Železniční nostalgie za měsíčního svitu

A právě producenti tohoto zboží přišli na v poměrech 19. století geniální nápad: Postavme si vlastní železnici a k tomu elektrárnu, která bude vyrábět proud nejen pro elektrické lokomotivy, ale i pro veřejné osvětlení a domácnosti, ve kterých se svítilo v té době jenom petrolejkami. To se povedlo v roce 1898, kdy na ostatních tratích fungovala jenom parní trakce! Další důvod byl, že pro trať se stoupáním až do 30 promile toho času nebyly k dispozici vhodné parní lokomotivy. Nyní – od roku 2003 - sice na trati jezdí jenom motorové vozy společnosti Hohenzollerische Landesbahn, existuje ovšem Kroužek přátel Trossinger Eisenbahn, který jednou za měsíc pořádá nostalgické jízdy v elektrické trakci „za měsíčního svitu“.

A protože jsem měl slevové kupóny na železniční jízdenky, vybral jsem si právě tuto trať pro návštěvu 21.2.2020. Pro cestu tam jsem si nakonec koupil jízdenku Napříč zemí za 44 €, která umožňuje v pracovních dnech od 9 do 24 hod. neomezené cestování regionálními vlaky, protože dálkovými vlaky by to bylo od 81 do 115 €. Zpět to bylo levnější, a to přes noc za 23,90 €. Moje cesta začala na drážďanském hlavním nádraží.

Dresden Hbf

Na snímku vlevo stojí spěšný vlak do Lipska, já jsem ale jel vlakem vpravo, stejné kategorie, do bavorského Hofu. Nástupiště jsou nová a mají zvýšené nástupní hrany. Nedávno byla na internetu zpráva, že dopravce DB Cargo odstavil všechny lokomotivy řady 155, popřípadě je odvezl na sešrotování. Jednu jsem ale kupodivu viděl proti depa Drážďany-Staré Město. Asi patří nějaké soukromé společnosti, která ji ještě provozuje.

Elektrická lokomotiva řady 155

Samozřejmě jsem si nemohl odepřít vyfotit z vlaku šaškárnu, nad níž se v novinách pobavili: Horliví občané totiž volali na polici, že řidiči často objíždějí zavřené poloviční závory na jednom železničním přejezdu, když se domnívají, že jsou příliš dlouho spuštěné, aniž jede vlak. I našel se byrokrat ze Železničního spolkového úřadu a nařídil, že tam dva pracovníci musí vždy dodatečně natáhnout červenobílou pásku, aby nikdo nemohl přejet.

Železniční přejezd „Skalní sklep“ („Felsenkeller“)

Ve Freibergu jsem si všiml, že nadále funguje odvoz kalamitního dřeva. Zajímavá lokomotiva Class 66 byla bohužel tak ukrytá za nákladními vozy, že se z vlaku nedala pořádně fotit. Tak jsem si udělal aspoň momentku z osobní dopravy

RS1 Freiberger Eisenbahn jezdící na trati do Holzhau

Ve Zwickau jsem zaregistroval odstavená vozidla firmy PRESS. Odtud pochází i souprava, která byla do konce února zapůjčena na trať Dresden – Kamenz, jak jsem tu nedávno psal. Ve stanici se zachovala mechanická návěstidla.

Zwickau

Do bavorského Hofu jsme dorazili včas. Uprostřed následujícího snímku stojí vlak do Lichtenfelsu, já jsem ale pokračoval klopidlem řady 612 do Norimberku, čekajícím vpravo.

Hof

V stanici Pegnitz jsme nabrali zpoždění, protože se k nám připojoval motorový vůz z Bambergu, který se ale kvůli problému na trati opozdil. Přípoj v Norimberku mi přece jenom vyšel, i když nebyl čas na plánovaný nákup kávy a koláčů. Na spoj dál do Stuttgartu nastoupila náhradní stará souprava, půjčená od jiné soukromé firmy dopravci Go Ahead, který sice vyhrál soutěž na některé tratě, ale s vozidly, jež výrobce ještě nedodal. Tak jsem viděl, že problémy s alternativními dopravci nejsou jenom na východě Německa. Při vjezdu do stanice Stuttgart Hbf paralelně s námi přijížděla souprava TGV, na pořádný snímek jsem ale neměl čas, protože jsem musel utíkat na přípoj.

Stuttgart Hbf

Ani na trati do Würzburgu nemá dopravce Go Ahead dost vozidel. Vpravo na snímku stojí sice moderní, ale kapacitně zcela nedostačující a tudíž přeplněná souprava. Byly případy, kdy strojvedoucí musel stojící lidi úpěnlivě prosit, aby z vozidla vystoupili, jinak mu zařízení nedovoluje odjet. V mediích to opakovaně rozviřovali. Pobavil mne „zelený“ bádensko-württembergský ministr dopravy, který v televizi bezmocně řekl, že lidé mají pravdu, ale ani on nemůže vykouzlit z klobouku soupravy, které kvůli skluzu ve výrobě prostě nejsou. Já jsem ale pokračoval (taky přeplněným) patrovým vlakem kategorie IC, v němž jsem s trochou námahy našel volné sedadlo v prvním voze. Ten spoj vyšší kategorie se dá používat s jízdenkami na regionální dopravu. Ze stanice Rottweil jsem pokračoval Stadlerem RS1 do stanice Trossingen.

