Podzim na severopolských úzkokolejkách

15.11.2021 8:00 Libor Peltan

Tímto krátkým příspěvkem seznámím čtenáře s aktuálním děním na Nadmorske a Koszalińske úzkokolejce a v jejich železničním okolí. Historická a další fakta nabízím čtenářům formou odkazů na dobře zpracované prameny v archivu Vlaky.net i jinde. Zapraszam na wycieczkę.

Ačkoli Nadmorska Kolej Wąskotorowa ukončila sezónu s koncem září, na říjnové soboty naplánovala ještě podzimní jízdy. Odehrávaly se podle upraveného jízdního řádu, ale se zachováním principu, že více spojů bude pendlovat jen v přímořském úseku Trzęsacz – Pogorzelica, zatímco celou trasu projede jen návoz soupravy ráno z Gryfic a v podvečer zas do domovského depa. Poloha ranního spoje ovšem vylučovala příjezd hromadnou dopravou, takže jsem neměl na výběr, jak si celou trať projet.

Do Kołobrzegu jsem se bez jakýchkoli potíží, kterými hrozila větrná kalamita v celé střední Evropě o den dříve, dopravil nočním vlakem a hodinku na přestup do osobáku vyplnil sledováním a focením zdejších posunek typu 401Da (SM32) a procházkou k majáku a na pláž s parádními vlnami, ozdobenými duhou.

Kołobrzeg: 401Da posunuje s předlouhou soupravou TLK z Lodže, 23. 10. 2021 © Libor Peltan

Gryfice leží na neelektrifikované jednokolejné trati (Szczecin –) Goleniów – Kołobrzeg, která je obsluhována jenom osobními vlaky Polregia. Nejde však o žádnou lokálku, traťová rychlost dosahuje někde i 120 km/h. Najdeme tu nicméně i pomalejší úseky a stanice s mechanickými návěstidly. Ačkoli hustota spojů není valná, využívané jsou slušně, a tak jsou nasazované motorové jednotky mnohdy pohříchu plné.

Konkrétně se jedná o Pesy Atribo řady SA136 s wifinou (zrovna nefunkční) a zásuvkami. Říkají jim tu Šmoulové a na svůj věk 11 let působí už dost opotřebovaným dojmem. Mimochodem, tento typ se spíše, než ve své domovině, prosadil u různých italských dopravců jako řada ATR220. V lednu začal na této trati jezdit i první hybridní (3 kV + diesel) Newag Impuls, který se jinak ve své elektrické verzi stává po zásluze všudybylkou polských kolejí a úspěšnou náhradou dožívajících modernizovaných Kibelů EN57. Hybridní verze se kromě propagačního nátěru a kultivovaně znějícícho dieselagregátu na první pohled ničím neliší.

Trzebiatów: hybridní Impuls EN63H-001 na osobáku do Kołobrzega, 23. 10. 2021 © Libor Peltan

Nejprve jsem zamířil do Gryfic kvůli návštěvě úzkokolejného muzea, ač jsem měl pochybnosti, má-li vůbec v říjnu otevřeno. Strážný mě dovnitř však pustil a měl jsem spoustu času prostudovat všechny možné původně německé parovky a nákladní vozy. Mezi další exponáty patří polské Px48, sněžné pluhy, cisternový vůz, klasický FAUR Lxd2 a jeden motorák Mbxd1 v zuboženém stavu, jehož další tři bratři jsou už coby šroty zastrčené vzadu u plotu. Jinak jsem si však z muzea odnesl hezký dojem.

V rozvětveném kolejišti zdejšího úzkorozchodného nádraží postávají nějaké ty podvalníky na normálněrozchodné vozy (šestinápravové, saského typu) a větší množství přípojných vozů Bxhpi v různém stavu. Špinavým oknem jsem v budově depa merčil Px48-3913, ještě s německými popisy ze svého působení (1990 – 2012) u Brohltalbahn [1].

Gryfice muzeum: velké úzkopáry (Txn8, Tyn6) od štětínské fy Vulkan, 23. 10. 2021 © Libor Peltan

Po obědě jsem se přesunul do Trzebiatówa, který byl kdysi také úzkokolejným uzlem, když se sem z Gryfic dalo dojet dvěma způsoby. Mým záměrem bylo projít si zrušený úsek do Pogorzelice, kde chytím kýžený spoj dne.

Nepočítal jsem však s tím, jak neprůchodná trať bude. Od smutného nádražíčka mě zprvu potrápila jen vysoká tráva (bylo krátce po dešti a chladno), ale pak se trasa noří do zářezu, překlenutého několika mosty, v němž jsem musel skákat z pneumatiky na pneumatiku nebo balancovat na hlavě kolejnice, abych nestál ve vodě. V otevřené krajině bylo zas těleso tak zarostlé, že jsem prodírání jen málo vychozenou pěšinkou trním vzdával a obcházel to po okraji pole. Když jsem došel k dávné odbočce do Mrzeżyna, zaskočilo mě, kolik času mi trvalo dojít jen sem.

