Letní dovolená 2017 (1)

Hungaria, sestavená z funglnových i starších maďarských EC vozů, tehdy končívala, stejně jako ostatní vlaky z Prahy, na nádraží Keleti. Po obligátním vyzvednutí mezinárodních jízdenek z e-shopu MÁV v automatu jsme hodlali doplnit proviant v blízkém obchoďáku, ten byl však vzdor velikosti zavřený. Brzy se tísníme v kupé rumunského B11, aby nás Dacia vysypala kolem páté ranní v Aradu.

Arad, Duewag GT8 na smyčce Gai, 24. 7. 2017 © Libor Peltan

Něžnější polovinu výpravy jsme raději zabavili výletem rurální tramvají do Ghiorocu, abychom mohli s Jethrem šotit ex-francouzské motoráky, pestré místní tramvaje v čele s kloubovým Duewagem GT6 s kloubovým vlekem, a hlavně chytit jediný tramvajový spoj denně do nejzápadnější smyčky sítě –⁠ zkrátka přesně naplánované resty z minula. Stejně hladký byl odlov Malaxy, které někteří říkají Árpád na základě (pouze) vzhledové podobnosti, což nás přimělo navštívit městečko Chișineu-Criș, které je kromě minerálního pramenu a supermarketu s nabídkou nevyhnutelné zmrzliny dost nezajímavé.

Další osobák v režii velkého dieselu a tří Blee nás už dovezl do Oradeje, přesněji na její nádražíčko Vest, což bylo sice promyšlené s ohledem na efektivní projíždění sítě tramvají, ale ne už tak na nákup lístku na ni. Řidič také nepomohl, takže nezbylo než jet kus načerno, z čehož jsem neměl ve čtyřech lidech a zemi, kde nevládnu jazykem, dobrý pocit. S Jethrem jsme se zdrželi ňucháním kolem vozovny a obhlížením nákladní tramvajové lokomotivy pomníkované u kruháče, takže nám nezbyl moc čas na turismus v pěkném centru.

Oradea, pomník z tramvajové lokomotivy, 24. 7. 2017 © Libor Peltan

Bouřka nás totiž zahnala do útrob nádraží, v jehož blízkosti jsme chtěli vzápětí stanovat. Do předčasného setmění se hnaly přívalové deště, hromy bily bez varování z různých stran a minimální vzdálenosti, a apoklyptický výjev dotvářely detaily, jako třeba proud vody hrnoucí se z ještě svítícího zářivkového tělesa v zastřešení peronu. Ještě že stanice disponuje nádražkou a ta zas dobrou palinkou.

S kuropěním se sušíme v osobáku směr Kluž, tvořeném Desirem, což však nesnižuje dojem z venkovských spolucestujících. Nemůžeme však fotit z okna malebnost tratě ani pestrost vozidel křižujících vlaků. V jednu chvíli kamarád zahlédl mechanické návěstidlo, které šacoval na opakovací předvěst, ale já nevím, jak by mělo vypadat?

Oradea, Sulzer s jakýmsi osobákem, 25. 7. 2017 © Libor Peltan

Při minulé návštěvě města Cluj-Napoca jsem se v automatu pokusil zakoupit jízdenky na zdejší MHD, chtíc tím zároveň rozměnit větší bankovku. Což byla velká chyba, neboť automat místo dvou jízdenek vydal jednu a místo návratku hotovosti vyblil jakýsi papírek odkazující na centrálu dopravního podniku –⁠ ten den byl svátek a ještě večer jsme se vraceli do Maďarska. Tímto papírkem jsem tentokrát vládnul a spíše symbolicky s ním nakráčel do oné instituce. Dočkal jsem se angličtiny a překvapivě rychlého vyřízení.

Zbylý čas a blízkost frekventované trolejbusové zastávky vybízela k bleskovému projetí části sítě: kloubový Citelis licenční výroby se západním směrem dost vlekl, a i když jsme dříve než na konečné chtěli přeskočit na tramvaj směr nádraží, už to vycházelo časově dost naknop. Zatímco se na plnou zastávku tramvaj neblížila, zjistili jsme, že je navíc výluka s autobusovou náhradou. Už už jsem klepal na okno náhodou tu postávajícího taxíku, když se bus vynořil. Jízda se táhla, výluka byla spojena s uzavírkou ulice, souputnice čekající na nádraží nám zatím SMSkou oznamují, že dříve ohlášené zpoždění vlaku, který nás má převézt přes půl Rumunska, z tabule zmizelo a vlak přijel.

