Z USA(7): Létání a vyprávění

V únoru 2020 jsem využil příležitosti služební cesty do San Francisca s opcí na kratší dovolenou tamtéž a o své železniční a městskodopravní poznatky se se čtenáři Vlaky.net podělil v sérii článků, zatímco osobní vyprávění jsem raději publikoval odděleně [1], za což jsem však byl trochu poplísněn. Protože pro mě dálkový let mimo Evropu byl jedinečným zážitkem, logicky jsem tehdy zvolil lety největšími vzdušnými koráby Airbus A380 a Boeing 747, což při tehdejší flotile British Airways nebyl problém.

FRA: B747-830 LH, 20. 7. 2022 © Libor Peltan

Když se v letošním létě možnost podobné služebky opakovala, rád jsem se jí znovu chopil a bez zbytečného prodlení se vrhnul na nákup letenek. Tentokrát jsem zatoužil po svezení dalšími odcházejícími legendami dálkových letů, čtyřmotorovým Airbusem A340 a stárnoucím Boeingem 767. Těmi disponuje Lufthansa a její partnerské aerolinky sdružené ve Star Alliance.

Cenově naprosto nejvýhodnější byl let směrem zpět z Newarku do Frankfurtu (a s přestupem do Prahy) codesharovaným letem United Airlines s B767-300ER. Pro cestu tam se nabízel zas let z Mnichova do New Yorku (s přestupem od Prahy) Airbusem A340-600, což je prodloužená novější verze svého typu. Během nákupu na webu Lufthansy se mi začaly objevovat divné chybové hlášky, hlavně při pokusu o výběr sedaček. Přesto jsem se doklikal až k zaplacení, ale po zadání karetních údajů se stránka zasekávala a hlásila podivné chyby, a to i při vyzkoušení různých platebek. Objednávka prostě nešla dokončit.

MUC: Airbus A340-642 LH, 2. 8. 2022 © Libor Peltan

Musel jsem nákup zkusit znovu od začátku a hle, můj let pro cestu tam je najednou o několik tisíc dražší! Tím se nejlevnějším spojením pro tuto část stal let z Frankfurtu (z přípojem) s A340-300 a raději jsem ho bez jakýchkoli specialit a co nejrychleji zabookoval, ale hořkost a rozčilení zůstaly.

Léto 2022 se v letecké dopravě proslavilo nedostatkem obslužného personálu na letištích, zpožďováním a masivním odříkáním spojů, což se týkalo i Lufthansy. Můj narychlo vybraný spoj pro cestu tam měl ještě nevýhodu v krátkém času na přestup ve Frankfurtu, což jsem chtěl vyřešit přebookováním přípojného letu z Prahy na dřívější, přičemž pětihodinový prostoj by mi pak vůbec nevadil. Lufthansí web pro tento účel disponuje prazvláštním nástrojem na pomezí interaktivního strojového kecálka a webové aplikace. Ten uměl změnit celý přestupní let z Prahy až do New Yorku, avšak ne vyměnit jen krátkou sekci do Frankfurtu.

Zadoufal jsem, že by to pro mě mohla zařídit telefonická podpora, a tak jsem vytrpěl docela dlouhé čekání na lince na operátorku. Ta to pro mě mile a bez problému slíbila zařídit, i když samotné přebookování musela delegovat na nějaké další letenkové odborníky a nemohla garantovat, jestli to vyřídí za dny či za týdny (ve skutečnosti to nakonec bylo do rána hotové). Musel jsem jí nadiktovat své karetní údaje kvůli rozdílu v ceně, který byl nakonec jen v desetikorunách.

FRA: B777-224ER UA projíždí kolem A321-100 LH, 20. 7. 2022 © Libor Peltan

V neveselé situaci nepovedené letní letecké sezóny jsem až do dne D sledoval, jak se daří mým linkám se zpožďováním – kde paradoxně nejvyšších hodnot často dosahovaly přípoje FRA-PRG a zpět. Let LH404 do New Yorku býval odřeknut zhruba jednou za týden, zatímco let zpět měl být vůbec prvním na své lince, takže se nedalo statistikovat. V posledních dnech mě ještě potrápily nespecifické zdravotní problémy, hrozící zrušením celé akce, ale nakonec jsem to zvládl jen s výrazným odlehčením jídelníčku, což koneckonců během pobytu ulevilo i mé peněžence.

