Provensálský výlet od Nîmes po Nice

Týden v Provence měl být koncipován jako putování po francouzském venkově, zejména tedy oblasti Luberonu a přírodního parku Camargue, s využitím silničních koloběžek. Na jaře jsem našel vhodnou půjčovnu, ovšem později už jsem ji nebyl schopen najít znovu, a nenašel jsem ani nic jiného. Celkově se koloběžky špatně vyhledávají, anglicky je to oficiálně scooter, takže jsem nacházel buď motorky, nebo (elektro)koloběžky městské. Dotazem na informace v několika městech jsem se dokonce dozvěděl, že takové koloběžky ve Francii neexistují. Plán jsme tedy trochu změnili, přibylo cestování veřejnou dopravou a na dva dny jsme si půjčili auto.

Den odjezdu byl dosti nabitý, dopoledne jsem stihl první pracovní pohovor u firmy, která mě poté zaměstnala, po obědě jsme pak vyrazili. Naše děti jsme nechali doma napospas tchánovi s tchýní, kteří náš dům využili jako útočiště během rekonstrukce svého bytu. Na francouzské reálie jsme si mohli přivyknout už během cesty na pražské letiště. To je od nás nedaleko, ale při cestě veřejnou dopravou se musí dvakrát přestupovat, přičemž veškeré přípoje jsou spíše náhodné, tak nějak mezi protisměrnými spoji. Takže zatímco na autobusové zastávce Rudná, U nádraží jeden starý pán, čekající s námi, doslova omdléval horkem, mohli jsme zamávat druhému příměstskému autobusu, který jen projel kolem, protože podle řidiče byl asi přeplněný. Ten první se totiž neukázal vůbec.

Nîmes: Železniční stanice © Tomáš Kraus, 23.7.2019

Na letišti nakonec nebyl spěch, protože let do Marseille byl přes hodinu opožděn. Tím pádem jsme museli řešit náhradní plán cesty do Nîmes, kde jsme měli ubytování na dvě noci. Asi kilometr vzdušnou čarou od terminálu se nachází železniční zastávka Vitrolles Aéroport Marseille Provence, odkud nám měl jet po sedmé hodině přímý vlak. Sice jsem ani z fotomapy nepoznal, zda je možné tento kilometr ujít pěšky, protože asi není kde překročit silniční výpadovku, ale k vlaku jezdí kyvadlový autobus. Před osmou měl jet další spoj s přestupem v Avignonu (ten jsme pak viděli akorát v dáli odjíždět) a pak už nic. Možná to ale byla chyba vyhledávače, jak se ukázalo později. Nicméně dalším nalezeným spojem přímo z vyhledávače SNCF byl autobus směr Montpellier, na který jsme si jednoduše koupili ještě v Praze jízdenky.

Ubytování jsme měli povětšinou řešené přes Airbnb a hned napoprvé jsme se chytili do klasické pasti. Náš hostitel v Nîmes si nepřečetl naši zprávu a začal nás shánět, když jsme ještě čekali na letišti v Marseille. Odmítl na nás počkat, a když jsme zapojili francouzsky mluvící švagrovou, nebral telefon a pak napsal, že odjíždí na několik dní, tím pádem máme smůlu obě noci. Celé to mělo nakonec dohru v tom, že se nebavil ani s administrátory Airbnb, kteří nám pak peníze za druhou noc vrátili. Jeli jsme tedy v komfortním autobuse (akorát s nefunkčními zásuvkami) po dálnici a řešili, kam složíme v Nîmes hlavu, když tam přijedeme v 11 večer. Švagrová nám nakonec pomohla rezervovat nocleh ve Formuli, i když potvrzení rezervace bylo takové zmatečné.

