Prvních 1200 km výluka aneb putování Kanadou – 2. díl

13.10.2024 8:00 Mgr. Jiří Mazal

V druhém díle našeho cestopisu se poohlédneme po Vancouveru, největším kanadském městě na západním pobřeží. Zavítáme dokonce i na blízký venkov a kvůli požárům poletíme do Edmontonu, který původně ani nebyl v plánu. Město je přitom překvapivě plné šotozajímavostí.

Těsně před odletem do USA mi došla zpráva, která zrovna nepotěšila – z důvodu rozsáhlých požárů v Kanadě byl rychlík The Canadian, spojující Vancouver a Toronto, zkrácen a vyjížděl z Edmontonu (1241 km od Vancouveru). Nějaké zajištění jakékoliv NAD (či spíš náhradní letecké dopravy) zcela chybí. V poslední chvíli jsem tak kupoval letenku a do Edmontonu se přepravil letadlem. Tím jsem bohužel přišel o nejkrásnější úsek, překonávání Rocky Mountains, ale vyšší moci zkrátka neporučíme.

Jako malou náplast jsem si chtěl aspoň projet West Coast Express, vancouverský S-Bahn, jedoucí do města Mission (69 km). Systém funguje tak nějak americky – tři vlaky (nikoliv páry) vyjedou ráno z Mission, a odpoledne se všechny tři soupravy vrací z Vancouveru zpět. Spoje, tvořené dieselovou lokomotivou a vagony, přitom jezdí pouze v pracovní dny. Zkrátka ráno do práce/školy a odpoledne zpátky. Výchozí stanicí ve Vancouveru je Waterfront. Zrenovované nádraží slouží zároveň jako terminál MHD, takže je v něm nečekaně živo. WC byste však hledali marně.

Vancouver, Waterfront station, 5.8.2024 © Jiří Mazal

Jelikož byla neděle, mám v plánu přesunout se autobusem do Mission, a v pondělí ráno zpět. Do odjezdu posledního busu po 15 h mi zbývá několik málo hodin, a tak prozkoumávám Vancouver. Je neskutečné vedro (nad 30 stupňů), navíc musím tahat batoh sebou, takže se mi moc nechce chodit. Při cestě do centra navíc natrefím na množství lidí, neboť právě probíhá Gay pride, které se účastnilo na 150 tis. lidí.

Při hledání WC náhodou narazím na místní komunitní centrum, které potřebným zařízením disponuje, navíc s obrovským nápisem „transgender welcome“. Aby nebylo pochyb, i na pánech se nachází automat na vložky a tampony (zdarma). V Kanadě se mimochodem WC říká washroom, v USA bathroom nebo restroom. Výrazy typu toilet či WC se nepoužívají, asi to tu není politicky korektní.

Po opuštění budovy najednou vidím přes sklo nádhernou parní lokomotivu. Je vystavena v prosklené hale spolu s několika dalšími artefakty a jedná se o unikátní stroj Canadian Pacific Railway z roku 1883. Právě tato lokomotiva 23. května 1887 přivezla za velké slávy první transkontinentální vlak do Vancouveru. Lokomotiva měla během 140 let dost pohnutý osud. V pravidelném provozu vydržela do roku 1914, a poté bylo rozhodnuto o její kompletní přestavbě. Změnila se takřka k nepoznání a sloužila dalších 30 let, až do roku 1945. Poté byla darována městu Vancouver a následovala nejsmutnější kapitola jejího života. Byla upravena do původní podoby před rekonstrukcí, s tím, že už nikdy nebude pojízdná, a umístěna na pomník v parku. Stala se terčem vandalů a nikdo ji neudržoval, mořský vzduch také vykonal své. Našlo se sice pár dobrovolníků chtějících pomoci, ale naráželi na nezájem úřadů a nedostatek peněz. Až roku 1983 se našly pomocí nadací prostředky a lokomotiva našla útočiště v krytém skladišti. Díky nápadu s prodejem cihliček se jménem dárce se vybralo 400 tis. dolarů a proběhla renovace, takže se lokomotiva mohla ukázat na výstavě Expo 86, a následně byla umístěna do zrušeného depa Courtyard. Nejistou budoucnost se podařilo prolomit roku 1997, kdy bylo bývalé depo změněno v komunitní centrum a přistavěna prosklená hala pro lokomotivu. Proto mi přišlo komunitní centrum tak tvarově zvláštní a interiér divný, vždyť to bylo přestavěné depo!

