Americká sága – 3. díl, Coast Starlight, Los Angeles a Sunset Limited

Ráno směřuji na nádraží, zvané 4th and King Street station podle ulic, kde se nachází, nebo také jednoduše Caltrain Station. Do San Francisca sice dálkové vlaky nejezdí, ale z jihu sem směřuje linka příměstských vlaků ze San Jose pojmenovaná Caltrain. Některé spoje pokračují ze San Jose do Tamienu (82 km) a čtyři páry až do Gilroy vzdáleném 124 km (pouze ráno tam a večer zpět). Provoz je velmi intenzivní, na nejfrekventovanějším úseku jezdí denně až 52 párů vlaků (s různými zastávkami) s výrazným omezením o víkendu (16 párů, do Gilroy bez provozu). V současnosti je úsek do Gilroy elektrifikován systémem 25 kV 60 Hz AC. V depu již postávají první jednotky Stadler KISS, náhrada stávajících dieselových souprav má však nastat až v ke konci roku 2024.

Hlavové nádraží Caltrain v San Franciscu nepůsobí zrovna výstavně, spíš naopak. V budoucnu se má přitom stát stanicí pro vysokorychlostní vlaky, které budou směřovány do podzemí. Jízdné je rozděleno do zón, čtyři zóny do San Jose přijdou na 10,50 USD, přičemž při použití Clipper Card je cena o trochu nižší. V čele souprav trůní dieselové lokomotivy převážně řady F40PH-2 různých typů (F40PH-2, F40PH-2CAT, F40PH-2C), které se vyráběly už od roku 1985. Čtyřnápravové dieselelektrické lokomotivy disponují výkonem 2,2-2,4 MW a dosahují hmotnosti 118-128 t, tedy zcela mimo obvyklé evropské hodnoty. Já mám však štěstí na o poznání novější řadu MP36PH-3C, vyráběnou od roku 2003 americkou firmou MotivePower. Primárně jsou nasazovány na expresní vlaky s minimem zastávek pojmenované „Baby Bullet“, ač náš vlak je obyčejný zastávkový. Výkon činí značné 3 MW. Všechny typy lokomotiv mohou po trati jezdit maximální rychlostí 127 km/h.

San Jose Diridon Station, lokomotivy typu MP36PH-3C a F40PH-2CAT, 13.10.2023 © Jiří Mazal

V soupravách jsou zařazeny patrové vozy různých typů. Stále hojné zastoupení mají „nerezové“ vagony japonského výrobce Nippon Sharyo, které jsme poznali už v Chicagu, vyráběné již od roku 1985. Nechybí ani řídící vozy s kabinou umístěnou v horním patře. Novější vozy od Bombardieru mají zcela jinou konstrukci – pouze část mezi vstupními dveřmi je dvoupodlažní a na koncích vozu nad podvozky je pouze jedno patro. Souprava složená z těchto vozů pak působí esteticky velmi zajímavě. Používají se i průchozí řídící vozy.

Naše konečná San Jose Diridon Station je důležitým železničním uzlem. Nachází se na Pacifické pobřežní linii, která spojuje region San Francisca s Burbankem, potažmo Los Angeles. Vedle Caltrainu a Amtraku tu operuje také Altamont Corridor Express (spojující Stockton a San Jose) a na separátní trati provozovaná lehká železnice VTA. Samotná staniční budova byla postavena v novorenesančním slohu v roce 1935, první nádraží tu ale vzniklo již roku 1878. V budoucnosti má být stanice zastávkou na vysokorychlostní železnici a novou konečnou systému BART. Samotné město je velmi staré, založené roku 1777 a dnes je větší než San Francisco.

San Jose Diridon Station, lokomotiva typu Charger ALC-42 (Siemens), 13.10.2023 © Jiří Mazal

Má další cesta bude probíhat ve vlaku Amtraku číslo 11 Coast Starlight, spojujícím Seattle s Los Angeles. Tvoří ho klasická souprava z patrových vozů typu Superliner a včele se objevuje dvojice nových lokomotiv Charger ALC-42, pocházejících od německého Siemensu. Rodina lokomotiv Siemens Charger se vyrábí od roku 2016 v různých modifikacích (včetně duální) a pro různé dopravce včetně kanadské Via Rail. Vychází z nám dobře známého typu Vectron. Šestnáctiválcový motor Cummins dodává slušný výkon 3 MW. Lokomotiva dokáže vyvinout až 200 km/h, což však v Kalifornii nijak nevyužije.

