Můj šotoušský příběh

V rodinné anamnéze nemám ani žádného drážního zaměstnance, ani vyloženého železničního hobbistu. Avšak můj otec jako malý toužil být závorářem na přejezdu budějovické Pražské ulice a plzeňské trati v místech, kde dnes rušnou křižovatku protíná již jen od roku 2018 zrušená vlečka do Ferony (ale dávněji v minulosti tu byl přestupní bod mezi tramvají a archaickým trolejbusem), a i v pozdějších letech vykazoval jistou příchylost k dráze, bera nás do depa na Den železnice či stýkaje se s přítelem, v jehož bytě největší místnost zabíralo modelové kolejiště měřítka N a všelijaká oborová literatura. Můj o šest let starší bratr, který byl obecně mým hlavním životním vzorem, se tímto směrem též výrazně neprofiloval, ale když se tak nějak nečekaně ocitl na Fakultě dopravní, pomohl oprašovat můj zájem o železnici a MHD.

Petržalka: Ikarusy na konečné Vyšehradská, 4. 3. 2007 © Petr Peltan

Já jsem se šotoušsky projevoval odmalička. Už při cestách do školky, při nichž bylo nutno využít budějovickou MHD, jsem si všímal, jede-li Ikarus nebo Karosa, a sledoval dokonce celovozové reklamy OD Prior, již nesl, pamatuju-li si správně, po jednom zástupci obou typů. Při příležitostných cestách z centra či od nádraží jsem zas vypozoroval, že k nám na sídliště Máj jezdí na lince 17 trolejbusy v pěkném krémovo-zeleno-žlutém teheránském nátěru, zatímco na čtrnáctce na sousední sídliště Vltava převažovala starší, červenobílá série. A když tomu náhodou bylo naopak, odmítal jsem do správného trolejbusu nastoupit. Matka mě obětavě brala na lávku dodnes překlenující budějovické nákladové nádraží, kde jsem často toužil sledovat cvrkot vlaků.

Dnes už neumím časově správně seřadit různé další zážitky, které jsem si z mládí zapamatoval. Kromě zmíněných návštěv depa třeba Léto s párou (budějovickým Kafemlejnkem 310.093), výpravu do Lince Masarykovým vagonem ve spolupráci se Stocker Clubem, pozorování posledního večerního obratu Patráku v čele se stejnosměrnou Žehličkou v nádražíčku Lipno nad Vltavou, svezení Špičáckým tunelem s tehdy běžným – i když pozoruhodným snad i pro laiky – Kredencem, jízdu s “ropovodem” Orchestrionů po celé trati z Budějovic do Volar a zpět a výlet do Prahy na Všesokolský slet, z nějž si pamatuju jen nasazení lehátkového vozu na běžném rychlíku, Tétrojku s laminátovými sedačkami na zvláštní lince X a jízdu petřínskou lanovkou.

Nejvíce času jsem však rád trávil nad jízdními řády, v nichž jsem dokázal celé hodiny studovat a také vymýšlet fiktivní trasy mimořádných či pravidelných spojů.

Pardubice hl.n., zeleno-žluto-bílá momentka, 4. 9. 2012 © Libor Peltan

Na základní škole jsem skálopevně tvrdil, že se jednou stanu strojvůdcem, ale postupem času u mě byly objeveny znaky matfyzáka, a tak jsem se vydal akademickou cestou, jíž nakonec učinily přítrž až diplomka a magisterské státnice, které ukázaly limity mého talentu v tomto směru. Stran kariéry mi nakonec vypomohl odmala nepřetržitě pěstovaný koníček v počítačové technice, který mému souběžně rozvíjenému zájmu o dopravu úspěšně konkuroval.

To se nejvíce projevilo po celých osm let mé gymnaziální docházky, které jsem kromě hraní si s počítači trávil hlavně hraním na počítači, takže jsem rozvoj šotoušství odposunoval na kusou kolej.

