Na Pyrenejský poloostrov (4. díl: Galície, Trenhotel)

Po třech nocích strávených v Portu jsme si zabalili věci a sešli po Aliados k „regionálnímu“ nádraží São Bento, kde jsme se nasnídali matematickým croissantem „Integral“ (stejně se jmenovaly už sušenky z Famalicãa). Naposledy jsme zvalidovali naše kartičky Andante a vlakem Urbanos dojeli na větší nádraží Campanhã, odkud v 8:13 odjížděl jeden ze dvou přímých vlaků „Celta“ do Viga. Třídílná motorová jednotka v nátěru CP sice už stála u nástupiště, ale byla stále zamčená. Po čase pravidelného odjezdu byla na čelo vlaku připojena další jednotka a do ní jsme byli vpuštěni. Vozidla řady 592 mají CP v pronájmu od RENFE, vyráběla se v první polovině 80. let (70 ks) a dovolují maximální rychlost 120 km/h. Pohon se nachází v krajních dílech, pod prostředním dílem monotónně vrní pomocný motor pro osvětlení a ventilaci. Jednotky původně sloužily v regionální dopravě, přesto mají z výroby pohodlná sedadla, která lze překlopit podle směru jízdy. Ve „čtyřce“ sice mnoho místa na nohy není, zato v leteckém uspořádání si ve 2. třídě vychutnáváte rozteč výrazně přesahující jeden metr (tedy více než v 1. třídě ICE). Opravdu luxus. První třída ve vlaku chybí, ale myslím, že to ani nevadí.

Mapa navštívené oblasti © Dominik Havel s použitím OpenStreetMap a bueker.net

Jízdenky pro tento vlak jsme koupili o den dříve v pokladně na nádraží Campanhã, kterou jsme považovali za jediný prodejní kanál, protože přes web CP to nešlo. K našemu překvapení ale pokladní skrze Google vyhledal web RENFE a z jejich e-shopu nám vytiskl jízdenku. Odjeli jsme přibližně s 20 min zpoždění po trati Linha do Minho. Vlak nejprve strmě stoupal do Ermesinde a Famalicãa, přičemž v každé stanici bylo citelně znát zrychlení, následované soustavným zpomalováním na strmé širé trati. V Nine se odpojila dvoukolejná trať do Bragy a my jsme zůstali pouze jednokolejní a bez drátů. Na úseku do Viany do Castelo probíhá elektrizace soustavou 25 kV 50 Hz, spojená s dalšími pracemi, které se u nás souhrnně označují jako optimalizace (nepatrné zvýšení rychlosti, nové zab. zař.). Cílem je zkrátit cestovní dobu mezi Portem a Vigem pod dvě hodiny (dnes 2 h 22 min), což je s ohledem na vzdálenost cca 150 km velmi dobrá hodnota. Použité pražce umožní budoucí změnu rozchodu na 1435 mm, stejné se používají i při údržbě hlavního tahu Porto–Lisabon.

Třídílná motorová jednotka CP v Portu © Dominik Havel

Před stanicí Viana do Castelo vlak přejel po smíšeném mostě řeku Lima (dole železnice, nahoře silnice) a následně jsme se sto dvacítkou řítili zástavbou na pobřeží, což s ohledem na (pro mě bohužel nezvyklou) absenci protihlukových stěn vypadalo jako kosmická rychlost. Moře bylo skoro na dosah, zanedlouho jsme se ale stočili na severovýchod a sledovali řeku Minho/Miño, jež tvoří hranici mezi Portugalskem a Španělskem. Poslední stanicí v Portugalsku byla Valença, následoval další smíšený most (vlak tentokrát nahoře) a kolejovým trianglem jsme se napojili na jednokolejnou trať Ourense–Vigo. Bizarní je, že z Valençy do Viga 10 min za námi vyjela ještě jedna jednotka CP jako zastávkový vlak (a pak do večera nejede nic). Kvůli složitému terénu a nepříliš uspokojivému stavu infrastruktury jsme příliš rychle nejeli. V Redondele se připojila pomalá trať ze Santiaga a podél zálivu jsme po půlhodině strávené ve Španělsku dorazili do hlavové stanice Vigo-Guixar. Kvůli zpoždění 25 min a časovému posunu bylo už pravé poledne.