Vancouver, Main Street–Science World station s vozidlem Innovia Metro Mark III, 5.8.2024 © Jiří Mazal

V muzeu pracují hlavně dobrovolníci, a s postarším pánem – šotoušem jsme si velmi dobře popovídali. Bohužel jsem se zároveň dozvěděl nepříjemnou novinu – když jsem mu pověděl o mém záměru svézt se West Coast Expresem, zavrtěl hlavou. Zítra je pondělí – státní svátek, den Britské Kolumbie! Slaví se jen v této provincii. A státní svátek znamená, že vlaky nepojedou. No co se dá dělat, budu se muset zítra z Mission vrátit taktéž busem. Hotel už byl zaplacený a nešel zrušit.

Ještě než Vancouver opustíme, podíváme se na zdejší nesmírně zajímavou MHD. Stěžejní postavení má systém příznačně pojmenovaný jako Sky train („vlak na obloze“), tvořený plně automatickými vlaky jezdícími po normálním rozchodu napájenými ze třetí kolejnice, který vede převážně na nadzemních estakádách. V centru pak míří pod zem. Sky train funguje od roku 1985 a zahrnuje tři linky (Expo, Millenium, Canada line) o celkové délce 79,6 km. Jednotky jsou dle potřeby spřahovány, ale není řídké narazit na sólo dvouvozové soupravy. Jezdí ve špičkovém intervalu pouhé dvě minuty. Díky automatickému provozu se můžete posadit dopředu (nebo naopak dozadu) a mít stejný výhled jako strojvedoucí. Jednotek je v provozu na 406 a označují se jako typy Mark I, II, III. V případě Canada line, která používá jiné napětí (750 V ss oproti 650 V ss u zbývajících linek) se jedná o elektrické jednotky od Hyundai Rotem. Délka činí od dvouvozových až po šestivozové.

Vancouver, Main Street–Science World station s vozidlem Innovia Metro Mark III, 5.8.2024 © Jiří Mazal

Za asi nejzajímavější považuji Expo line, která převážně vede kolem výškové obytné zástavby. Ta je jinak v Americe nezvyklá, v USA jsem na ni narazil jen zřídka. Mohou se vyskytovat mrakodrapy, které mají částečně kanceláře a částečně byty, převážná většina obyvatel však žije v rodinných domech nebo bytovkách. Naproti tomu ve Vancouveru (i jiných kanadských městech) se vypínají mnohapatrové obytné mrakodrapy, vedle kterých by naše paneláky vypadaly jako drobečci. Za prozkoumání stojí jinak všechny tři linky. Zakoupit si lze denní jízdenku za 11,25 CAD (platí jen do půlnoci), turnikety též akceptují platební kartu. Tu berou i městské autobusy a trolejbusy, ale zbyl mi pouze čas na symbolické svezení, takže se jim podrobně věnovat nebudu.

Čas se nachýlil a žlutou linkou jedu do terminálu Lougheed Town Centre, odkud jezdí autobusy do 70 km vzdáleného Abbotsfordu. Autobusy, označované jako Fraser Valley Express, jsou docela rychlé – najedou na dálnici a zastaví pouze třikrát na výpadovkách, v Abbotsdordu jsme tak za pouhých 50 min. Tarifně je to poněkud komplikované a jak zjistím, typické pro Kanadu – nemáte-li appku nebo místní čipovou kartu, můžete platit v hotovosti, a to pouze přesnou částkou. Do strojku vhodíte bankovku a jízdenku nikdy neuvidíte. Platební karty nejsou akceptovány. V některých autobusech ani není strojek, nýbrž jakási průhledná zapečetěná kasička, připomínající schránku na Tříkrálovou sbírku, do které se hází mince/bankovky.

Vancouver, Lougheed Town Centre, bus na spoji Fraser Valley Express, 5.8.2024 © Jiří Mazal

I přes dálkový charakter Fraser Valley Expressu jede autobus stejný jako na městských linkách, jen dopravce je jiný. Nezvyklý je nástup s invalidním vozíkem/kočárkem předními dveřmi, chodbička je tak dostatečně široká. V přední části autobusu převládají sklopné sedačky, zatímco za druhými dveřmi, ve vyvýšené části, se sedí na sedadlech rozložených ve tvaru písmene U. V Abbotsfordu zastavujeme na kraji města u velkého nákupního centra a pozdě si všimnu, že tu funguje i MHD. Město není žádný drobeček, má na 150 tis. obyvatel. Já vystupuji na jeho druhém konci, odkud pokračuji pěšky 3 km na místní autobusové nádraží. Jak později zjišťuji, ze zastávky u nákupního centra šlo na něj místní MHD dojet. Procházka ale nebyla nudná, roztroušenou maloměstskou zástavbou jsem vnímal odlišnosti od Evropy.

