Ohlédnutí za Korsikou a Sardinií v roce 2013 – 2. díl

7. den  (7. srpna - středa)

Ráno dle plánu byla snídaně a ubytovatelka nás vzala na nádraží do Mandasu. Po příjezdu jsme si rozdělili úkoly. Pavel šel chytit místa (sedadla), Tomáš šel koupit jízdenky a já jsem byl zaúkolován koupit pivo na cestu v místním bufetu. Když jsem táhl 9 piv, tak mi místní železničáři ukazovali palcem, že jsme jedničky. Opět bylo ráno jasné, že bude celý den hic, tak piva se cestou tentokrát do Arbataxu hodila (jízda tam a zpět doslova přes celý ostrov napříč vyžaduje skutečně celý den, cca 14 hodin). Před odjezdem jsme si ještě vyfotili místní stavědlovou skříň. Když jsme zastavili ve staničce Betilli mezi tunely pro vyhlídku na místní větší vodní nádrž, kterou jsme přejeli a vystoupali ve skále vysoko nad ní, tak Tomáše napadlo, že by byl pěkný snímek,  jak vjíždí motorák z tunelu do staničky. Bylo to pěkně nasvícené a motorák už ale stál za tímto místem. Vzal ruky, nohy a pusu a nakonec domluvil to, že motorák couvne zpět do tunelu a pak vjede znova do staničky. Holt železničáři se vždy domluví. A zásadní problém v tom neviděli, žádný další jiný motorák tu za námi nejede. Tak nám zrealizovali krásný fotohalt. V Seui jsme vykřižovali protivlak – klasiku se dvěma vozy. Holt větší počet lidí jede ráno od hotelů od moře do vnitrozemí a pak večer zase zpět. Opět jsme projížděli přes hory přes četné mosty a zářezy a postupně klesali až k moři do Arbataxu.

7.8.2013 - Itálie, Betilli,ADe20 © Michal FICHNA

Navštívili jsme místní hit, červené skály. Je zde i přístav pro trajekty, které ještě do začátku nového století vozily zásoby, které následně rozvážely nákladní vlaky. Ale nakonec to plánování cesty vyšlo tak, že jsme zdejší přístav nemuseli použít. Původně totiž byla i varianta jet přes zdejší přístav trajektem.  Postupně pak cestou zpět v menších staničkách probíhala opět akce „Aqua-bumbáta“ pro chlazení motoru. Přece jenom 40 stupňů vedra umoří i italské motoráky. V Lanusei jsme díky této akci dokoupili i pivo z místního bufetu. Postupně pak díky chlazení  (motoru i cestujících)  v každé staničce, narůstalo zpoždění vlaku. Když jsme pak přijeli do Seui, tak náš protivlak měl zpoždění ještě větší než my, a tak jsme na něj ještě čekali půl hodiny. Pak už jsme díky chlazení motoru nabírali další minuty zpoždění a do Mandasu jsme přijeli s cca 1,5h zpožděním. Než jsme vystoupili z motoráku, tak jsme si ověřili, že do vesničky, kde spíme, jede za chvilku nějaký autobus. Když jsme ale vystoupili z vlaku, tak proti nám stála naše paní domácí, která sama bez naší domluvy pro nás přijela autem  (neboť již nevydržela muka čekání a nevědomí a spojila se s místními železničáři, kteří ji vysvětlili, že o „třech Čechoslovácích“ ví, a jsou ale zatím na cestě….).  Takže dnešek dopadl opět nad míru spokojenosti.

7.8.2013 - Itálie, Seui,1440.603-1 © Michal FICHNA

8. den  (8. srpna - čtvrtek)

Dle večerní domluvy z předešlého dne nás opět paní domácí hodila ráno na vlak. Akorát dnes to bylo bez snídaně, aby nemusela vstávat dříve. Jel sice autobus, ale tím bychom nestihli vlak z Mandasu do Cagliari. Tentokrát to byl spoj, který byl jako jeden z minima bez NAD, a tak máme projeté celé Mandalaské úzkorozchodky.

Pak jsme v Cagliari pokračovali tramvají na Piazza Republica a odtud trolejbusem s karosérií Solaris k vlakovému nádraží. Zde jsme se rozešli. Pavel si šel nafotit trolejbusy a centrum - památky, a já s Tomášem jsme pokračovali v projíždění Sardinských lokálek. S přestupem ve Villamassargia-Domusnovas jsme pokračovali do konečné Carbonia-Serbariu. Zde byl kousek od nádraží asi opuštěný důl. Pak jsme s přestupem pokračovali do další konečné – stanice Iglesias. Zde jsme chtěli dokoupit tekutiny, leč žádný obchod s pivem jsme nenašli. A tak jsme jeli zpět k hlavní trati do Decimomannu. Zde Tomáš zaběhl do města koupit piva, a tak jsme dál netrpěli žízní. Zde jsme nastoupili do vlaku, ve kterém nás už vyhlížel Pavel.