Budova nádraží Vigo-Guixar © Dominik Havel

Trenhotel, který nás přes noc dopraví do Barcelony, postával před nástupišti. Do jeho odjezdu zbývalo ještě hodně času, a tak se nabízelo několik možností, jak strávit čas v Galícii. Sice jsme zvažovali výlet po místních VRTkách (ke kterým se dostaneme později) do A Coruñi a zpět do Ourense, ale nakonec jsme usoudili, že bude zajímavější projít si Santiago, a aby to bylo zajímavější, pojedeme tam zastávkovým autobusem. Úkolem tedy bylo se dostat na 5 km vzdálený autobusák, který se nachází asi o 100 výškových metrů výše než nádraží. Ve Vigu sice nějaká MHD existuje, ale systém je značně nepřehledný a přespolní se ztrácí v množství linek a dlouhých intervalech. Vyhlédnutý spoj nám právě o pár minut ujel, z názvů zastávek v JŘ ostatních linek se nic rozumného vyčíst nedalo, a tak jsme se prošli pěšky. Mapy.cz mě vedly vcelku zajímavou cestou nad zhlavím nádraží pro vysokorychlostní vlaky Vigo-Urzáiz. Protože je ale celé zakryté betonovou střechou a samotné schodiště nad podzemním zhlavím je také jak vystřižené z betonového carství, koleje vůbec nejsou vidět.

Střecha nádraží Vigo-Urzáiz © Dominik Havel

Když jsme po náročném výšlapu našli něco jako autobusovou zastávku, po bližším ohledání jsme zjistili, že ta pochromovaná tyč s cedulí označuje místo, ze kterého firma FCC (působící i v Česku) odváží odpad. Zbytek cesty vedl podél rušné ulice, kterých je ve Vigu nezdravě mnoho, a samotné autobusové nádraží se nachází uprostřed obří mimoúrovňové křižovatky. Pěší se k němu dostanou pomocí lávek… V horním patře nalezneme značně sešlou odbavovací halu a pod ní se nachází jednotlivá stání. V blízké budoucnosti by se ale autobusové nádraží mělo přesunout k nádraží pro vysokorychlostní vlaky, čímž vznikne nový intermodální terminál.

Do odjezdu autobusu zbývalo jen 20 minut, a to jsme si ještě měli koupit jízdenku. K dispozici bylo několik pokladen, informační systém na bázi CRT obrazovek spíše raději nevnímejme, a tak jsme zkusili jízdenku koupit přímo u řidiče. Autobus jsme úspěšně našli, ale s nákupem jízdenky nepochodili. Vrátili jsme se tedy do haly, kde jsme si u jedné přepážky všimli cedulky „našeho“ dopravce Monbus. Pokladní nám ale prodal jízdenky na pozdější spoj, který jede po dálnici a v Santiagu je dříve. Vysvětlit mu, že se chceme kodrcat po vesničkách, naštěstí takový problém nebyl a hned jízdenky vyměnil. Sešli jsme tedy zase dolů, nadšenými úsměvy přesvědčili řidiče, že opravdu chceme cestovat pomalu, ten natržením znehodnotil naše jízdenky, uložili jsme batohy do zavazadlového prostoru a posadili se do autobusu (teď už nevím, jestli to byl Mercedes nebo Setra).

Informační systém na autobusovém nádraží ve Vigu – náš je ten ve 13:20 do A Coruñi © Dominik Havel

Kvůli spletitosti silničních ramp jsme jedenkrát obkroužili autobusák, abychom z něj vůbec vyjeli. Záliv jsme přejeli po dálničním mostě, na jehož boku je zavěšena ještě běžná silnice. Záhy jsme ale dálnici opustili a sjeli na starou silnici. Na její nezvyklé šířce byla znát dávná významnost komunikace. Následujícím městem byla Pontevedra, která se dostala do evropských médií jako město, které se zbavilo aut. Skutečnost je ale trochu jiná – bez aut je jen úzké centrum o velikosti asi 300×300 m a na nábřeží se vinou rušné a podle toho také široké komunikace. Autobusové nádraží se nachází na okraji města u nádraží a je navýsost odporné (na první pohled vypadá spíše jako sklad a člověk by tam cestujícího pohledal).