Usedám do vozu typu Coach (k sedění) poté, co dostanu papírek s nápisem „LAX“ (kód pro Los Angeles). Volné místo sice nacházím jen vedle nějakého studenta, ale časem se uvolní dvojice sedaček na straně, kde uvidím Tichý oceán. Jen je třeba nezapomenout přemístit i papírek se stanicí a zapíchnout ho do držáku nad sedačkou! Čeká mě 11hodinová cesta do 800 km vzdáleného Los Angeles v asi nejlepším voze k sedění, ve kterém jsem kdy jel. Královské rozteče mi téměř  neumožňují, abych využil podnožku na sedadle přede mnou. Sedadlo se dá poměrně výrazně sklopit a navíc je vybaveno opěrkou pro nohy, takže si vytvoříte téměř lehátko. Samozřejmostí je obecně v USA otáčení sedadel po směru jízdy. Sedačky se tak přibližují třídě Premium Leo Expressu. Jedinou nevýhodou je absence područky mezi sedadly. Zatímco sedadla jsou umístěna v horním podlaží, dole se nachází služební oddíl, police na zavazadla a čtyři WC včetně „lounge“. To je prostor pro dámy, které zde mají k dispozici velké zrcadlo, barové stoličky, umyvadla, křesílko, a mohou se tu zkrášlovat.

8
Úsek Salinas - Sant Luis Obispo, 13.10.2023 © Jiří Mazal

Nejprve náš vlak projíždí údolím Santa Clara, jedním z nejbohatších farmářských regionů Ameriky. Městečko Gilroy je nazýváno hlavním městem česneku, který je tu pěstován ve velkém. Obdobně Castroville je hlavním městem artyčoku. Zastavujeme v Salinasu, dalším zelinářském centru, odkud pochází 80 % hlávkového salátu vypěstovaného v USA. Projíždíme poměrně hornatou krajinou, a jelikož se musíme přiblížit k oceánu, čeká nás klesání, na 18 km o 300 m. Za San Luis Obispo je viditelná nekonečná hladina oceánu. Projíždíme dokonce vojenskou oblastí, leteckou základnou Vandernberg. Zde se také přimykáme k pobřeží, které sledujeme po dlouhých 160 km. Naskýtají se nádherné pohledy na písečné duny a pláže, na kterých burácí vysoké vlny. Jedeme jen kousek od mořské hladiny. V dáli lze zahlédnout ropné plošiny, ve vodě se občas mihnou hřbety delfínů a údajně je možné spatřit i velryby. Moře na chvíli opouštíme u Santa Barbary, ale za ní se opět přibližujeme k hladině. Venku již nastala tma, a tak jsem rád, že po deváté večerní včas přijedeme do Los Angeles.

Los Angeles Union Station, 14.10.2023 © Jiří Mazal

Los Angeles je druhým nejlidnatějším městem USA (4 mil. obyvatel, celá metropolitní oblast 13 mil.). Hospodářským výkonem pak zaujímá za Tokiem a New Yorkem třetí místo na světě, je však také městem s obrovskými rozdíly mezi chudými a bohatými a značným počtem bezdomovců. Nádraží Los Angeles Union Station je největším v západní části USA, i když vedle „chrámů“ v Chicagu či New Yorku vypadá jak chudý příbuzný. Či spíše doslova jako kostel. I po vstupu dovnitř si připadáte jak v kostelní lodi, jen chrámovou loď tvoří čekárny pro cestující obehnané nevkusnými plastovými zábranami. Budova z 30. let v sobě kombinuje modernu, art deco a pro nás exotický styl Mission Revival, který má upomínat na španělskou koloniální architekturu z přelomu 18./19. století. Na druhé straně stanice je moderní přístavba, odkud odjíždí řada dálkových autobusů. Denně nádražím projde na 110,000 cestujících, což ho v Severní Americe posouvá až na 13. nejrušnější místo. Jen zlomek z nich však připadá na Amtrak. Stanice je výchozím bodem příměstských vlaků Metrolink a prochází jím tři linky metra.

