Koleje s vůní levandule

Marseillské letiště se nachází poněkud stranou a za kopcem, a pokud jako my odmítnete nezáživný a zbytečně drahý přesun busem, nezbývá než vyhledat nedalekou železniční zastávku na hlavní trati. I k ní by se ale mělo přesouvat autobusem – ač to není daleko, žádný chodník přes dálniční přivaděč nevede, takže pochod jízdním pruhem není bezpečný.

Marseille Saint-Charles: řada 22200 přiváží rychlík Corailů, 21. 5. 2022 © Libor Peltan

Nějaký čas navíc je potřeba si nechat na skamarádění s legendárně trikovým automatem na jízdenky s kruhovým voličem, obzvlášť chcete-li jeden lístek normální, jeden do 26 let a k tomu platit kartou. Náš vlak měl ale tak jako tak citelné zpoždění. S plánem podívat se nejprve k hezkému pobřeží, k němuž se ve vyprávění dostanu později, jsme popojeli jen do předměstí L’Estaque, ale po změně plánů tu nakonec vyhlížíme bus směrem do Marseille.

Po krátkém dezorientačním pobíhání ho nacházíme, ale bez automatu na jízdenky, a tak se snažíme nějaké vymámit z řidiče, ten nás ale velkoryse pouští bez nich, a tak jedeme načerno s mírnými obavami dlouhou a trochu klikatou linkou až šikovně ke konečné metra Capitaine Gèze, nacházející se v děsivém prostředí vágusů, autostrád, odpadků a různých odložených věcí navršených ve velkých hromadách k rozebrání. Nedaleko odsud je ale i velké tržiště, kde lze dobře nakoupit potraviny, všemožné bebechy nebo si vybrat z množství občerstvoven.

Marseille/La Rose: MPM 76 ve vozovně na konečné linky 1, 20. 5. 2022 © Libor Peltan

Linka 2 marseillského metra vede až na menší úhyby v zásadě přímým severojižním směrem. Jeho centrální stanice jsou ve strategických uzlech na rozhraní užšího a širšího středu města. Oba konce s krátkými nadzemními úseky jsou teprve jaksi na začátku předměstí, dál se musí jet autobusy. Linka 1 naopak začíná na dalekém severovýchodě rovněž krátkým nadzemním úsekem, pak vede dlouho středem dálnice, než se zanoří už klasicky pod zem. Pod centrem udělá efektní zatáčku, takže trasu dvojky potkává dvakrát, a vrací se takřka paralelně se sebou samou zase k (severo-)východu.

Jedna z přestupních stanic je pod hlavním nádražím Saint-Charles, které je samo o sobě na notně vyvýšeném ostrohu, takže si na elevaci nechte dostatečnou rezervu. Ač je stanice metra čtyřkolejná s kolejemi jedničky uprostřed a dvojky vně, smysluplný přestup hrana-hrana mezi linkami tu nečekejte. Místo logické dvojice ostrovních nástupišť je to zařízené tak, aby každá linka měla peron zvlášť.

Marseille/La Rose: MPM 76 na konečné linky 1, 20. 5. 2022 © Libor Peltan

Flotila metra sestává z jednotek MPM 76 na pneumatikách, odvozených od pařížských MP 73, jen s hezčím designem čel. Asi tušíte, že čísla označují letopočty konstrukce. Od roku 2024 by měl Alstom začít dodávat jejich náhradu.

Marseille kdysi oplývalo, stejně jako mnoho srovnatelných západních měst, hustou a rozvinutou tramvajovou sítí. Z válečných škod se ale systém kloudně nevzpamatoval, vyhnul se jakékoli modernizaci a jedna dekáda 1950 – 1960 stačila k tomu, aby hustá pavučina zmizela z povrchu uličního. Rušení unikla jediná linka 68, neboť vedla ze stanice Noailles na okraji centra výhodným tunelem, takže jí uliční doprava nemohla konkurovat. Trať byla v roce 1968 zmodernizována a zakoupeny byly zřejmě belgické PCC.

Trvalý úspěch linky pak přispěl k úvahám nad zřízením tramvajového systému moderního, což se podařilo až roku 2007. V souvislosti s jeho výstavbou byla v roce 2004 osmašedesátka zrušena. Stejného roku byly zřejmě nezávisle zrušeny i dvě poslední linky trolejbusů. Ostatně historie marseilleských tykadláků je navýsost zajímavá a trochu podobná lyonské, ale místo jejího rozvedení si dovolím jen odkázat na zdroje [1].

Marseille/Noailles: Flexity Outlook C na nové konečné T1, 20. 5. 2022 © Libor Peltan

Dnešní tramvaj T1 je reinkarnací původní 68. Podzemní konečná Noailles je přeložena, takže z ní lze snáze přestoupit na stejnojmennou stanici metra, která mimochodem patří mezi nejhezčí a je vyzdobena mnoha fotkami i velkými modely historických tramvají a trolejbusů. Lze se ale projít i zbylou částí starého travajového tunelu a vykráčet původní vstupní halou. Na opačném konci je zas T1 prodloužena od vozovny u hřbitova klikatě do panelákového předměstí.