Trossingen Bahnhof

Tam jsem kroutil hlavu nad tím, co tam projektanti rekonstrukce vyvedli. Na inovovaném nádraží totiž každou hodinu probíhá křižování tak, že se z vlaku z Villingenu sice dá bezprostředně přestoupit na přípoj na místní nádraží, lidé z vlaku z Rottweilu, zastavujícího před výhybkou, však musejí jít desítky metrů pěšky. Zdá se mi, že dřívější řešení, kdy vlak na místní nádraží stál za staniční budovou, bylo výhodnější. Spěch ale i přes mírné zpoždění nebyl na místě, strojvůdce čekal trpělivě, až i poslední cestující dorazil. Na místním nádraží už byla přistavena historická elektrická souprava

Trossingen místní nádraží

Do jejího odjezdu byla ale ještě hodina času, takže jsem si mohl prohlédnout expozici v muzeu. Jely dva páry vlaků s odjezdem ve 20:14 a 20:49 hod., svezl jsem se oběma. Pokud se vůbec dalo filmovat, pokusil jsem se o to aspoň na území města a na konečné, jak se můžete přesvědčit sami. Když jsem přestal filmovat, oslovila mne členka spolku s dotazem, zda po trati jezdím často. Tak jsem odhalil, že jsem extra pro tuto jízdu přijel z Drážďan. Vypukl všeobecní úžas a žena pilně zaznamenala, co jsem jí o sobě a svém životě ochotně sdělil. Když jsme se vrátili do muzea, jeden člen spolku mi daroval knihu o „jejich“ železnici, za což jsem jim samozřejmě něco hodil do kasičky.

Muzeum ve vozovně

V muzeu byla vystavena mimo jiné výstražná tabule z roku 1899, vypovídající o tom, jak si kočí volského potahu myslel, že před vlakem ještě přejede trať. Voli asi byli moudřejší než on a před přejezdem zastavili, i když velmi blízko, takže vlak jejích rohy přece jen trochu otřel. Ředitel dráhy nicméně varuje, že to může dopadnout i hůř a bude z toho potom pokuta.

Už v dávných dobách se děly střety na přejezdech

Mezi exponáty muzea je také elektrická lokomotiva, která původně sloužila nákladní dopravě, ale nyní v létě někdy vyrazí na trať s osobním vozem. V roce 1996 DB na lokálce zlomyslně zrušila nákladní dopravu, takže místním podnikům nezbývá nic jiného, než - jako před jejím vznikem - vozit zboží po silnici.

Nákladní lokomotiva

Pro cestu nazpět jsem si zvolil spoj s časovou rezervou, abych nepropásl noční přípoj domů. V Rottweilu jsem si chtěl původně vyfotit vlak IC do Stuttgartu a zároveň motorák RS1 vedle, ten ale bohužel předčasně odjel na odstavnou kolej.

Rottweil

Kromě toho jsem si chtěl ještě prohlédnout spornou stavbu Stuttgart 21, směřující k tomu, že hlavní město Bádenska–Württemberska bude mít místo původního hlavového a povrchového nádraží stanici průjezdnou a částečně podzemní.

Propagace projektu „Stuttgart 21“

Tam jsem také znovu potkal starou soupravu, kterou jsem odpoledne přijel z Norimberku. Zatímco na nástupišti 15 čekali cestující rezignovaně na ICE do Mnichova, kterému se stále zvyšovalo zpoždění až na konečných 110 minut, přijel můj ICE včas, ovšem s oznámením, že z Mannheimu bude do Frankfurtu nad Mohanem odkloněn. Z toho ale nakonec vzniklo jenom 10 minut zpoždění.

Stuttgart Hbf a různé soupravy různých dopravců

DB mi sice předepsala nesmysl, že mám v Erfurtu vystoupit a pokračovat osobákem, zůstal jsem ale v ICE až do Naumburgu, kde jsem po snídaní v pekařství stihl spěšný vlak, kterým jsem byl v Lipsku o 31 minut dřív. Protože vím, že tam spěšné vlaky do Drážďan kvůli ostrým obratům občas mají zpoždění, vydal jsem se už po pravidelném odjezdu předchozího vlaku zkusit štěstí na nástupiště 24, kde opravdu stála 15 minut opožděná souprava, která „se ráno nenechala včas vzbudit“, jak potom hlásil průvodčí. Tak jsem byl nakonec doma o hodinu dřív, než jsem plánoval. Další fotografie z toho nadmíru šťastně zakončeného výletu najdete v mé veřejné galerii.

Přepracoval PhDr. Zbyněk Zlinský