Z lokálního autobusového nádraží je třeba dojet ještě posledních 13 km do Mission. Nemám žádné drobné, jen pětidolarovou bankovku, a řidič chce 2,25 CAD. Nakonec mávne rukou, ať jdu dál, a já se mu omlouvám, že jsem první den v Kanadě, nemám data na to, abych si stáhl jejich appku, a ani dost drobných. Řidiči mimochodem nikdy nezkoumají, kolik přesně házíte do kasičky, zkrátka se počítá s poctivostí lidí. Vystupuji u místního rozlehlého nákupního centra, kde se stavuji na večeři, a pak to mám již nedaleko do hotelu. Ten je, i přes polohu u výpadovky, překvapivě tichý.

Vancouver, Lougheed Town Centre, 5.8.2024 © Jiří Mazal

Následující den, jak již bylo zmíněno, panuje v Britské Kolumbii státní svátek, což se odráží i v rozsahu veřejné hromadné dopravy. Ta je zkrátka kanadsky tristní. Zatímco první Fraser Valley Express opouští Abbotsford po deváté hodině, z Mission vyjíždí první spoj v 10:43. Nezbývá mi tak nic jiného, než se do Abbotsfordu přepravit taxíkem. Není to zase tak drahé, platím 30 CAD (přes 500 Kč). Nechám se vyložit v centru, mám čas, a projdu se jak kolem „historických“ budov, tak i kolem stavby čtytřpatrového domu, který je celý ze dřeva. To se pak staví v jiném tempu.

Dojdu na zastávku, kde cestující již vytváří frontu, a brzy se nás sejde tolik, že by to stačilo na vlastní autobus. Když se náš spoj objeví, zjišťujeme, že je narvaný k prasknutí. Lidé si mohou jen vystoupit, noví se nenabírají. Zaslechnu však od prvního v řadě, že má přijet další autobus. To zjevně nepochytil asijsky vypadající důchodce, který do odjíždějícího autobusu začne bušit. Skutečně se na blízkém parkovišti najednou probudí odstavený autobus, zavítá na zastávku, a můžeme nastoupit. Opět zajíždíme k nákupnímu centru na druhém konci města a je již nás tolik, že na autobusu zasvítí „out of service“ a nikoho už nenabíráme. Na dalších zastávkách pak už jsou k dispozici další autobusy. Palec nahoru za organizaci!

Vancouver, Downtown plný bezdomovců, 5.8.2024 © Jiří Mazal

Mám pár hodin do odletu, tak se aspoň projdu po centru města. V USA jsem si dávno zvykl na bezdomovce, ale jejich množství v poněkud „socialistické“ Kanadě, kde v současnosti vládne progresivistická levice, mě dost zarazí. Navíc tu působí jaksi „bezprizorně“. Třeba v San Franciscu mají bezďáci veřejná WC, sociální pracovníky, přítomná je policie, tady vůbec nic. Jen příšerný pach výkalů, ze kterého se mi nadavuje. Jak se později dovídám od místních, je to vancouverské specifikum. Rychle rostoucí vyspělé město láká nové obyvatele, co si berou drahé hypotéky na zdejší byty, jenže s příchodem pandemie Covid-19 jich hodně ztratilo práci a skončilo na ulici. Navíc zdejší klima je celkem příjemné po celý rok, ani v zimě tu nepanují mrazy, zatímco ve zbytku země je běžně minus dvacet. Je tedy pravdou, že takovou koncentraci bezdomovců jsem už v Kanadě nikde jinde neviděl. Vancouver je zkrátka velmi drahý, za stejnou cenu si tu zakoupíte byt jako ve vnitrozemském Edmontonu celý dům.