8.8.2013 - Itálie, Sassari - Emiciclo Garoibaldi,SS01 © Michal FICHNA

S přestupem v Ozieri-Chilivani  jsme dorazili do Sassari. Zde jsme toho měli v plánu ještě ten den víc než dost. Nejdříve jsme jeli úzkorozchodným vláčkem do Sorso. Odtud jsme jeli zpět jen do S.Maria di Pisa, odkud jezdí tramvaj po trase vlaku, trať je zatrolejována a v Sassari pak pokračuje do města. Akorát jsme přesně nevěděli, jak je to s prodejem lístků na tramvaj. Tomáš šel hledat nějakou trafiku, ale už si nevybavuji, jak to nakonec dopadlo, jestli jsme náhodou nejeli načerno. Anebo to koupil myslím v normálních potravinách. Nicméně jsme se svezli tramvají do centra. Odtud jsme to vzali pěšky přes město zpět na nádraží, a jeli se na otočku projet jediným párem vlaků za den do Porto Torres (jízdenku koupenou v ČR jsme na to měli, tak proč ji nevyužít když to jde).  Dnes vlaky končí už o několik desítek metrů dříve, nezajíždějí na samotný práh přístaviště. Pak už zbýval poslední dnešní fous, a to obrat do Alghero. Po dnešním vlakovém šílenství jsme šli na hotel a měli pak dost času i na odpočinek.  

8.8.2013 - Itálie, Porto Torres © Michal FICHNA

9. den  (9. srpna - pátek)

Po celou dobu projíždění Sardinských úzkorozchodek (většinou těch rekreačních)  nás většinou provázela skupinka Němců. A tak když přišli ráno na nádraží i oni, tak se nám ulevilo a tím pádem jsme věděli, že turistický vlak do Palau opravdu dnes pojede. Pak se s nimi dal Tomáš do řeči a vyzvěděl, že budou mít ty vlaky zrobené všecky. A Tomáš na ně „I ty normálněrozchodné? “ a oni ne, že jen ty úzké. A Tomáš na ně „no my úplně všecky“, načež Němcům  „spadla čelist“.

Po koupi přepravního dokladu jsme vyrazili vlakem jedoucího až do Palau. Ten den bylo příjemnější počasí než předešlá úmorná vedra, a tak cestou nevznikala žádná zpoždění navíc. Cestou v Perfugas proběhla během přestávky ochutnávka místních specialit (sýr, víno, pálenice,…).

9.8.2013 - Itálie, Nulvi © Michal FICHNA

Trať má dokonce jednu smyčku s tunelem, a tak jsme viděli pod sebou trať, po které jsme jeli před chvilkou. Pak když jsme se byli podívat na stanoviště strojvedoucího, tak jsme zjistili, že pořád jedeme nulovou rychlostí  (rychloměr byl stále na nule). Takže fíra jezdí jen odhadem, dle drncání. Ve stanici Tempio jsme křižovali krásnou klasiku se dvěma vozy jedoucího s turisty od moře. Vozy byly dřevěné konstrukce. Pak u vodní nádrže v Lago del Liscia proběhl pro nás fotostop a dál jsme pokračovali až do Palau. Tomášovi a Pavlovi ale nedala spát ta klasická souprava, dle jízdního řádu, který jsme měli u sebe, zjistil, že když pojedou motorákem ihned zpět, tak přijedou do Palau znovu s tou klasikou, kterou jsme potkali, ale o 3 h později. Já jsem do toho nešel, a tak jsem autobusem jel dál na nocleh do Olbie. Klukům to s tou klasikou vyšlo a byli celí šťastní, že jim to vyšlo. Takže jsme se sešli až na hotelu v Olbii.

9.8.2013 - Itálie, Tempio © Michal FICHNA

10. den  (10. srpna - sobota)

Ráno na nádraží Tomáš zjistil, že vlak do Golfo Aranci nejede, a že místo něj je NAD. Takže tím pádem všechny tratě Sardinie nemáme projeto (chybí nám tedy pouhých 22 km normálního rozchodu). Asi tam budeme muset někdy zajet znovu. Na nádraží v Olbii je na nástupišti dokonce tabule s celou sítí FS na ostrově Sardinie. Jelikož trajekt v Golfo Aranci, který byl již v přístavu se pořád vykládal, tak jsme se prošli po přístavišti a našli jsme zde nájezdovou plošinu pro vlaky, dnes už nefunkční.  Pak už jsme se nalodili a vypluli směr Livorno. Kajutu jsme opět neměli a tak jsme „urvali“ místo někde na palubě. Do Livorna jsme připluli s cca hodinou zpoždění, a tak jsme se rozhodli, že než v rychlosti proletět šikmou věž Pise, tak se raději projedeme lanovkou v Livornu vedoucí na kopec s poutním místem.