Až v závěrečné čtvrtině tohoto období se mi dařilo navazovat romantické vztahy, a to různými hnutími osudu především na dálku, což mě přimělo často cestovat vlakem, nejprve dokonce na trase Budějovice – Kroměříž, což je železničně dost nepřímočaré a záživné. Později to byly sice blízké, ale o to častější Strakonice, a ještě později – to už je ale poněkud předběhnuté vyprávění – jsem pendloval dokonce do Bratislavy. Při těchto cestách jsem si pochopitelně všímal provozu a neváhal si užít i čas na nich strávený, ale fotit nebylo čím a ani mě to vpravdě nenapadalo.

Letohrad: prototypově odlišná 730 mezi rozmanitou flotilou osobní dopravy, 17. 7. 2008 © Libor Peltan

Přilákat mě k šotoušskému koníčku se podařilo mému bratrovi, když mě jednou pozval na jarní prázdniny, abych nejprve po tři dny projížděl celou pražskou síť tramvají a metra s důrazem na novinky z pera jeho oblíbeného vyučujícího (Rajská zahrada, barrandovská trať), mohl jsem navštívit i jednu přednášku předmětu Dějiny železniční dopravy a nakonec jsme spolu vyrazili šotit do Bratislavy, osvojujíc si nahánění typů vozidel, posuzování stavu infrastruktury a poznávání města skrze jeho síť MHD.

Nabyté zkušenosti jsem vzápětí zúročil ve volných chvílích mezi zápolením v Matematické olympiádě ve Zlíně. Pozoruhodné je, že jsem se od roku 2007 dodnes do krajského města na Dřevnici a za jeho trolejbusy znovu nevypravil.

Zlín/Lesní čtvrť: linka 13 je dodnes posilová školní v nezměněné trase, 17. 4. 2007 © Libor Peltan

Hlavní náplní výletů na přelomu mé gymnaziální a univerzitní éry bylo poznávání českých tratí a lokálek a vlastně i měst. Fotit jsem cestou mohl v případě, že se mi podařilo od kohokoliv vypůjčit aparát. Poslední železničně zaměřenou cestou, kde jsem ho k dispozici neměl, byl spontánní výlet rovnou od poslední prvácké zkoušky z matematické analýzy do Harrachova a pěšky po tehdy zrovna opravované trati do Szklarske Poręby, z níž jsem si odnesl alespoň nejeden záživně vypravovatelný zážitek.

Cesty do blízkého zahraničí byly trendem první půlky mých vysokoškolských let. Domovinu jsem, díky možnosti pořídit neomezenou prvotřídní In Gold na posledních několik dnů platnosti In Karty, víceméně doprojezdil, a výhodné příhraniční jízdenky vnadily poznat německé a polské železniční reálie. Slovensku jsem věnoval jen krátkodobou, ale důkladnou pozornost nejprve jednorázovým výletem, o němž jsem po letech dokonce sepsal reportáž[1] a následně celým letním měsícem tam stráveným. Můj šotoušký souputník Jethro tou dobou navíc stihl nadvakrát prokřižovat Rakousko se Sommerticketem, který jsem ale tenkrát bohužel vyhodnotil jako zbytečně drahý.

Košice: 15Tr a paneláky šly krásně dohromady, 27. 7. 2012 © Libor Peltan

Poprvé u moře jsem se ocitl až v roce 2013 a to na Helské kose s kamarádem Láďou, který lovil kešky a já fotil vlaky a tramvaje, což parádně fungovalo a viděli jsme toho tenkrát za víkend z různých koutů Polska docela dost. Jenže ke konci výletu mě zloděj připravil o batoh s penězi, doklady, klíči od bytu, mobilem a hlavně foťákem se všemi fotkami, které tudíž v mém archivu chybí.

O rok později, s novým vybavením a určitými úsporami, jsem byl velmi motivován koupit si Interrail a vyrazit někam daleko, kde jsou běžné jízdenky drahé. Vyhrála to Skandinávie, přidali se oba už zmínění kamarádi se svými přítelkyněmi a byť jsme rozpočet škudlili na dřeň, dopadlo to výborně. Krásné zážitky i fotky jsem toužil sdílet a uchovat, což vedlo k mému vůbec prvnímu článku na Vlaky.net[2]. Stejným způsobem jsem postihl podobně divoce koncipovanou poznávačku Balkánu následujícího léta.