Los Angeles, stanice Hyde Park, linka K, jednotka P3010 (Kinki Sharyo), 14.10.2023 © Jiří Mazal

Mým jediným úkolem dne je přepravit se do zarezervovaného motelu. Ten leží na výpadovce hned u stanice metra. Zvenčí vypadá nic moc, ale uvnitř je pěkně spravený a vyklube se z něho nejpohodlnější nocleh za celou cestu. Recepce je celá zamřížovaná jak v typickém americkém filmu a do pokojů se vchází z vnitřního dvora. Okna nejsou do ulice, takže je pokoj překvapivě klidný a slyšet jde jen četná policejní auta, neboť čtvrť není zrovna výstavní.

Nejprve si povíme něco k losangeleské MHD. S ohledem na velikost města je poměrně zanedbaná, základem je šest linek metra (Metro Rail) označených písmeny A, B, C, D, E, K. Další linky metra či prodloužení stávajících se však intenzivně staví. Metro doplňují dvě expresní autobusové linky Metro Busway. Původní tramvajová síť a městská železnice byly do roku 1963 zrušeny a vše spočívalo na autobusech. To se postupně stalo neúnosným, a proto roku 1990 vznikla první linka metra (dnešní A). Systém je tak poměrně mladý a můžeme ho rozdělit na „klasické“ metro (linky B a D) a „lehké“ metro (linky A, C, E, K), které výrazně převažuje. Linky B a D mají dohromady pouze 34 km, navíc vedou částečně v souběhu, zatímco délka linek lehkého metra dosahuje 145 km. Nejnovější linkou je K, otevřená roku 2022. Vede od stanice metra E Expo/Crenshaw převážně uprostřed silnice na konečnou Westchester/Veternas, částečně v podzemí. Buduje se další prodloužení.

Los Angeles, Union Station, jednotka P2550 (AnsaldoBreda) linky A, 14.10.2023 © Jiří Mazal

U lehkého metra dnes dominují jednotky japonské firmy Kinkisharyo řady P3010. V letech 2004-2020 bylo vyrobeno celkem 235 těchto dvouvozových jednotek s jednoduchým, ale praktickým a účelným interiérem. V provozu se také používají jednotky Siemens řady P2000 (dodáno 52 ks) a jednotky od AnsaldoBredy řady P2550 (50 ks). V případě „klasického“ metra se používají jednotky Breda A650.

Denní jízdenka stojí pouhých 5 USD a brzy vám dojde, že zdejší systém slouží zejména navečer jako noclehárna pro bezdomovce. Vejdete do vozu, a v prostoru pro kola v klidu pochrupuje ve spacáku nějaký Afroameričan. Jste rádi, že barevné sedačky jsou plastové. Jiný „cestující“ s nepřítomným výrazem, zjevně pod vlivem levných syntetických drog, sype kolem sebe tabák. Přišlo mi to škoda, nové linky, udržované zastávky, nová vozidla, ale někteří cestující vám to prostě zkazí a jiné odradí…

Jelikož Los Angeles není tak nahuštěné jako New York a je v něm jednoduše pro auta jedoucí na osmipruhových komunikacích stále dost místa, je vám jasné, jak se dopravuje zejména „bílá“ populace města. Na druhou stranu Kaliforňané jsou přátelští, lidé se s vámi rádi baví, a potkal jsem i velmi inteligentního černocha, který mě překvapil otázkami typu „co říkáte na volby na Slovensku“ apod. Většina zastávek metra je obsazena tzv. ambassadors, nesoucími zelené polokošile. Nemají však funkci revizora, resp. nikdy jsem je neviděl kontrolovat jízdenky, ale slouží hlavně jako informátoři a zabavují „small talkem“ čekající cestující. S několika z nich jsem vedl velmi příjemný rozhovor a jsou vždy připraveni pomoci.

