Lokomotiva 724 720-8 a její cesta do Bosny v roce 2012

Jak jsem v minulých reportážích uvedl, firma ČMKS okolo roku 2000 a později CZ LOKO od roku 2007 začala pracovat na modernizacích  starých lokomotiv z ČKD, ale také na úplně nových typech pro posun a středně těžkou posunovací službu. Už v roce 1999 se v Jihlavě představila lokomotiva 724 701-8 tehdy ještě v barvách ČMKS JLS. Modernizace spočívaly především v nástavbě, přecházelo se na lokomotivy se stanovištěm ve středu lokomotivy, modernizaci stanovišť, ale zatím na starých podvozcích společných pro všechny lokomotivy ČKD. A také původními motory K 6 S 230 DR.

Osijek, motorový vůz 7 122 022, 16.5.2012 © Miloslav Bednář

Jednu takovou lokomotivu si objednali na vlečku pro dopravu uhlí z černouhelného dolu do své úpravny v bosenském městě Kakanj, asi 70 km severně od Sarajeva. V době přepravy v květnu 2012 už sloužila na vlečce malá zelená lokomotiva přepravená na kamionu, pravděpodobně 797.

724 720-8 je lokomotiva s motorem Caterpillar o výkonu 627 kW, rychlosti 80 km/hod s přenosem AC/DC, elektrodynamickou brzdou (EDB), spádovou i zastavovací. Přeprava probíhala ve dnech 10.5.- 17.5.2012 po trase z Jihlavy přes Brno – Budapešť – Pécs – Osijek a dál, jak bude uvedeno v reportáži.

Osijek, přijel osobní vlak ze stanice Vinkovci, 16.5.2012 © Miloslav Bednář

Už z nadpisu se dá usuzovat, že byla trochu komplikovaná od začátku cesty v Jihlavě. Tady musím upozornit, že doprovod této lokomotivy měl na starosti kolega, který ovšem po 5 dnech dojel pouze do chorvatského Osijeku, kde jsem ho po strastiplné 730 km dlouhé cestě autem vystřídal. Proto nejsou k dispozici fotografie z cesty zemí Krále Štěpána, čardáše a skvělých maďarských klobás.

Začalo to špatným proclením lokomotivy a mojí bleskovou cestou do Jihlavy autem s novým nákladovým listem, aby mohl být zařazen na vlak v relaci České Budějovice – Havlíčkův Brod – Brno. Tady jeho stopa mizí a objevuje v Pécsi 15.5. po 3-denní anabázi Maďarskem. Následoval tedy „bojový přesun“, do mezitím už chorvatského Osijeku, zoufalého hledání nádraží, protože chorvatsky se řekne „KOLODVOR“, což jsem netušil a ve 22.00 hodin slavnostní výměna doprovodu na vlaku směr Zenica.

Osijek, motorový vůz 7 121026, 16.5.2012 © Miloslav Bednář

Osijek je čtvrté největší město Chorvatska, centrum oblasti zvané Slavonie. Leží na soutoku řeky Drávy s Dunajem a je důležitým železničním uzlem. Rozbíhají se zde tratě do 4 směrů směrem na jih a také trať severně do Maďarska, odkud lokomotiva přijela.

Já se ráno s lokomotivou vydal v 8.24 směrem do stanice Vinkovci, která leží na hlavní trati z Bělehradu přes Rumu, Šid a Vinkovci do Záhřebu. Po hodinovém posunu a dobrání zátěže jsme z této stanici vyrazili po dvoukolejné hlavní trati, na které probíhaly výluky a opravy do stanice Strizivojna-Vrpolje s příjezdem v 10.20. Zajímavostí bylo křižování s dvouvozovým rychlíkem ze Sarajeva do Budapešti, kterým jsem shodou okolností za 2 dny cestoval domů. Tady odbočuje jednokolejná trať do „Šamaců“, dvojměstí ležících na břehu řeky Bosny, ale ve dvou naprosto rozdílných zemích. Slavonski Šamac, kde jsme zastavili v 12.07, kde byla provedena výměna motorového, příšerně kouřícího „Kennedyho“ z let 1961-1965 a vyráběných v Jugoslávii v licenci, za elektrickou lokomotivu Srbských železnic řady 441, která mě vezla až do Doboje. Současně  zde stačili vyměnit vlakovou lokomotivu chorvatských železnic řady 1142 za  441  na rychlíku ze Záhřebu do Sarajeva, opět Srbských železnic, oni nemají „Bosňáci“ prý s čím jezdit, tak mi to bylo vysvětleno místními železničáři. Jako zázrakem přijel ještě nákladní vlak od Doboje a po 3 hodinách a 14 minutách jsme vyrazili do asi 4 km vzdáleného Bosanského Šamace a přejeli rozvodněnou řeku Bosnu. Další čekání v délce 2 hodin a 40 minut a příjezd jednoho vlaku na křižování, mají to tam „hoši velký fofr“.