V roce 2016 hrozilo, že mě v blízkém horizontu čeká usazený život, práce, rodina a málo prostoru na cestování. Rozhodl jsem se uspořádat si jakousi rozlučku se studentským typem života a využít nebývalých finančních možností daných svým prvním zaměstnáním. To jsem na jaře ukončil a celé léto věnoval cestování po Evropě: na západ pochopitelně opět s Interraily a precizní přípravou, na východ dobrodružněji. A celý podzim, kdy už jsem měl zaměstnání nové, jsem poctivě sepisoval svá pozorování na zdejší web.

Boleslawiec: setkání obou zpožděných EC Wawel, 12. 4. 2013 © Libor Peltan

Onoho léta se se mnou rozešla má dosavadní dlouholetá, a po novém roce jsem poznal svou pozdější nastávající, výrazně mladší, takže cestování nebyl zdaleka konec, ale proměnilo se: bylo potřeba ubrat na nespoutanosti a prokládat šotoušské cíle těmi civilně turistickými. Ostatně část plánování jsem se vždy snažil delegovat na ni, což rozhodně stálo za to, neb nás většinou dovedla do pozoruhodných míst. Terka iniciovala také společné pobyty v zahraničí – rok v Regensburgu a později půlrok v Krakově, což byly dobré základny pro kratší výlety, pochopitelně opět s foťákem namířeným směrem ke kolejím.

V rámci práce v CZ.NIC jsem dostal příležitost účastnit se konferencí různě po světě, a navíc možnost si vždy služební cestu rozšířit o několik dní dovolené v dané destinaci. K mé radosti to navíc byly zrovna destinace z nejatraktivnějích: Gruzie (vůbec poprvé jsem opustil Evropu), Nizozemí a nakonec San Francisco[3], stihnuté pár týdnů před covidovými uzávěrami, které slušně rozjetým služebkám – a cestování jako takovému – učinily přítrž. Mému autorskému úsilí však ne, a tak je v chronologii článků[4] patrná dočasná proměna žánru.

Cottbus: KTNF6 s reklamou na svého provozovatele, 6. 5. 2017 © Libor Peltan

Proměnami ostatně procházívají i mé koníčky. Ukazuje se, že když se o nějakém oboru techniky (a nejen jí) dozvím větší množství informací, toužím se dozvídat ještě mnohem víc. Například jsem začal své oči (a objektivy) mířit na dopravní letadla, nenudil jsem se třeba ani v muzeu tkalcovských strojů nebo při poslouchání podcastů z oboru historie.

Covid nakonec ustoupil, dovolené se zase rozjely a loni v létě jsem opět mohl využít služebkodovolené v USA, z níž jsem vám čtenářům přinesl svou nejrozsáhlejší ságu[5]. Tu jsem však dopisoval už s novorozeným potomkem za zády, a tak je zřejmé, že tentokrát už je změna životních hodnot a priorit definitivní. Nevzdávám se šotoušství ani cestování, ale čas strávený s rodinou se jeví důležitější a přínosnější.

Ovšem cestování s dítětem je též zajímavá disciplína a spolehlivý generátor zážitků, o něž bych se rovněž rád podělil. Jen kdyby to psaní článků nešlo tak zoufale pomalu: těch pár žbleptů, které jste někteří dočetli až sem, jsem potil snad více než měsíc…

Odkazy

[1] https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/8000-2011-Slovenska-odysea/

[2] http://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/5510-S-jizdenkou-Interrail-do-Skandinavie/

[3] http://l.krakonos.org/sf.html

[4] http://l.krakonos.org/vlakynet.html

[5] https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/8346-Z-USA-7-Letani-a-vypraveni/

Úvodní snímek: Bytom Plac Sikorskiego: zástup Konstalů na konečné, 1. 2. 2013 © Libor Peltan