Los Angeles, historické centrum, Avila Adobe, 14.10.2023 © Jiří Mazal

Jak jsem již načrtl výše, bezdomovectví představuje pro město palčivý problém. Podle místních se bezďáci do města stahují z důvodu poskytování sociálních dávek, dostupné lékařské péče, a také teplému klimatu. V půlce října teploměr atakoval 30 stupňů, a můžete tak ve stanu bydlet celý rok. Na mě tedy působilo dosti bizarně, když panorama mrakodrapů v centru lemovalo stanové městečko, nemluvě o spoustě dalších existencí, co polehávají na různých odpočivadlech v centru. Dokonce i v naší „chudé“ čtvrti ležela nějaká osoba natažená přes chodník a pochrupovala, jako by se nic nedělo.

Los Angeles má své malé historické centrum. Prakticky ho tvoří jedna ulice, Olvera Street, kousek od vlakového nádraží. Budovy jsou sice historické z 19. století, ale vše je obloženo množstvím stánků, obchůdku a restaurací. Nedaleko se nachází japonská čtvrť, nesoucí název „Little Tokyo“, kde seženete značné množství japonských produktů. Jinak mi příliš zajímavá nepřišla, vydal jsem se proto dál kolem monumentální radnice ve stylu art deco z roku 1928 a parkem ke čtvrtím Bunker Hill a Financial District, které jsou plné výškových budov, muzeí, najdete tu i koncertní halu Walta Disneye a krátkou pozemní lanovku zvanou Angels Flight (Andělský let). Případným návštěvníkům bych doporučil Grand Central Market, což je jakási jídelní tržnice se značným počtem stánků s jídlem. Můžete tak okusit i něco jiného než hamburger či smažená křidélka, také výbornou japonskou či čínskou kuchyni. V Kalifornii je velmi rozšířená mexická kuchyně, která mi však osobně nesedla. Běžná civilní zástavba v centru působila místy dosti zvláštně, převažovaly v ní obří obchody se šperky, zlatem a podobným zbožím.

Los Angeles City Hall (radnice), 14.10.2023 © Jiří Mazal

Asi nejznámějším turistickým cílem v Los Angeles je Hollywood se stejnojmenným bulvárem a slavným chodníkem slávy. Nedaleko se také nachází čtvrť bohatých a celebrit Beverly Hills. Příliš mě to nelákalo, a proto jsem zajel jen na Hollywood Boulevard projít se mezi dvěma stanicemi metra linky B. Ulice nepůsobí zrovna výstavně, všude obchody se suvenýry, kina, a chodník s hvězdami. Do metra jsem opět vlezl na zastávce Hollywood-Vine, která je zajímavě „filmově“ provedena včetně stylizovaných palem. Stačí však letmý pohled do kolejiště – a všude odpadky. Přímo po nástupišti se pak prohnal vypasený hlodavec.

Linkou E jsem to vzal až na konečnou k oceánu, do města Santa Monica (stanice Downtown Santa Monica). Metro vede převážně po povrchu a některé zastávky ve stínu palem působí velice pěkně. Santa Monica je sice hezké město s poklidnými zastíněnými ulicemi, ale měl jsem pocit, že tady už jsou snad jen bezdomovci a turisti. Od metra to není daleko na pláž s ikonickými strážními budkami plavčíků, které dobře zná moje generace ze seriálu Pobřežní hlídka. Do oceánu vybíhá dlouhé molo plné všelijakých atrakcí a bister.

Ještě než opustíme Los Angeles, podíváme se na zdejší systém příměstských vlaků označovaný jako Metrolink. Tvoří ho osm linek, až na dvě prochází nádražím Los Angeles Union Station. Na jihu dosahuje do San Diega kousek od mexických hranic, naopak směrem na sever můžete podél pobřeží dojet do Ventury nebo do Lancasteru ve vnitrozemí. Délka linek dosahuje 878 km a všechny tratě jsou neelektrifikované. V plánu je další rozšíření včetně nasazení vodíkových vozidel na lince Arrow. Systém provozuje na základě smlouvy Amtrak, k čemuž slouží kolem 60 lokomotiv a 274 patrových vagonů.

