San Francisco (4): Sacramento a San José

Stará nádražní budova v Sacramentu dodnes plní své původní poslání, ale v místě kolejiště cestující najde jen autobusový terminál, parkoviště a zastávku tramvají. Následuje bůhvíproč zachovaný relikt dvou ostrovních nástupišť a mezery pro koleje mezi nimi, do esíčka zahnutý příjemný chodník s odpočívkou a konečně se před zraky otevře výhled na krásně nasvícenou soupravu vlaku. Zbývá sestoupit do podchodu a využít jednoho ze dvou ostrovních nástupišť v nové poloze a azimutu. Z předchozího dílu seriálu vyplývá, že tu staví dva páry superdálkových vlaků, dva páry San Joaquins do Bakersfieldu a větší množství Capitol Corridor do Oaklandu a San José.

Sacramento: Siemens U2A a CAF SRV-I u nádraží, 11. 2. 2020 © Libor Peltan

Dnes ale sedáme do té tramvaje. Zlatá linka začíná na nádraží, centrem vede každým směrem jinou ulicí, přičemž matoucí je, že jede vždy po levé straně ulice. Pravoúhlým uličním systémem se z centra vymotá a nabere západní kurs. Dál již vede prakticky rovně, s decentními oblouky, podél výpadovky a také zaniklé železnice, šíleně daleko do Folsomu, s jízdní dobou kolem hodiny. U konečné najdeme jakési relikty nádraží a výtopny s točnou. Vždy, když trať kříží železnici nebo významnou silnici, děje se tak mimoúrovňově za pomoci estakádního hrbu (pražská modřanská trať hadr).

Modrá linka začíná uprostřed dálnice na severovýchodě města, a to hned jednokolejným úsekem. Po chvíli se přimkne k trati od Roseville a je tu vozovna, kterou lze dobře sledovat z tramvaje i z vlaku. Po chvíli motání ulicemi následuje most přes řeku, opět uprostřed dálnice a zas jednokolejný. Do centra přijíždí z trochu jiné strany, přesto si zajede a napojí se na čas na trať zlaté linky. Po rozdělení se přimkne ke starému železničnímu průtahu a dlouho míří k jihu, aby ho zase hrbem přešla a po třech zastávkách skončila u univerzity.

Watt/Manlove: CAF SRV-I, 12. 2. 2020 © Libor Peltan

Nakonec zelená linka začíná na okraji centra, vede jím shodně se zlatou, ale místo zahnutí k nádraží pokračuje jednokolejně k severu bez dalších mezizastávek do zvláštně velkorysého terminálu (2012) uprostřed ničeho. Něco se tu však staví a otazníky vzbuzují i nedaleké mosty přes východní zhlaví nádraží se zastávkovými přístřešky, kde by v budoucnu mohlo jít přestoupit (z autobusu?) rovnou na nástupiště. Význam linky podtrhuje skoronulová obsazenost při půlhodinových intervalech.

Vozový park sakramentských tramvají tvoří čtyři poněkud hůře rozeznatelné typy: Siemens-Duewag U2A (1985), Siemens U2A (1990), CAF SRV-I (2002), UTDC (Urban Transportation Development Corporation, Kanada) ALRV L3 (1987, původně San José, reko 2015). Všechny typy jsou dvoudílné s Jacobsovým podvozkem, spojované až do trojic, vysokopodlažní. Pro bezbariérový nástup slouží rampy k předním dveřím, schody řidič případně zakryje deklem.

Sacramento: UTDC ALRV L3 ve vozovně, 12. 2. 2020 © Libor Peltan

Vedle denní jízdenky za $7 lze používat 90 minutové za $2,50, které sice platí čistě jen na tramvaje, ale v USA obvyklá přestupní sleva je tu neobvykle vysoká: při odevzdání platné jízdenky na tramvaj stojí přeprava busem pouhý čtvrťák. Pozor na to, že platnost jízdenky začíná okamžikem zakoupení v automatu, revizory potkáte nezvykle často.