Autobusové nádraží Pontevedra © Dominik Havel

V souvoslosti s bujarou dopravou na silnici stojí za zmínku vesnice Caldas de Reis, která si navzdory dálnici ze 70. let postavila ještě náročný obchvat s mimoúrovňovými křižovatkami a dlouhým mostem přes údolí. Stavba přitom vůbec neřeší nežádoucí tranzitní dopravu směřující k dálnici… Před Santiagem jsme se přiblížili k jednokolejné trati z Viga, projeli kolem nádraží v Santiagu a po dvou hodinách jízdy vystoupili na autobusovém nádraží na opačném konci centra. Autobus ihned odjel do A Coruñi, ani jsem ho nestihl vyfotit. Autobusák vypadá podobně jako ten ve Vigu, nahoře hala, dole stanoviště. Další nástupiště s prorezlými přístřešky se nacházela na povrchu v úrovni haly.

Santiago de Compostela je hlavní město Galície a má necelých 100 000 obyvatel. Během hodiny a půl jsme se v klidu prošli skrz centrum na nádraží. Impozantní pohled se naskytl na katedrálu, jež je cílem svatojakubské pouti. Jen zvonice zaujme neskutečnou výškou a mohutností. Co se mě však v cestu města líbilo nejvíce, byly upravené ulice a domy, kde pro reklamu není žádné místo a názvy obchodů mají jednotný černobílý vizuál. Automobily zde samozřejmě nemají co dělat a plocha bez aut je větší než ve „slavné“ Pontevedře. Avšak hned za hranicí centra jako by začínal jiný svět a hromady plechu na sebe troubí v křižovatce.

Nádraží Santiago de Compostela © Dominik Havel

Španělský správce infrastruktury Adif udržuje nádražní budovu ve velmi dobrém stavu a to samé platí i pro nejbližší okolí – z kamene jsou také schody vedoucí do přednádraží. Vysokorychlostní tratě na severozápadě Španělska tvoří tak trochu ostrovní provoz a jde o tři tratě, které vycházejí ze Santiaga do A Coruñi (2011), Ourense (2011) a Viga (2015). Do doby napojení na zbytek vysokorychlostní sítě se používá iberský rozchod 1668 mm, pražce samozřejmě umožňují změnu na normálních 1435 mm. Směrem do A Coruñi byla původní trať zrušena, do Viga byly ponechány jen vybrané úseky (pomalé vlaky tedy částěčně jezdí také po VRT) a do Ourense je stará trať stále kompletní.

V jízdenkovém automatu bohužel nešlo platit v hotovosti, a tak jsme jízdenky do Ourense pořídili u pokladny za 17,70 € za osobu. Na to, že obě města jsou stejně vzdálená jako Olomouc a Ostrava (po VRT 87 km), je to poměrně hodně (v přepočtu 460 Kč), když pro vlaky Avant (jezdící pouze A Coruña – Ourense) neexistují žádné akční jízdenky. Když připočteme ještě vlaky Alvia, prožene se v pracovní dny po VRT 11 párů vlaků a v sobotu a neděli pouze osm. Odjezdy nejsou nastaveny úplně šťastně a my jsme odjížděli v 17:00 předposledním spojem (další jel ve 20:30 a pak už nic). Jeden by si řekl, že by bylo možné mezi všemi čtyřmi městy v oblasti denně dojíždět (vždyť jízdní doba do Ourense činí 38 min!), avšak tarifní podmínky, povinné rezervace a hlavně jízdní řád něco takového zcela znemožňují.

Avant řady 121 přijíždí do Santiaga de Compostela © Dominik Havel

Protože vlaky Avant mají čistě regionální význam, „recepce“ v podchodu se nás naštěstí netýkala a šli jsme rovnou k vlaku. U dálkových vlaků se ale jízdenky kontrolují ještě před nástupem a poté se rentgenem zkontrolují zavazadla. Možná by nebylo od věci spočítat, kolik umělých staveb na VRT se mohlo ušetřit, kdyby z nádraží zmizela obřadnost, která v nás evokuje leteckou dopravu. Přitom bezpečnostní kontrola je zde na rozdíl od letišť totálně k ničemu, a kdybych měl něco připevněného na sobě, nikoho to zajímat nebude.

