Ostrov Wight

Ostrov Wight přiléhá k jižnímu pobřeží Británie, asi 120 km jihozápadně od Londýna. V minulosti byl protkán hustou sítí železnic, ale naprostá většina jich byla zrušena (tato věta ostatně platí pro Británii jako celek). Pro mobilitu jeho osob i zboží bylo ale vždy klíčové především spojení s vnitrozemím (říkejme mu tak bez ohledu na ostrovnost celé Británie).

Ze tří lodních tras pro přívozy je na první pohled nejlogičtější spojení největšího ostrovního městečka Ryde s dvousettisícovým městem a především velkým přístavem Portsmouth, ležícím takřka nadohled. Jenže zrovna kolem Ryde se rozléhá široká mělčina mělká tak, že za odlivu je to spíš bažina. Ostrované to vyřešili stavbou 681 metrů dlouhého mola, sahajícího do dostatečně hlubokých vod. Protože ani procházka po větrem ošlehaných prknech nebyla pro turismus rozvíjející pro smetánku pohodlná, byla na mole roku 1864 zřízena koňská tramvaj, 1886 přeměněna na elektrickou (třetí kolejnicí), 1927 na benzínovou a 1969 zrušena.

Ryde Pier Head: torzo tramvajového mola mezi pěšo/automobilním a železničním, 19. 6. 2022 © Libor Peltan

Od roku 1880 byla na molo též prodloužena konvenční železnice (1864) spojující Ryde a Shanklin, která jako jediná dodnes existuje s pravidelným provozem. Na opačném konci trať mezi lety 1866 – 1966 vedla až do Ventnoru, kde končila kompromisní staničkou ve stísněných prostorách vylámaných ve skále, přímo navazujíc na 1200 metrů dlouhý tunel.

Polovina z bezmála 90 km tratí na ostrově byla různě zrušena už v 50. letech, zbytek měla zaseknout Beeching Axe v roce 1966, jíž však ze špalku unikla výše zmíněná Island Line, která místo toho měla být modernizována. Jenže do (bůhvíproč) nestandardně nízkého průřezu trati (a tunelu v Ryde) se mimo přestárlých místních parovek žádné moderní vozidlo nevešlo. Ostrované to vyřešili elektrifikací třetí kolejnicí (což není nic divného, všechny železnice v Portsmouth a širokém okolí jsou tak napájeny také a od zrušení tamních tramvají (1936) a trolejbusů (1963) tam o trolej nezakopnete) a pořízení ojetých souprav Londýnského metra. (Můj předchozí článek může být nápomocný při orientaci v jejich historii a typech.)

Havenstreet/muzeum: řada 483 IL ex 1938 Stock, 18. 6. 2022 © Libor Peltan

Na ostrov se přestěhoval tucet tří- a čtyřvozových souprav Standard Stock, které měly za sebou už čtyři dekády v londýnských tunelech. Zní to jako přehnaný počet, ale vlaky byly zprvu pro velký zájem typicky sedmivozové, později zas bylo výhodou velké množství záložních a kanibalizovatelných kusů, a tak vydržely v provozu celé čtvrtstoletí (1967 – 1992), než se vlivem slaného mořského povětří úplně rozrezly na prach (z toho důvodu se žádný exemplář přes nespornou historickou hodnotu nedochoval).

V roce 1989 byl provoz doplněn šesticí “nových” dvouvozových jednotek, upravených z 1938 Stock, které měly naježděno rovné půlstoletí pod hlavním městem. Na Island Line vydržely až do roku 2021 (a mně tedy těsně “ujely”). Došlo totiž k další větší modernizaci trati a po ní na trasu vyrazily zcela nové elektrické jednotky … opět modernizované z vyřazených londýnských meter. Tentokrát se jedná o vysokoprofilový D78 stock, který na Circle/District/Metropolitan Line kraloval “jenom” 37 let, ale odolné hliníkové stříně a silná technická modernizace dávají naději na další dlouhověké nasazení, i když pocit retra je (prozatím) tentam. Vozidlům bych vytknul snad jen nepatřičně dlouhé stanicování, dané rozvážným chováním dveří i obřadnou výpravou průvodčím, jenž ovládacím panelem nejdříve zavírá ostatní dveře, pak kontroluje a mává, pak zavírá ty své a ještě trvá, než se dá dvouvozový vláček do pohybu.

