Cesta vlakem do Splitu

Jízdenku Brno – Split zakupuji do téměř zaplněného vlaku začátkem května a dlouho nechávám otevřeno, jak se budu vracet. Vzhledem k panující nejistotě se nakonec rozhoduji, že celý týden strávím na chorvatských ostrovech, a zpět se vrátím co nejrychleji domů. Vybírám si EuroNight Split – Bratislava, což, jak si ještě ukážeme, byla snad ruka prozřetelnosti a velmi šťastné rozhodnutí.

Chorvaté sice od 1. července změnili podmínky vstupu na své území (což oznámili 1.7., ministři zdravotnictví typu Vojtěcha jsou evidentně všude…), ale mě se změna naštěstí netýkala a navíc se záhy ukázalo, že ani s vymáháním nového pravidla to nebude tak žhavé. V době největšího frmolu, na začátek prázdnin v pátek 2. července, tak mířím rychlíkem z Olomouce do Brna. Na něm však žádná špička není znát a v humanizovaném kupé starého dobrého „Béčka“ jsem celou dobu sám.

Brno hl.n., RJ 101047 přijíždí, 2.7.2021 © Jiří Mazal

Již při odjezdu z Olomouce mi dojde SMS, že vlak Regiojetu bude alespoň o 40 minut opožděn. Tento informační servis je beze sporu přínosem a považuji ho za velice užitečný. V Brně lelkuji v nákupním centru Vaňkovka a čekání se nakonec protahuje, neb zpoždění naroste na 67 minut. Oproti substrátu tísnícím se u podchodů stojím až na samém konci nástupiště, jelikož jako poučený šotouš vím, že vozy do Splitu se z části na nástupiště ani nevejdou. Ještě stihnu poklábosit s místním security, který nadává, jak se mu lidi courají přes koleje, a už se soukám do vagonu. Musím projít další tři vozy, než se dostanu do posledního, kde mám rezervaci.

Nastává menší problém. Mám číslo 92, ale kupé končí sedmdesátkovým číslem, osmdesátky je oddíl pro invalidy, a místo devadesátkového… prostorné invalidní WC. Tuším, že asi obsadím ten oddíl pro invalidu, ale je nutno se zeptat stevarda, takže překonat zpětně tři vozy, neb ve vlaku je jeden stevard na tři vozy. Stevard mi mou domněnku potvrdí, a tak se uvelebuji takřka v královsky rozlehlém kupé. Musí být dostatečně prostorné, aby se v něm vozíčkář vytočil, obsahuje i stolek a pouze dvě postele. Prostě paráda! Z nečekaně získaného luxusu jsem nadšen.

Vůz ř. Bcmz (RJ266), oddíl pro invalidy, 2.7.2021 © Jiří Mazal

V Bratislavě se přidá ještě jedna paní, která zabere vrchní lůžko, zbytek své rodiny zanechala ve voze na sezení. Na hlavním nádraží postáváme kolem 20 minut, ač dle jízdního řádu máme ihned odjet. Slyším vypouštění vzduchu z potrubí, evidentně se mění lokomotiva, která má přitom dojet až na chorvatské hranice. Jak ostatně zjišťuji od stevarda, hodinové zpoždění z Prahy nebylo způsobeno infrastrukturou, ale čekáním na vhodnou lokomotivu. No, obraty nic moc! Jízdu do Petržalky trávím na zadním představku a pozoruji trať, i když je tma – přeci jen, kdy jindy se mi podaří si tento úsek projet?

Po celou dobu neustále něco žvaní vlakový rozhlas. Zdůrazňuje noční klid od půlnoci a také vyhrožuje, že kdo nebude mít roušku, policie ho vyvede z vlaku (?!?). Na něco takového jsem silně alergický, ostatně představa, jak někoho vyvádí chorvatský policista, co si sám dá roušku nejvýš pod nos, je docela úsměvná. Má spolucestující je na něco takového ještě citlivější. Bavíme se spolu o tom a dal jsem za pravdu jejímu náhledu na věc. Na Slovensku se zkrátka s lidmi jedná, jako by to byly malé děti, kterým je třeba zakazovat, přikazovat a vyhrožovat. Což naše téměř kompletně (východo)slovenská posádka evidentně zvládá, tedy především ten člen, který sedí u vlakového rozhlasu. Ostatní mají ty roušky někde v…. Ve 23:50 se na ztichlý vagon opět rozburácí hlášení. Blíží se půlnoc, a od teď bude noční klid! Nespletl jsem se a nejedu náhodou na dětský tábor? Pokračujeme přes Rajku a Budapešť, abychom objeli Balaton a dojeli k hranicím.