Nîmes: Irisbus Crealis Neo na metrobusové lince T1 © https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Irisbus_Crealis_Neo_18_n%C2%B0707_Montcalm.jpg, 28.6.2014

Nevýhodou automatizovaného ubytovacího zařízení Formule byla nejen vyšší cena, ale i odlehlejší poloha, přes 3 kilometry od nádraží. Autobus nám v tom alespoň trochu pomohl, protože do centra nezajíždí a zastavuje u parkovacího domu Parnasse. Tudy vede také trasa jedné z metrobusových linek MHD, která začíná u dálničního sjezdu a směřuje do centra. Na metrobusové linky jsou nasazovány výrazně oranžové kloubové autobusy a špičkový interval je 8 minut. My jsme šli za ohlušujícího řevu cikád pěšky k Formuli a chtěli jsme uhasit žízeň v McDonalds, kde nás servírka ale vyháněla, že jsou už „fermé“, ačkoliv do zavíračky zbývalo ještě 15 minut a řidiči v McDrive si ještě objednávali z aut. Ve vestibulu Formule jsem pak hodil do automatu 2 Eura, abych si koupil láhev vody, která se pak vzpříčila o sklo a nevypadla. Doufali jsme, že po zbytek dovolené si z Francie odneseme lepší dojmy.

Na úterý jsme měli v plánu město Avignon a známý akvadukt Pont du Gard. K němu jezdí autobusy společnosti Edgard jak z Nîmes, tak z Avignonu. Ráno jsme se chtěli svézt MHD od naší Formule do centra, ani jedna z linek se ovšem neukázala, a tak jsme šli pěšky. Cestou jsme doplnili zásoby v Lidlu, který právě otevíral, na rozdíl od našich zvyklostí až v 8:30, reálně šla roleta nahoru ještě o chvíli později. Šli jsme potom poměrně rušnou ulicí podél dlouhého viaduktu, po kterém prochází železniční trať. Samotná stanice Nîmes je v podstatě také zabudována do viaduktu a celek vypadá velmi zajímavě. Postačovat musejí 4 nástupní hrany, které jsou ovšem náležitě dlouhé, protože poměrně často se do stanice musí nasoukat souprava dvou TGV.

Nîmes: Interiér železniční stanice © Tomáš Kraus, 24.7.2019

Ze zadní strany nádraží se nachází autobusová stanoviště, vlevo pro MHD a vpravo pro příměstské linky. Souhrnná tabule zde chyběla, nebo byla vypnutá, a pochodem okolo stanovišť se nám nepovedlo zjistit, odkud by mohl odjíždět náš spoj k akvaduktu. Prodavač v trafice nám neporadil, nejdříve na nás byl milý když jsme pozdravili a za prodej sušenek poděkovali francouzsky, ale když jsme zkusili anglicky dotaz na autobus, řekl něco jako že on také třeba nemluví španělsky. Možná příčina problému (nejen) s autobusem se ukázala v tom, že nás nenapadlo, že právě dnes vede přes centrum města etapa Tour de France, která spěje ke svému finiši právě u Pont du Gard.

Díky tomu se mě za chvíli agent s letáčky zeptal, zda nechceme náhodou jet vlakem ke zmíněnému akvaduktu – šlo totiž o zvláštní vlak, vypravený po trati bez osobní dopravy do stanice Remoulins, která se nachází asi 3 km od viaduktu. Vozidlem byly podle obrázku motoráky SNCF, ale zpáteční jízdenky za symbolické 1 EUR se nedaly koupit v pokladně, nýbrž v provizorním stánku nebo online. Znělo to docela lákavě, ale nechtělo se nám jít 3 km v průvodu, a tak jsme se rozhodli program otočit a nejprve dojet do Avignonu. Vyhledávač spojení prokázal své nekvality a nic vhodného nám nenašel, asi protože například sám od sebe vymyslel, že jedeme z vedlejší zastávky v Nîmes a tudíž pak čekáme na něco na hlavním nádraží. Naštěstí jsme na elektronické tabuli našli vlak jedoucí asi za půl hodiny, takže jsme si na něj koupili jízdenky ve starém automatu, kde zákazník točí klikací koulí, na chvíli se prošli ke koloseu podél připravovaného koridoru pro cyklisty a s řádně zkompostovanými jízdenkami šli na nástupiště.