Ve Frankfurtu jsem přistál se zpožděním v “běžných” desítkách minut a celé hodiny pak trávil střídavě dolaďováním prezentací na konferenci a nevalným focením z terminálu. Raději jsem se nepouštěl nikam dál, mimo a pryč, abych neohrozil odlet do NY. Řazení a lustrace cestujících na něj se odehrávaly bez nějakého spěchu, vypadalo to zas na nějakou tu půlhodinku zpoždění, ale když už byl dávno boarding completed a nic se nedělo, oznámil kapitán, že v zavazadlovém prostoru je jakýsi kufr s nepředpisovým obsahem a během jeho vyhledávání a vykládání jsme zároveň přišli o slot, takže vzniklo zdržení asi dvouhodinové, které se po cestě zvládlo snížit jen na zhruba poloviční.

FRA: A340-313 LH v nátěru Star Alliance, 20. 7. 2022 © Libor Peltan

Zatímco na rozpálené frankfurtí letištní ploše nezvládala bezmála třicetiletá klimatizace A340 uchladit salon pro cestující, za což se kapitán zvlášť omlouval, během letu naopak došlo na rampouch u nosu a byl jsem rád, že vedle mě nikdo nesedí (což byla dost výjimka, volných míst zbyla jen hrstka) a můžu využít hned dvě deky. Jinak však let nebyl ničím vzrušující, výhled byl prakticky celou dobu jen na oblačnost a hladinu oceánu a vlastně i fakt, že cestuju vytouženým typem letounu, jsem musel prožívat tak nějk vnitřně, protože interiér se ničím zvlášť nevymykal. Řekl bych, že když si vyzkoušíte obyčejný A320 a obří A380, všechny ostatní Airbusy už budou prostě “něco mezi tím”.

Během přistání se akorát setmělo a ještě jsme se zdrželi čekáním na uvolnění gejtu, pak jsem dost dlouho prostál ve frontě na imigračním, než byli vyřízeni všichni místňáci a zřízenec přesměroval část davu hostů i do přepážek určených domácím. I tak jsem byl lucidní jen částečně a bůhvíjak se s policajtem dohodnul, že mě vřele přivítal v USA. Chvíli jsem nejistě ňuchal kolem automatů na SIM karty, když předtím ani internetový výzkum nedal jasnou odpověď co a jak předplatit, a tak jsem zařizování mobilního internetového připojení odložil a později zcela vzdal a vydržel nakonec celou dovču po veřejných wifinách, kterých jsem až na pár výjimek naštěstí potkával dost.

Filadelfie: klasické americké bydlení na předměstí, 29. 7. 2022 © Libor Peltan

Ani na zkoumání a focení letištního metra AirTrain JFK jsem neměl dost energie a světla, což mi přijde škoda až zpětně s ohledem na netypický lineární indukční pohon. Vytouženou hostelovou postel pak oddalovaly ještě nevalné intervaly newyorské podzemky. Jak jsem se v dalších dnech věnoval jeho dalšímu poznávání, bylo předmětem prvního dílu seriálu.

Poslední noc jsem se rozhodl zkusit spát venku a tím nejen realizovat škrty na výdajové straně rozpočtu, ale také se ohřát, neboť na hostelu byla klimatizace nastavena na nepříjemně nízkého Fahrenheita. Navíc jsem tak mohl ad-hoc složit hlavu tam, kam mě zrovna projíždění sítě metra zaveze. Konečná linky A je sice pořád ještě na Manhattanu, ale v jeho nejzazší části, kde se kopcovitém lesoparku přece jenom našel rovný plácek z dohledu od cesty. Googlení, jaká zvěř a policajti by mohli můj odpočinek narušit, kupodivu vedlo na zkušenosti s přespáváním přímo v Central Parku; mě nakonec obtěžovala jen myš.

Když jsem se příštího dne připojil na wifinu v některé stanici metra, našel jsem e-mail od Lufthansy, že můj zpáteční let bude zrušen. Jako náhradu mi nabídli docela dobrý spoj stejnou trasou (a Boeingem 747) ale s tím nedostatkem, že odlet byl o skoro čtyři hodiny dříve, a to bych bez další změny jízdenky na Acelu (kterou jsem měl pochopitelně neflexibilní) a souvisejících plánů prakticky nestíhal.