Když od nádraží podejdete dálnici, ocitnete se v Old Sacramento, kde v dlážděných ulicích stojí starobylé domy připomínající období zlaté horečky, nám budou spíš připomínat westernové filmy. Já jsem sem však zamířil kvůli železničnímu muzeu. Je poněkud zaměřené na dávnou historii výstavby First Transcontinental Railroad (se značným zapojením čínských imigrantů v divokém horském terénu a počasí), a na atmosféru cestování vlakem na dlouhé vzdálenosti v éře páry.

Muzeum železnic Sacramento: cab-forward Baldwin (1930), 11. 2. 2020 © Libor Peltan

Jako první zhlédneme několik parních lokomotiv a odpovídajících vozů, včetně úzkokolejných. Největším a zcela unikátním exponátem je Baldwin z roku 1930 společnosti Southern Pacific, uspořádání (2’D)D1’ s kabinou vpředu, který převezl mnoho tun přes nám známý Donner Pass. Lokomotiva byla vyrobena na vytápění těžkým olejem, snad bychom řekli mazutem, v tomto se neorientuji a americká s ruskou terminologií se asi rozcházejí.

Naproti stojí původně parní sněhová fréza ALCo z roku 1920, která byla roku 1958 přestavěna na elektrický pohon při připojení diesel-elektrické EMD F7. Zástupce řečené legendární řady je také, jakožto jediný diesel, přítomen, ale v zuboženém a vykuchaném stavu. Správce muzea bude zřejmě parofil. Zato se se zasvěceným výkladem můžeme podívat do poštovního vozu, jídelního s přehlídkou luxusních stolních servisů různých železničních společností a lůžkového velkoprostorového skoro-Pullmana s ukázkou denní a noční úpravy, který se dokonce kýve k navození atmosféry noční cesty.

Sacramento: historické nádraží, 11. 2. 2020 © Libor Peltan

V horním patře nalezneme malou a hustou výstavku modelů, řekl bych mainstreamových, ale hezky ilustrujících běžný provoz všech možných epoch USA. To je vše z expozice za $12, ale nesmí se opomenout vyjít z muzea za roh k historickému nádraží, odkud jezdí (pro mě bohužel) v letním období (asi jen o víkendech) nostalgický vlak přes město k ZOO. Mohl jsem si alespoň v klidu prohlédnout ustájené provozní i zakonzervované na dešti ponechané parní lokomotivy i zajímavé osobní vozy, v rohu se krčí sbírečka pracovních mechanismů.

K bližšímu seznámení se všemi exponáty muzea odkazuji na fotogalerii a také na detailnější článek v sekci Súvisiace odkazy.

Muzeum železnic Sacramento: úzkorozchodná pára, 11. 2. 2020 © Libor Peltan

Popis tramvajové sítě San José, ležícího na jižním konci sanfranciské zátoky, začnu v centru, jímž prochází jediná trať opět každým směrem jinou ulicí. K severu pak vede zcela v přímce až po křižovatku tvaru T v samém centru Silicon Valley. Směrem doleva se pak motá k Mountain View, kde lze přestoupit na Caltrain, doprava vede po dlouhých estakádách s výhledem na vzdálené hory do Milpitas, aby se stočila k jihu do Alum Rock, kam je to z centra mnohem blíže autobusem.

Jižní větev sítě vede skoro celou cestu středem dálnice, užijeme si tu dalekonosnou, ale rychlou jízdu, zahlédneme nepoužívanou krátkou odbočku. Poslední trať se z centra motá kolem nádraží, aby po krátkém tunelu byla přestupní zastávka nevhodně situovaná vzhledem na délku pěšího přesunu. Pak se přimkne ke zřídka pojížděné důlní vlečce a jsa střídavě jedno- a dvojkolejná, sdílí s ní několik pěkných úseků při průjezdu zástavbou nebo po estakádě nad dálnicí, než skončí nenápadnou konečnou na předměstí.

San José Winchester: Kinki Sharyo, 10. 2. 2020 © Libor Peltan

Jednodruhovou flotilu tvoří stovka nízkopodlažních Kinki Sharyo z roku 2002, uspořádání jako GTW, často ve dvojicích. Zato skvadra autobusů, operující podle očekávání všude možně, se mi zdála pestrá, i když detaily jsem nezkoumal. Pro všechny busy platí, že přední dveře nejsou zvlášť široké a střední jsou vyloženě úzké (a jejich křídla se otevírají ven) a jsou jen pro výstup. Místo pro kočárky bývá tudíž hned za kabinou řidiče.