Prvním vlakem, kterým jsme se ve Francii svezli, byla všudypřítomná komfortní elektrická jednotka AGC od Bombardieru (někdy značená jako ZGC kvůli dvousystémovosti). Minuli jsme poměrně velké depo, až jsem se divil kolik souprav na zdejší rozsah provozu mají, a poměrně vysokou rychlostí jsme s jednou zastávkou dosáhli konečné stanice Avignon (Centre). I ta je poměrně úsporná se čtyřmi hranami, vlakům TGV slouží stanice za městem. Historické centrum začíná přímo před nádražím a jako první jsme zamířili ke slavnému mostu St. Bénezet, který v historii neustále padal, a v současné době z něj máme dochované čtyři oblouky. Vstupné 5 EUR, zahrnující také audioprůvodce, malou výstavu s videem a vstup na hradby, mi přišlo přiměřené. Překvapilo mě, jak je most úzký, na druhém pilíři navíc zúžený ještě nestandardně umístěnou kaplí.

Avignon: Stanice Avignon Centre © Tomáš Kraus, 23.7.2019

Avignon ovšem není jen slavný most – největší místní památkou je ohromný papežský palác, celé centrum je plné křivolakých uliček, a protože toto město je i centrem divadla a kultury, na každém kroku narazíte na nějakou scénu či pouliční umělce. Po odpočinku ve stínu stromů v parku nad řekou, odkud byla vidět i přehrada na Rhôně, regulující její tok pár kilometrů před polo-mostem, jsme doprošli centrum a zamířili vedle nádraží do budovy PEM, což znamená Pole d’Echanges Multimodal, v praxi jde především o kryté autobusové nádraží. U našeho plánovaného spoje k Pont du Gard svítilo, že je zrušen, a pokladní nám vysvětlila, že je to kvůli Tour de France. Obě autobusové linky k akvaduktu byly tedy pro jistotu zrušeny bez náhrady v celé trase. Dobře, že jsme nejeli zvláštním vlakem do Remoulins, nezbývalo by nám pak asi než počkat na jeho zpáteční jízdu, a Avignon bychom museli vynechat.

Za těchto okolností jsme si na nádraží koupili lístek na nejbližší vlak zpět do Nîmes, kterým byly opět spojené elektrické jednotky AGC, které přijely až ze španělské pohraniční stanice Portbou a po pár minutách v Avignonu se vracely do jejího francouzského protějšku Cerbère. Ukončení regionálních vlaků od západu v Avignonu a vůbec poměrně špatná doprava v trojúhelníku měst Avignon, Nîmes a Arles souvisí nejspíš i s tím, že se zde setkávají „revíry“ obsluhované TER Occitanie a TER Provence-Alpes-Côte d'Azur. Půlhodinová jízda do Nîmes příliš neutíkala, venku bylo 37 °C ve stínu a klimatizace úplně nestíhala, ale jinak jsme si stěžovat nemohli.

Avignon: Tramvaj Citadis Compact několik týdnů před zahájením provozu nové sítě, vpravo budova PEM © Tomáš Kraus, 23.7.2019

V Nîmes bylo už po závodech, před nádražím akorát uklízeli kovové ploty a odváželi je pryč. Prošli jsme si toto město, které vzniklo jako římská osada Col Nem, a pyšní se zajímavým erbem, zobrazujícím krokodýla, přivázaného k palmě. Kromě zachovalého kolosea stojí za návštěvu hlavní náměstí, kamenné uličky okolo a několik významných domů. Po pikniku v rozlehlých zahradách jsme šli na zastávku MHD, odkud měl okolo 20. hodiny jet poslední autobus linky 7 směrem k naší Formuli. S jízdenkami z automatu jsme ovšem na zastávce čekali 10 minut před odjezdem, až 10 minut po něm, a žádný autobus se neukázal. Nezbylo než vydat se opět na pěší pochod, alespoň jsme si k tomu zvolili klidnější ulici, kudy projíždí metrobusová linka, ale ostatní doprava je regulována.