Los Angeles Union Station, lokomotiva typu EMD F125, 15.10.2023 © Jiří Mazal

Ve zbývajícím čase jsem si dle jízdního řádu vybral projetí zelené linky do Lancasteru, zvané Antelope Valley Line. Na nástupišti mě čeká souprava v čele s lokomotivou EMD F125, 40 kusy nejpočetnější zástupce místní flotily. Lokomotiva, výrobcem EMD pojmenovaná „Spirit“, byla vyráběna v letech 2016-2021. Motor Caterpillar jí poskytuje úctyhodný výkon 3500 kW a dokáže vyvinout až 201 km/h, což pochopitelně v Kalifornii nijak nevyužije, největší rychlost je tu nastavena na 140 km/h. Zpočátku se řada potýkala s množstvím problémů a poruch. Jelikož bylo nakonec odebráno všech objednaných 40 kusů, asi se vše podařilo vyřešit. Metrolink však zůstal jediným odběratelem a širokého uplatnění se v USA dočkal Charger od Siemense, kterého bylo vyrobeno na 350 kusů.

Na to, že naše souprava má pouze čtyři patrové vozy, je složení velice pestré. Řídící vozy, které jsou tentokráte neprůchozí a strojvedoucí sedí v kabině v horním patře, jsou z produkce Hyundai Rotem. V letech 2010-2013 jich bylo dodáno 56 kusů. Jeden z patrových vozů pochází také od stejného výrobce, zatímco druhý je patrový pouze ve střední části a nad podvozky má jen jedno patro. Tento typ pochází od Bombardieru pod označením BiLevel Generation 1. Řada z těchto vozů prošla modernizací, pochází již z let 1992-1993 .Metrolink nasazuje i vagony druhé a třetí generace.

Lancaster, řídící vozy od Hyundai Rotem, 15.10.2023 © Jiří Mazal

123 km dlouhá trať Los Angeles – Lancaster byla postavena roku 1876 a představovala první spojení města se zbytkem USA. Poslední osobní vlak tu projel roku 1971 a nákladní 1979. Počátkem 90. let bylo rozhodnuto o reaktivaci tratě a ke znovuobnovení došlo roku 1992. Denně je nasazováno na 15 párů vlaků, o víkendu 12, a to rovnoměrně během dne. Některé spoje jsou ukončeny ve Via Princessa station.

Trať je překvapivě pěkná. Po opuštění Los Angeles jedeme kaňonem Soledad mezi Santa Clarita a Palmdale. Mezi řadou hezkých stanic zaujme nápaditá zastávka Vincent Grade, která je stylizována do podoby banky z dob divokého západu, ač se jedná pouze o kulisu přední stěny. Po příjezdu do Lancasteru pořizuji jen pár snímků a nejbližším spojem se vracím do Los Angeles – je podvečer a čeká mě další cesta.

V losangeleské nádražní „lounge“ trávím čas před nástupem do vlaku č. 2 Sunset Limited do New Orleans, který odjíždí ve 22 hod. S nákupem jízdenky bylo nemálo starostí, asi měsíc před odjezdem mi najednou přišla informace o změně ze zakoupeného „Roomette“ na „Coach“ a vrácení rozdílu ceny. Když jsem se pokoušel lístek zakoupit znovu, pouze vybíhala informace, že je vyprodáno. No tři dny na sedačce nepojedu. Už jsem zvažoval možnost letecké přepravy, když mě napadlo jízdenku rozdělit – spoj do New Orleans totiž jede do texaského San Antonia spojený s přímými vozy vlaku Texas Eagle do Chicaga. A naštěstí to šlo, měl jsem tak lůžko na obě noci, a na poslední den sedačku do New Orleans. Navíc jsem takto ušetřil oproti lůžku pro celou trasu. Proč tak Amtrak učinil a co ho k tomu vedlo, vůbec netuším. Když jsem se ptal průvodčího, nedokázal odpovědět, ale nebyl jsem sám, koho to potkalo.