Włodarka: přejezd a staniční budova, 23. 10. 2021 © Libor Peltan

Navíc hned v Nowielicích nešlo pokračovat ani v blízkosti trati a mohl jsem se na ni vrátit až za mostem, který je největší dominantou úseku a který, jak jsem se později dověděl, stál ve svém nevyhovujícím stavu za zrušením provozu v roce 1999. Když jsem se probojoval ke křížení s hlavní silnicí, zkrátil jsem si příštích několik kilometrů po ní, což bylo osvěžující i přes nepříjemný provoz aut. Připravil jsem se tak o relikty stanice Sadlno. Za Rogozinou jsem se opět napojil na převážně zarostlé těleso a doškrábal se jím s předstihem do Pogorzelice. Celkově vzato, většinu trasy jsou koleje přítomny, ale obnovení provozu je zcela nereálné.

S mírným náskokem přijel před moderně opravenou a nepatřičně naddimenzovanou staniční budovu motorák Mbxd2, krátkým posunem dobral zde odstavený uzavřený výletní vůz (novostavba na podvozku s čehosi) a brzy už se vezu autentickou lokálkou. Náhodní turisté vystoupili v Rewalu, takže pak v celém vlaku kromě mé maličkosti, strojvůdce a průvodčího byl jeden místní (z Trzebiatówa) milovník úzkokolejek.

Úzký vlak Pogorzelica – Gryfice kdesi u Rybokart, 23. 10. 2021 © Libor Peltan

Ten společně se strojvůdcem během hezké jízdy do Gryfic uspořádal i dva fotohalty, a poté mě pozval na šestého listopadu na akci sousední Koszalinské drážky.

Do cíle jsme dorazili v souladu s jízdním řádem, což se mi ulevilo, protože za 20 minut zde křižovaly poslední použitelné osobáky, jimiž se daly stíhat noční vlaky. Já zvolil opět cestu přes Kołobrzeg … a cestou už plánoval, jak se na sever za dva týdny vypravím znovu.

Koszalin leží na hlavní, ovšem převážně jednokolejné trati spojující Gdyni a Štětín, do sousedního uzlu Bialogard se dá navíc dojet od jihu z Poznaně po docela hezké trati přes Piłu, která je částečně rekonstruovaná, částečně zastaralá a skoro v každé výhybně se něco vyhybá. Na mapě sice Koszalin předstírá historické centrum, ale žádné staré budovy nevidět.

Koszalin Wąsk.: Lxd2 posunuje s vozem na podvalníku, 6. 11. 2021 © Libor Peltan

Na úzkokolejném nádražíčku se s velkým předstihem rojí množství po svezení bažících šotoušů i civilistů. A to vzdor více než sychravému počasí, prý je to tu běžné. Po nervózním čekání přiváží FAUR řady Lxd2 soupravu jednoho přívěšáku Bxhpi, poctivě zatopeného uhelným kotlíkem, a dvou otevřených letních vozů vlastní konstrukce. Do čela jediného spoje dne se však staví parní Px48-3901, která sice představuje nejtuctovější řadu polských úzkých, ale to nesnižuje zásluhu místních nadšenců, kteří ji v roce 2019 vytáhli z gryfického muzea a teprve koncem září 2021 dokončili její znovuzprovoznění.

Protože se prodej lístků protáhl ještě více, než sestavování soupravy, odkáže nakonec pokladní a průvodčí v jedné osobě zbytek fronty na nákup jízdenky (formátu účtenky ze supermarketu) ve vlaku. Zprvu se drážka motá po okraji města, pak protne hřbitov, který přes ni postupně vyhřezl a ohrožuje její existenci, brousíc si zuby na plochu pod tělesem dráhy.

Až do Manova jedeme většinou mezi poli na nízkém násypu, ale po krátkém zastavení nás obklopuje hluboký řáholec a drsnější terén pomáhají zvládat náročnější náspy a zářezy. Vesnička Rosnowo, kde provozovaný úsek dráhy končí, leží na břehu přehradní nádrže, která si kdysi vyžádala přeložku úzkokolejky, přičemž pod hladinou dosud dlí její původní most. Obec je to svérázná, neb je kromě nějakých těch domků se zahrádkami tvořena menším panelákovým sídlištěm, uprostřed něhož, jakožto upomínka na vojenské letiště, startuje k nebi MiG-21M.

Jinak tu najdeme pokračování trati do Świelina a Bobolic s kolejemi důkladně zarostlými, teplárnu s odříznutou, ale jinak zachovalou úzkorozchodnou vlečkou a přírodní koupaliště s volnočasovým pláckem, kde se během více než hodinového obratu vlaku vesele pečou buřty a zpívá s kytarou.

Na odjezd se nijak nespěchá, v čase předepsaném jízdním řádem se teprve znovuzatápí pára, aby objela soupravu, ač už je většina cestujících nasáčkována v jediném vyhřátém voze. Zpoždění se pak cestou zpět, při níž na otevřených vozech setrvávají jen nejodolnější jedinci, ještě navýší, neboť předpokládané cestovní doby nelze stíhat. Výletní účel byl však splněn a mě po přehodnocení dalších plánů zbyla ještě půlhodinka omrknout úzkokolejné depo: kromě torza sněžného pluhu tam nacházím zjevně neprovozní Lxd2 a Px48, děsivě orezlý odstavený motorák Mbxd2 původem z Ełcké úzkokolejky, a pěknou Lyd2, o níž se tvrdí, že má destruktivní vliv na koleje, ač prostřední z jejích spřažených náprav postrádá nákolek.

Další odkazy

[1] https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/5372-Brohltalbahn-uzkokolejkou-od-brehu-Ryna/