Recepční ve Formuli nám pak ráno při odhlašování tvrdila, že dnes už MHD jezdit bude, a měla pravdu. Dvě zdejší linky měly půlhodinový interval s odjezdy minutu po sobě, takže bylo trochu na nervy nechat odjet autobus té, která se nám tolik nehodila, a doufat, že za minutu dorazí i ta druhá, která jede na nádraží přímo. Ale naštěstí autobus přijel, a tak jsme měli čas zajít na pořádnou francouzskou snídani, než jsme nastoupili do vlaku směr přímořské Le Grau du Roi. Na „kuličkovém“ automatu se hned nahoře ukázala jakási speciální nabídka do Le Grau za 1 EUR na osobu, na první pohled v tom nebyl žádný háček, takže jsem koupil tyto lístky, které pak během hodinové jízdy stejně nikdo nekontroloval.

Jestliže jsem čekal poloprázdnou jednovozovou motorovou „velrybu“, která se bude kolébat po zarostlé trati, docela jsem se spletl, protože u nástupiště brumlala souprava jedné čtyřvozové a jedné třívozové jednotky. Obě byly slušně využité, cestující vyráželi na výlet k moři, různě po soupravě trčely i rybářské pruty. Jízda rovinatou krajinou docela ubíhala, za klapání kol po stykované koleji jsme jeli odhadem tak šedesátkou. Škoda, že první „ranní“ spoj jede z Nîmes až v půl jedenácté, to pak člověk přijede k moři téměř na oběd.

Le Grau du Roi: Dvojice jednotek AGC v konečné stanici © Tomáš Kraus, 24.7.2019

Koncové nádraží v Le Grau je přímo v centru tohoto živého přímořského městečka, kde v ústí řeky kotví spousta menších lodí. Našli jsme informace a pak jsme se vydali po pláži něco přes kilometr, abychom navštívili zdejší mořské akvárium. Zaměřuje se na žraloky, ale celkově je expozice velmi rozsáhlá, několikrát se jde nahoru a dolů po schodech k různým nádržím. Škoda, že jsme to celé museli projít s našimi batohy, protože je nebylo kam uložit. Po obědě jsme se chystali na přesun do sousedního letoviska, asi 20 km vzdáleného Saintes Maries de la Mer. Na koloběžce by to bylo snadné, ale autobus nejezdí a lodě jen v některé dny. Proto jsme si v informacích zjišťovali čísla taxislužeb, ale na žádné se nám z českého mobilu nepovedlo dovolat. Když jsme zkusili dojít na adresu jedné z nich, na místě se samozřejmě žádná kancelář nenacházela, a tak jsme znovu došli do informací, aby nám nějaké taxi zavolali.

Podle pevného ceníku do vybraných měst jsme očekávali cenu kolem 50 EUR, ale taxametr se nakonec zastavil až někde nad osmdesátkou, což bylo více než za jízdu do Nîmes dle ceníku. Škoda, že dvě sousední letoviska nejsou veřejnou dopravou vůbec propojena. Když jsme uprostřed odpoledne vystoupili z taxíku v St. Maries, na hlinitém plácku pár důchodců pozvedlo zrak od petangu, ale jinak byl všude klid. Trochu to žilo v úzkých uličkách za kostelem, které jsou plné různých krámků a občerstvení, prodávajícího například různé mořské plody přímo z pánví. Na pláži jsme strávili nejen zbytek odpoledne, ale i většinu dne následujícího, poté co jsme se vyspali v malém hotelu, kde nám přímo pod okny hrála živá hudba.