MUC: Airbus A320-214 LH mezi dálkovými stroji, 2. 8. 2022 © Libor Peltan

Onen lakonický e-mail mi nabízel různé, ale nevyhovující možnosti: jednoduchým potvrzovacím e-mailem automaticky přebookovat na nabízený spoj, nechat si vrátit peníze za letenku pro daný směr, nebo rozvázat letenku od spoje a využít ji pro nějaký let později. Protože jsem nechtěl z amerického roamingu nikam telefonovat, musel jsem instruovat manželku, aby věc vyřizovala za mě. A protože o víkendu česká nepracuje, musela volat na lufthansí podporu globální, kde prý fronta byla delší na německojazyčné operátory, a tak nezbývalo než se dohadovat s jakousi nenativně-anglickou operátorkou, s níž bylo těžké dorozumění.

Pokud jsem nechtěl setrvávat v USA o den déle, kdy se nabízel buďto stejný spoj s B747 nebo i nějaké ty B767 dalších společností (přes Zurich nebo Vídeň, nevím, jestli by mi dovolili jich využít), vypadal vhodně let s Airbusem A350 do Mnichova jen o hodinu dříve, než na jaký zněla moje původní letenka, a bez větších problémů se mi popsaným způsobem podrpory přebookování na něj dostalo. Nudně moderní vzdušný koráb mě nenadchl, ale byl jsem rád, že se domů mám jak dostat, a náplastí mohl být i přípojný let do Prahy v režii vtipné italské společnosti Air Dolomiti (tím přívlastkem nechci zpochybňovat její serióznost, ale vyjádřit osobní dojem).

Zbytek pobytu v NY – včetně návštěvy muzea metra – už proběhl hladce, jen s nervózním očekáváním výše prozrazeného přebookovacího výsledku.

Manhattanská skyline z Brooklyn Bridge, 23. 7. 2022 © Libor Peltan

S popisem mého dalšího směřování se hodí vrátit se chronologicky do fáze plánování dovolené. K rozhodnutí realizovat během ní nějakou delší cestu do vzdálenější destinace v rámci USA mě vedla zkušenost z předchozí cesty do San Francisca: během ní mě totiž napadlo vyšetřený čas takto využít a nabízelo se zajet si do Salt Lake City s (nejen) železničním muzeem v blízkém Odgenu, ale pak už bylo pozdě na takové plánování a nákup letenek a navíc i při vyhrazení jen dvou dní na takový podvýlet by mi chyběl čas na doprozkoumání sanfranciské oblasti.

Tentokrát se mi při rozvrhování destinací v rámci už koupených transatlantických letenek podařilo smysluplný úsek alokovat. Nejvíce mě lákalo Chicago s (nejen historií) poutavou nadzemkou a vším tím, co jsem v příslušných článcích popsal. Jak časově, tak z poznávacího hlediska se přitom hodilo v jednom směru přesunu využít vnitrostátní americkou leteckou dopravu a ve druhém dálkový noční vlak. V jeho výběru hrála roli časová poloha, trochu i cena, také jsem nechtěl potřetí projíždět trať do Filadelfie, a tak jsem dal přednost Lake Shore Limited, i když jsem se tím připravil o projetí scéničtější trasy Cardinalu.

Chicago/Exelon Plaza: jedno z mála hezkých zákoutí v Loopu, 25. 7. 2022 © Libor Peltan]

Co se týče letu, jal jsem se ho hledat u společnosti Delta (patřící spolu s American a United do velké trojky amerických nenízkonákladovek), protože v její flotile lze (a o pár let dříve šlo ještě mnohem více) najít lecjaké málem historiky. Odpusťte, vezmu to zase zeširoka.

Douglas Aircraft vyráběl dopravní letouny, přičemž už model DC-3 (1935), zvaný Dakota, byl jakýmsi milníkem v historii letectví. Prvním proudovým Douglasem byl DC-8 (1958) a následující DC-9 spolu s třímotorovým (třetí motor ve směrovém kormidle ocasu) DC-10 byly ještě úspěšnější. V roce 1967 vznikla sloučením s výrobcem (převážně) vojenských stíhaček korporace McDonnell Douglas, která pokračovala ve výrobě přejmenovaných modelů MD-9 a MD-10 a k tomu od MD-9 odvozených prodloužených MD-81, MD-82 atd.

