské tramvajové trati Palmovka–Ohrada, zde však poněkud nešťastně v oblouku.

Dilatační zařízení v koleji metra na mostu Ponte Dom Luis © Dominik Havel

Přesunuli jsme se na nedalekou konečnou historických tramvají Batalha, kde zrovna řidič jedné z nich otáčel tyčový sběrač do opačného směru. To, co nás sem přilákalo, však bylo ukryto pod zemí – stanice bizarní pozemní lanovky Elevador dos Guindais, která jede nejprve vodorovně tunelem a po průjezdu výhybnou strmě klesá k Douru. Ve svažitém úseku jezdila lanovka už v roce 1891, po pouhých dvou letech ale její provoz zastavila nehoda. Obnovení (a prodloužení k tramvajové konečné a nedalekému autobusovému nádraží) se dočkala až v roce 2004. Kvůli značné změně sklonu v polovině délky dráhy jsou 25místné kabiny vybaveny systémem, který udržuje podlahu ve vodorovné poloze. Nezvykem je také oběžné tažné lano (spojené do smyčky), vynucené takřka vodorovným úsekem v tunelu, kde ani není potřeba kabiny brzdit, nýbrž spíše strkat směrem k dolní stanici. V lanovce platí z časových jízdenek pouze měsíční, a tak jsme si jako všichni turisti museli koupit jednorázové jízdenky za 2,50 €. Jízda nicméně stojí za to. Přechod do klesání je překvapivě rychlý a plynulý a otevírá se vám při tom pohled na dvoupatrový most.

Lom nivelety na lanovce Elevador dos Guindais © Dominik Havel

Autobus linky 906 nás po dolní mostovce (jež se v polovině také láme) dovezl zpět do Villy Novy de Gaia, abychom se tam věnovali troše vinařské turistiky. Portské víno (Vinho do Porto) je místní specialita a vzniklo na počátku 18. století, kdy se víno exportovalo do Británie. Aby se při dlouhých plavbách nekazilo, začalo se dolihovávat pálenkou. Proto má portské víno obsah alkoholu kolem 20 %. Nejprve jsme zavítali do příliš oficiálního podniku Taylor’s, kde mě však otravoval nastrojený, početný a nudící se personál, který neustále pohledem slídil po hostech, zda si ještě něco objednají. Sešli jsme tedy ještě o něco níže a našli výbornou vinárnu Quinta dos Corvos, kde jsme poseděli ve stylovém prostředí s dřevěnými sudy. Stolů je poskrovnu, což beru jako plus.

Na nábřeží vaši pozornost upoutá neskutečně vysoký sloup visuté kabinové lanovky spojující nábřeží se stanicí metra ve výšce horního patra mostu. Protože ale vypadá jako každá jiná lanovka v Evropě (a neplatí v ní třídenní jízdenky Andante), do programu jsme ji nezařadili. Místo toho jsme dojeli autobusem na Trindade (na zastávce jsme se hodně načekali, protože podle místních zvyklostí na ní nebyl JŘ a mobilní aplikace, kterou si Honza stáhnul do mobilu, ukazovala bludy) a metrem jsme odjeli dále od centra ve směru nádraží Campanhã. Vyhlédnutá restaurace mi však už od začátku byla podezřelá samolepkou TripAdvisor na dveřích a vliv této nálepky se odrazil na účtu – restaurace si nechala zaplatit veškeré typicky portugalské nošení věcí „navíc“ (i těch, které jsme si neobjednali). Tohle nás v Lisabonu nepotkalo.

Visutá lanová dráha ve Vile Nově de Gaia © Dominik Havel

Autobus 305 nás zběsilou rychlostí dovezl na konečnou metra D Hospital São João. Metro na následující zastávce v univerzitním kampusu zajelo do tunelu a společnost nám tvořili bujaří studenti. Vystoupili jsme zase za mostem, naposledy se po něm prošli (tentokráte za tmy, což má také svoje kouzlo) a spletitá schodiště nás dovedla na nábřeží, kde jsme vypili ještě jedno (půlnoční) víno. V aplikaci jsme si vysledovali noční autobus linky 901, a když se přiblížil čas odjezdu, vydali jsme se ho očekávat na zastávku před mostem. Dokonce nechyběla elektronická odjezdová tabule, protože ale spoj nabral zpoždění a ještě vůbec nevyjel z Trindade, minuty se chaoticky odečítaly a přičítaly. Honza sledoval odjezd autobusu v aplikaci a spoj vyletěl z tunelu asi po pěti minutách od skutečného odjezdu z Trindade. V podobném duchu se nesl i šotookruh po Ville Nově a po půl druhé jsme vystupovali v centru Porta. Město pořád ještě žilo, a zatímco včera se vysypávaly klasické popelnice a čistily krajnice, dnes v noci došlo na podzemní kontejnery. Pokud čekáte, že se ze země vysune plechová bedna, jste na omylu. Před zraky turistů se ukrývá obrovský špinavý pytel, který musí zřízenec v korbě nákladního automobilu rozvazovat a zavazovat. Opravdu nechutná práce, válet se celou směnu v odpadcích…

Výhled z mostu Ponte Dom Luis v noci © Dominik Havel

Zítra se podíváme do Galície. Pro cestu do Španělska využijeme přímý vlak do Viga, autobusem se projedeme do Santiaga de Compostela, vyzkoušíme VRT do Ourense a ulehneme ke spánku v nočním vlaku do Barcelony.