Saintes Maries de la Mer: Všemi barvami hrající jízdní řád autobusu do Arles © Tomáš Kraus, 25.7.2019

Autobusová linka číslo 50 ze St. Maries do Arles (na této stránce byl odkaz na její přehledný letáček, nyní ale nefunguje), měla v pracovní den o prázdninách interval zhruba 2 hodiny, ale zrovna spoj okolo 15. hodiny, který by se nám hodil nejvíce, byl jakožto „siestový“ vynechaný. Chtěli jsme tedy odjet po 4-hodinové díře až v 17 hodin, přičemž potom jely hned další dva autobusy po cca 45 minutách. S několika cestujícími, které jsme předtím viděli na pláži, jsme čekali na centrální zastávce Les Razeteurs. Chvíli po pravidelném čase se odněkud zjevil autobus, z něj vystoupili cestující, a řidič potom zavřel, aniž by nechal kohokoliv nastoupit. Pikantní bylo, že jedna paní si stihla naložit do spodního prostoru kočárek, který jí odjel pryč a shledala se s ním až později. Za další chvíli se ukázal další autobus, který cestující už nabíral, ale nebylo jich mnoho – jakmile se obsadila místa k sezení, řidič nástup ukončil a nechal nás stát venku.

Za této situace jsme společně s jedním rumunským párem jako správní východoevropané vymysleli zlepšovák, a vyrazili jsme na výchozí zastávku této linky Les Massoucles, která ostatně nebyla ani příliš daleko, protože autobus dělá v městečku takový půlkruh. Tím jsme si zajistili, že do dalšího spoje se vejdeme, ačkoliv nakonec se snad vešli i všichni čekající na Les Razeteurs. Autobus projížděl po okraji přírodního parku Camargue, což je vodní krajina v deltě řeky Rhôny, kam mnozí vyjíždějí na výlety na koních. Původní plán byl vystoupit v zastávce Pont du Gau, kde se nachází turistické chodníčky přes různé části vodní plochy, kde se dají pozorovat ve volné přírodě divocí plameňáci. Když jsme ale zjistili, že v regionální autobusové lince s jízdní dobou pod hodinu se může jen sedět, báli jsme se aby nás pak další autobus nabral, a raději jsme plameňákům zamávali přes okýnko a jeli rovnou do Arles. Jízdenka stála opět jen 1 EUR, což nám tentokrát přišlo odpovídající spolehlivosti této dopravní služby.

V Arles jel autobus až k nádraží, ale vystoupili jsme dříve a prošli přes centrum do našeho airbnb ubytování přímo v historickém jádru. Náměstí Josepha Patrata je zajímavý kamenný „dvoreček“ bez lidí a aut (ta by tam stěží projela), kde jsme bydleli ve starém kamenném domě, což byl vlastně takový byt na výšku – z točitého schodiště se postupně dalo vlézt do jednotlivých pokojů, koupelny a kuchyně. Ještě jsme zašli na palačinky ke koloseu, podívali se z vyhlídky na toto historické město na břehu Rhôny a ráno jsme vyrazili do půjčovny aut. Sice jsem objednal „Renault Clio or similar“ a čekal na nás pak maličký Fiat 500, ale na dva dny to nevadilo a auto mělo skutečně nízkou spotřebu.

Roussillon: Bývalé okrové lomy © Tomáš Kraus, 26.7.2019

Čekal nás hlavní program, a sice oblast Luberonu, kterou jsme původně chtěli projet za dva dny na koloběžkách od stanice vlaku v L’Isle sur la Sorgue či Cavaillonu. Autem jsme nejprve zamířili do Fontaine de Vaucluse, kde pod nesmírně vysokou skalní stěnou vyvěrá docela mohutná řeka (v červenci se objevuje až kousek dále) a dále do vesničky Oppède, která byla kdysi zcela opuštěna, ale umělci z okolí jí dali nový život a dnes tam fungují i dvě restaurace. Odpoledne jsme navštívili Roussillon s barevnými domečky na strmém kopci, odkud se dá projít okruh mezi divoce zbarvenými skalami v bývalých okrových lomech. Další okrová oblast, příhodně zvaná Colorado, je pak v nedalekém Rustrelu, kde jsme přes Airbnb našli nocleh přímo v podkroví zdejšího zámečku. Záchod jsme měli uvnitř hodinové věže a večeřeli jsme na pokoji při koncertu vážné hudby, pořádaném o patro pod námi.