Slavonski Šamac, zátiší s vlčími máky, 16.5.2012 © Miloslav Bednář

Trať Bosanski Šamac – Sarajevo byla budovaná v období II. Světové války pravděpodobně na popud samotného velkého „Adolfa s knírkem“ pro válečné potřeby. Dostavěná byla v roce 1947, jako Stavba mládeže a uvedena do provozu za přítomnosti maršála Josipa Broze Tita, prezidenta Jugoslávské federace. Na stavbě pracovalo 217 tisíc lidí ze 42 zemí světa. Byla to jiná doba, dnes by se případní brigádníci, pokud by se vůbec našli, zajímali, jestli tam je k dispozici Wi-fi. Tady prosím tolerujte mé poněkud zastaralé názory, dané mým věkem. Abychom se nezdržovali, vyrazíme na další cestu do Doboje, železničního uzlu na spojnici tratě do Tuzly, kde je mimochodem další termo elektrárna, jak ji nazývají v Bosně a kde slouží stejná „malá zelená lokomotiva“ jako v Kakanji. Druhým směrem bychom dojeli do Záhřebu. Tady v Doboji začaly v roce 1991 nepokoje, které vyústily ve vzájemné vyhánění menšin Chorvatů a Bosňanů a ve válečný střet v Chorvatsku, Bosně a Srbsku, jehož následky trvají dodnes. Doboj je srbský.

Zenica, seřaďovací nádraží, 17.5.2012 © Miloslav Bednář

Po příjezdu do Doboje  v 19.20 a opětovné výměně lokomotivy jsme 17.5. v 1.28 zastavili ve 40 km vzdálené Zenici, průmyslovém centru Bosny. Ocelárna, železárna, doly, ale také po roce 1991 válka mezi armádou Bosny a Hercegoviny (BiH)  a Chorvaty. Zenica je dnes etnicky bosenská, je to šeredné slovo, ale nějak jsem nepřišel na lepší výraz. V době do odjezdu ze Zenice jsem navštívil místní lokomotivní depo, bylo vedle, podíval se na lokomotivy (spíše vraky) a absolvoval návštěvu všech zaměstnanců depa, asi 30 lidí, jak s údivem zírají na to, s čím se pohybujeme po kolejích v našich zeměpisných šířkách. Protože jsem v roce 2005-2006 doprovázel do Srbska lokomotivy 621.1 v počtu 12 kusů z CZ LOKO, mimochodem jezdí snad už jen 3 lokomotivy, vím, že se v těchto zemích se nic nového neobjevilo. Zdůrazňuji, že se pohybujeme v roce 2012, dnes to je snad jiné. A tak jsem byl s lokomotivou sunutím přestaven do areálu železáren, odkud jsme na vlaku s uhlím pro Kakanj po poledni 17.5.ve 12.55 vyrazili okolo řeky Bosny do Kakanje a zálohou po příjezdu ve 14.50 přestaveni do areálu úpravny.

Kakanj, plánek stanice s označenou úpravnou uhlí (převzato z mapy.cz)

Co k této cestě dodat. Byl jsem asi 10x s lokomotivami v Srbsku, v letech 2005-2006, a potom 2x  v roce 2014, rozbitá infrastruktura, jezdí se mnohdy tzv. „na hubu“. V Chorvatsku to ještě jde, pokud jsou problémy, tak se odstraňují, po přejezdu řeky Bosny jsou tratě v zoufalém stavu a nedělám si žádné iluze, že dnes po 9 letech to je alespoň o něco lepší. Mrzí mě, že jsem neměl možnost prozkoumat ty malé parní lokomotivy, personál vlečky byl nesmírně neklidný, byť měl dělat do18.00, tak už prakticky všichni byli na odchodu, a to bylo teprve 16 hodin. A já musel být odvezen na hotel.

Druhý den rychlíkem do Budapešti, problém s koupí jízdenky, berou pouze Bosenské marky, neznali eura, rychlík 2 vozy do Zenice, a kdyby mi místní nepomohli s kufrem, tak jsem ani neodjel. V těch dvou vagonech bylo snad 150 lidí, v Zenici skoro všichni vystoupili, tak 2 vozy přidali. Po příjezdu do Pécse jsem mohl konstatovat, že jsem konečně v Evropě.

Úvodní snímek: Osijek, 724 720-8 na vlaku do Zenice, 16.5.2012© Miloslav Bednář