Sandown: řada 484 (ex D78 Stock) v poslední stanici před Shanklinem, 18. 6. 2022 © Libor Peltan

(Mimochodem, bažíte-li po svezení ještě dalším vyřazeným londýnským metrem, byť ne vlastní silou, navštivte jinou, vlastně geograficky nedalekou ostrovní drážku: Alderney Railway, kde se ale jedná o 1959 Stock. 1938 Stock tam působil také, ale podlehnuv korozi byl roku 2000 odvezen.)

Když byly roku 1966 rušeny skoro všechny zbývající tratě, dala se dohromady skupina nadšenců především z řad bývalých železničářů s cílem zachránit, co se dá, a pokusit se o nostalgický provoz. To se i přes nutnost náhlého stěhování a překračování klacků vržených pod nohy povedlo. Roku 1971 byla zřízena Isle of Wight Steam Railway a časem se podařilo vybudovat velké zázemí muzea, zprovoznit solidní úsek trati a zachránit vozidla, s mírným důrazem na historicky s místem spjatá. (Tento odstavec ostatně platí pro mnoho podobných spolků po celé Británii.)

Železnice z Ryde do Newportu (který vzdor svému názvu leží přesně uprostřed ostrova) odbočovala z Island Line na širé trati, později byla v tom místě zřízena ryze přestupní stanička Smallbrook Junction. Nadšenci obnovená část zahrnuje úseky s nádražíčky Ashey, Havenstreet a Wootton, ležícími prakticky mimo civilizaci, až do Newportu se bohužel jet nedá.

Havenstreet: posunující Class 2, 18. 6. 2022 © Libor Peltan

V Havenstreet si vybudovali zázemí včetně depa, dílen těžké údržby, muzejní haly a odstavných kolejí. Samotné nádraží bylo zrekonstruováno a je vybaveno poctivou návěstní mechanikou (včetně přilehlých traťových úseků a v menší míře celé trati, pár mechanických návěstidel zahlédneme i na Island Line).

Dobrovolníci provozují parní vlaky v letní sezóně denně, k tomu několik dní příležitostně během roku. K dispozici mají přes 10 parních lokomotiv různých řad, z toho 5 provozních a další výhledově opravitelné. Přehlídkou exemplářů různých historií je i park osobních vozů, epochálně však s párou ladí skvěle. V muzeu je kromě toho ke zhlédnutí jedna zachráněná souprava nedávno vyřazeného 1938 Stock, zmíněná benzínová tramvaj procházející renovací, a další vozy včetně například push-pull řídícího pro parní trakci, což jsem si nechal od přítomného muzejníka vysvětlit a on mi nadšeně hned všechno pootvíral, i kam se návštěvníci běžně nepouštějí, a zodpovídal všechny zvídavé dotazy.

Mezi exponáty jsou pochopitelně i široké sbírky menších artefaktů a pochválit musím zpracování infotabulí s historickými fotografiemi i videi. Nakonec lze nahlédnout i do haly oprav. Zkrátka muzeum má u mě 5/5, jen jsem musel řešit logistický problém, jak se do něj (a z něj) dostat. Nevede k němu totiž žádná autobusová linka, a o víkendu ani do přijatelné blízkosti.

Havenstreet/muzeum: řada 05 (Hunslet 1956), 18. 6. 2022 © Libor Peltan

Protože jsem na ostrov dorazil až v sobotu po poledni a nechtěl návštěvu parní železnice odkládat, nezbylo než využít předposlední obrátku parního vlaku. Ve Smallbrook Junction jízdní řády vzájemně předepsaly přestupní dobu dvou minut, ale parní vlak počkal a jízdenku na něj mi průvodčí přikázal zaplatit až posléze v pokladně muzea. Mohl jsem se tudíž pohodlně usadit v jednom z mnoha volných kupé, do nichž se vstupuje přímo zvenku, a projet si celou trasu do Woottonu a kousek zpět k muzeu, kde mi bohužel zbývala necelá hodina do zavíračky v pět. Býval bych to asi naplánoval jinak, věda, kolik tu toho je k vidění.

Mezitím se parní vlak naposledy vrátil, muzejníci vše poklidili, já v tempu stihl doprohlédnout expozici i podpořit nákupem v obchůdku se suvenýry, a když jsem v detašované lokalitě zcela osiřel, vydal jsem se tedy po svých k civilizaci. Zprvu mě nečekaně přehrazená lesní cesta donutila bloudit tmavnoucím řáholcem, než jsem našel východ, pak už jsem šel raději po silnicích, i když tradičně anglické právo starých cest, kdy soukromí majitelé jsou povinni strpět (a označit) průchod přes svůj pozemek, mě kolikrát přimělo třeba i si trochu zajít, a zažít tu krajinu, včetně stád ovcí.