Stačí popojít dva-tři bloky od povalujících se existencí a jste najednou na naleštěné a uklizené Water Street plné turistů. Zde se také nachází jedna ze zdejších zajímavostí, parní hodiny. Na víc již nezbyl čas, linkou Canada line jedu na letiště. Odbavení je překvapivě rychlé, takže ještě dlouho lelkuji v terminálu do odletu kanadské nízkonákladovky Flair Airlines do Edmontonu. Ta se mi s razancí, na kterou přeci jen nejsme u evropských low-costů zvyklí, snaží vnutit různé doplňkové služby a zejména hrozí, že mě usadí na prostřední sedačku. Nedám se a nakonec sedím u okna. Aby to bylo kanadsky komplikované, ceny se i u letenek zobrazují bez daně, která teprve vyběhne v následujících krocích. Tento nešvar se bohužel týká i „národního dopravce“ Via Rail, zatímco AMTRAK zobrazuje ceny vždy konečné.

Vancouver, Maple Tree Square, 5.8.2024 © Jiří Mazal

Vychutnávám si tak přelet nejen nad Vancouverem, ale také nad divukrásnými horami. Škoda jen, že ne vlakem, snad někdy příště. Edmonton není žádný zapadákov, má přes jeden milion obyvatel a jeho bohatství pramení ze zásob ropy a plynu, je i důležitým centrem vědy a výzkumu. I tak zarazí, že se tu nachází druhé největší nákupní centrum v Severní Americe (a desáté největší na světě). Naleznete v něm na 800 obchodů a 100 restaurací. Vzhledem k jeho odlehlosti od centra jsem ho však blíže nezkoumal, na rozdíl od zdejších dopravních zajímavostí. Těch je totiž kupodivu docela hodně.

Systém lehké železnice zahrnuje tři linky o celkové délce 37,4 km. Jsou nazvány Capital, Metro a Valley Line, přičemž zejména ta poslední mnohem více připomíná klasickou tramvaj, pouze na odděleném tělese. Jako jediná také nemá žádnou část v podzemí, zatímco Capital a Valley Line jsou v centru města zahloubeny. První vlaky vyjely roku 1978 na Capital Line. Metro Line byla zprovozněna roku 2015. Valley Line je čerstvou záležitostí z roku 2023.

Edmonton, stanice Health Sciences, jednotka Siemens-Duewag U2, 6.8.2024 © Jiří Mazal

Nám blízká a pro Ameriku naopak značně exotická jsou vozidla – provoz zahajovaly jednotky Siemens-Duewag U2, známé z Německa. Doplňuje je značně modernější typ Siemens SD-160. Vozidla jsou vysokopodlažní a nechybí typicky německý způsob otevírání dveří. Na Valley Line jsou nasazovány tramvaje Bombardier/Alstom Flexity Freedom. Vozidla, složená ze sedmi článků, mohou být spřahována do dvojic. Prodloužení je ve výstavbě, a proto byla objednána další vozidla od jihokorejské Hyundai Rotem. Valley Line začíná v centru na 102 st a stanice zaujmou prosklenými budkami, které mají asi cestující ochránit před mrazem. Ten tu umí být opravdu pořádný, a jak mi řekla jedna místní, jednou jí zamrzl i benzín v nádrži. Edmonton je ostatně nejchladnějším městem na celé mojí cestě, teploty šplhají sotva k 17 stupňům a poprvé (a naposledy) vytahuji bundu. Použití přístřešků před mrazem v srpnu není třeba, a tak je okupují různé deklasované existence. Pohled na narkomanku, co si zrovna utahovala žílu a valila si dávku do žíly, nebyl úplně příjemný. Ostatní v budce vypadali, že mají tuto proceduru už za sebou.

V Edmontonu se nachází několik dopravních zajímavostí muzeálního charakteru, ale měl jsem smůlu – bylo úterý, a to je tady zavírací den. Jak mi bylo posléze vysvětleno, je otevřeno v sobotu a neděli, a tudíž se zavře v pondělí a úterý. Nejpozoruhodnější je beze sporu High Level Bridge Streetcar, tramvajová trať o délce 3,8 km, která překonává říční údolí po bývalém železničním mostě. Po zrušení železnice byla kolej v horní části mostu využita pro tramvaj, zatímco pod tratí je vozovka sloužící autům a chodník pro pěší. Současná trať nemá nic společného s původní tramvajovou sítí, která zanikla roku 1951, avšak využívá původní historickou vozovnu.