Další den byl jediný kdy pršelo, ale během deště jsme stejně většinou seděli v autě. Pokračovali jsme přes kopečky dále na východ, za městem Manosque jsme přijeli do údolí s hlavní železnicí a dálnicí, ale jen jsme ho překřížili a stále klikatějšími silničkami jsme zdolávali terén. Přijeli jsme do městečka Quinson, kde mě už ani nepřekvapilo, že v centru se silnice rozpletla na jednosměrky mezi kamennými domy, a kousek se jelo koridorem mezi stolečky kavárny. Dole u řeky jsme zaparkovali, protože Quinson je jedním z míst, odkud lze podniknout túru kaňonem řeky Verdon. Ta zde opouští dlouhou skalnatou průrvu a mnozí turisté prozkoumávají klidně plynoucí řeku na lodičkách, které se v Quinsonu půjčují. My jsme prošli kus poměrně náročného chodníku po skále a vrátili se k autu, abychom pokračovali do dnešního cíle, města Grasse.

Už poměrně nezáživná cesta vedla přes město Draguignan, dále v dešti po nehezké výpadovce až k dálnici, kde jsme chytili poměrně hustý provoz a ještě jsme za ten kousek platili několik EUR mýtné. Grasse se sice nenachází přímo u moře, ale tak nějak jsem si představoval sídla na francouzské riviéře – domy naskládané na sobě ve vysokém svahu, hotely, drahé obchody, a mezi tím vším auta kroužící v serpentinách, nebo lidé chodící po dlouhých schodištích. Vlhkost po dešti, stoupající vzhůru, ještě tento subtropický pocit umocňovala. Našli jsme jeden parkovací dům, kam se nenápadně vjíždělo z úrovně ulice, a po sjezdu čtyř pater po šroubovici jsme opět byli v úrovni nějaké ulice. Prošli jsme úzké uličky centra až k historické parfumerii Fragonard, která se sama o sobě také nachází ve svahu ve čtyřech patrech. V zachované továrně na parfémy a muzeu je možné s průvodcem absolvovat výlet do původního a stále činného procesu výroby voňavek, aniž by se platilo vstupné.

Grasse: Nová a stará budova nádraží © https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Grasse_Gare7.JPG, 1.4.2012

Po exkurzi ve Fragonardu už byl čas vrátit auto, takže jsem manželku s batohy vyložil u nádraží, kde končí jednokolejná trať z Cannes. Grasse je konečnou stanicí jedné větve „azurového S-Bahnu“, který sem v pracovní dny dojede každou půlhodinu, o víkendu někdy jen jednou za hodinu. Kancelář půjčovny byla u poměrně vzdálené benzínky Campanettes a navigace mě zavedla do uzavřené ulice, takže jsem chvíli kroužil v serpentinách po Grasse v malinkém autíčku jako v nějaké grotesce, než jsem trefil cestu. Postarší odbarvená blondýna, která se za pokladnou ušmudlané benzínky bavila se dvěma kolegy v montérkách, mi při placení paliva prozradila, že ona je zároveň tou půjčovnou, takže proces vrácení auta byl snadný.

Měl jsem asi 20 minut do odjezdu vlaku, přičemž nádraží bylo přes 2 km vzdušnou čarou. Byla sobota, takže další vlak by jel až za hodinu. Na zastávce MHD jsem našel přehledný jízdní řád, bohužel autobus zrovna nejel, tak jsem to zkusil po svých. Když jsem zpocený sbíhal dlouhé schody ve stráni nad nádražím, radoval jsem se, že vlak zatím ještě ani nepřijel. Poté co jsme si koupili v automatu na jinak zcela zavřeném nádraží jízdenky do Nice, radost vystřídala nejistota, protože podle odjezdové tabule bylo všechno v pořádku, ale na příjezdové tabuli se objevila nezvykle vysoká zpoždění. Za chvíli se odněkud zjevil informátor, který nám i anglicky oznámil, že do Cannes pojede autobus (s francouzskou výslovností „by“) a vlak až odtud. Tentokrát v tom SNCF byly zřejmě nevinně a jednalo se o mimořádnost.