Na protější koleji byla k vidění dieselová třívozová jednotka kategorie „Media distancia“ (max. 160 km/h), která jezdí do Viga a je vybavena nízkopodlažní částí uprostřed. Nám přijel čtyřvozový (a samozřejmě elektrický) Avant řady 121, jenž má přerozchodovatelné podvozky a na širokém rozchodu může jezdit 220 km/h (na normálním 250 km/h). RENFE mají celkem 29 jednotek, v provozu jsou od roku 2008 a jejich určením jsou relace s cestovní dobou do 90 minut, čemuž odpovídají enormě tvrdé a nepohodlné sedačky. První třídu ve vlaku vůbec nehledejte a „gastronomii“ zajišťuje automat v nástupním prostoru.

Na výjezdu ze Santiaga jsme projeli známým obloukem, kde se 24. července 2013 převrátil vlak Alvia, přičemž 79 lidí za to zaplatilo životem. Příčinou byla nepozornost strojvedoucího, který před koncem VRT zapomněl brzdit a v rychlosti 192 km/h vletěl do oblouku, kterým se normálně projíždí osmdesátkou. Předěl mezi ostrým obloukem a VRT (v našem směru jízdy) je velmi dobře znát, protože trať se narovná jako pravítko a od samého počátku je trasována s ohledem na návrhovou rychlost 300 km/h. Že minimálně v první tunel je zhola zbytečný (300 km/h se v něm pojede leda tak před další nehodou), asi nikoho nenapadlo… VRT dále prochází v blízkosti staré obloukovité trati, na které v omezeném rozsahu ještě existuje regionální doprava. Krajina je velmi řídce osídlená a zprvu lesnatá. Moc si jí ale neužijete, protože vlak jezdí z jednoho tunelu do druhého, obvykle po vysokém mostě mezi nimi. To vše kvůli spojení dvou stotisícových měst a možnému budoucímu napojení na Madrid.

Z vysokorychlostní trati je patrná původní trať Santiago–Ourense © Dominik Havel

Z nějakého důvodu jsme před Ourense zpomalovali a nakonec i stáli, a tak jsme přijeli o 15 min později. V tomto městě jsme plánovali se navečeřet, najít podnik, kde vůbec vaří, byl ale nadlidský úkol. Když se už nějaká otevřená restaurace našla, vařili až od osmi, jenže teď bylo půl sedmé a za hodinu nám jel Trenhotel. Naší záchranou se stal předražený McDonald‘s, jehož logo jsme viděli na obchodním centru při procházce po kamenném mostu. Rychle jsme do sebe nasoukali hamburgery a spěchali do kopce na nádraží. Jsme ve Španělsku, jedeme dálkovým vlakem a na nádraží je potřeba být v předstihu. Všichni cestující jsme se seřadili do fronty na prvním nástupišti, kde paní v budce kontrolovala jízdenky, a následně jsme byli vyzváni ke kontrole batohů rentgenem.

Náš Trenhotel Galicia přivezla lokomotiva řady 252 (Siemens ES64P) a byl složen z vozů Talgo 7. generace v řazení vůz k sezení + 3 lůžkové vozy + jídelní vůz + bistro + vůz pro vozíčkáře (s několika místy k sezení) + 2 lůžkové vozy + vůz k sezení. V každém lůžkovém voze je pět kupé Gran Clase se dvěma lůžky, vlastním WC a sprchou. Jiná kategorie lůžkových kupé se ve vlaku vůbec nenachází. Nákup jízdenek byl docela o nervy, ani obvyklé 2 měsíce předem ještě jízdenky nebyly uvolněné k prodeji, protože mezitím měla proběhnout změna jízdního řádu. Po čtrnácti dnech dennodenního chození na web RENFE se ale zadařilo a jízdenky za 76,15 € (pro jednoho) jsme mohli koupit.

Trenhotel Galicia přijíždí z Viga do Ourense. Podotýkám, že 14. března v 19:33 bylo v Galícii kvůli středoevropskému času ještě stále dost světla. Zatímco v Praze zapadalo slunce v 18:05, ve Vigu to bylo 19:40 – o dvě hodiny později než v Košicích. © Dominik Havel