Zoufale očima popoháníme nastupující na zastávkách a četné semafory, ale nic naplat. Na tramvajovou zastávku u nádraží dorážíme pár desítek sekund po pravidelném odjezdu, s těžkými krosnami sprintujeme podchodem … stáli při nás všichni svatí, že se přepřah protáhl a vlak odjíždí s tříminutovým zpožděním a především –⁠ s námi.

Ilva Mica, brífink strojvůdců soukromého dopravce, 25. 7. 2017 © Libor Peltan

Přestože se jedná o InterRegio táhnoucí se z Temešváru přes Arad, Oradeu, Kluž, Beclean, Suceavu až do Iași (tedy polovinu obvodu rumunského státu), je tvořen jen čtyřmi Bmee a jízdenky jsou v tarifu Regio, i když s povinnými místenkami, které však po zdejším zvyku lze vydat i na stání, když dojdou sedačky. Obligátní šestikolák nás spolehlivě vede zajímavou krajinou, která se zvolna zvyšuje s blízkostí karpatského hřebene.

Při vyhlížení z okna mi do očí vehnal prach silný vítr, který se zvedal nad skladem dřeva. Ve stanici Magura Ilvei jsme si postáli podezřele dlouhou dobu, kterou jsem využil na vyfocení lokomotivy, a až po třičtvrtě hodiny jsme se rozjeli, podezřele bez vykřižování s jakýmkoli vlakem. Úlevu z jízdy ale vystřídalo zděšení, když v Lunca Ilvei zase stojíme. Kuřáci, následování poprotáhnutíbažícími cestujícími už vyhřezli do kolejiště, a od angličtinou vládnoucích spolucestujících se dozvídáme, že padla trolej a jen tak se nepojede.

Lunca Ilvei, nuda na nádraží, 25. 7. 2017 © Libor Peltan

Unaveni výletem a nasyceni předchozími dobrodružstvími nemáme chuť než zevlovat na nádražíčku. Domorodec na motorce nejdříve odvezl kohosi nakoupit do vsi, aby se vzápětí podnikavě přeorientoval na dovoz a prodej proviantu, tvořeného vzhledem k teplotě především balenou vodou. Hodiny plynou, až konečně vlaková četa shání ovečky postupně k soupravě. Očekáváníplné pohledy sledují ještě více zpožděné protisměrné IR se Sulzerem na přípřeži. Ten je odvěšen a velebným krokem objíždí po zarostlé nepoužívané koleji, takže po chvíli vyrážíme, ovšem jen do nedaleké lesní výhybny.

Lunca Ilvei, příjezd IR se spásnou přípřeží Sulzera, 25. 7. 2017 © Libor Peltan

Zdejší výpravčí kouzlí na dvou kolejích, aby přeposunoval pracovní stroje, naši přípřež a protijedoucí osobák, který myslím pokračoval už v závislé trakci. Naše zpoždění se zaokrouhluje na čtyři hodiny, takže do lesního horského a krouceného úseku přichází soumrak. Domácí osazenstvo vlaku se překvapivě pohoršuje, když visíme z otevřených dveří (my je neotevřeli). Tma nás připravuje o horní partie trati, a s desátou večerní konečně vystupujeme ve vrcholové stanici Mestecăniș, která dokonce inspirovala metalovou skladbu.

Vesnička kolem je malá, ale stanovat není kde –⁠ všude kolem navazují ohradníkem ohraničené pastviny s ve tmě tušeným dobytkem. Musíme je překrosit po stejně tušené značené trase, a po vystoupání do lesa konečně uléháme. Nazítří je v plánu výstup na nejvyšší vrchol v okolí, Giumalău. Údolími se rozléhají zvonky ovcí a my stoupáme, až nás pohltí mrak a mlha s viditelností na deset metrů. Krátce po dobytí kříže se však mračna jako zázrakem zvedají a Bukovina před námi leží jako na dlani.