Úsek Koprivnica - Dugo Selo prochází modernizací, 3.7.2021 © Jiří Mazal

Pravá zábava teprve začíná. Po čtvrté ranní se ozve rozhlas znovu. Blíží se maďarsko-chorvatská hranice, všichni vstávat a nachystat doklady! Co na tom, že nezastavíme ještě téměř půl hodiny. To se rozhlas ozve znovu a pro jistotu pak všechna kupé obchází stevard. Silně mi to připomnělo personál lůžkového vozu RŽD, kterým jsem jel do Sofie. Na maďarsko-srbské hranici měl tehdy velmi podobné manýry.

V Gyékényes stojíme plnou hodinu, při tvorbě jízdního řádu se těžce podcenila doba pobytu na hranicích. Přeci jen, zkontrolovat 15 vozů dá trochu zabrat. Konečně se objevuje maďarská a za nimi v patách otrávená chorvatská kontrola. Pro Chorvata je to zjevně v pět ráno příliš práce. Mrkne pouze na občanský průkaz a nějaké očkovací certifikáty vidět ani nechce.

Vyjíždíme se 150 minutami zpoždění a uháníme do Záhřebu, přičemž mohu sledovat probíhající stavební práce na modernizaci trati. K vidění jsou zejména četné přeložky. Hororovým zážitkem se stává návštěva WC. Pravda, na jednom představku našeho vozu je WC nefunkční už od výjezdu z Prahy. Tak to dopadá, když vozy doslova honíte jak nadutou kozu a o nějaké údržbě nemůže být ani řeči. Ale ouha, ucpalo se i druhé WC, takže musíme do sousedního vozu. To je na tom ale dost podobně, a třetí vůz taky. Dojedeme do Splitu s třetinou funkčních WC… Jančura by měl zvážit nákup nějakých WLAB, gravitace zkrátka údržbu nepotřebuje.

RJ 101047 v plné délce, 3.7.2021 © Jiří Mazal

Dočkáváme se také slibované snídaně – kdo nemá rád kávu, na toho čeká vlažná nechutná břečka, hrdě nazývaná malinovým čajem. Připomnělo mi to školní jídelnu, tam byl čaj aspoň teplý. Slibovaný croissant jsme vůbec neviděli, asi nezbylo… Chceme si se spolucestující čaj alespoň zakoupit. To prý nejde, stevard prodává jen věci z menu, pro čaj musíme do bufetu ve voze číslo 10.

Vyrážím přes sedm vozů k bufetu. Proč tu stojí tolik lidí v uličce? Aha, to je fronta. Vzdávám to a vracím se, hlavně že bylo vidět, jak je bufet dobře zásobený nezbytnými dortíčky a sushi. Sotva dosednu, ozve se hlášení. Blížíme se k Ogulinu, což znamená rozdělení soupravy – přední část míří do Rijeky. A aby se cestující náhodou nepomíchali, bufet se zavírá! Co kdyby byl ve frontě náhodu někdo, kdo jede do Rijeky, kdežto bufet do Splitu…

Ogulin, na část do Splitu nastupuje 2044.018, 3.7.2021 © Jiří Mazal

Má spolucestující už je docela naštvaná. Nadává stevardovi a objednává si alespoň lahvičky vína. Přece nebude pít sama, tak mě zve a piju s ní. Jedna hlavička, druhá lahvička, a cítím, jak mi v teple a poloprázdném žaludku stoupá víno prudce do hlavy. Naštěstí jí dvě lahvičky stačí. Přichází i vlakvedoucí, že jsme si prý stěžovali na stevarda. Tak ho paní opravuje, že ne na stevarda, ale na příšerný servis. A to jsem ji ještě „ubezpečil“, že ta ucpaná WC si vlak poveze i na zpáteční cestě. Hlavně že po celou dobu funguje Wifi a dortíků vezeme dost, jen to servírování kávy mi v nastalé situaci připadne trochu kontraproduktivní…

Já jsem ale v jednom ohledu velmi spokojen! Vlak Regiojetu je v současnosti jediný, který má na trase do Splitu vagony s otevíracími okny. Od Ogulinu jsme prvním vozem soupravy hned za lokomotivou, a užívám si nejen krajinu, ale i ohromný řev mohutných dieselů řady 2044, který vyniká zejména ve skalních zářezech.

Stanice Blata je stále funkční, 3.7.2021 © Jiří Mazal

Řada 2044 Chorvatských železnic byla sice vyrobena chorvatskou lokomotivkou Đuro Đaković, jedná se však o licenci americké lokomotivky Electro-Motive Division stroje typu GT22HW-2. Lokomotivy tak jakoby z oka vypadly svým typickým americkým traťovým vzorům. Lokomotivy byly vyrobeny v letech 1981-1984 a motor dokáže vyvinout 1740 KW. Maximální rychlost dosahuje slušných 124 km/h. Jejich doménou je osobní doprava, proto dnes také patří osobní divizi Chorvatských železnic Vuča vlakova.