10.8.2013 - Itálie, Livorno © Michal FICHNA

Takže v Livornu jsme šli z přístavu kolem hradeb na hlavní náměstí, odkud jsme pokračovali autobusem k dolní stanici lanovky. Je to celkem daleko z centra, takže jít pěšky by to byla sebevražda a nestihli bychom plánovaný vlak. Sjeli jsme teda na kopec, prošli si místní poutní kostel a opět lanovkou dolů a přímým autobusem k nádraží. Zde jsme se ujistili, zda je vlak již vyvěšen a není-li nějaká zrada či překvapení a šli jsme dokoupit do místního supermarketu zejména tekutiny. Pak už jsme nastoupili a celkem rychle usnuli. Když jsem se díval do sepsaného plánu Tomášem a viděl jsem tam, že máme jet vlakem IC1234 , tak jsem si myslel, že si dělal s tím číslem srandu. Ale ne, přece jenom to bylo číslo vlaku 1234. Byl to přímý vlak do Vídně z Livorna (posilový sobotně/nedělní vlak i pro motorizované turisty - autovlak).

10.8.2013 - Itálie, Livorno © Michal FICHNA

11. den  (11. srpna - neděle)

Jelikož ten den byl návratový, a ve Vídni jsme měli být dost brzy, tak Tomáš, který jediný z nás neměl projetou muzejní lokálku Payerbach-Reichenau – Hirschwang, a dál jsme neměli všichni projetou lanovku dál v údolí Hirschwang, tak Tomáš vymyslel tento den takto - projetí muzejní drážky i přilehlé lanovky. Jelikož IC1234 stálo až ve Wiener –Neustadtu, tak jsme vystoupili zde a vrátili jsme se do Payerbachu. Odtud teda muzejní železnicí na konečnou, prohlídka depa. Pěší přesun na lanovku, lanovkou (RAX Seilbahn)  na kopec pak zpět a lokálkou zpět do Payerbachu. Odtud nám dokonce vyšel přímý osobní směr Břeclav. Pak už zbýval poslední dálkový přesun, a to až do Ostravy a domů. Zájezd i přes použití neplánovaného taxi hodnotíme jako vysoce úspěšný a dáváme mu váhu zatím nejlepší dovolené organizované Tomášem.

11.8.2013 - Rakousko, Payerbach Bf,1 © Michal FICHNA

Poznámka autora

Sardinii a její úzkorozchodky považuje plánovač za jednu z vůbec nejhezčích oblastí v Evropě  (spolu s Walesem, Manem a Frískem), v přepočtu na rozlohu s až extrémní hustotou železniční sítě (je těžké připustit, že na ostrově je cca 600 km tratí s muzejně-turistickým provozem, a dalších x set km s pravidelným provozem, v době návštěvy s ještě i pravidelně nasazovanými vozidly z 50. let  (vozy vzhledu Ringhoffer patrně i staršími). Vstřícnost železničářů byla – na pravidelný provoz - nezvykle velkorysá, a některé zážitky připomínají vyprávění dědy o poměrech po válce, kdy vlak zastaví, místní nakoupí a jede se dál, kdy jízdní řád je jen velmi přibližná pomůcka. To člověk - a v dobrém - začne pochybovat, jestli je skutečně v EU a 21. století. Cesta (byť třeba jen na jednu trať) se dá doporučit i neželezničně orientovaným osobám, neboť do některých oblastí se legálně ani dostat nedá, a za trmácení vlakem je odměněn fantastickými výhledy na hory, s původními cedrovými lesy. Ve starších článcích byly i zmínky, že místní ještě stále vlaky využívají, i když jejich provoz je hluboce degradován, a platí naturáliemi. Jaké bylo naše překvapení, když jsme několikrát někde „nikde“ nabrali babičku s košíkem, která se usadila a s úsměvem průvodčímu dala něco v balíčku. To byly opravdu pohledy jak z dob našich dědů.

7.8.2013 - Itálie, Seui, ADe20 © Michal FICHNA

Vlaky jsou oblíbeny i cestovateli - stopovateli románů, neboť zdejší lokálky jsou i nedílnou součástí knihy Moře a Sardinie z r. 1921, známého britského spisovatele D. H. Lawrence.  Je velkou škodou, že dost značná část sítě (tímto odkazuji na zde nedávno umístěný report pana Mazala)  je mimo provoz, ať už  (v lepším případě)  kvůli přestavbě a modernizaci, či z důvodů politicko-ekonomických  (nevydaná povolení provozu a poškozené mosty, na jejichž obnovu nejsou finance). I tak lze jednoznačně návštěvu doporučit, neboť si zde všichni najdou své, a to i třeba společně - od železničářských zážitků, přes ochutnávky domácí pálenky prodávané jedním z výpravčích  (i přes nicotný provoz byly stanice obsazené!), kochání se krajinou z míst autům nedostupných, až po koupání na pláži, vzdálené na tři vozy od nástupiště, od písečných pláží po vysoké hory, od vyhlášených letovisek, po zcela zapomenuté pitoreskní vesničky, a to stále vlastně hned za posledním kusem kamene z drážního tělesa.

Úvodní snímek: 7.8.2013 - Itálie, Betilli, ADe20 © Michal FICHNA