Tucson, 16.10.2023 © Jiří Mazal

Vlak Sunset Limited jezdí pouze třikrát týdně a do řádění hurikánu Katrina v roce 2005 byl nejdelším spojem Amtraku (4472 km) – spojoval Los Angeles s floridským Orlandem. Po poškození tratě již nebyl provoz na Floridu obnoven a spoj dodnes končí v New Orleans. Cesta trvá 48 hodin a překonáme při tom vzdálenost 3211 km. Přímé vozy do Chicaga, se kterými jsme spojeni, jsou s 4390 km nejdelším spojem Amtraku.

Z losangeleské „lounge“ se tentokráte nechávám odvézt elektrickým vozíkem až přímo k vagonu. Mám tak možnost si nastoupit téměř hodinu před odjezdem. Jednotlivé vozy typu Superliner jsme si důkladně popsali již v předchozích dílech a vzhledem k nastávající noci se ani krajinou člověk nepokochal. Ráno se probouzím v Arizoně, když právě přijíždíme do horami obstoupeného Tucsonu. Nádražní budova je oddělena od nástupiště vysokým plotem s brankou, což má možná důvod v tom, že tu vlastně zastavuje pouze náš vlak – při třech párech týdně to dělá jeden denně. Po většinu času tedy může nádraží zůstat zavřené. Podobně to vypadá i ve všech následujících stanicích, které slouží pouze našemu vlaku. I tak jsou v naprosté většině osazeny komerčním personálem.

Úsek Benson - El Paso, potkáváme dlouhé nákladní vlaky, 16.10.2023 © Jiří Mazal

Dobíráme vodu, což zajišťují průvodčí (mít na to zvlášť staničního pracovníka by byl asi i na Amtrak přílišný luxus), a uháníme exotickou krajinou jako z westernu. Všude kolem nás jsou typické kaktusy s vysokým prostředním „kmenem“ a kratšími „větvemi“. Žádné náročné stoupání nás sice nečeká, okolní hory pohoří Santa Catalina však dosahují až 2790 m. n. m. U městečka Vail se naše trať rozděluje na dvě pro každý směr a jedna dokonce mostem nadjíždí druhou, aby se po pár kilometrech opět spojily. Zastavujeme v městečku Benson, kde vidím poprvé zastávku jak na české lokálce – pouze plechová budka. I tak je náš vlak očekáván několika cestujícími.

Na trati panuje intenzivní nákladní doprava. Setkáváme se s typickými dlouhými nákladními vlaky, které jsou díky plochému terénu viditelné již z dálky. Další tratě se navíc na nás napojují. Pak mě napadlo, že tudy je vlastně jednodušší protlačit vlaky jedoucí z východu na západ země (či opačně), neboť nemusíte překonávat náročná stoupání Skalnatých hor. A to se oplatí, i když je nutné urazit delší vzdálenost.

Přibližujeme se ke hranicím s Mexikem, až jedeme přímo podél nich – a známého plotu, který tyto dva státy odděluje. Za ním už je viditelná mexická zástavba. Vjíždíme do státu Texas a zastavujeme v pohraničním El Pasu, Mexiko je od nádraží vzdálené sotva 200 metrů. Postáváme zde docela dlouho a všimnu si pána v civilu se psem, který prochází jednotlivé vagóny. Jak mi průvodčí potvrdí, jedná se o policistu, jehož pes hledá drogy. Když jsme takový kousek od Mexika…Naštěstí nic nenašel a my mohli v klidu pokračovat dál.

Krajina je sice exotická, ale brzy se okouká a záhy nastává tma. Ráno po čtvrté hodině jsem vzbuzen, neboť se blíží San Antonio a bude nutné si přestoupit z vozu do Chicaga do vozu směr New Orleans. Souprava je rozdělena, a ač je můj vagon pár metrů ode mě, není dovoleno nastoupit a spolu s ostatními trávím 80 minut v nočním chladu, než se konečně vytvoří „špalír“ cestujících a průvodčí nás pouští dovnitř. To se neobejde bez tradičního obřadu, dostávám kartičku s cílovou stanicí a průvodčí mi dokonce přidělí konkrétní sedačku, což si zaškrtne v načmáraném schématu vozu. Uvelebím se v pohodlné sedačce a po většinu cesty nemám ani společnost. Krajina mi nepřijde nijak zajímavá a největším rozptýlením je pobyt v Houstonu.