Po nástupu jsme byli uvítání průvodcem, který má na starosti více vozů. Vysvětlil nám vše potřebné a zeptal se nás, v kolik hodin budeme chtít rozložit lůžka (kupé je při nástupu v konfiguraci na sezení, což je rozdíl oproti JLV, kde je rozestláno klidně už v 18:00). Nutno říct, že vlak nabízí opravdu luxusní svezení. Prostoru je relativně dostatek, sedadla široká a také design nebyl ponechán náhodě. Naproti lůžkové stěně se nachází dveře do koupelny – nalevo umyvadlo, napravo WC a vzadu sprcha. Veškeré funkce interiéru jsou přehledně znázorněny v animovaném videu, které lze spustit na obrazovce. Zrovna tak lze sledovat i filmy, cestující zdarma dostane sluchátka (jako v Portugalsku). V koupelně jsou k dispozici v igelitu zavařené látkové ručníky a osušky (žádné jednorázové jako u WSBA) a dvě jednorázové protiskluzové podložky do sprchy. Jistě se ptáte, kde jsou hygienické potřeby. Každý cestující na poličce vedle umyvadla najde praktické pouzdro na zip s logem RENFE a následujícím obsahem: sprchový gel, tělové mléko, kartáček na zuby a zubní pasta Colgate (stejné jako u JLV), leštidlo na boty, špunty do uší, koupací čepice, papuče a spací maska na oči. Stačí?

Obsah pouzdra RENFE v lůžkovém voze Gran Clase © Dominik Havel

Myslí se zde úplně na všechno, co by mohl cestující potřebovat (otázka ale je, co z toho reálně využije). Nadšeni z našeho pokoje (tomu se nad ani nedá říkat kupé, vždyť také jedeme Trenhotelem) jsme se vydali na procházku vlakem. Vozy k sezení vypadají také jednotně (třída Gran Comfort) a nabízejí nebývalý komfort elekticky polohovatelných sedadel, která lze příjemně položit. Jídelní vůz je rozdělen mezi dva vozy – v jednom je kuchyň a bistro oddíl, druhý je plný stolů, které jsou však totálně k ničemu a kromě nás tam seděl jen početný palubní personál. Na vině je zoufalá nabídka zdejší „kuchyně“, která nabízí jen jídla, která se nemusejí připravovat (nejsložitější pokrm je rozpékaný croissant). Naprostým vrcholem je nabídka „Menú Ibérico“ (10,90 €), v němž k šunkové bagetě dostanete olivy, arašídy, chipsy, čokoládové tyčinky Mikado, bonbony M&M’s a minerální vodu nebo červené víno nebo pivo Heineken. Oproti nakupování položek samostatně údajně ušetříte 2,60 €. Pokud by vám z toho nebylo blbě, můžete si za jedno euro doobjednat kávu… Ještě že byl v Ourense ten McDonald‘s. Přitom je to obrovská škoda, protože na jednu stranu si vlak hraje na něco luxusního, ale pak se tu člověk ani nenají.

Vrcholem zdejší kuchyně je Menú Ibérico. Menu je španělsky, katalánsky, galicijsky (oba jazyky podobné španělštině) a baskicky (úplně jiný jazyk). Angličtina tu chybí. © Dominik Havel

Když jsme děrným štítkem otevřeli naše kupé, byla už rozložená lůžka a každý měl na posteli přání sladkých snů s podpisem RENFE a přiložený bonbónek. Já jsem se šel vysprchovat, jenže v tu chvíli se objevil problém s umyvadlem, které neodtékalo. Řekl jsem si, že to zas tak hrozné není a vodu budu postupně odlévat do WC kelímkem. Jenže tím, jak se hladina v umyvadle houpala, se pořád dokola aktivovala fotobuňka na baterii a voda nepřestávala téct. Zároveň vakuová toaleta nešla spláchnout (senzory detekovaly přeplnění mísy), a tak jsem musel střídavě odlévat vodu z umyvadla do sprchy a z WC do sprchy, aby šlo spláchnout. Honza rychle doběhl pro někoho z (naštěstí) početného personálu. Pán říkal, že zavolá „mechanika“, taková osoba skutečně hned přišla a aspoň uzavřela přívod vody k baterii. My jsme sice rukama nohama říkali, že už umyvadlo nepotřebujeme a vysprchovaní už jsme, ale personál trval na tom, že se přestěhujeme do jiného volného kupé ve vedlejším voze. Dostali jsme oddíl č. 5, tedy ten, který má koupelnu vedle mezivozového přechodu. Pojezd je ale velmi kvalitní a navzdory jednonápravovým podvozkům jsme rozdíl mezi středem a krajem vozu nepocítili. Když byly všechny vybalené věci přestěhovány, mohli jsme v klidu usnout a těšit se na ráno v Barceloně.