DTW: Boeing 717-2BD DA, 27. 7. 2022 © Libor Peltan

Poslední evoluce třímotorové verze, MD-11 (1990), létá dnes už jen v cargo variantě u FedExu, UPS a Western Global a do Evropy se podívá čím dál řidčeji, nejčastěji asi přistane na londýnském Stanstedu. Nejmodernější zástupci prodloužené dvoumotorové varianty, MD-88 (1986) a MD-90 (1993), dolétali shodně v roce 2020 právě u Delta Airlines. Když v roce 1997 námi sledovaného výrobce pohltil Boeing, pokračoval ještě ve výrobním programu plánovaným typem MD-95, přeznačeným na Boeing 717. Ten dolétal u evropské nízkonákladovky Volotea v roce 2021, a tak je k ulovení nejsnáze u Delta (až do roku 2025, pokud nepřijde zvrat podobný Covidu). Kromě toho se stejný dopravce nebrání provozovat například dekády staré Boeingy 757 a 767.

DTW: Boeing 757-232 DA, 27. 7. 2022 © Libor Peltan

Na přímé lety mezi NY a Chicagem Delta sice nasazuje Airbusy A220 (vycházející z odkoupeného výrobního programu Bombardier CSeries), které spolu s A350 patří mezi nejnovější členy jeho flotily; vyhledávač spojení mi však nabídl i cestu s přestupem v Detroitu, ležícím zhruba v půli cesty, kde shodou okolností větší množství B717 bázuje, a tak jsem si mohl zvolit buďto obě sekce s nimi, nebo do Newarku s kýženým typem a přípoj od Chicaga s Mitsubishi CRJ-700.

Tady si dovolím ještě odbočku z odbočky. Všechny tři tradiční americké aerolinky (America Airlines, United Airlines, Delta Airlines) provozují samy o sobě dálkovější spoje s většími letadly (od 737/A320 výš). Sítě regionálních přípojů franšízují většímu množství drobnějších aerolinek, které operují pod k tomu určenými obchodními značkami (American Eagle, United Express, respektive Delta Connection). V jejich flotilách najdeme hlavně menší brazilské Embraery a kanadské Bombardiery CRJ, kterýž produkční program byl převeden pod japonský Mitsubishi.

Tento zavedený obchodní model je tradičně limitován dohodami s odborářskými svazy těch velkých aerolinek, které si v obavě před potenciálním rozšiřováním franšízy na stále větší letadla vymínili omezení (Scope Clause) mimojiné na počty sedaček v regionálních spojích, různě na 50, 70 či 76. Někdy to vede k nelogické neefektivitě, kdy letoun technicky dimenzovaný na 70 má nainstalováno jen 50 křesel.

EWR: Mitsubishi CRJ-550 GoJet, Embraer E175LR Republic, A350-941 LH atd., 27. 7. 2022 © Libor Peltan

Mnou nalezený přestupní let kromě přidané poznávací hodnoty vyšel suverénně nejlevněji a rozhodl i o tom, že pojedu vlakem tam a letecky zpět do NY.

Cestu vlakem do Chicaga a zážitky z pobytu v jeho okolí jsem už dostatečně popsal v předchozích dílech, včetně zmínky o jeho dvou nejdůležitějších letištích. Bližší, ale menší Midway je natěsnané ve čtverci o hraně pouhé míle a disponuje dvěma ranvejemi v každé úhlopříčce. Od roku 1949 je pojmenované (snad i na základě podobné rozlohy?) podle tichomořského atolu, o nějž byla svedena jedna ze zásadních bitev Druhé světové války. Upomíná na ni pod stropem terminálu zavěšený vrtulový střemhlavý bombardér Douglas SBD Dauntless. Mnohem významnější je větší O’Hare, nesoucí zas jméno stíhacího pilota, který se vyznamenal sestřelením pěti bombardérů při jednom z prvních amerických leteckých střetů té války.

Můj odlet byl z MDW časně ráno, a tak jsem se raději rozhodl vyměnit dosud obývaný hostel za přespání přímo na letišti. Prostory terminálu mi však připadaly tak neútulné, že jsem raději vzal zavděk nejbližší zelení, a sice stromovím uprostřed jedné ze smyček mimoúrovňové křižovatky, kde bylo bezpečno a vcelku pohodlno, až na stěží snesitelný hluk aut. Ráno jsem tak byl se snad až zbytečným předstihem na check-inu, kde jsem ušetřil $30 za neodbavení zavazadla, jež bylo posouzeno jako dostatečně příruční, a mohl sledovat ruch na letišti, kterému jasně dominují (95%) papuškově zbarvené Boeingy světově největší nízkonákladovky Southwest Airlines, jejíž obří (~750 ks) flotila sestává jen z modelů 737-700, 737-800, MAX 7 a MAX 8.