Edmonton, High Level Bridge, 6.8.2024 © Jiří Mazal

Tramvaj začíná stanicí Jasper Plaza Terminus. Pokračuje přes zastávku Government Centre a vzápětí vjíždí na most, vedle něhož vede most lehké železnice. Trať je v horní části mostu důkladně oplocená a uzavřená bytelnými vraty, takže na mostě se k ní nelze dostat. Dále tramvaj pokračuje v zástavbě až do historické čtvrti Old Strathcona, nejstarší ve městě. Při příchodu k muzeu najednou spatřuji jedoucí tramvaj! Přiběhnu k ní a fotím. Dávám se do řeči s řidičem, říká mi, že dnes se nejezdí a muzeum je zavřené, ale můžu se s ním svézt aspoň těch pár metrů zpět do vozovny. S radostí využívám a usedám do tramvaje č. 930 původem z Melbourne, která byla vyrobena roku 1947. Vozovna ukrývá také původní edmontonskou tramvaj č. 33 z roku 1912 a exotický stroj č. 247 z japonské Ósaky vyrobený roku 1921. Družně pohovořím s přítomnými dobrovolníky důchodového věku, kteří se o tramvaje starají, a poněkud nechápou skutečnost, že ve stotisícové Olomouci může existovat fungující tramvajový systém. V tak malém městě!

Historické tramvaje v Edmontonu naleznete i na dalším místě, taktéž provozované Edmonton Radial Railway Society jako v předchozím případě. Fort Edmonton Park je živoucím muzeem, dá se říci skanzenem, zachycujícím život v minulosti. Zahrnuje i tramvajovou trať a dokonce i železniční okruh, po kterém se prohání historická parní lokomotiva. Provozní doba se shoduje s otevírací a v úterý je holt zavřeno…

Edmonton, čtvrť Old Strathcona, 6.8.2024 © Jiří Mazal

Samotný Edmonton, založený roku 1795 jako obchodní stanice, nějakými pamětihodnostmi jinak neoplývá. Nejstarší domy pochází z konce 19. století a soustřeďují se v již zmíněné čtvrti Old Strathcona. Čtvrť stále působí starosvětsky a útulně, dojem žel kazí silný automobilový provoz. Monumentálně působící Alberta Legislature Building je sídlem místní vlády provincie Alberta. Je postavena ve slohu kombinujícím řecké, římské a egyptské prvky, který se stal oblíbeným u amerických vládních budov. Vždyť podobně, byť v mnohem větším měřítku, vypadá i washingtonský Capitol. K budově vznikly i poměrně rozsáhlé volně přístupné podzemní chodby, kde nacházím pěkný model stavby z Lega. Legový Darth Vader právě přistává se svou lodí i s několika stromtroopery. Po budově se provádí i prohlídky, ale je úterý, mají zavřeno…

Mou pozornost také vzbudila botanická zahrada, Muttart Conservatory, nacházející se u stejnojmenné tramvajové zastávky. Je složena ze čtyř pyramid, které zastupují různé biotopy. Z výsledku jsem celkem zklamaný, pyramidy jsou uvnitř docela malé a nenabízí nic úchvatného. Centrum Edmontonu tvoří převážně administrativní budovy, doplněné množstvím restaurací, ale nedaří se mi najít jediný obchod. Nakonec využívám nákupní centrum u stanice tramvaje a ke svému překvapení zjišťuji, že Kanada není zrovna levným místem. Cenová hladina je naopak vyšší než v USA. I tady platí, že ceny jsou výhradně bez daně, přičtené až na pokladně, a stejně jako v USA si výši daně určuje každý stát sám, v Kanadě je tato záležitost v pravomoci jednotlivých provincií. Sazby se přitom dost liší.

Čas se již nachýlil, a přepravuji se k nádraží. To původní je dávno zrušeno a nové stojí na okraji města, zcela mimo zástavbu a přes 2 km od nejbližší autobusové zastávky. Kdo by taky jezdil ke vlaku provozovanému dvakrát týdně. Z osobní dopravy sem totiž zavítá pouze The Canadian, rychlík Vancouver – Toronto, jinak vůbec nic. Z důvodu požárů pak tento vlak v Edmontonu mimořádně začíná/končí. Podél výpadovky, kde není ani chodník, dojdu za rušného povozu k moderní menší budově nádraží, kde už je docela živo. Venku se vyjímá dlouhatánská souprava našeho vlaku, nicméně mě znervózňuje, že stojí bokem a nikoliv u jediného nástupiště.