Linka T3 vede severojižně po okraji centra, v zásadě poněkud paralelně s metrem M2, a je nejkratší, avšak i tak jezdí plná, stejně jako veškerá ostatní MHD. T2 s ní sdílí severní rameno, ale v centru odbočí a hezkými bulváry vystoupá k paláci Longchamp (za nímž je zřejmě krásná zahrada, zkrátka turistické “must see”), a obloukem se pak dostane k trase T1, u napojení na níž končí.

Marseille/La Blancarde: za projíždějící linkou T1 vykukuje obracející T2, 20. 5. 2022 © Libor Peltan

Vozový park tvoří sedmidílné Flexity Outlook C o délce 42,5 m (do roku 2011 byly pětidílné s 32,5 m) a specifickým vzhledem od MBD Design.

Když už jsme tu, bylo by chybou vynechat jeden z nejmenších evropských tramvajových provozů v blízkém Aubagne. Dá se tam dojet za čtvrt hodiny a 4,2€ vlakem, za o něco nižší obnos autobusem linky 240 od východní konečné metra nebo T1 (obsluhuje obě), nebo zcela nejlevněji dojetím městským busem na nejzazší konečnou a přestupem (nebo krátkou procházkou kolem pekárny) na autobus aubagneský. Ten je, stejně jako tamní tramvaj, totiž úplně grátis.

Tramvajová linka v Aubagne má 7 stanic a vede od nádraží na sídliště, přičemž zcela míjí zdejší kopcovité a malebné centrum. V plánu je jeho prodloužení opačným směrem, i proto vozovna disponuje poněkud naddimenzovaným množstvím Alstomů Citadis Compact v nejpestřejším možném nátěru.

Aubagne/Piscine: Alstomy Citadis Compact ve vozovně, 21. 5. 2022 © Libor Peltan

I v Aubagne jezdívaly trolejbusy. Už od roku 1927 jej spojovaly s blízkým Gémenos (o rok později i se vzdáleným Cuges-les-Pins). Linka byla chápána jako návazná na tramvajovou trať, která sem vedla z Marseille. Šlo o vůbec první nasazení značky Vétra, která se pak až do svého krachu spojeného celkovým úpadkem francouzských trolejbusových provozů v 60. letech stala de-facto monopolem.

Protože jsme si ještě neužili pobyt u moře, vraťme se ještě do Marseille. Zatímco na sever od centra je pobřeží do dáli pokryté všemožnými přístavy, na jih je břeh spíše skalnatý a později přechází v poněkud příliš živé městské pláže. Doporučuju však v narvaném (kdykoli během dne) autobusu linky 19 vydržet a projet skrz útulnější vilové satelity až na konečnou pod pevností Mont Rose, které je pomyslnou branou do následujícího pohoříčka. Jeho vrcholky sice dosahují zhruba 400 metrů, ale nad mořem, které je všude kolem. Pocitově horský ráz je však značný, výhledy pěkné a turistické cesty kolikrát i trochu obtížné. Dokola po pobřeží přitom ještě přes den (ale už ne k večeru) pendluje minibusová linka 20.

Béouveyre: výhled z vrcholu do pohoříčka na jižním pobřeží Marseille, 20. 5. 2022 © Libor Peltan

Snad ještě hezčí pobřeží se nachází od Marseille na sever. Horský masiv, který jsme projeli už na začátku článku 4640 metrů dlouhým tunelem de la Nerthe z roku 1847 mezi městečkem Vitrolles u letiště a předměstím l’Estaque po trase historicky první železnice Paříž – Marseille, tu totiž vyrůstá téměř kolmo z mořské hladiny, což ovšem nezabránilo roku 1915 dostavbě dvoukolejné trati kolem pobřeží, která vlastně byla už od roku 1840 navrhována jako jedna z variant vedení hlavní tepny.

Celá obchozí trať Miramas – l’Estaque je zajímavá svým proměnlivým charakterem, industriálem v okolí a třeba otočným mostem Pont de Caronte v Martigues, ale nejpůsobivější úsek s největším počtem mostů a tunelů, jejichž profil mimochodem zabránil pozdější elektrifikaci, se nachází na konci trasy přiléhajícím k Marseille. Abychom tratí jen neprofrčeli, udělali jsme si čundr ze zastávky Niolon uprostřed kritického úseku do stanice La Redonne - Ensuès, u níž už se pobřeží rozšiřuje a také zalidňuje.

La Redonne - Ensuès: X 72500 na osobáku do Miramas, 22. 5. 2022 © Libor Peltan

V drsném terénu není jiné možnosti, než šlapat po jediné a přes den frekventované turistické stezce, která, jak jí skalní ostrohy dovolí, střídavě klesá až k hladině, kde jsou pod obloukovými drážními viadukty nádherné pláže, a zase stoupá až nad portály tunelů, odkud se nabízí nepřeberné kvantum fotofleků. Jejich odpovídajícímu využití ale brání řídký provoz, nákladní vlaky tu prakticky nepotkáte a osobní mívají i více než dvouhodinové díry mezi spoji, k večeru pak přestanou jezdit zcela.