Okolí vrcholu Giumalău, 26. 7. 2017 © Tomáš Pokorný

Dobrá nálada provází celý sestup, zprvu se spíše kocháme po cestách, které ani nejsou v mapě, pak ale máme šanci chytit dobrý spoj a tak pospíšíme do Valea Putnei. Výpravčí vypisuje jízdenky na bločky za dohledu elektromechanické zabezpečovačky malé stanice, a za chvíli jásáme nad ex-francouzským EMU řady 58, když typickou soupravou na trati je čtyřnápravová ASEA s jedním či dvěma vozy. Ženy zapínají spinkací motory, aby uspíšily jízdu, já zhlížím rumunský venkov.

Delší přestup v Suceavě nabízí možnost prozkoumat obří nádražní budovu, my si však neodpustíme lov poživatin. Do odporných rekonstruovaných patráků si přinášíme melouny, k jejichž konzumaci se výborně hodí uspořádání jejich mezipatra. Z neotevíratelných oken se špatně fotí zajímavé vagony, poodstavované na různých nádražích. Večer nás nachází v Iași a je potřeba dojít na okraj velkého města, by v skrytém místě družina naše stan rozbíti mohla. To byl nakonec větší problém, než jsme čekali, ale noc jsme přežili a déšť nás zastihl až další den, který jsme především věnovali focení a projíždění tramvají, centrum nás totiž nezaujalo.

Iași, setkání GT4 se Scanií v barvách norského Osla, 27. 7. 2017 © Libor Peltan

Moldavské město Ungheni leží přímo na hranici: od Rumunska ho dělí řeka Prut, přes niž vede jediný most –⁠ železniční, se stopou páně Eiffela. Na rumunské straně najdeme malou vesnici, pro větší zmatení stejnojmennou. Po silnici je to z Iași do Moldavska dost zajížďka, ale nějaké busy by se našly. Můj plán však byl dojet osobákem do rumunského Ungheni, zmapovat situaci, přespat tam a ráno chytit jediný osobák, který kromě rychlíku Bukurešť - Kišiněv hranici přejíždí. Průvodčí v Desiru se nad jízdenkou z automatu podivuje, jestli tam opravdu chceme, což nakonec není divu, neboť hranice se tu fakt jinak než vlakem překročit nedá a zmiňovaná vesnice je doslova konec světa. Zvířata všech druhů se volně promenádují po prašných ulicích a dědkové se koňským povozem přivezou do improvizované hospody, aby tlachali nad lahváčem.

Ungheni (RO), dopravní prostředek regionální a lokální, 27. 7. 2017 © Tomáš Pokorný

Po nevalném vykoupání v nepopsatelné vodoteči (do hraniční řeky jsme si netroufli), které nahradilo smrad potu smradem té vody, stanujeme na kraji pole u trati, na dobrou noc kolem nás pod obloukem duhy po splítce duní Sergeje, Čmeláci a Sulzery na nákladních vlacích. Budíme se ranním Desirem a spěcháme na zastávku, aby nám neujel jediný legální způsob překročení hranice. Nejspíš tu nástup do vlaku ani legální není, nicméně pohraničníci byli v pohodě a vlaková četa po překvapení a krátké diskuzi stanovila přijatelnou výši úplatku.

Hned za mostem následuje prostoj na kontrolu moldavskými orgány a za chvíli nás vítá obří stanice Ungheni. Rozsáhlé kolejiště obsahuje překladiště mezi oběma rozchody (další dvě jsou v rumunském vnitrozemí), starou a pustou ostrovní staniční budovu sloužící jen mezinárodním vlakům, a o něco dál novější osobní nádraží ve velkorysém socialistickém slohu. Město je svým zvráceným způsobem hezké, samé paneláky, sem tam pomník, včetně parní lokomotivy. Místní měnu hned roztáčíme za neskutečně levné pochutiny, hlavně sladkosti, které s velkýma očima vykupujeme v na zdejší poměry nóbl prodejně.