Více než čas do severského červnového soumraku mě tlačila únava a vzdálené dunění hromů, ale neopustil jsem plán projít si část zrušené trati Newport – Sandown, přeměněné v cyklostezku. Zvládl jsem nakonec po nádherném pobřeží dojít až do Shanklinu. Zbývá tedy už jen převyprávět cesty mezi vnitrozemím (Portsmouth) a ostrovním Ryde.

Portsmouth Harbour: Bombardier Electrostar řady 377 Southern, 19. 6. 2022 © Libor Peltan

Protilehlá sídla pochopitelně spojuje konvenční trajekt, převážející i auta. V úvodu popisované molo v Ryde kromě něj využívá i linka katamaránu, což je lehká rychlá loď se dvěma trupy a malým ponorem. Ze všeho nejzajímavější je však komerční provoz vznášedel. To je mnohaživelný dopravní prostředek konstruovaný tak, že má kolem hlavního rámu jakousi suknici, a do ní výkonným kompresorem vhání vzduch, jenž sice škvírami mezi suknicí a terénem neustále uniká, ale i tak se daří pod rámem vyvinout přetlak, který celé “vozidlo” unese. Vznášedlo se tudíž lehce a se zanedbatelným odporem pohybuje nad jakýmkoli přibližně plochým terénem, ať jím je vodní hladina, souš, nebo třeba mělčina za odlivu. (Odborníci, odpusťte ten laický popis.)

Tím pádem se vznášedla nemusejí obtěžovat molem a zajedou přímo do svého přístavu v Ryde, situovaného z druhé strany vlakového nádražíčka (takže východ vede hezky přes šotolávku). Na druhou stranu, na druhé straně úžiny nemíří přímo do přístavu, ale mají zřízen svůj betonový nájezd a plácek přímo na pláži, odkud vás do centra a k hlavnímu nádraží odveze autobusový pendl (v ceně).

Dnes se jedná, pokud vím, o jediný stabilní komerční provoz vznášedel na světě. V minulosti létaly mnohem větší hovercrafty přes lamanšský průliv. Typ SR.N4 měl ve své poslední evoluci kapacitu přes 400 osob a 60 aut, dosahoval přitom rychlosti asi 130 km/h. Provoz byl střídavě v mírném zisku a větší ztrátě, až ho definitivně pohřbil Eurotunnel. V blízké budoucnosti se hovoří o zavedení linky Toronto – Niagara.

Ryde: Griffon 12000TD přiváží další várku turistů, 18. 6. 2022 © Libor Peltan

Samotný dojem ze svezení vznášedlem, které je z principu násobně rychlejší i oproti svižným katamaránům, není až tak vzrušující, přece jenom jízda na vzduchovém polštáři je jako v peřince. I když třeba sjezd šikmo pozadu na vodní hladinu zajímavý byl. Myslím také, že kapitán držel svůj stroj trochu “zkrátka”, asi by s ním nějaké kousky uměl, ale na pravidelnou linku, kde jde v první řadě o bezpečnost, se to nehodí. Ostatně, jedná se o moderní techniku, dvojice Griffonů 12000TD s kapacitou 80 osob a maximálkou kolem 80 km/h totiž tuto linku zajišťuje od roku 2016, předtím zde létaly třeba trochu větší BHC AP1-88.

Cesta katamaránem firmy Wightlink je při včasném nákupu jen o chlup levnější (£20) než vznášedlem Hovertravel (£22). Já jsem však v obou případech využil spojení s nákupem včasné vlakové jízdenky: zhruba měsíc předem koupený lístek z London Waterloo do Ryde s využitím vznášedla stál £23.60, a v opačném směru jízdenka na celou cestu Island Line ze Shanklinu po Ryde, dále katamaránem do Portsmouth, vlakem do Londýna, metrem napříč metropolí a dalším vlakem na letiště Stansted stála vcelku jen £41.70, a to byla vázána pouze na vlak Portsmouth – Londýn, vše ostatní bylo flexibilní, a tak není divu, že jsem cestou strávil celou neděli, užívaje volný čas v přístavním městě a posléze i na Temži. Jízdné jsem vyhledal přes National Rail, koupil online prostřednictvím South Western Railway a vyzvednul v automatu na Waterloo.

Úvodní snímek: Portsmouth: Griffon 12000TD klopí oblouk na pozdrav konkurenčnímu katamaránu, 18. 6. 2022 © Libor Peltan