MDW: B737-73V Southwest Airlines, 27. 7. 2022 © Libor Peltan

Na přestup v Detroitu mám zhruba dvě hodiny, a tak zůstávám na letišti, a pozoruju zde naopak majoritu Delta Airlines s typově, i když ne barevně pestrou flotilou, a jejích franšízantů se samými CRJ. Zatímco se mé další letadlo zpožďuje, můžu si užít atrakce v podobě people moveru zvaného ExpressTram, který pendluje přímo v interiéru předlouhého terminálu A, zavěšen pod stropem. Dvě dvouvozové soupravy se pohybují na vzduchovém polštáři(!) a ač symetrické uspořádání s výhybnou uprostřed i pohon pomocí tažných lan připomíná horizontální funikulár, obě soupravy od sdružení Poma-Otis se pohybují nezávisle.

S větším zpožděním konečně přistávám v Newarku a než si projedu letištní monorail, zorientuju se v odjezdech a nákupu jízdenek na městský autobus a dočkám se ho, přiblíží se podvečer a kromě kratšího focení na newarské Penn Station už nezbývá než si projet část systému metra PATH. Čeká mě třetí a závěrečná noc strávená “na divoko” v křoví, které zadoufám najít v Liberty State Parku, ale nakonec na vhodnou buš narazím ještě před příchodem k němu.

DTW: ExpressTram nad terminálem A, 27. 7. 2022 © Libor Peltan

Ač jsem relativně ve městě, těchto několik akrů připomíná docela divočinu, a tak spíš než s člověkem mám strach ze setkání se zvěří. A hle, brzy vedle mě rachotí něco evidentně velkého, co se navíc neděsí mé blízkosti. První pokus o posvícení si na predátora končí jeho úprkem a nerozpoznáním, při druhém však do kuželu světla vkráčí nádherná laň. Klidně si s ní popovídám a až v půlce noci pochopím její varování, že totiž přijde déšť, po němž přes kompromisní pokusy už k NREM nedojde.

Na odpoledne mám pevnou jízdenku z Newarku do Filadelfie, a vzhledm k posunutému plánu do té doby musím stihnout jak HBLR, tak tramvaje v Newarku. První uvedený rychlodrážní systém tudíž beru mírně zkrátka, ale vlivem včasného vstávání a nepatrnosti newarské sítě mi nakonec čas ještě zbyde, a tak se královsky naobědvám v mexické restauraci a stihnu i nákup v supermarketu.

Ve Filadelfii mě už čekala pohodlná ubytování, ale místo pospávání jsem se primárně věnoval přípravám na konferenci a samotné účasti na ní, včetně budování sociálních vazeb. I tak jsem díky včasnému příjezdu a pozdnímu odjezdu stihnul víceméně úplně poznat i zdejší rozmanitou MHD, která vydala na celý článek. Jen s focením vlaků na koridoru mi to moc nevyšlo: když jsem se ocitl na vhodném šotofleku, neměl jsem právě moc času a nic moc nejezdilo, když jsem si zas čas vyšetřil, nenašel jsem v dané části města vhodné fotoúhly.

Filadelfie: muzeum umění, 31. 7. 2022 © Libor Peltan

Cestou domů už jsem raději nic neriskoval a všude byl s předstihem, a ač nabrala Acela kvůli zásahu policie v kolejišti pár desítek minut zpoždění, zvládl jsem dojet na už prozkoumané newarské letiště a projít frontami na pasovce dokonce tak, že jsem mohl pozorovat ještě boarding to onoho Boeingu 747, který mi Lufthansa chtěla původně určit. I dolet z Mnichova domů s Air Dolomiti proběhl s akceptovatelným zpožděním bez komplikací. A takto pozitivně naladěn uzavírám svůj nejobsáhlejší cestovatelský seriál.

Protože jeho jednotlivé díly se od sebe dost liší zaměřením na železnici, kolejovou MHD, vozidla, tarif, historii a další souvislosti, rád bych čtenáře poprosil o vyjádření v diskuzi, který se líbil nejvíce.

Odkazy

[1] http://l.krakonos.org/sf.html

Úvodní snímek: 030 DTW: Mitsubishi CRJ-701LR SkyWest Airlines, 27. 7. 2022 © Libor Peltan