Po obhlédnutí soupravy osobáku do Kišiněva, tvořeného zbrusu rekonstruovanou Ganz D1, volím třetí třídu, už jen pro ten pocit, že jízdenku do třetí třídy si jen tak někde nekoupím. Zhruba tříhodinová jízda stojí v přepočtu kolem třiceti korun (včetně místenky a příplatku za “ekspress”). Lavice jsou v uspořádání 3+2, ale pohodlné, a jsou tu i zásuvky a vakuový záchod.

Ungheni (MD), velkoryse rekonstruovaný Ganz D1 na “ekspress” spoji do Kišiněva, 28. 7. 2017 © Libor Peltan

Kišiněv nás vítá obrovskou a zajímavou, ale pustou nádražní budovou. Hledáme zastávku trolejbusů, kde by šla koupit celodenní jízdenka, ale stánek dopravního podniku je zavřený. Šlapeme tedy i přes déšť s krosnami do centra, které není vůbec historické, zato jsou tu obří paláce. Když najdu druhý stánek, musím počkat, až skončí polední pauza, jen abych se dozvěděl, že celodenní jízdenky nevedou. Projíždíme si tedy trolejbusovou síť na jednotlivé jízdenky, což zprvu nevypadá výhodně, když nás zkasírují i za zavazadla. Většinou chtěli ale jen jízdné za lidi, a tak to nakonec bylo levné.

Poprvé v životě nasedám do ZiU-9 a jsem unešen. Hned je rozhodnuto lovit kloubový ZiU-10, který jsem předtím zahlédl v centru, ale nebylo to vůbec snadné, nakonec jsme kvůli němu přejeli půl města a čekali desítky minut (vyplněné nákupem na trhu), abychom ho chytili pár zastávek před konečnou, po jejímž objetí zatáhnul do vozovny. Stálo to za to –⁠ od té doby jsem neměl šanci se tímto typem svézt.

Kišiněv, ZiU-10 u Vítězného oblouku, 28. 7. 2017 © Libor Peltan

Kromě ZiU-9 v různých provedeních dveří a sedaček brázdilo ulice města plno JuMZ T2 (i pár T1 –⁠ kloubáky se soustředily na lince 22), Belkommunmaš AKSM-321 a Škoda 14TrM (13/6M z roku 1996 nebo DT/6M z let 2001–⁠4, všechny dodané přímo sem); odlovit se dal AKSM-420 Vitovt specificky futuristického vzhledu či bateriový Trans-Alfa VMZ-5298.00. Síť je rozsáhlá a pokrývá většinu čtvrtí rozsáhlého města, takže na projetí všeho nebyla šance. Přivedlo nás to však do rozličných částí metropole a viděli jsme její různé tváře.

Zajímavější než centrum Kišiněva je jeho předměstí Durlesti, v severní části města zas jezdí trolejbusy do venkovštějších sídel. Po jihozápadní výpadovce nás tykadlák odvezl k autobusovému nádraží, situovanému v uctivé vzdálenosti od města, ale po dotazu na spoj do Podněstří jsme se dozvěděli, že ten odjíždí z jiného autobusáku v centru.

Kišiněv, ZiU-9 na předměstí Schinoasa, 28. 7. 2017 © Libor Peltan

U křižovatky ulic Mihai Viteazul a Columna se nachází jedna ze tří trolejbusových vozoven a také muzeum tramvají, to ale bylo při naší návštěvě zavřené. Zaujala nás také zrušená visutá lanovka spojující severozápadní výpadovku přes les se sídlištěm na kopci.

Kišiněv byl směrem na východ posledním městem, kde aspoň na některých zastávkách existovaly řády s přesnými časy odjezdů. Napříště už to budou jen obecné plechové cedule s přibližnými intervaly spojů podle denní doby.

Kišiněv, AKSM-321, 28. 7. 2017 © Libor Peltan

Druhého dne se skrz trh, což se neobešlo bez výdajů například za skvělý salát z Ucha Jidášova, proplétáme na autobusák, kde kontrolujeme odjezd spoje do Tiraspolu a zakupujeme v okénku jízdenku, na které je vytištěna SPZka naší maršrutky. Což však není potřeba, neboť řidič a průvodčí vykřikují své cílové stanice. Brzy opouštíme Kišiněv po široké silnici bez vyznačených jízdních pruhů, neutěšenou krajinou k jihovýchodu, do druhého dílu této reportáže.