Asi po 20 minutách sezení na zábradlí se odněkud zjevily dva neoznačené autobusy, do nich jsme nastoupili a vyrazili na cestu bez zastávky do Cannes. Tam jsme se chvíli zasekali ve večerním provozu, ale ne na dlouho. Samozřejmě s vlakem nebyl náš příjezd nijak koordinovaný, takže jsme proběhli na ostrovní nástupiště a viděli zrovna jeden vlak odjet. Protože ale z Cannes do Nice se i o víkendu jezdí po 15 minutách, ničemu to nevadilo. Projeli jsme pěknou tratí podél pobřeží a v Nice na nás u nádraží čekal náš hostitel, protože usoudil, že jít kilometr v dešti se nesluší. Tyto dvě noci s Airbnb byly sice nejdražší, ale poloha bytu 15 minut od nádraží a 10 minut od moře byla výhodná, a navíc bylo vše v bytě opravdu „user-friendly“ – na stolku mapky města a turistické letáky, návody k veškerému vybavení, 4 ks kapslí do kávovaru a 1 ks kapsle do pračky.

Nice: Tramvaje na Place Masséna © Tomáš Kraus, 28.7.2019

V neděli jsme zůstávali v Nice, takže jsme si nejprve prošli centrum a výtahem vyjeli ke hradu. Kolem přístavu jsme došli na Place Garibaldi, odkud jsme po obědě chtěli jet zpět tramvají, ale nakonec jsme místo přeplněné tramvaje zvolili chůzi přes centrální park. Zakryté koryto řeky Le Paillon je nyní svěžím zeleným pásem mezi domy, všude je spousta hřišť a všudypřítomné fontánky osvěžovaly vzduch, protože tento den byl opět slunečný. Jeden tip na odpolední program byl výlet úzkorozchodnou železnicí směr Digne, například do Entrevaux, ale protože o víkendu jezdí vlaky dost řídce, rozmysleli jsme si to – na zpáteční vlak bychom čekali dlouho a na větší výlet v horách jsme neměli vhodnou obuv, cestovali jsme nalehko a celý týden nám musely stačit sandály.

Vlaky na hlavní trati ale jezdí často, takže jsme popojeli jednu zastávku na Nice-St.Augustin a navštívili nedaleký Parc Phoenix. Je to něco mezi botanickou, zoologickou zahradou a parkem, za velkým skleníkem se dá procházet venkovní částí, tu a tam je nějaké zvíře, a celé provedení je velmi nápadité, navíc vstupné 5 EUR neurazí. Přímo před parkem zastavuje také nová tramvajová linka číslo 2, která vede na letiště, nacházející se v podstatě hned za parkem. O její existenci jsem upřímně ani nevěděl, a stejně jsme už měli zpáteční jízdenku na vlak, takže jsme se vrátili do centra Nice a zašli ještě na pláž. Ani vlakové soupravy jsem příliš nestudoval, ale všechno čím jsme jeli bylo dvoupodlažní, a určitě jsme se svezli i jednotkou Omneo od Bombardieru, která je podle vyjádření výrobce jedinou skutečně článkovou dvoupodlažní jednotkou na světě. Střídají se zde kratičké jednopodlažní články s dvojicí nástupních dveří a hlavními trakčními komponenty na střeše s dlouhými dvoupodlažními články pro přepravu cestujících.

Amiens: Elektrická jednotka Bombardier Omneo © https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Z_55637-38_(069M)_%C3%A0_Amiens_-_15_f%C3%A9vrier_2019.jpg, 15.2.2019

Poslední noc ve Francii nám narušil dlouhotrvající hlasitý hovor dvou lidí na balkonech kolem druhé hodiny ranni, který snad plynule přešel v hlučné vyvážení popelnic. Nemuseli jsme ale spěchat se vstáváním, stačilo jen dojít na nádraží a po 10. hodině nastoupit do TGV směr Marseille. Jízdenky s místenkami jsem měl koupené z domova, s e-shopem inOui se pracovalo celkem snadno, poté co jsem pochopil, že na webu SNCF si sice najdu spojení, ale abych si na něj koupil jízdenky, je třeba navštívit úplně jinou stránku a vyhledat spojení znovu. Byla to moje první cesta TGV v životě, přiznám se, že tyto vlaky mě nikdy nijak neinteresovaly, takže na svezení došlo, až když se to zkrátka hodilo do programu.