Povězme si více o trati, která byla plánována již v dobách Rakouska-Uherska, kdy však dokončení zabránilo propuknutí první světové války. Úsek z Oštarije do Kninu tak byl postupně zprovozňován v letech 1914-1925. Roku 1928 vznikla spojka, díky které nebyla nutná úvrať v Ogulinu. Za jiné situace vznikal návazný úsek z Kninu do Splitu. Ve Splitu se započalo se stavebními pracemi již roku 1874 (prvně vedla trať do Šibeniku, což je dnes odbočka), a Kninu bylo dosaženo roku 1888.

Úsek Vrhovine - Ličko Leśče, 3.7.2021 © Jiří Mazal

Našich sedm vozů postupně stoupá až k rozvodí blízko stanic Rudopolje (870 m.n.m.) a Malovan (793 m.n.m.). Pilně fotografuji a z mapy zjišťuji různé zajímavosti. Poblíž stanice Blata, která na první pohled vůbec nevypadá funkční, ale jakoby tu včera prošla fronta, se nachází Blačansko jezero – v létě je ovšem vyschlé. V Gospiči se potkáváme s protisměrnou jednotkou ř. 7123, odpovídající německé řadě 612. Jednotky s naklápěcí skříní tu zajišťují dva páry spojů, označované jako ICN, přičemž N znamená „nagibni“, tedy naklápěcí. Chorvatsko jich nakoupilo 8 kusů a vlivem nehod a nejspíše i mizerné údržby je někdy problémem pokrýt i tak malou turnusovou potřebu.

Ve stanici Otrić je ještě patrný kolejový trojúhelník, dnes přímo pod větrnými elektrárnami, a již se blížíme k mostu Čupković, nádhernému kamennému viaduktu před Kninem. Na nádraží v Kninu jsou stále patrné trolejové brány od tratě do bosenské Bihače, která od války v Jugoslávii není funkční. Projíždíme úchvatnou středomořskou krajinou. V Perkovići se odpojuje trať do Šibeniku a u stanice Labin Dalmatinski poprvé spatřuji moře, do Splitu je to však ještě kus cesty. U stanice Kaštel Stari se 24. července 2009 stala velká železniční nehoda – vykojil tu naklápěcí vlak a zemřelo 6 lidí. Tuto událost dnes připomíná zajímavý pomník přímo u trati.

Most Čupković, 3.7.2021 © Jiří Mazal

Ve stanici Kastel Stari se opět křižujeme s naklápěcí jednotkou ř. 7123. V tomto úseku do Splitu jezdí vlaků o poznání více, ale nahlédneme-li do tištěného jízdního řádu pro letošní rok a srovnáme-li ho s elektronickým, zjistíme, že Chorvatské železnice postihla poměrně silná redukce a řada vlaků nejezdí.

V poslední stanici před Splitem, Split Predgrađe, vidím opět naklápěcí ř. 7123 a zejména EuroNight do Bratislavy, který je tu po většinu dne odstavený, než se odpoledne vydá na zpáteční cestu. O tom si však náš vlak může nechat jen zdát, do Splitu přijíždíme v době, kdy už se máme vracet zpět. Stevard tak ode všech vybere ložní prádlo, poskládá deky, a roznese nové balíčky s ložním prádlem. Nějaký úklid vozu se pochopitelně nekoná, stojící vůz přece nevydělává peníze! Nutno dodat, že ve vlaku je skutečně přítomna slibovaná vlaková uklízečka, která soupravou neustále prochází a čistí kliky. S nefunkčními WC si ale pochopitelně neporadí.

Úsek Labin Dalmatinski - Sadine, 3.7.2021 © Jiří Mazal

Se 146 minutami zpoždění dorazíme do Splitu a můj dojem je více než rozpačitý. Za nějakých 1590 Kč je to služba více než mizerná. Zpoždění minimálně z poloviny způsobené dopravcem samotným, nedostatečná údržba je více než znát, a majitel si myslí, že se nedostatky zahladí kávičkou a dortíčky za pět prstíků. Jsem rád, že jsem se s ním díky otevíracím oknům svezl, ale rozhodně ne vícekrát. Lidí jedoucích ze Splitu je mi spíš líto, jak budou bloudit po vlaku a stát fronty na toaletu….