Cestující jsou rozděleni do třech skupin podle svých tříd a je patrné, že většina na cestu raději rezignovala, moc nás není. Zkontrolují nám lístky a dlouho se nic neděje. Čas odjezdu, 19:50, už dávno mine, když se dovídáme, že se čeká na vlak z protisměru. Ten je o dvě hodiny zpožděný a hlavně teprve veze naši posádku. Dostaneme nějaké občerstvení a pomalu se seznamují s ostatními cestujícími, kterým se s postupující hodinou čím dál tím méně líbí kanadská organizace práce. Jak praví nějaký místní předpis, do vlaku si sebou nesmíme brát pepřový sprej a alkohol (ten si ovšem na palubě můžete koupit). Místní ochranka, tvořená Indem a Tádžikem, proto přinese stůl, a přehrabuje se všem v taškách. To stejně činí tak nešťastným způsobem, že by pepřák neodhalili, ani kdybych ho měl celý karton. Lahví s pitím, které mám v kapsách u batohu, si vůbec nevšimnou. Navíc pak ještě čekáme další dvě hodiny ve volném prostoru, kdy si do tašek můžeme klidně cokoliv přihodit. Když pak opět přichází zaměstnankyně Via Rail s obligátní otázkou „How are you?“, začne vám kanadská zdvořilost lézt krkem.

Po 22 hodině se konečně objevuje vlak z protisměru. S nastupováním to zatím nebude nijak slavné, nejdříve se totiž náš vlak musí uklidit! Přednost tudíž dostávají cestující s místy k sezení (tam se přeci jen moc uklízet nemusí), zato my ostatní čekáme až do 0:30. Po čtyřech hodinách na plastových sedadlech nás konečně pouští do vlaku.

Již jsme nakousli něco, co se dá nazvat „kanadská zdvořilost“. Kanaďané jsou asi nejzdvořilejšími lidmi, které jsem kdy potkal. Vždy maximálně slušní a ohleduplní za volantem. Stačilo, abych si stoupl na okraj silnice, a aniž by byl v místě přechod, auta začala zastavovat. Taktéž se Kanaďané poslušně staví do fronty a netvoří žádný chumel. Během své kanadské cesty jsem ovšem narazil na pár případů, kdy věci jednoduše nefungovaly, a máte pocit, že místo řešení problémů se všichni budou jen usmívat a říkat, jak je vše fajn. Je samozřejmě třeba respektovat místní kulturní odlišnosti a zůstat v klidu.

Osobní železniční dopravu provozuje v Kanadě společnost Via Rail, vlastněná státem. V podstatě protějšek amerického Amtraku. Musím kriticky poznamenat, že se jedná o značně byrokratickou, mizerně fungující organizaci trpící přezaměstnaností, která mi připomněla ČD 90. let. Systém práce je podobný jako u Amtraku, takže pro mě nebyl žádným překvapením, ale v Kanadě byl dotažen až do téměř absurdna, jak si ještě ukážeme. Počet vlaků je přitom velmi nízký, i kdybych to porovnal s USA (v roce 2023 406 vlaků týdně), a vytíženost není také slavná. Vlaky jezdí v drtivé většině (97 %) na infrastruktuře soukromých železničních společností, zejména Canadian National Railway, což má za následek častá zpoždění, neboť společnost pochopitelně upřednostňuje své vlastní nákladní vlaky. Osobní doprava je provozována na 12500 km tratí.

Flotila je takřka archaická. Jádro vozového parku pochází stále z 50. let, vagony jsou tudíž 70 let staré! Naštěstí byly postaveny bytelně a kvalitně a navíc se jim dostává dobré údržby, takže svezení vlakem je v Kanadě vždy příjemným a pohodlným zážitkem. Jen se musíte zkrátka přenést přes všechny podivné procedury, než se do vlaku vůbec dostanete. Lokomotivy jsou mladšího data výroby, nicméně vesměs o generaci starší, než vlastní Amtrak. Nejčastěji lze spatřit typ F40PH-2 z 80. let (produkce General Motors Electro-Motive Division), v provozu 53 kusů. Mladší typ P42DC (General Electric) byl vyroben roku 2001 v počtu 21 ks. V brzké budoucnosti se očekává razantní změna, kdy má dojít k omlazení vozového parku.

Jak vypadá nejprestižnější kanadský vlak č. 1/2 The Canadian, prozkoumáme v následujícím díle.