Jednotlivá jízda lze uhradit pípnutím Clipper Card, přičemž nějakou dobu lze na těch $2,50 ještě přestupovat (dalším pípnutím se odečte $0). Když se projezdíte do ceny celodenní jízdenky za $7,50, aplikuje se automaticky, což s Clipperem funguje jen zde. Pozor na to, že expresní busy stojí dvojnásobek. Ve všech vozidlech MHD v San José je funkční WiFi.

Na konci Kelley Park, obsahujícího snad ZOO, japonskou zahradu a jakési další atrakce, se schovává od sítě odříznuté malé depo tramvají, v němž se ukrývají exponáty schopné vyjet po krátké trati kolem parku. Kromě víkendových odpolední je Trolley Barn zavřený, něco jsem vyfotil přes sklo, ale stálo by to za prohlídku – seznam exponátů na webu vypadá lákavě.

San José: historická vozovna tramvají v Kelley Park, 10. 2. 2020 © Libor Peltan

V USA – respektive v Kalifornii, neboť legislativa bývá z poloviny specifická pro jednotlivé státy – se v hromadné dopravě klade důraz na podobné věci, jako v EU. Pro snížení emisí jsou vyvíjeny stále šetrnější motory, často tu dochází k remotorizacím velkých lokomotiv uprostřed jejich životnosti. V MHD čím dál častěji narazíme na bateriová či hybridní vozidla, což bývá hrdě oznamováno jejich polepy. Zásadní je i bezbariérovost, vedle nízkopodlažnosti ji řeší vysoká nástupiště nebo alespoň rampy. Ve všech vozidlech najdeme sedačky s předností pro znevýhodněné cestující, zřetelně označené (v BART dokonce odlišnou barvou potahu), a je vyhlašováno, že neuvolnění místa bude tvrdě trestáno – není to zakotveno jen v přepravních podmínkách, ale rovnou v zákoně.

Jízdné v hromadné dopravě, ať už dálkové, regionální či městské, mi připadalo poměrně příznivé, zejména při srovnání s částkami, které jsem utratil za stravování a ubytování. V celé oblasti Bay Area jsem využíval Clipper Card, která nabízela pro jednotlivé jízdy menší slevu a hlavně snadné odbavení. Jde však jen o integrovaný nosič, nikoli integrovaný tarif: jednotliví dopravci si jízdy účtovali rozdílnými způsoby, ať šlo o jednorázové či pásmové jízdné, strženou zálohu při nástupu, řešení přestupů či denního jízdného. To si musí cestující zjistit předem na webu (většinou docela přehledně), a málokdo snad pojede úplně vším, jako já. Vlastně jsem vynechal jen lodní dopravu. Zaznamenal jsem existenci měsíčních a dalších tarifů, pochopitelně jsem je však nestudoval. I u nich se nabízela tradiční přestupní sleva, určená pro cestující využívající třeba vlak a autobus.

Antioch: autobus místní dopravy, 13. 2. 2020 © Libor Peltan

Protihlukových zdí kolem tratí jsem si nevšiml, a to i když vlaky jsou tu dost hlučné – ani ne tak vlivem podvozků, ale neustálým zvoněním, kterým na sebe kromě blikání čelními světly upozorňují. I přejezdové výstražníky jsou tu poněkud předimenzované. Hluková opatření jsem zato zaznamenal v BART, týkají se tunelových úseků a hluku v interiéru.

Příjemně mě překvapilo, jak solidní hromadná doprava v okolí San Francisca je, i když prakticky plní většinou spíše roli “socky” – pro Američany je jak známo zásadní doprava automobilová.

Pokud vás zajímá zážitkové vyprávění mé cesty, můžete si ještě přečíst extra článek [1].

Odkazy:

• [1] http://l.krakonos.org/sf.html
• https://www.californiarailroad.museum/visit/exhibits

Úvodní snímek: Watt/Manlove: Siemens-Duewag U2A, 12. 2. 2020 © Libor Peltan