Má osobní anabáze však zdaleka ještě neskončila a dovolím si před zpáteční cestou malou neželezniční vsuvku. Katamaran je už dávno pryč, naivně jsem si myslel, že 75 minut na přestup bude stačit, a s ním i propadá jízdenka. Jedu tak lodí v 17:30, která je zcela zaplněna auty a rodinkami s dětmi. Po přistání na Korčule si ale náhle téměř všichni vystupují a stáváme se téměř lodí duchů. Na konečnou, ostrov Lastovo, přijíždí jen pár místních a několik turistů. Do řeči se se mnou dávají dva Češi jedoucí autem, mající ubytování také na Lastovu. Po vystoupení v 10 večer se zděšením zjišťuji, že žádný autobus z přístavu v Ubli do města Lastovo už nejede. Naštěstí jsou tu ještě Češi s vlastním autem, a i když zjišťuji, že ve skutečnosti bydlí na druhé straně ostrova, ochotně mě berou do Lastova a zajedou si tak 20 km (ještě jednou díky!). Jako poslední akci pak ve tmě, za svitu mobilu, bloudím po schodech, neboť město je postaveno na stráni, a po různých zacházkách objevuji o půlnoci svůj apartmán.

Split, vlevo vlak do Bratislavy, vpravo Regiojet do Prahy včele s ř. 2044, 10.7.2021 © Jiří Mazal

Zpáteční cesta se pak odehrála v režii Euronightu Split – Bratislava. Souprava je sice slovenská a se slovenským personálem, ale v drtivé většině pro rakouské cestující, čemuž odpovídá kvalita služeb (a cena). Z pohledu frekvence cestujících by ostatně vlak klidně mohl končit ve Vídni.

Soupravu tvoří pět osobních vozů, 2x Bmz a 3x WLABmee 71-90, které byly vyrobeny v letech 1994-5 vagonkou ve Zhořelci původně pro RŽD. Ty je však neodebraly, a tak je odkoupila tehdejší ŽSR. Vozy jsou příjemně komfortní, i když neobsahují dnes obvyklou sprchu. Vlak ještě doplňují autovozy, část končí ve Vídni, část v Bratislavě. Přišlo mi příznačné, že na autovozu pronajatém od ČD stála dvě auta s českou SPZ.

Ve Splitu se před odjezdem konají mohutné posunovací manévry (autovozy musí být zařazeny na konci soupravy), do toho se ještě „plete“ zpožděný Regiojet, který opět dorazil s několikahodinovou sekerou. U vozů ř. Bmz se už shromažďuje rakouská mládež, která evidentně chápe cestu jako pořádnou party, takže nechybí množství alkoholu. No ještě že nemají na lůžko. Já si v nějakém záchvatu rozhazovačnosti koupil dokonce double, což evidentně nikdo jiný neučinil, tak jsem měl kupé pouze pro sebe. Zkrátka paráda, v ceně je uvítací balíček s vínem, arašídy, vodou a pár jinými drobnostmi. Že jsou obě WC po celou dobu jízdy funkční, asi netřeba rozebírat… na druhou stranu vozy nedisponují Wifi. Dopřávám si i oblíbený čaj a nijak mi nevadí, že stojí 1,8 € a ne 20 Kč jako u Regiojetu, hlavně že mi ho donesou na místo a nemusím pro něj přes 7 vozů….

Split, ř. 2044 včele vlaku do Bratislavy, 10.7.2021 © Jiří Mazal

Komandovat nás rozhlasem nikoho zjevně ani nenapadne a nad ránem při přejezdu tentokráte chorvatsko-slovinských hranic si nás pohraničníci musí vzbudit sami. Zatímco ten chorvatský je rychle hotov a průkazy kontroluje přes čtečku, slovinský mužíček diktuje čísla všech dokladů do mobilu tajemné centrále, která mu zabručením potvrzuje, že je vše v pořádku. Ani tady pobyt 17 minut uvedený v jízdním řádu zdaleka nestačí a odjedeme až po 40 minutách.

 Ráno mě pak čeká překvapivě bohatá snídaně. Kromě horkého a studeného nápoje dostáváme dvě bulky a po 50 g tvrdý sýr a salám, dle obalů od nějakého lokálního slovenského farmáře. Nechybí ani máslo. Prostě takový ten servis á la Nightjet. Nabereme sice zpoždění 40 minut, ale postupně ho stahujeme, takže z autopřekladiště ve Vídně odjíždíme už jen s +7 minutami, trochu pak opět nabereme cestou do Bratislavy přes Marchegg. O pár kupé dál potkávám paní, se kterou jsem se setkal v Regiojetu do Splitu, tentokráte i se zbytkem rodiny. Stíhám naštěstí přeběhnout do EC, co mě odveze až do Přerova. Celkem EuroNightu nebylo co vytknout, snad jen průběžný úklid by se hodil, koše už byly ráno poměrně plné.

Rád uvítám v diskusi i zážitky a názory jiných cestujících, co se svezli Regiojetem do Chorvatska.

Úvodní snímek: Split, včele s 2044.018 jsme konečně v cíli, 3.7.2021 © Jiří Mazal