Alespoň nasazená vozidla jsou pestrá, kromě bimodálních (elektřina+diesel) Régiolisů a motorových AGC tu lze sólo i ve dvojicích potkat raritní jednotky X 72500, stavěné původě spíše na dálkovou vozbu.

Niolon: jeden z mostů na pobřežní trati, 21. 5. 2022 © Libor Peltan

S přestupem v uzlu Miramas jsme pak oklikou dojeli do Arles, kde se nenabízí žádný šotoprogram, tedy až na focení na samotném nádraží, kde je ale vstup na ideálně situované prostřední nástupiště trvale zablokovaný, takže jsem pro fotku rychlíku sestaveného s Corailů v čele s lokomotivou Nez Cassé (zlomený nos) utíkal zarostlým kolejištěm až ke zhlaví, z čehož jsem si naštěstí místo fraktury ve tváři odnesl jen oděrky.

Padesátitisícové město je však turisty oblíbené pro koloseum, amfiteátr, van Goghovu zahradu, pitoreskní uličky, Jirkou prozkoumané podzemí a nejen to všechno na poměrně kompaktní ploše. Na toho dne jediný autobusový spoj do Fontvieille jsme pak bůhvíproč čekali marně, nepřijel, a tak nezbylo než dostopovat, což se však ukázalo jako šťastné. Tříapůltisícové městečko se svou idylickou atmosférou, příjemným centrem a větrnými mlýny stojí tak nějak na okraji zájmu, a to i stran železnice, která sem sice, nejspíš kvůli napojení velkého vojenského areálu, fyzicky stále vede, ale bez osobní dopravy je už od roku 1933. Na dochovaném hezkém nádraží jsme narazIli na množství šlapacích drezín, ale nepídili se po jejich využití, které však, soudě dle lákajících cedulí, nějaké je.

Fontvieille: nádraží a odstavené turistické drezíny, 22. 5. 2022 © Libor Peltan

Další program měl k železnici vyloženě daleko: chybou byla zacházka k zámku d’Estoublon, naopak jí nebyl výstup na kopec Mont Paon s pěkným rozhledem a hlavně ocedulkovanými ruinami středověkého městečka. Turistickým centrem oblasti je však kopcové středověké městečko přeživší – pitoreskní ale příliš zaturistované Les Baux-de-Provence, podle nějž se jmenuje i načervenalá ruda dříve těžená v okolních lomech: bauxit.

Vrchol Tour de guet má jen 313 m n. m., ale provensálská rovina je odsud dobře přehledná, při sestupu z něj jsme neminuli nádherné jezero Lac du Peirou, od nějž náročná turistická stezka vede po miniferatce skrz jeskyni a ústí přímo u muzea s vykopávkami římského města, které však v podvečer už bylo zavřené, což se po přesunu do současného a také hezkého města Saint-Rémy týkalo většiny levnějších občerstvoven.

Jeskyně nad jezerem Lac du Peirou, 23. 5. 2022 © Libor Peltan

Tentokrát už jsme se autobusového spoje na trochu frekventovanější lince dočkali bez problému, a tak následovala zevrubná (schválně: hlasujete pro význam tohoto slova ve smyslu “podrobná” nebo naopak “povrchní”?) prohlídka Avignonu, ale popis turistických zajímavostí města, proslaveného písničkou o půlce mostu přes Rhônu, by byl nošením verbálního dříví do internetového pralesa. Zastavím se tak pouze u zdejšího prťavého tramvajového provozu.

Systém z roku 2019 snese srovnání s populačně polovičním Aubagne jak typem nasazených vozidel, tak jedinou tratí, byť bezmála dvojnásobné délky, vedoucí s pominutím centra zhruba od nádraží do sídliště. Podle Wikipedie se však chystá roku 2023 otevření druhé linky.

Avignon: Alstom Citadis Compact na konečné u městských hradeb, 24. 5. 2022 © Libor Peltan

Protože jsme vyčerpali své plány i údy, raději s předstihem lavičkujeme na hlaváku, kde kromě průměrně frekventovaného provozu regionálních jednotek nic k focení nebylo. V nepravidelných intervalech jsou některé spoje protaženy na stanici Avignon TGV kus za městem, kde další čekání na vysokonákladový nízkorychlostní vlak (totiž – naopak) šlo fotograficky zúročit lépe, vizte fotogalerii. Těžko šlo však zachytit dojem z blízkého pozorování průjezdů plně rozjetých (až 300 km/h) TGV, která se zničehonic objevily pár metrů od peronu, na zlomek okamžiku vyvolaly děsivý hukot, za pár sekund prohučely po estakádě přes údolí Rhôny a vzápětí vysvištěly strmým úsekem na vzdálený kopec a za horizont.

Odkazy

[1] https://amtuir.org/06_htu_bus_trolley_france/liste_alpha_tb/marseille/texte_tb_ma.htm

Úvodní snímek: La Redonne - Ensuès: dvojice Régiolisů na spoji do Marseille, 22. 5. 2022 © Libor Peltan