Houston, lokomotivy Genesis P42DC č. 182 a 7, 17.10.2023 © Jiří Mazal

Houston je největším městem Texasu s více jak 2 miliony obyvatel a hned za nádražím se rýsuje panorama místních mrakodrapů. Texas „vyniká“ tím, že železnice je tu naprostou popelkou, a to platí i o Houstonu. Do tohoto města zavítá pouze náš vlak, tj. tři páry vlaků týdně a jeden vlak denně, jeden den v týdnu pak vůbec nic. I tak je malá staniční budova obsazená s funkční pokladnou. Naše souprava je přitom vlastně nejkratší možná. Z pěti vozů je pouze jedno lůžko (Sleeper) a jedna sedačka (Coach), ten zbytek je doprovodný – služební vůz, jídelní a panoramatický.

Na nádraží v Houstonu chytám WiFi a dozvídám se nepříjemnou zprávu – hotelu v New Orleans se nepodařilo ověřit mou kartu, a tudíž mi nocleh ruší, pokud se jim neozvu do 15 h. Pravda, s tímto hotelem byly od začátku potíže. Recepci měli otevřeno pouze přes den s tím, že údaje pro vstup v nočních hodinách ještě sdělí. Několikrát jsem jim psal, že nejsem pořád online a ať mi údaje pošlou s dostatečným předstihem, což zcela ignorovali. Platbu si chtěli strhnout až v den příjezdu, což se jim z nějakého důvodu nepodařilo, a tak informace k check-in nezaslali. Ihned jsem tam zavolal a recepční trvala na svém. Karta nešla ověřit – ubytování rušíme. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby mi řekla kód do dveří s tím, že klíč bude na recepci a ráno problém vyřešíme. Skoro vůbec jsem jí nerozuměl a jak jsem později zjistil, nebylo to mou chybnou angličtinou, ale na jihu mluví hlavně Afroameričani svým vlastním jazykem. Navíc je tu i oficiálně uznávána kreolština, takže domluva je pak hodně problematická.

Lokomotiva EMD SD38-2 č. 6061, 17.10.2023 © Jiří Mazal

Celý den projíždíme Texasem a v podvečer přijíždíme do Luisiany. Záhy se setmí, takže příjezd do vodami obklopeného New Orleans si příliš nevychutnám. Hlava se mi ostatně hlavně zaobírá tím, jak proběhne check-in v hotelu. Dojedeme na čas a vydávám se pěšky necelé tři kilometry. Přímé spojení od nádraží chybí a nechce se mi hledat zastávku autobusu, který navíc nemusí jezdit příliš často. Cestou stejně žádný nepotkávám. Kód do hotelu mám naštěstí poznačen správně, ale teď je třeba najít klíč od pokoje. Vstupní prostor je žel trochu přeplácaný, a tak chvíli trvá, než nakonec v jedné ze zásuvek recepčního stolu najdu obálku s mým jménem. Tam najdu kartičku s heslem na WiFi a… kroužek od klíče. Volám tak na uvedené „pohotovostní“ číslo, kde se mi ozve recepční, mezitím usazená doma, a nechápe, co po ní chci. Vždyť mi tam klíč dala. Až když jsem rozčilený zařval do telefonu „there is no key!“ (klíč tam není!), tak jen utrousila „OK, I´m coming“ (už jedu), a vskutku se zanedlouho objevila. Pochopila, že udělala chybu, s omluvou mi vydala správný klíč a já mohl konečně jít spát. O New Orleans si více povíme v následujícím díle.

Úvodní snímek: Úsek Benson - El Paso, potkáváme dlouhé nákladní vlaky, 16.10.2023 © Jiří Mazal