Po stopách zrušených saských úzkokolejek

16.2.2020 8:00 Helmut Böhme

Úzkorozchodné dráhy byly na konci 19. století a na počátku 20. století budovány všude tam, kde bylo třeba přepravovat větší množství těžkých nákladů, ale stavba železnice s normálním rozchodem by byla příliš nákladná. Dnes jsou využívány hlavně jako oblíbené turistické atrakce. Tak zní úvod speciální stránky, která má přilákat české návštěvníky na úzkorozchodné dráhy v saské části Krušných hor. Najdeme na ní odkazy na tři nejznámější z nich, pochopitelně provozní.

Na rozdíl od citovaného drážďanského webu se chci – jak naznačuje titulek mého článku – zaměřit naopak na některé úzkokolejky zaniklé, jejichž existenci dnes připomínají už jen zbytky drážní infrastruktury, v některých případech i malé muzejní expozice. Konkrétně na pozůstatky někdejší přes 100 kilometrů dlouhé sítě drah o rozchodu 750 mm, rozkládající se na území o rozloze 800 kilometrů čtverečních jihozápadně od všeobecně známého saského „porcelánového“ města Míšeň. Jejím provozním centrem byl Wilsdruff, a proto se jí říká Wilsdruffer Schmalspurnetz.

Wilsdruffská úzkorozchodná síť v době svého největšího rozmachu

Jestliže jste si otevřeli předchozí odkaz, tak jste na konci popisu sítě našli sdělení o partnerství webu s dalším projektem, který je zaměřen na přilákání návštěvníků z České republiky do saského ráje železniční nostalgie, a tudíž se prezentuje také v češtině. Ale vraťme se k mému tématu. 17. srpna 2009 jsem navštívil muzejní expozici v bývalé výtopně Wilsdruff,

Wilsdruffské železniční muzeum

Tehdy tam měli půjčenou lokomotivu IV K z Freitalu a několik vozů. Dalo se svézt také na drezíně. Ovšem jen v obvodu bývalé výtopny, protože další koleje už neexistují. Spolek IG Verkehrsgeschichte Wilsdruff e.V. by rád obnovil aspoň kousek tratě, což je ale obtížné, protože na její trase většinou postavili budovy. Někde by to ale snad přece jen šlo:

Zbytky železničního mostu s navazujícím úsekem pláně

Muzeum je přístupné veřejnosti při konání podobných akcí, které jsou letos plánovány v termínech 25.04.2020 - 26.04.2020, 31.05.2020, 28.06.2020, 26.07.2020, 30.08.2020, 13.09.2020, 27.09.2020 a 25.10.2020. Místní muzejníci renovovali také wilsdruffskou zastávku, která ale postrádá kolej. Mezi exponáty musea najdeme i jízdní řády z období postupného utlumování provozu. Trať Meißen – Wilsdruff měla v roce 1966 význam už jenom pro dojíždění za prací anebo pro nedělní výlety, a tak tam byla 21.5.1966 spolu s úsekem Meißen – Löthain zastavena osobní doprava.

Výstavní panel s jízdními řády

Do října roku 1972 zůstal v provozu úsek Lommatzsch – Löthain, což bylo hlavně kvůli dopravě jílů a porcelánových surovin smíšenými vlaky. Všimněte si, že vlak 11164 sice jel v pondělí až sobotu, vrátil se ale jako 11165 jenom v sobotu. Důvod byl ten, že od pondělí do pátku nabral postupně už tolik nákladních vozů, že přeprava osob nebyla možná.

Úsek Lommatzsch – Löthain na mapě a v jízdním řádu

K následnému zastavení dopravy ve zmíněném úseku trati Lommatzsch - Meißen pak došlo i na popud Německé říšské dráhy, která se nadále zdráhala provozovat těžké nákladní vlaky na náročném stoupání. Dvakrát, a to v letech 1949 a 1962, jim totiž zamrzla Heberleinova brzda, a tak vlak stále se zvyšující rychlosti jel dolů, až nakonec na viaduktu Robschütz vykolejil a spadl do potoka. Existuje „městská legenda“, že v roce 1962 nelegálně vezli „černého pasažéra“, který při té nehodě vypadl ze služebního vozu do koruny stromu, a proto se vážně nezranil, zatímco topič zahynul.

Informační tabule o bývalém viaduktu

Podrobné informace o onom nevšedním mostním objektu, včetně snímků následků druhé popisované nehody a likvidace viaduktu najdete na už výše odkazovaném webu. Z toho viaduktu zůstal bohužel jenom jeden pilíř, protože jacísi byrokrati stanovili, že ostatní se musejí zbourat kvůli „protipovodňovým opatřením“. Sice se proti tomu vyslovila veřejnost prostřednictvím petice, ale ouřadové ji ignorovali.

Jediný pozůstatek viaduktu Robschütz