Jedna souprava TGV Duplex už čekala u nástupiště, druhá teprve přijela. Místenky jsme měli do horního patra, kde se cestovalo celkem příjemně, i když vlak byl poměrně využitý. Zásuvky pod stolkem nefungovaly, ale daly se využít ty na podélné lavici na konci patra, která mi připomněla podobnou lavici v našich patrových vozech. Jeli jsme zpět do Cannes a dále ještě kus podél moře, kde se TGV vinulo mezi skalnatými útesy, ale časem jsme se od pobřeží vzdálili a jízda mezi zarostlými nízkými kopečky příliš záživná nebyla. Trať zde není nijak extra rychlá a občas jsme i někde mimo stanici zastavili. Každopádně do Marseille jsme přijeli včas, a zatímco během úvratě na nádraží St. Charles vystoupilo pár cestujících na obligátní cigárko, než bude vlak uhánět po VRTce dále k Paříži, my jsme vyrazili na prohlídku města.

Marseille: Dvojice TGV při úvrati na trase Nice - Paris © Tomáš Kraus, 29.7.2019

V Marseille existuje metro a také slavné tramvaje, které svým designem mají připomínat loď. Jelikož je nádraží Marseille-St.Charles v podstatě na kopečku nad centrem, MHD ani není potřeba, takže jsme ji nevyužili. Sešli jsme do starého přístavu a šli podél vody k jedné z pevností, pak jsme se vrátili do úzkých uliček nad přístavem. Marseille je takovým kouskem Afriky ve Francii, prošli jsme tedy uličkami se zajímavými pouličními trhy, načež jsme navštívili exoticky vypadající cukrárnu (slovo exoticky zde neznamená něco jako luxusně a navoněně), kde byly zajímavé zákusky nebo spíš drobnější cukrovinky vystavené podél stěny.

Vrátili jsme se na nádraží, abychom se dostali zpět na letiště. Tentokrát jsem vlaky na zastávku Vitrolles ani nezjišťoval, protože od nádraží Marseille-St.Charles jezdí každých několik minut přímý autobus. Pro jízdenky se musí k okénku do haly, kde má pokladní vlastně jediný úkol, a sice prodat tolik jízdenek na letiště, o kolik zákazník požádá. Automat tam myslím byl, ale nefunkční. Než jsme vystáli frontu, jeden autobus odjel, ale další už byl připraven, musí se zde využívat více stanovišť. Cesta po dálnici byla poměrně plynulá, ale přesto mě trochu mrzí, že takovou velkokapacitní dopravu nezajišťuje železnice, která kousek od letiště prochází.

Včasným odletem jsme zakončili naši dovolenou ve Francii, kde jsme byli oproti původnímu plánu více odkázáni na veřejnou dopravu. Jestliže jsme se domnívali, že největším problémem bude jazyková bariéra, narazili jsme nakonec na jiná specifika – složitější shánění informací o spojích, odříkání spojů bez náhrady, místní autobus pouze na sezení, řídká doprava i mezi důležitými místy s obvyklou „siestovou dírou“ během odpoledne, zásuvky ve vozidlech spíše nefuknční... Většina z toho nás ale zase tolik nepřekvapila, takže dovolenou hodnotíme pozitivně a rádi se do Provence ještě vrátíme. A příště pokud možno v dřívějším termínu, na konci července už byla levandulová pole až na výjimky sklizená...

Úvodní snímek: Le Grau du Roi: Dvojice jednotek AGC v konečné stanici © Tomáš Kraus, 24.7.2019